Leo K.
24.8.2021
V současném mediálním zmatku kolem Afghanistanu zapadl dokonce i 21. srpen 1968. Což neznamená, že se k němu, respektive Pražskému jaru , jako takovému, nikdo nevyjadřoval. A to tak, aby mne to, jako pamětníka, nezaujalo.
(Na snímku kalendárium Pražského jara 1968 – na obrázcích zleva shora – Ing. Oldřich Černík , předseda vlády ČSSR, gen. Ludvík Svoboda – prezident republiky, dole zleva – Alexandr Dubček, pevní tajemník Komunistické strany Československa, Josef Smrkovský – předseda Parlamentu ČSSR.)
Přečetl jsem si například v A2larmu článek Mgr. Kristiny Andělové (autorka je historička působící v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR)
„Obrodný proces? Zlatá šedesátá? O čem vlastně hovoříme, když mluvíme o pražském jaru?”
V podtitulu stojí:
Pražské jaro máme tendenci chápat jako vyvrcholení reformně komunistických snah v Československu. Vrcholní reformní komunisté byli ovšem proti spontánním projevům občanské společnosti v opozici.
Část toho článku přejímám proto, abych ukázal na nepochopení nejen autorky článku, ale také širší veřejnosti, které jsou události jara a léta 1968 interpretovány tak, jak to ukazuje předmětný článek:
…Jiný problém, který se váže k běžnému užívání pojmu „pražské jaro“, je jeho nejasnost ve vztahu k pojmům reformní komunismus či obrodný proces. K tomu jistě přispěla i perspektiva samotných aktérů, především aktivních straníků, kteří se také často stávali prvními interprety československého reformního procesu v šedesátých letech. Tyto výklady si do jisté míry přivlastnily pojem pražské jaro prakticky jako synonymum reformního komunismu: bývalí reformní komunisté, z nichž mnozí později také dominantě ovlivnili polistopadovou historiografickou produkci, chápali pražské jaro jako „vrchol reformního úsilí“, tedy jako jakési více či méně logické vyústění reformně-komunistických snah v šedesátých letech. Jakkoli je tato perspektiva pochopitelná, zastírá rozporuplnou podstatu celého roku 1968.
Reformní komunismus, politické úsilí o reformu společnosti „shora“, která zachovávala základní leninské principy politiky, byl pouze jedním z intelektuálně-politických procesů odehrávajících se uvnitř československé společnosti v šedesátých letech. Mimo „komunistickou obrodu“ se v české společnosti obnovovaly i vůči komunistické straně alternativní diskursy, které významně určovaly intelektuální dynamiku československého roku 1968. Názory, které se začaly v roce 1968 objevovat v médiích, se nezřídka stavěly do opozice vůči reformně-komunistickému pojetí socialismu, vracely do veřejného prostoru české nekomunistické tradice socialismu a zpochybňovaly legitimitu února 1948.
Více či méně jednotná podpora Dubčekova vedení (byla snad jiná možnost?) a celospolečenské nadšení z náhlé demokratizace a mediální otevřenosti mohly sice vytvořit specifickou historickou iluzi onoho „velkého snu“ (či řečeno Kunderovými slovy „světovosti“), ovšem obraz takovéto „národní jednoty“ zakrývá, kolik trhlin a vnitřně rozporných procesů se v pražském jaru, nemluvě o předchozím období, skrývalo. Položíme-li si otázku po tom, co znamenaly klíčové pojmy nového „pražskojarního“ diskursu (především demokracie, pluralita, opozice či národ) pro jednotlivé skupiny obyvatel, je zřetelné, že diskursivní jednota, kterou pojmy nastolily, byla často pouze zdánlivá.
