Dvacet let od 11. září. Rozhovor se znalcem arabského světa Petrem Markvartem

Zdroj: Parlamentní listy

Na počátku 90. let se ustavil systém s USA v roli jediné světové supervelmoci. Říkalo se mu „Pax Americana“, tehdejší prezident Bush volil formulaci „nový světový pořádek“. Dnes se říká, že tato éra končí. Jak se na ni podle vás jednou bude vzpomínat?

Já bych možná toto období nazval podle jeho ustavujícího hnutí, tedy „Project for New American Century“, který byl zformován americkými neocony až koncem 90. let minulého století. Tehdy, pod dojmem hluboké krize Ruské federace na konci jelcinovského období, autoři projektu zjevně neodhadli správně nastupující trendy světové politiky a přecenili vlastní sílu a váhu i schopnost ekonomické obrody svých protivníků. Systém ještě setrvačností fungoval v prvních letech našeho století, ale již minimálně od r. 2007 je v hlubokém úpadku. Takže „nové americké století“, jehož symbolickým začátkem byly události 11. září 2001, skončil velmi záhy po této události. Bude jistě vzpomínán jako období snahy o brutální diktát jediné velmoci všem ostatním a počínající hluboké krize Spojených států amerických.

Jak se tato dominance jedné supervelmoci projevovala ve vztahu k islámskému světu s jeho strategickým surovinovým i geopolitickým významem a specifickým společenským uspořádáním?

Vrátíme-li se tedy zpátky na počátek 90. let, kdy se rozpadal sovětský obr na hliněných nohách a Čína teprve nabírala dech, Spojené státy zprvu opravdu jenom tak oťukávaly, co si mohou dovolit. Američané nemohli tehdy sami uvěřit tomu, jak citelně a prudce v tomto období oslabil Sovětský svaz a později tento úpadek ještě pokračoval za Ruské federace. První válka v Gulfu byla jenom takovým preludiem. Stále jsme se ještě odvolávali na mezinárodní právo a Radu bezpečnosti OSN. Cílem Američanů však už tehdy bylo tento systém kolektivní bezpečnosti z dob po druhé světové válce diskreditovat a nahradit ho čímsi, co by jim dávalo právo použít sílu proti komukoli a pod jakoukoli záminkou.

Potom přišly balkánské války, v nichž jsme se zcela neomluvitelně provinili i my, a to proti našim slovanským bratrancům, a paralelně pokračovalo „opotřebovávání Iráku“. Později se přidaly sankce proti Libyi, tiché embargo Sýrie, které sice nebylo nikdy vyhlášeno, ale bylo Američany vymáháno diplomatickými kanály na bilaterální úrovni. Přišly i sankce proti Íránu a Jemenu. Kruh se postupně uzavíral s cílem oslabit všechny regionální hráče kromě Saúdské Arábie a jejích satelitů. Cílem bylo nejenom ovládnutí zdrojů, ale i energetických tranzitních tras.

Kde a proč se v té době začala rodit či znovu aktivizovat radikální islamistická hnutí, jako byla třeba al-Káida, která pak spáchala útoky na New York?

Víte, všechny tyhle termíny, jako „al-Káida“, „Boko Haram“ či „Islámský stát“ nebo „Tálibán“, jsou pouze pojmy, které musejí být jednoduché, tak aby si je televizní divák (především ten americký) zapamatoval. Ve skutečnosti takové entity existují pouze v žargonu politiků a novinářů, kteří tak nazvou partu teroristů nebo žoldáků a přisuzují jim nadpřirozené schopnosti či vlastnosti. Jsou to takoví moderní strašáci a bubáci pro lidi, kteří jsou ochotni těmto pohádkám věřit. Bez štědrého financování těchto teroristů středněvýchodními benzínovými pumpami, převlečenými za státy a bez podpory od různých zpravodajských služeb, by nepřežily tyto mýtické organizace ani tři měsíce. Slyšel jste někdy, že se podařilo rozbít síť, která tyto organizace financovala? Zato k zabavení iráckých či syrských státních aktiv nepotřebovali anglosaští lupiči ani 48 hodin.

No a pokud se týká toho „útoku na New York“, vybaví se mi vždy sestupová trasa údajně civilních letounů, které by jejich konstrukce nikdy nemohla vydržet, neschopnost první velmoci světa zabránit těmto letounům v pokračování letu na New York, záhadné pády všech budov, či naprostá absence trosek údajného letounu, který měl narazit ve Washingtonu do Pentagonu. Žádná vláda Spojených států na tyto otázky nikdy věrohodně neodpověděla, což naznačuje mnohé. Za mě opět jeden velký strašák.

Jak vy osobně vzpomínáte na 11. září 2001?

Víte, oporou každého muže v kritické situaci je jeho žena. Onoho dne jsem byl doma a na doporučení přátel jsme si zapnuli televizi, kde právě CNN v přímém přenosu ukazovalo to velké představení. Byl jsem pod silným vlivem emocí, v New Yorku jsem několikrát byl a „dvojčata“ byly symbolem americké ekonomické síly. Tehdy moje žena, která se mnou prožila mnoho let na Blízkém východě, pomalu pravila: „Ty opravdu věříš tomu, že TOHLE udělali nějací Arabové z ulice?“

O pár minut později volal jeden Syřan, žijící dlouhodobě v Praze. Zřejmě si spletl ve svém seznamu v telefonu jméno a chtěl volat jakéhosi svého krajana, protože mi jásavě arabsky sděloval, co se právě děje v New Yorku. Když zjistil svůj omyl, změnil tón a ronil krokodýlí slzy nad tím, nad čím prve jásal. I když pocházel z rodiny prominenta a vysokého funkcionáře strany BAAS a díky tomu též vystudoval v Praze, po příchodu tzv. arabského jara se z něj stal přesvědčený odpůrce Bašára Asada a podporovatel Saúdské Arábie. Inu sunnita druhého sunnitu nezapře.

Jak moc tento útok proměnil americkou globální politiku? A nebyl tak trochu „zneužit“ určitými silovými skupinami v americké administrativě, které měly podobné ambice už dříve, přinejmenším od první války v Perském zálivu v roce 1991?

Celá léta tvrdím, že tento údajný útok, ať už ho spáchal kdokoli a jakkoli, byl součástí americké globální politiky a stal se pretextem všech následujících amerických tažení proti zemím, které s ním ve skutečnosti vůbec nesouvisely. Česká republika hrála přece určitou roli i v tzv. irácké stopě, kdy Američané zneužili protiarabské přesvědčení tehdejšího premiéra Miloše Zemana a nechali ho potvrdit, že se jeden z údajných účastníků útoku sešel v Praze s iráckým zpravodajcem, což mělo dokazovat komplicitu Iráku v celém případu. Takové poznatky později rozhodně popřel tehdejší ředitel BIS Jiří Růžek, který byl záhy poté dotlačen k rezignaci.

Co je však důležité si uvědomit, je, že každá americká administrativa (včetně té Trumpovy) od té doby převzala tento příběh a učinila ho středobodem své agresivní zahraniční politiky. Demokrati i republikáni v dojemné názorové shodě.

Celý rozhovor  ZDE