Jak rozumět politikům (1. díl)

Zdroj: blog autora

Blíží se volby a ten, kdo je otrlý a má pevné nervy, se občas podívá na některou z nesčetných televizních debat představitelů našich politických stran. Je zahrnut slovy, argumenty, sliby a urážkami ostatních politických subjektů. Mnohé proslovy jsou až naivně hloupé a neinformované, ale nedejte se mýlit. I ve zdánlivé hlouposti se může skrývat promyšlená manipulace. V knize O svobodě myšlení se (samozřejmě kromě jiného) podrobně zabývám řečnickými triky. Do čtyřdílného seriálu jsem vybral ukázky některých běžně používaných argumentačních klamů. Pokud máte zájem, tady jsou.

Odvádění pozornosti

Asi nejobvyklejší metodou je odvádění pozornosti posluchačů prostřednictvím různých obratně formulovaných „manévrů“. Zvláště oblíbené je používání falešného dilematu. Spočívá v tom, že řečník ve svém tvrzení nabídne posluchači jen jedno či dvě řešení, jako by jiná neexistovala, a tím usměrní jeho uvažování směrem, který potřebuje. V tomto případě jde o šikovnou aplikaci klasické zásady aristotelské logiky „tertium non datur“. To, že není jiná možnost než ano či ne, v určitých případech samozřejmě platí. Při soudním líčení je obžalovaný vinný, nebo nevinný, nic uprostřed není.

Nicméně ve světě manipulace se tato zásada zneužívá v situacích, kdy neexistují jen ony dvě možnosti, ale je jich více. Příkladem mohou být humorné slogany, například pokřik sportovních fanoušků: „Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!“ Já jsem Čech, ale neskáču, protože mě bolí kolena. Falešné dilema se ovšem používá i v agresivní mediální a politické praxi. Vezměte si třeba pozvánku: „Kdo nepřijde demonstrovat na Letnou, podporuje korupci a estébáky.“ Nebo: „Komu záleží na budoucnosti jeho dětí, musí zabránit kácení stromů na Šumavě.“ Případně: „Zemana volí jen důchodci, venkovani a lidé s nižším vzděláním.“ Ve všech těchto případech existují i další varianty řešení a vztahů, o kterých se ovšem slogany nezmiňují.

Zvláště v médiích je oblíbeným způsobem, jak ovlivnit mínění čtenářů a diváků, použití tzv. argumentu z nevědomosti (ad ignorantiam). Podstatou je zneužití toho, že divák nemůže mít přehled o všech poznatcích k danému problému, a proto se mu předloží „důkaz“, že názor, který médium zastává, byl přece jednoznačně odborníky dokázán nebo vyvrácen. V rychlém toku zpravodajství se to ověřit nedá a divák uvěří. Všichni přece známe věty typu „Neexistuje jediný důkaz, že by byla migrace pro Evropu škodlivá.“ nebo „Vaše politické názory ovšem většina voličů nesdílí, takže nemáte pravdu“.

Tohle samozřejmě v malém existuje i v našem běžném životě. Co jiného je argument: „Uděláme to po mém, miláčku, protože tak to dělávala už moje babička.“ Vzpomínám si na mistrovské zneužití argumentace „ad ignorantiam“ z doby mého mládí. Na gymnáziu nám musela nějakou dobu suplovat fyziku mladá profesorka, která jinak učila přírodopis a zeměpis, takže byla obvykle jen o jednu lekci před námi. Zkoušela mého kamaráda a ten hlásal naprosté nesmysly. Když ho opravila, podíval se na ni a autoritativně oznámil: „Vy neznáte novou teorii profesora Kukuružnikova?“ Neznala ji, a tak mu dala za jedna a poslala ho rychle zpátky do lavice, protože neměla čas si jeho tvrzení ověřit.

V mediálním a politickém světě se ovšem argumentace postavená na nevědomosti voličů a diváků staví na mnohem sofistikovanějších základech. Tu a tam se sice někdo odvolá na stať kohosi, o němž nikdo nikdy neslyšel, ale mnohem produktivnější je vytvořit si vlastní autority, které říkají přesně to, co chci sdělit, případně si u nějaké instituce zadat analýzu s přesně danými východisky, a tedy logicky očekávatelnými závěry. Běžné je odvolávat se na závěry účelově vytvořených neziskových organizací či „institucí“ a „ústavů“. Není přece nic snadnějšího než se dohodnout s někým, kdo založí „kritický“ časopis nebo „analyticko-mediální platformu“ a kterému budu platit a jeho „objektivní“ závěry budu do omrzení citovat na podporu vlastních politických koncepcí nebo toho, co se vysílá.