Nejlépe lze tento spor demonstrovat na pojmu opozice. Zatímco veřejnost volala po ustavení nových politických opozičních subjektů, reformně-komunistické vedení zcela odmítalo existenci „nezávislé opozice“. V jejich pojetí měla být opozice vytvářena „konsensuálními“ politickými subjekty, které měly představovat jakousi „oponenturu“ vládnoucí straně, aniž by zpochybnily její vedoucí úlohu. V tomto duchu byla formulována například i teorie druhé politické – socialistické – strany, která ovšem měla fungovat jako stranický korektiv v případě, že bude nutné zpochybnit kroky komunistické strany. Rozhodně se tedy nemělo jednat o obnovu (dle komunistického establishmentu) „buržoazní“ sociální demokracie. Právě možná obnova sociální demokracie se ovšem stala v historické paměti na pražské jaro jedním z nejdůležitějších momentů a symbolů liberalizace společnosti. Mezi reformními komunisty vůči ní ovšem i v roce 1968 panovala stále značná nedůvěra. Dokumenty, které fungovaly pouze pro vnitřní potřeby strany, ukazují nevoli reformního vedení KSČ vůči obnovení jakékoli nekomunistické opozice. Z vnitřních diskusí ÚV KSČ jasně vyplývá, že reformně-komunistické vedení bylo připraveno zabránit obnově sociální demokracie všemi možnými prostředky.
S postupujícím uvolňováním cenzury se tzv. reformní komunismus stále více dostával do opozice vůči tomu, co dnes nazýváme „pražské jaro“, tedy spontánním projevům občanské společnosti, které zpochybňovaly vedoucí úlohu komunistické strany a další klíčové pilíře, na nichž stál tehdejší politický systém. V souvislosti s kritikou komunistické strany, vznikem K231 a diskusemi o obnovení sociální demokracie mnohé z „tváří pražského jara“ (např. Dubček, Smrkovský, Kriegel) začaly již od jara 1968 veřejně varovat před „spontánními projevy antisocialistických živlů“. Vojenská intervence tak drasticky zasáhla do složitého procesu demokratizace československé společnosti. Zpětně se vytváří zjednodušený obraz jednotného národa proti přijíždějícím tankům. Zkoumat a pochopit pražské jaro znamená ovšem pochopit právě jeho nejednotnost a rozporuplnost, která panovala před vojenskou intervencí, a to jak zhodnocením rozmanitosti politických stanovisek, které se objevovaly ve veřejném prostoru, tak i těch, které do něj stále vstoupit nemohly.
Vzhledem k tomu, že se autorka prezentuje jako historička, čekal jsem, že se ve svém článku dokáže odfiltrovat od dnešních postojů a ideologických stanovisek. Poslední věta článku jako by tu naději podporovala, ale v celkovém vyznění jí tak zvané Československé jaro proteklo mezi prsty.
Podlehla rozšířenému mýtu, že s časovým odstupem více než 50 let ví co je pravda. Ušlo jí, že to vědomí je určeno aktuální situací (a také tím, v co věří). „Pravda“ totiž závisí na sociálním a politickém prostředí. To, o čem si myslíme, že je to pravda, vypovídá daleko víc o nás, než o minulosti. Historie není vyjádřením nějaké historické pravdy, je to příběh, zkonstruovaný historikem, který celou dobu uvažuje o tom, jak ho učinit co nejobjektivnějším. Proto by to měla být věda. A proto mnoho takových, co se tváří jako historici, ve skutečnosti autentickou práci nedělají. Zcela jí ušlo, že my (co jsme byli v té době dospělí) jsme byli poprvé (a zatím naposled) svědky opravdové všelidové diskuse. Byť iniciované medii. Nevšimla si, že i v době mocenského zápasu, ani ti největší antikomunisté jako například Ivan Sviták nebo Alexandr Kliment nezpochybnili socialismus jako cíl.
