Americký dům z karet

Zdroj: BESA a PrvníZprávyCz

Americká politika již 30 let znamená stavbu obrovského domečku z karet ve všech směrech. Nyní, když padla jedna karta, ostatní budou nevyhnutelně následovat, píše Lev Stesin v komentáři na webu BESAcenter.

Chaotické scény americké armády prchající z Kábulu jsou obrazy, jaké svět neviděl po celá desetiletí – ne od pádu Berlínské zdi. Shodou okolností a možná ironií osudu je, že jen pár dní před evakuací USA svět označil 60 let od vybudování Berlínské zdi. Zeď v žádném případě nebyla známkou síly; to bylo přiznání sovětů a jejich východoněmeckých satrapů, že socialistický podnik byl naprostým neúspěchem a mohl existovat pouze zavřený za zdmi a ploty. Uspěchaný útěk Američanů z Afghánistánu, stejně jako stavba zdi před desítkami let, nepředstavuje jen prohranou válku, ale dlouhodobé strategické selhání.

Události týdne končící pádem afghánského hlavního města Kábulu jsou vyvrcholením americké bezcílné zahraniční politiky, probíhající po dobu tří desetiletí. Politika, kterou obě strany v průběhu těchto desetiletí prosazovaly, se vyznačovala nedostatečným směřováním, neschopností poučit se z minulosti a špatně vykládat realitu.

První známky tohoto trápení se objevily hned po rozpadu Sovětského svazu. V té době byly USA šťastným místem, které samotná Prozřetelnost zbavila odpovědnosti vůči světu postavit se Říši zla. Jeho zahraniční politika byla téměř stejná. Velmoc si ten okamžik užívala, přesvědčená, že bude trvat věčně.
 
Pak přišla krize v Jugoslávii. Krvavou občanskou válku, která vypukla mezi bývalými republikami a etnickými skupinami, pravděpodobně vyvolala zahraniční politika USA, nebo, přesněji řečeno, její postoj k nezávislosti států tvořících dvě velké socialistické formace v Evropě. Prezident George HW Bush byl jednoznačný ohledně nezasahování do vnitřních záležitostí Sovětského svazu v letech před jeho zánikem. Jeho reakce na události ve Vilniusu v lednu 1991 a opakovaná ujištění jugoslávských vůdců o územní celistvosti země dala Slobodanovi Miloševićovi dojem, že USA nebudou protestovat proti násilným akcím, které by zemi sjednotily. (pozn. red. Nové republiky:  V tomto bodu se autor mýlí. Vina za rozpoutání krvavého konfliktu na území bývalé Jugoslávie je především na Německu, které celou dobu své existence podporovalo ustašovskou emigraci, protiústavní iredentu Slovinska, Chorvatska a později i Bosny a Hercegoviny, vyzbrojovalo chorvatskéou armádu i před embargo vyhlášené OSN a tolerovalo násilného vybírání “daně na svobodu” mezi Chorvaty a kosovskými Albánci, kteří žili na území Německa -vd)

Následný vstup USA do občanské války, aniž by pochopily povahu konfliktu, znamenal rychlý konec krveprolití. Dala však do pohybu dlouhodobé procesy destabilizace Balkánu. Ještě důležitější je, že tragicky přesvědčila americké tvůrce zahraniční politiky o jejich schopnosti řešit místní konflikty neohroženě, rychle, s omezenými zdroji a téměř bez nákladů na lidské zdroje.

Pak přišel Afghánistán a Irák

Vojenský lesk obou vojenských kampaní byl zcela vymazán neschopností následné americké politiky. Kdyby USA opustily Afghánistán hned po počátečních úspěších, invaze by se stala známou jako jedna z nejúspěšnějších vojenských kampaní v historii. Bylo ale rozhodnuto zůstat a přeměnit Afghánistán na demokratickou baštu.

Byrokraté a tvůrci politik odpovědní za toto rozhodnutí byli rozděleni do dvou skupin: ti, kteří si mysleli, že Afghánci jsou ve skutečnosti Jugoslávci se zmatenou identitou, a ti, kteří se na svět dívali hranolem studené války, bez ohledu na mnoho změn, ke kterým došlo. od jeho konce. Pravidla hry, kterou USA vytvořily z vlastní iniciativy, pro sebe i pro všechny ostatní, byly komplikovaným, sebezničujícím seznamem byzantských politik odtržených od reality a zdravého rozumu.

Pákistán, který se všemi záměry a účely jednal nepřátelsky, byl Washingtonem považován za přítele. Indie se rychle pohybovala na oběžnou dráhu USA, ale USA to považovaly za podezřelé a považovaly Pákistán za svého jediného spojence v této oblasti.

Každou zimu by Tálibán ustupoval na pákistánské území se snadností a bezpečností tajných miliardářů přinášejících své peníze do švýcarských bank. USA se odmítly dotknout Pákistánu, údajně proto, že byl tak křehký, že americký útok na jeho území by jej ještě více destabilizoval. Pravdou bylo, že Pákistán byl již neúspěšným státem, který v americkém globálním postavení nesloužil žádnému účelu a představoval obrovskou odpovědnost jak z vojenského, tak z finančního hlediska, přesto toto absurdní a neudržitelné uspořádání trvalo 20 let. Jednalo se o podivnou americkou zahraniční politiku – show, která si vyžádala ztracené americké životy a utracené biliony dolarů.

Nejvýraznějším aspektem americké politiky v Afghánistánu byla neschopnost amerických úředníků odpovědět na jednoduchou otázku: Proč jsme tam? Nedávno přišla odpověď: chránit práva afghánských žen. Toto tvrzení bylo tak zjevně falešné, že se američtí představitelé při jeho vyslovení usmívali.

Hlavním důvodem neúspěchu USA v Afghánistánu bylo to, že afghánský lid nikdy ve skutečnosti nechtěl jejich pomoc. Chtěli zastavit nekonečnou válku a Američané to nedokázali splnit.

Byli to Američané, ne Afghánci, kteří se pokoušeli vybudovat stabilní afghánský stát. Všechny velké americké noviny a časopisy jsou nyní plné článků lamentujících nad opuštěním Afghánců, kteří pracovali s Američany – „naše neschopnost pomoci lidem, kteří nám pomohli“. To je problém americké politiky v Afghánistánu: měli jsme Afgháncům pomáhat budovat jejich zemi, ne se snažit ji budovat pro ně.

Politika USA v Afghánistánu byla založena na lžích, nevědomosti a iracionalitě. Politiky, které se nebezpečně podobají neúspěšné afghánské politice, jsou stále pronásledovány záměrně slepou americkou administrativou. Amerika 30 let staví obrovský domeček z karet ve všech směrech. Nyní, když padla jedna karta, ostatní budou nevyhnutelně následovat.