(Čtenáři Nové republiky si jistojistě vzpomenou např. na citace redaktorů pořadu České televize Newsroom, tu z výstupů serveru HlídacíPes či jakéhosi samozvaného Ústavu nezávislé žurnalistiky, který sídlí v zahradním domku někde na zapadlé periferii Prahy, či na zázračné algoritmy společností Next Vision a Semantic Vision, odhalující na “vědeckém základu” pravdu od lži, či jakéhosi “kladiva na fake-news” od IT firmy Cogniware. Všechny “argumenty” pocházející z těchto zdrojů zapadají do Vondruškovy výše zmíněné kategorie – pozn. red. Nové republiky – vd)

V pořadu vystoupí analytik Ústavu pro čistoskvoucí demokracii (úmyslně jsem použil tenhle ironický název, abych tu omylem neuvedl název skutečně existující instituce a ta se pak necítila dotčená). A co se od něj dozvíme? „Ze všech našich analýz vyplývá, že vámi kritizované postoje jsou v rozporu s evropskými hodnotami, a někdy dokonce hraničí se zákonem.“ Nebo naopak: „Ze všech našich analýz vyplývá, že tyto kroky jsou jednoznačně v intencích Evropské komise a my je musíme podpořit.“ Voliči a posluchači, co proti tomu můžeš říci? Ty totiž netušíš, že onen honosně znějící ústav je jen on sám se svou manželkou.

Řečnický trik, který se nazývá argumentačním klamem šikmé plochy, je postaven na jednoduchém principu, že za fakt, který chce řečník zpochybnit, začne vršit hypotetické následky, většinou nepřiměřené s ohledem na to, o čem se hovoří. Na základě katastrofických obrazů tak dosáhneme v myšlení posluchačů příslušné úrovně strachu, který mu dobře poslouží, aby dokázal svou „pravdu“.

Toto zřetězení se dá vyjádřit jednoduchou rovnicí: „Existuje fakt A, a pokud platí, pak platí i fakt B; a pokud platí fakt B, platí i fakt C; a pokud platí fakt C, platí i fakt D…“ A tak můžeme pokračovat, jak dlouho chceme, až dospějeme třeba k apokalyptickým vizím. Právě na tomto argumentačním klamu je postavena politická a mediální koncepce boje za klimatické změny, prosazení mimořádných stavů ve společnosti v době epidemie či obhajoba existence Evropské unie, ale také hrozba, co by se stalo, pokud bychom volili politické strany, které plédují pro vlastenectví a tradiční hodnoty.

Nedávno jsem se přel s mladou novinářkou a ta argumentovala následujícím řetězcem tvrzení. I když rozhodně teoreticky netušila, co je argumentační klam, naprosto automaticky jsem se s ní ocitl na logické šikmé ploše. Začalo to tím, že musíme omezit konzumaci masa, zvláště hovězího. Problém byl podle ní v tom, že skot kvůli trávení vypouští do ovzduší značné množství CO2 (paní redaktorko, pane Vondruško, nešlo náhodou o metan – CH4 – úpozn.red.N.R. – vd). A tenhle skleníkový plyn obalí planetu a zhorší klima. Proto se otepluje. S oteplením roztají póly, zvedne se hladina moří a zaplaví velkou část souše. Lidé nebudou mít kde žít, bude stoupat teplota ovzduší a nakonec vyhyneme. Konkluze jejího výkladu tedy je, pokud budeme jíst hovězí, zahubíme tím veškeré lidstvo. To je logický řetězec, který se běžně objevuje jako postulát strany zelených v německých médiích. Tam se tato metoda označuje mediální zkratkou „strach z protržení poškozené přehrady“.

Merrilee Salmonová ve své knize Introduction to logic and critical things odvozuje, že argumentace prostřednictvím šikmé plochy je chybná v tom, že není schopna předložit a rozpoznat hierarchickou hodnotu argumentů a její fungování tedy vychází z teorie domina. To je pojem, který vznikl v polovině minulého století v dobách studené války. Jde původně o politickou koncepci, která varuje, že politická změna na určitém území nebo v jednom státě povede nutně k analogické změně v sousedních zemích a bude se dominovým efektem šířit i na další území. Proto je třeba vší mocí například zastavit komunismus.