S překvapivou rychlostí na článek mladičké historičky reagoval Jan Čulík článkem „Jaký byl postoj komunistické věrchušky k demokratizačním snahám Čechoslováků v roce 1968.“ Jeho závěr se dá vystihnout slovy…ani reformní komunisté neuznávali právo nekomunistů na politické angažmá a byli vůči němu v defenzívě. Pražské jaro bylo spontánním hnutí médií a intelektuálů a proto se nic neudělalo. Jen se pořád diskutovalo. To totiž uměla média a státní struktury byly nedůvěřivé a neochotné. Jak povrchní! Ale není divu Janu Čulíkovi šlo na 16 rok (narozen v listopadu 1952) a proto ho strhávali rozhlasové a televizní reportáže, které popisovaly příklady mocenského násilí – velmi rozšířený fenomén té doby. Ludvík Vaculík ho popsal (ne-li zesměšnil) v reportáži Obrodný proces v Semilech.
Teprve, když píšu tenhle článek, tak si uvědomuji jak málo jsou známé závěry oné diskuse. Sem tam se vynoří manifest 2000 slov a stovky ostatních závažných článku překryje prohlášení Petra Pitharta, že se jenom mluvilo a nic se neudělalo. Tak sprostý sarkasmus… Snad by stálo za to, alespoň některé články znovu uveřejnit (ale dnes ne, jsem už na 3000 slovech) a nejen pro připomenutí historické skutečnosti, ale také proto, že mohou mluvit k dnešku.
Přenesme se do roku 1968 a zapřemýšlejme nad dnešními analogiemi
Aktivita nepojmenovaných Alexander Kliment (Zveřejněno v LL č. 3, 14. března 1968)
Dne 28.2.1968 večer řekl dr. Auersperg v rozhlasové besedě u kulatého stolu, že při posuzování všech otázek, před nimiž teď stojíme, je třeba vycházet z politické reality našeho státu. Jeden z redaktorů akčního programu KSČ zdůraznil, že touto politickou realitou je vedoucí úloha komunistické strany. Jestliže nechceme vidět realitu jenom takovou, jakou si přejeme, aby byla, nýbrž takovou, jaká skutečné je, pak ji musíme vždycky vidět celou. Vezme-li tedy kdokoli vážně na vědomí celou naši společnost, nemůže zanedbat nesporný fakt, že politickou realitou jsou také ti druzí — nestraníci, nekomunisté, nezávislí občané. Ve stranických kruzích se pro ně ustálil termín — bezpartijní.
Avšak tuto velkou a vlastně většinovou skupinu občanů všech povolání zatlačila politika minulých dvaceti let do pasivity. Dokonce i podle Ústavy ČSSR mohou být tito občané k něčemu jen vedeni, přiváděni, za neblahých okolností donucováni. I pojem takového občana se nemohl vymezit jinak, než pasivně a negativně: NEstraník, NEkomunista, NEzávislý, BEZpartijní. Je sice pravda, že se nestraníci určitou měrou podíleli na správě veřejných věcí a že zasedali v různých volených orgánech, ale je také pravda, že o všech důležitých věcech v těchto orgánech rozhodovali předem komunisté na svých aktivech, které se jen někdy stávaly veřejnými.
Komunisté nyní v rozhodující chvíli našeho vývoje připravují akční program. Přicházejí s iniciativou a tím potvrzují revolučnost svých ideových východisek. S jakým programem, s jakou iniciativou přijdou ti druzí? Mají na svůj samostatný a pozitivní program vůbec právo? Mají možnost jej vyjádřit, uplatnit a zařadit se tak do obrodného procesu, který probíhá od Nového roku? A probíhá tento obrodný proces na celonárodní úrovni? Neprobíhá jen v uzavřeném stranickém kruhu? Sledujeme-li v těchto dnech rozhlas, televizi a tisk, musíme dojít k závěru, že se sice tento proces nutné dotýká všech, ale že jsou v něm angažováni jen komunisté.
