Dvě lži, které rozdělují národ

Zdroj: ČeskéNárodníListy

To prý řekl před časem jeden Američan. A my musíme souhlasit. Žijeme v nevýslovném marasmu.

Proč?

Prastará moudrost tragického mýtu o Oidipovi, který uhodl hádanku obludy Sfinx a stal se králem v dávných Thébách, ukazuje, jak kruté jsou následky nepotrestaného bezpráví, jak i nezamýšlený přečin je fatální vinou a vede k hluboké společenské krizi. Trest postihuje nejen ty mocné, kteří se provinili. Těžké důsledky nesou i ostatní, pohromy stíhají i celý národ a stát.

V mediálním světě jsme denně svědky cílevědomého výběru i výkladu událostí tak, aby sloužily potřebám a zájmům mocných. Výběr a interpretace událostí se často více nebo méně míjí s historickou pravdou. Předstírá se, zastírá, zamlčuje, zveličuje i bagatelizuje. Jak se to právě dané skupině v zápase s protivníkem hodí. Není to nic nového, v staré řecké společnosti působili svého času i vyhlášení „sofisté“, kteří za peníze učili, jak dělat z „černého bílé a z většího menší“ a naopak. V nové době se tomu říká propaganda. Ale i pro propagandistické přesvědčování platí zákon míry. Víme, že překročí-li propaganda jistou mez, nejenže ztrácí svou zamýšlenou účinnost, ale dosahuje pravého opaku. Je to „propaganda, která zabíjí“. Takovou dnes, bohužel, u nás pěstuje většina médií. Jejich informace, např. o nových problémech Evropské unie, na kterou těžce dolehly následky vývozu údajné „demokracie“,  až po domácí excesy drzé a urážlivé malichernosti „Kocourkova a Hulvátova“, např. ve vztahu k státním symbolům i státním návštěvám, nejsou věcné a nejsou nezaujaté.

Tušíme, proč po 100 letech státní existence nejsme schopni ustavit všeobecně respektovaný  fungující stát a společenské zřízení bez rozbíječských protivládních  skupin. Proč se naše země, která v době svého prvního rozběhu patřila k nejvyspělejším, dnes propadá do politováníhodné koloniální bezvýznamnosti. Tušíme, kde je příčina. Lže se a klame a předstírá v pošetilé snaze vyhubit protikladné ideje, sprovodit je ze světa. Nemáme celospolečenské národní dějiny. Máme jen historické fragmenty podle jednostranného sektářsky partajního zadání. Jestliže se stejný objekt v režii jedné skupiny vynáší do nebes a  v podání druhé skupiny zatracuje do pekel a objektivní pravda se nehledá, čistě aritmeticky platí, že plus a minus se ruší a daný objekt se propadá do nicoty. Ano, nedůvěra, mravní úpadek, nihilismus jsou výsledkem propagandistického zacházení s historickou pamětí společnosti, s pravdivým hodnocením minulosti, která místo povzbuzení skýtá jen zklamání, ošklivost nebo apatickou lhostejnost.

Svého času nám tvůrci veřejného mínění přisoudili nedostatky národního charakteru  vlivem podvržených „Rukopisů“ („Královédvorského“ a „ Zelenohorského“). „Rukopisy“ (RKZ) jsou prý vinny nedostatkem smyslu pro čest a poctivost v českém veřejném prostoru. Měli pravdu? Ale vždyť spor o pravost RKZ byl dávno vyřešen a překonán a uložen v historii 19. stol.! Poukazem na dávno zapadlé spory se jen odváděla pozornost od toho, že v naší paměti skutečně zejí dva nevyřešené a nepřekonané podvrhy mnohem většího významu a dosahu, než mohly mít podvržené literární památky. Jde o celou historickou epochu po roce 1945, po druhé světové válce u nás a o její pravdivé, objektivně historické, nikoli ideologicko partajně účelové zhodnocení. Čas zhojí mnohé a překrývá leccos novými událostmi. Ale historie našich životů od r.1945 po dnešek zůstává doménou účelových dezinterpretací a vlastní příčinou duchovního marasmu celé dnešní společnosti. Lhářům ani obelhávaným se nežije lehce a bez čistého svědomí se dílo v žádné oblasti nedaří.

Zažili jsme dva velké historické převraty, provázené v prvním případě monstrózními ideologickými čistkami, v druhém případě mohutnými majetkovými přesuny. V obou případech byli vítězi a poražení. Ti první, vítězi, usilovali o získání, udržení a upevnění svých nových pozic radikálním odvratem od těch druhých, poražených. Čím více se báli kompromitace bývalými vztahy a styky, tím okázaleji minulost (mohla být přece i jejich!) ostouzeli, její představitele dehonestovali, sami sebe vynášeli. Prosazovali vlastní pojetí a vlastní výklad skutečnosti, který by nahrával jejich zájmům. Historickou pravdu, která by je neukazovala v příznivém světle, ze všech sil potlačovali.

První ze zmiňovaných převratů se udál po vpádu armád Varšavského paktu v čele se Sovětským svazem s cílem násilím potlačit reformní pokus vybudovat v Československu socialismus s „lidskou tváří“. A lživý podvrh, který výrazně skutečnost zkomolil, překroutil a zfalšoval, se jmenuje  „Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti“, schválené plenárním zasedáním ÚV KSČ v prosinci 1971“. Rigidní dogmatici a konservativci v rámci „normalizace“ zosnovali celostátní pomstu za reformy, zbavili statisíce komunistů existence, možnosti uplatnit se, budoucnosti. Týkalo se to zvláště těch nejtvořivějších, nejotevřenějších, nejpoctivějších. Násilím vnucená lež, která diskriminovala půl milionu straníků a další statisíce členů jejich rodin, vydatně korumpovala morálku předlistopadového období. Postižení se nedočkali satisfakce po celých 20 let.