Jinou komunikační metodou, jak odvést pozornost, pokud se začne diskuse ubírat nepohodlným směrem, je úhybný manévr. V detektivkách je to „falešná stopa“ a u Járy Cimrmana proslulý „krok stranou“. V anglické odborné literatuře existuje pro tento řečnický trik pojem „red hering“, v překladu tedy „uzený sleď“. Je odvozen z vyprávění o honicích psech, kteří se dali svést ze stopy, pokud se po zemi táhl uzený sleď.

V diskusích se úhybný manévr používá denně. Stačí se podívat na kulaté stoly s politiky, nebo na jejich „výslechy“ na obrazovkách. Kolikrát dostanou otázku a začnou odpovídat na něco úplně jiného. Pokud je to milec daného média, tak ho nikdo nezastaví, pokud je však z tábora, kterému v médiu nefandí, pak ho moderátor či moderátorka okřiknou, ale profesionální politici jsou v tomhle otlučení životem a kamerami a dál si melou svou.

Naprosto přesně vystihuje tuto metodu starý vtip. Sejde se prezident USA a SSSR. Prezident USA se ptá: „Kolik je u vás průměrný plat kvalifikovaného dělníka?“ Hlava SSSR odpoví: „A u vás zase bijete černochy!“

Dobrým trikem, jak někoho dotlačit k odpovědi, kterou chcete slyšet, je položit zavádějící otázku. V tomhle jsou mistry komentátoři médií, snad se to tam i školí. Podstatou triku je totiž položit otázku tak, aby na ni nebyla možná jiná odpověď než „ta správná“. V časech mého socialistického mládí navštěvovali školy i závody agitátoři, kteří vykládali o hanebnosti imperialistických mocností. Po popisu zvěrstev, která američtí vojáci páchali ve Vietnamu, následovala obvykle na závěr otázka: „Nebo je tu snad někdo, kdo s americkými agresory souhlasí?“ Stejné metody samozřejmě existují i dnes (protože je zřejmé, že manipulace prostřednictvím propagandy je stará jako lidstvo samo). „Vy snad nechcete pomoci těm nebohým běžencům?“ „Vy chcete, aby naše planeta zahynula?“

V souvislosti s hospodářskými sankcemi USA vůči Iráku položila v roce 1996 moderátorka v televizní diskusi otázku Madeleine Albrightové (tehdy velvyslankyni USA v OSN): „Slyšeli jsme, že tam zemřelo kvůli sankcím už půl milionu dětí. To je víc, než zemřelo v Hirošimě. Opravdu si myslíte, že to za to stojí?“ Jak vidno, šikovně položená otázka dokáže nachytat i tak zkušenou dámu, jakou rozhodně Albrightová je. Tehdy totiž odpověděla: „Je to těžká volba, ale myslíme si, že to za to stojí.“ Chyba! Tím totiž skočila na špek médiím a připustila, že USA mají na svědomí smrt iráckých dětí, i když nikdo neprokázal, že by jejich úmrtí byla v přímé souvislosti s americkými sankcemi.

Nejlepší metodou, jak se vyhnout blamáži, je na zavádějící otázku vůbec neodpovědět. A pokud se začne komentátor pořadu rozčilovat, třeba: „Na něco jsem se ptal!“, či „Neumíte mi odpovědět?“, pak je asi nejlepší zvolit jiný řečnický trik, a to je krok stranou a začít hovořit o něčem jiném, nebo o některém dílčím problému celé otázky.

Kdybych já byl na místě paní Albrightové, řekl bych něco v tomto smyslu: „Víte, v Iráku existuje mnoho problémů. Strava, hygiena, špatná lékařská péče. Naše vláda se navzdory všemu snaží jednat tak, aby postiženým zemím pomohla. Je samozřejmě problém, jak s naší humanitární pomocí dané vlády naloží.“ Inteligentní posluchač si sice poklepe na čelo, ale televiznímu moderátorovi přece jen zvlhne střelný prach. A o to v mediálním vystoupení jde. (Na tomto místě měl raději Vlastimil Vondruška použít jiný příklad. Paní Madeleine Albrightovou považujeme za válečného zločince, podněcovatele agrese proti Jugoslávii a proti Iráku. Štvaní do války stejně jako aktivní příprava agresivní války jsou nepromlčitelné válečné zločiny! – pozn. red. N.R. – vd)

Co bude následovat:

2. část – Žonglování s argumenty (18. 9. 2021)
3. část – Hrátky se statistikou (25. 9. 2021)
4. část – Kauzální klamy (2. 10. 2021)