Konec konců je to jejich věc, mohl by si říci nezávislý nestraník docela v duchu pasivity, která mu byla vnucena, a ve smyslu druhořadého společenského postavení, zaručeného i Ústavou. Komunisté před dvaceti lety převzali plnou odpovědnost za stát, ať si jej tedy dají do pořádku. Tento hořký negativismus nezávislých by však jen prokázal jejich paradoxní závislost na těch, kteří „dělají stát“ a kteří tedy také a znovu určí a vymezí postavení nekomunistů. Přestože dovedu pochopit velikost nedůvěry a zklamání občanů, odsunutých na vedlejší kolej, jsem přesvědčen, že většina jich dobře ví, o co se v těchto chvílích jedná, a že tento zápas o demokracii našeho života je i jejich zápasem a potřebuje i jejich aktivitu.
Ostatně mají co říci do situace. Mají svá stanoviska. Mají své požadavky, ale mají také své schopnosti a svoji odpovědnost. Mají svoji paměť, své svědomí, dobrou vůli a dokonce i zvláštní realistický optimismus. Dobře si uvědomují, že národní a politické obrození se nemůže uskutečnit bez nové a původní aktivity komunistů, ale komunisté by měli vědět, že není možné ani bez aktivní účasti těch druhých. Spolupráce, spolurozhodování, spoluodpovědnost a vzájemná kritika je nejaktuálnější problém a je to problém opozice našeho a specifického typu.
Jenže zatímco komunisté dvacet let budovali svoji centralistickou moc a organizaci, nekomunisté byli cílevědomě a promyšleně atomizováni, nemohli se sdružovat, neměli a dosud nemají svoje veřejné fórum, většinou ani nemohli zastávat významná společenská postavení, nemohli se ani sjednocovat, ani nutně diferencovat. Nekomunisté se navzájem vlastně ani neznají. Jsou anonymní, pasivní, záhadná veličina sama pro sebe, ale jsou záhadní i pro komunisty.
Monopolizace politického života minulých let uvrhla do izolace nejenom stranu a ty druhé, ale dokonale odcizila mezi sebou právě i lidi stojící mimo stranu. Jako nekomunista nechci posuzovat zvnějšku situaci uvnitř strany, ale podle zveřejněných dokumentů se mi jeví, že k podobnému odcizení došlo i uvnitř strany, mezi jejím vedením a členy. Zamýšlená jednota politického života vyústila tedy v opak. Společnost se rozložila v bezmocné a rezignované jednotlivce, které však v celku ovládala byrokracie, suverénní stranický a státní aparát. Politický život byl prakticky anulován a nahrazen direktivním řízením při neomezené moci jednotlivců. Co to znamenalo v oblasti ekonomické netřeba dokládat.
Stojí před námi naléhavý úkol obnovit politický život. Ale proč říkat obnovit. Nevracejme se pro nic zpátky, leda pro důkladné lekce a účty, ale s nimi se historie stejně už hlásí velmi naléhavě sama. Uvažujme radši o nových formách politického života. Jestliže jsme si mohli dovolit dvacetiletý experiment osobní moci, dovolme si dvacetiletý experiment demokracie. Bude to velmi nesnadný pokus. Slabí se musí zříci své bezradnosti a silní zvůle. Pro všechny to bude mnohem víc práce. Daleko jednodušší by bylo na všechno — a právem — si stěžovat, o všem — a neprávem — rozhodovat.
Demokracie znamená právo angažovat se pro společnou věc. Toto právo nám může být vždycky znovu odňato silnějšími, nikdy nám však nemůže být laskavě přidělováno. V zemi tak tradičně už demokratické je přirozeným nárokem každého občana. Odkud začít? Komunisté přicházejí se svým akčním programem. Jsem přesvědčen, že nekomunisté jej podpoří ve všem, s čím budou moci souhlasit, ale navíc je nutné, aby přišli sami se svou vlastní iniciativou a to nejenom na tzv. odborářské úrovni. Dá se to vůbec zařídit, jestliže komunisté mají perfektně fungující organizaci, kdežto nekomunisté disponují jen svou atomizovanou samotou? Může v našem politickém systému vůbec vzniknout opozice?
