Co dodat po dvaatřiceti letech?

Předpokládalo se, že 21. století naváže na poslední léta století dvacátého. Ale s úžasem jsme byli svědky enormního ideologického skoku bez přímé návaznosti na minulost. Dnes se vybaví jen matná vzpomínka na krátké období popřevratových iluzí. Čekali jsme, že se vrátí „ Pražské jaro“, skončí „studená válka“… Ale listopad 1989 nepřinesl žádné „jaro.“ A „studená válka“ – žel – také nepřestala a – dodnes hrozí přejít do reálného ozbrojeného konfliktu, budou-li si to velmoci přát.  

V glosáři jednoho českého akademika čteme:  

“Nová globální doktrína trpí především deficitem demokracie a dalších všelidských hodnot. Není ani skutečně globální. Nerespektuje universalitu, pluralitu ani jedinečnost ve skutečném lidském světě. Nezakládá se na Chartě OSN, ale na absolutní monopolní moci. Nejvyšší moc si osobuje právo napadnout a podmanit si kohokoli, kdykoli a kdekoli. Jediným právem se stává „právo silnějšího“. Nadnárodní nevolené mocenské struktury již fakticky ovládají i mnohé demokraticky zvolené vlády. Kooperaci nahrazuje konfrontace. Pravdu utápí její zamlčování, šíření sofistikovaných polopravd i vyslovených lží. Sen o lásce drtí stále agresivnější egoismus. Sen o trvalém míru vystřídala trvalá válka. K nejnebezpečnějším zbraním nepatří jen přesně řízené střely, též přesně řízené peníze a masově šířená falešná i jedovatá slova. Naději na trvale udržitelný život dusí světový nepořádek, ohrožující existenci lidstva i přírody. Konzum a destrukce vytlačují tvořivost. Zneužívání lidských práv potírá lidskou odpovědnost. Svobodu degradují svévole zvrhlíků a arogance mocipánů. Sen o světové demokracii hubí realita světové oligarchie. Bezmezné bohatství vyvolené úzké pseudoelity a rostoucí hmotná bída naprosté většiny lidstva překonává jen vydatně pěstovaná bída duchovní. A přece – ba právě proto – stojí za to usilovat o kontinuitu dobrého. „Hubme nevědomost, aby nevědomost nezhubila nás,“ radil Jan Amos Komenský již na počátku novověku.“ (B. Blížkovský) 

Komu náleží odpovědnost řešit současné události na vnitropolitické i na mezinárodní scéně? 

Aby to bylo v pravdě, v míru, v porozumění? Vládám jednotlivých států. A v poslední řadě – jejich voličům. Volbám by měla předcházet osvěta. Volič by neměl být ohlupován a manipulován líbivými řečmi plytkého populismu. Neměl by být maten ani účelově protivládními demonstracemi ani účelově dotovanými „barevnými“ revolucemi a „Majdany“. Volič potřebuje řádně zdůvodněný světový názor, aby se rozhodoval s pochopením dané situace. A aby cítil důvodnou odpovědnost na základě pochopení faktického stavu světa, který ho obklopuje. Bylo konstatováno, že ke „zničení“ Evropy stačí jeden tajemný muž v pozadí. Bohatý „křivák“. Dověděli jsme se o dlouholeté působnosti takového činitele u nás. Sám, nebo prostřednictvím zahraničních firem, které mu podléhaly, řídil tento americký bursovní spekulant a multimiliardář veřejné mínění na internetu. Můžeme uvést “Seznam.cz-“, Novinky,cz- „Stream.cz-“, „Blesk“ …. Jejich stránky měl v rukou a tím realizoval mediální propagandistickou převahu, umění ovládat svět. Šířil vlastní názory a vůli proti stoupencům jiných vizí světa. Byl schopen rozkládat dosavadní společenské vědomí a imputovat vědomí nové. Před převratem podporoval disidenty střední a východní Evropy, naše chartisty, Václava Havla. V posledních letech podporoval u nás mediální útoky proti Zemanovi, Babišovi aj. Naopak neskrblil financemi na podporu pověstné mezikontinentální masové imigrace. Jeho „filantropie“ se týkala i tzv. neziskových organizací a akcí k šíření údajných „lidských svobod a práv“.

Proklamovaná hesla jsou ovšem pouhé masky 

Přesvědčili jsme se, že dnešní elity mají pro svou vládu k dispozici mohutné propagační prostředky. Je na občanech, aby se všem účelovým a rozkladným dezinterpretacím bránili. Jak? Od 1. světové války převládl v Evropě názor, že uspořádání společnosti má být demokratické. Demokracie začala být pokládána za úhelný kámen evropské civilizace, na rozdíl od dřívější monarchie, aristokracie, oligarchie. T. G. Masaryk, zakladatel našeho novodobého státu, chápal demokracii jako politickou organizaci na vědeckých i mravních základech. Byl přesvědčen, že jen vzdělaný národ může být svobodný a že bez vzdělání a výchovy k demokracii nemůže být demokratů. Myslím, že o tom nelze pochybovat. Aby svobodné projevy a rovnoprávné volby měly pro občana smysl, aby se občan skutečně podílel na správě a samosprávě společnosti, potřebuje znát svět, v kterém žije, rozumět mu a cítit odpovědnost za to, co se kolem něj děje. Tomu se učí v rodině, ve škole, v osvětových a kulturních zařízeních všeho druhu. Občané mají státu rozumět, aby jej mohli dobře spravovat. Jsou pak státotvorní a jsou přesvědčeni o tom, že platí heslo „stát jsme my.“ Ne tak ovšem vypadá dnešek. Šířená ideologie se nezajímá o úroveň a kvalitu světového a životního názoru občana. Rozkládá stát, popírá národ, rozbíjí rodinu. Ve hře zůstává jen jedinec se svou halasně proklamovanou individuální svobodou a se svými halasně deklarovanými individuálními právy. Víme, jak svým právům rozumí a jak své svobody užívá? Denně jsme svědky úpadku morálky a kultury, ubývá těch, kteří tvoří, chrání a předávají skutečné hodnoty. Roste počet těch, kteří si chtějí života jen užívat. Bez práce, bez námahy, bez tvorby, bez odpovědnosti.

Ve veřejném prostoru je slyšet samozvané, věčně nespokojené kritiky vlády, která vzešla z demokratických voleb. Drze a bezostyšně se kasají i na nejvyšší představitele státu. Nezdržují se názorovou diskusí, jen halekají, obviňují a pomlouvají ty, které si nevybrali. Ti prý ohrožují demokracii. Nezdržují se zjišťováním pravdy o skutečnosti, ani se neobtěžují zdvořilostí, ohleduplností a taktem. Nafukují a překrucují malichernosti a vedou své útoky na úrovni nepřemožitelných pavlačových drben. Masaryk take znal a odmítal politické diletanty z „ Kocourkova“ a z „Hulvátova“. Ale ti dnešní je svou nízkostí mnohonásobně předčí. V současné době nastala největší krize neoliberálního rentiérského kapitalismu – hrozivá světová pandemie coronaviru. Nevíme, jak vznikla, nevíme ani, kdy skončí. Tušíme, že po ní nezůstane dosavadní kámen na kameni. Bude to šance začít znovu, bez všech lží, klamů a podvodů, začít pravdivě, s tvořivou a poctivou prací. S návratem k pozitivním hodnotám a tradicím našich dějin, naší kultury a k odkazu velkých představitelů našeho národa. K humanitnímu odkazu naší historie národní i sociální. Volme ty, kteří podobnou budoucnost mají ve svém programu.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.