Ale nedostalo se jim uznání ani po převratu 1989. Polistopadoví mluvčí společnosti degradovali někdejší celonárodní hnutí na vnitrostranický spor frakcí, na pokus „reformovat nereformovatelné“. Proti Pražskému jaru a jeho představitelům (zvláště A. Dubčekovi)  rozpoutali dokonce dehonestující hysterickou kampaň. A. Michnik r.1993 s podivem a s výstrahou napsal, že „spor o osmašedesátý rok je sporem o minulost i budoucnost…Jde o to, zda to bude společnost svobodná, tolerantní, otevřená, nebo to bude na lži založený svět nových ortodoxních diktatur.“ Prosadila se ta druhá možnost.

Druhý ze zmiňovaných převratů se udál po pádu „znormalizovaného“ režimu ČSFR  v listopadu 1989. Nové naděje, nová očekávání. Věřilo se, že teď konečně se dočkáme svobody, pravdy, spravedlnosti. Když lidé v listopadu 1989 na náměstích zvonili klíči, netoužili po návratu kapitalismu, ale po racionalitě, demokracii a humanismu. Výzkum veřejného mínění ukázal, že 93% dotázaných si nepřálo odstranit, ale zdokonalit socialismus. Nikdo si nepředstavoval budoucí společnost, v které pár lidí neví, co si počít s miliony, a miliony lidí řeší, jak vyjít se svými pár korunami. A přece obratem ruky došlo k návratu kapitalismu a k  antikomunistické hysterii a k démonizaci minulého režimu jako ztělesnění zločinu a absolutního Zla. Politologům je jasno: Šlo o to, získat oprávnění pro novou prokapitalistickou elitu a pro obsazení vedoucích funkcí jejími lidmi. Šlo o ospravedlnění majetkové kořisti. Státní majetek byl znevážen k bezcennosti, aby jej bylo možno snadno privatizovat. (Ještě dnes vyplouvají tyto skutečnosti na povrch v podivných kauzách privatizací a restitucí, církevní restituce nevyjímaje.) A šlo i o konsolidaci a upevnění moci. Kdykoli hrozí její zpochybnění, oživí se antikomunismus, který spolehlivě odvádí pozornost od skutečných problémů, zastírá pravou podobu elit, diskvalifikuje opozici i oprávněnou kritiku.

Prohlásit 40 let minulé národní historie (od r.1948) za zločinné období je arogantní svévole. (Viz: Zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Zákon o protikomunistickém odboji. Dne 9.7.1993.) Čtyři desítky let je přece život a práce nejméně dvou generací. Proč chyběla síla a vůle objektivně posoudit, co dobrého se v minulosti podařilo a s čím zlým jsme se potázali? Na počátku, po druhé světové válce byla přece obecně sdílena víra v možnost vybudovat spravedlivý řád v naší zemi. Navazovalo se na představy utopistů už od antiky, prvotního křesťanství, reformace, osvícenství, hledala se návaznost na humanitní demokracii. V důsledku neočekávaných krizí a pohrom v 50. letech  dopustil se režim a jeho vůdci neomluvitelných katastrofálních přečinů. Ale i ty byly mnoha současníky sledovány kriticky a odmítavě, s nadějemi a snahami napravit přečiny a nedostatky. Tyto snahy vyvrcholily pokusem, zvaným „Pražské jaro“. Bylo násilím potlačeno a přišla 70. léta normalizace a  80. léta stagnace. Ale lidé tu stále chodili do zaměstnání, pracovali v továrnách, obdělávali pole, vychovávali děti, tvořili, odváděli své životní dílo. Žili své životní příběhy ve větší či menší závislosti na režimu, ale rozhodně si nelze tento úsek naší historie představovat jako historii „boje proti komunismu“. Vždyť i komunisté byli různí lidé, do strany je přivedly různé motivy a oni v té straně zastávali různé názory. Nelze mluvit s nerozlišující jednostranností o zločinech a zločinné éře po celých 40 nebo dokonce 43 let (od r. 1945). Házet všechno komunistické, socialistické i jen levicové a sociální do jednoho odsouzeníhodného pytle je kardinální podvod a lež polistopadového období.

Mocný mediální tlak vytváří nově zkorumpované prostředí. Lidé jsou vedeni k tomu, aby se rozpomínali na to, jak jim minulý režim ubližoval a jak se oni podíleli na jeho destrukci. Jak se účastnili 3. (!) odboje. Čteme o sobě, že jsme „nečitelná země“, že jsme ohlupováni manipulací, že nám hrozí extrémní sociální rozpory, ba i fašistická diktatura. Je třeba přiznat, že u nás není občanská společnost. Nemůže být, protože ta neexistuje bez morálky, bez touhy po poctivém životě. Stát ano, stát vládne prostřednictvím zákonů, policie a soudů. Může nařídit, zakázat, potrestat. Ale občanská společnost se řídí prostřednictvím samořízení jedinců, jejich morálním smyslem, jejich svědomím. Chybí-li morálka, nejsou nic platné ani zákony. Nikdo si jich neváží, nikdo je nectí, nikdo je nebere vážně. Občanská společnost by měla překonat uvedené kardinální lži minulosti i stranické štěpení. Měla by vsadit na filosofii a historii našeho národa, na solidaritu, pravdivé poznání, na morální odpovědnost, na skutečný, ne jen předstíraný boj s korupcí, na politiku „rozumnou a poctivou“, jak říkal prezident Masaryk, na důstojný život všech lidí v pravdě a beze lži.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.