Především si musíme zvyknout na sám pojem — opozice. Nevím, proč by i to samo slovo mělo být stále jen pro strach, a ne už konečně jednou jako fakt pro užitek. Opozice přece nemusí vždycky usilovat o rozbití státu a převzetí moci, jak jí to neprávem přisuzovaly dobové představy stalinské éry, nýbrž naopak, může za určitých podmínek, jimž se přibližujeme, posilovat státní autoritu a vymezovat její moc. V našich podmínkách má opozice všechny předpoklady k tomu, aby se spoluzasadila a spoluzaručila za demokratický charakter státu a korigovala jeho moc, aby zvyšovala jeho prestiž dovnitř i za hranice, aby zkonkrétňovala odpovědnost volených orgánů od místních národních výborů až po vládu.
Jak se má a může taková opozice ustavit? Nikde na světě se nedá očekávat, že pokyn k ustavení opozice dá sama vládnoucí strana, že určí složení a sílu své opozice, jenže zrovna v Čechách by se to mohlo docela dobře stát. Je tu dějinná tradice pokroku v mezích zákona, dekretovaného shora. Byla by to ostuda.
Opozice se musí ustavit sama. Je k tomu právě příležitost. Je to potřeba, je to životní nutnost naší situace, našeho socialismu, který vstupuje do nové etapy. V první etapě došlo k likvidaci protikladných tříd, k sociální nivelizaci společnosti. Tento politický a ekonomický fakt nebyl dosud zhodnocen z hlediska etického a individuálně lidského. Každý politický a ekonomický krok má také etické a lidské hledisko. Lidé byli často likvidováni nejenom jako nositelé třídních zájmů, ale také jako lidé, jako občané a nositelé zájmů osobních a ústavně právních. Známé rčení — účel světí prostředky — bylo naplněno nad snesitelnou mez a znesvětilo i sám ideál. Uzavřít první etapu socializace neznamená tedy jen konstatovat dovršení společenské třídní proměny, ale také položit si otázku důvěry některým lidem, kteří byli u moci.
Tito lidé měli s politickou mocí v rukou také individuální osudy druhých lidí a zacházeli s nimi jako s jejich majetky, jako s věcmi. Jestliže jim politické cíle ukládaly likvidaci tříd, nikdy jim neposkytly právo dotýkat se cti druhých a likvidovat osoby, ba dokonce své vlastní přátele. Odpovědnost za tyto minulé věci je svázala minulostí a nemají kvalifikaci vstupovat do nové etapy, dokud se ke své odpovědnosti nepřihlásí a veřejně z ní nesloží účty. Jestliže tedy v uplynulých letech došlo ke společenské nivelizaci, v nynější etapě se naše společnost začíná diferencovat. Jinak řečeno minulá etapa byla totalitní, budoucí je demokratická. Není to ani tak přání, spíš nutnost.
Moderní společnost nemůže v mírových podmínkách bez demokracie řádně fungovat a prosperovat, nemůže být plodná hospodářsky ani kulturně, a po stránce morální se kazí. Za těchto podmínek je docela přirozený vznik opozice. Důležité a pozitivní je, že opozice nemá předpoklady vzniknout na třídním základě a z třídních zájmů. Opozice nevznikne tedy na základě třídním, nýbrž z občanského zájmu morálně politického a kulturního.
Sociální revoluce vždycky zjednodušuje třídní složení společnosti, ale jestliže je tato revoluce schopna a ochotna vyvíjet se, začíná pak svoji strukturu obohacovat na nové úrovni a z nových zdrojů.
Proto je vyloučen návrat k systému dvaceti politických stran předválečné republiky, která nevyřešila základní otázky sociální, národnostní a nedokázala se hájit se zbraní v ruce proti fašismu. Také rehabilitace předúnorové Národní fronty není zřejmě výhodná. Její solidarita byla ze všech stran předstíraná a příliš závislá na situaci poválečné Evropy, ve které se teprve krystalizovaly velmocenské zájmy. Z minulosti je možné se poučit a navázat na pozitivní prvky, které také jistě měla, není však možné opakovat její chyby.
V naší zemi právě vznikly podmínky pro docela ojedinělý a nový typ socialistické demokracie. Především vyžaduje diskusní platformu uvnitř vládnoucí strany. To se už stalo. Za druhé předpokládá aktivizaci opozičních sil. Cesta k plodné a účinné práci opozičních sil bude patrně dlouhá a složitá. Nekomunistické politické strany jsou zatím jen stranami sekretariátů, nicméně vydávají noviny a poskytují určitou organizační základnu. Soustava ostatních společenských organizací, která byla ještě do Nového roku direktivně řízena zvnitřku aktivem komunistů, začíná hledat vlastní politickou základnu a vliv. Staré formy našeho, vlastně donedávna nepolitického života, jsou však značně zdiskreditovány starými metodami a zkompromitovány starými lidmi. Je potřeba hledat způsoby nové. Teprve důkladná a všestranná bilance nám poví, kde jsme a jak si vůbec stojíme, komunisté i nekomunisté.
Otevřená a kvalifikovaná diskuse se již rozvíjí. Produktivní hledání pravdy o našich společných věcech vyústí v hledání společného národního a státního programu, který chce být nově formulován, už ne jako dogma, ale jako východisko, bezpochyby na základech humanitních ideálů socialismu. Staré revoluční heslo Kdo nejde s námi, jde proti nám, které vyjadřovalo uzavřený politický systém, už není aktuální.
Aktuální je systém otevřený, v němž nikdo nebude z účasti na společných věcech vylučován, ale všichni se budou moci podle svého přesvědčení a svědomí angažovat. Společný, celonárodní a celostátní ideál socialismu nesmí už nikdy být výlučně ztotožněn s jednou stranou, s jednou skupinou ve straně, ba dokonce s jedinou osobou. Tak jako je v měřítku světovém ideál socialismu nadnárodní, internacionální, a degeneruje, jestliže se promění v nositele velmocenského nacionalismu nebo lokálního šovinismu, je ideál socialismu v měřítku jedné země ideálem nadskupinovým a nesmí být monopolizován. V případě, že je monopolizován, zůstane jen ideálem a zastírá neideální praxi.
Ideál, lépe řečeno cíl socialismu stojí nad a ještě lépe řečeno před frakcemi ve straně i před všemi nezávislými občany jako úkol, k němuž je třeba se vztahovat, který si však nikdo nesmí osobovat. Přičemž je zcela v řádu věci, že demokracie jakožto většinový systém umožní významnějším složkám významnější, ba dokonce vedoucí úlohu.
Vedoucí úloha však spočívá v autoritě, nikoli v diktátu. Na takovém základě se obnoví neformální instituce veřejného mínění. Jejím jediným korektivem bude věcný argument a praxe. Její podmínkou neomezená publicita. V takové atmosféře a takovou cestou dojde pak ke konsolidaci opozičních sil, které se budou moci později samy vnitřně diferencovat. Obohatí naši společnost. NEgativistický pojem NEstraník, NEkomunista najde své aktivní vyjádření, své pozitivní jméno, svůj konkrétní program a vstoupí do politického života.
Diktatura splnila svoji úlohu. Vznikla beztřídní společnost. Beztřídní společnost stojí před novými úkoly, které nemůže řešit starými metodami. Úkoly jsou tak náročné, že vyžadují aktivitu všech. Aktivita všech je podmíněna demokracií, tedy diskusí, která není potřebou jenom jedné strany, ale potřebou obou našich národů; proto také nemůže být výsadou jenom jedné strany.
Alternativa je tedy prostá: Diktatura, nebo demokracie.
