Leo K.
2..8.2021 KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Na tiscali.cz vyšel článek: Před 60 lety jsme americkou vakcínou očkovali rychleji než sami Američané. V roce 1953 vyvinul virolog Jonas Salk se svým týmem v pittsburské laboratoři vakcínu proti dětské obrně, jedné z nejděsivějších nemocí dvacátého století. Ročně na ni umíraly desítky tisíc dětí po celém světě a další stovky tisíc jich končily celoživotně ochrnuté. Když americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv očkovací látku schválil, doktor Salk vystoupil v televizi a na otázku, kdo k jeho vakcíně vlastní patent, odpověděl: „Řekl bych, že lidstvo… Ne, žádný patent neexistuje. Copak je možné patentovat slunce?“
(Na snímku Dmitrij Markovič Slonim – legenda české virologie)
V roce 1960 Salkovu vakcínu nahradila účinnější orální vakcína, kterou vyvinul jiný Američan, Albert Sabin. Obdobně jako Salk, ani Sabin neusiloval o patentovou ochranu očkovací látky. Její složení dal světu k volnému použití.
V Československu se ujal v tehdejším Výzkumném ústavu imunologickém (pozdější Ústav sér a očkovacích látek) mimořádně náročného a riskantního, státem sledovaného úkolu na přípravu a výrobu Salkovy inaktivované a poté i Sabinovy živé (orální) vakcíny proti přenosné dětské poliomyelitidě (dětské obrně) Dimitrij Slonim. Počátkem roku 1960 Československo schválilo Sabinovu polykací poliovakcínu a na jaře začalo povinné celostátní očkování. Do roka jí bylo naočkováno 94 procent dětí do 15 let.
A od srpna 1961 se v Československu nevyskytl jediný nový případ nezavlečené přenosné dětské obrny (paralytické poliomyelitidy).
Heroická doba korunovaná zaslouženým úspěchem přivedla Slonima k poznání, že teprve technologický rozměr výroby očkovacích látek korunuje teoretickou a experimentální práci při jejich výzkumu a vývoji. Proto se v roce 1961 Československo stalo jednou z prvních (podle některých zdrojů první) zemí na světě, kde byla dětská obrna vymýcena – kde bylo přerušeno šíření divokých poliovirů v populaci. A to ještě dřív než v samotné Americe. Celá akce byla zrealizována z vědeckého a organizačního hlediska skvěle, proto jsme také sloužili jako vzor pro další země.
Čí to byla zásluha? Pochopitelně Jonase Salka a Alberta Sabina. Lví podíl na vymýcení obrny v Československu však měl také Dimitrij Slonim a jeho spolupracovníci z Ústavu mikrobiologie a imunobiologie v Praze. S nimi dokázal rychle připravit technologii výroby – Sabinova vakcína přitom byla na svou dobu technologicky náročná, využívala aktivní (ale oslabené) viry. Původně jsem chtěl napsat živé viry, jenže to je u virů nesmysl. Viry jsou nebuněčné organismy, které nerostou, nedělí se, nejsou schopné vyrábět energii či vytvářet bílkoviny. Jsou to vlastně programy, které přeprogramují buňky svým programem a jsou to takto infikované buňky, která jim zajišťují rozmnožování, tvorbu bílkoviny aj.
Proto také viry nemůžeme kultivovat jako bakterie (na hovězí polévce v Petriho misce), ale jenom na tkáňových kulturách, což proces docela komplikuje. Embargo tehdy blokovalo dovoz v západních zemích již vyvinutých materiálů pro kultivaci buněk tkáňových kultur (kultivační sklo, pryžové zátky, kovové trubičky atd.) a též sér a kultivačních médií. Dimitrij Slonim našel v technologických složitostech vývoje a výroby virových očkovacích látek další výzvu pro svoje působení ve prospěch životů a zdraví dětí a jejich ochrany před nebezpečnými infekčními nemocemi. Dosáhl po zásluze světového uznání, byl dlouholetým konzultantem pro virové vakcíny Světové zdravotnické organizace (WHO).
Úspěch s eradikací dětské obrny v Československu s sebou přinesl velký pokrok v podobě zavedení tkáňových kultur do virologických laboratoří a do vývoje a výroby virových vakcín. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století se svým týmem úspěšně vyvinul a do výroby přivedl další významné očkovací látky. V první řadě to byla živá vakcína proti pravým neštovicím, jedna ze čtyř na světě, která vyhovovala požadavkům WHO a která zásadním způsobem přispěla k celosvětové eradikaci pravých neštovic (1977). Následovala inaktivovaná vakcína proti vzteklině, která též splňovala přísné požadavky WHO. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Dimitrij Slonim a jeho pracoviště v Ústavu sér a očkovacích látek zaměřili v návaznosti na epidemiologickou situaci v zemi na vývoj živé vakcíny proti spalničkám a její uvedení do výroby. Celostátní aplikace této očkovací látky vedla k eliminaci spalniček už v roce 1982 a tento stav – s téměř nulovým výskytem tohoto onemocnění v ČR – byl narušen až v posledních letech.
V současném společenském dění se ocitly vakcíny a očkování u části veřejnosti na černé listině. Početní stoupenci alternativní medicíny ve světě i u nás, vyznavači homeopatie, náboženské sekty a další příznivci iracionálních přístupů vedou svatou válku proti očkování. Ty módní aktivistické vlny začínají být docela nebezpečné. Ti, co věří na bezlepkové potraviny mohou přejít na rýži, vegani zase škodí jen sobě, svým vlastním dětem a svým chlupatým mazlíčkům. Protijaderní aktivisté brzdí pokrok,
ale antiočkovací aktivisté nás vracejí o sedmdesát let zpátky.
Díky povinnému očkování byl výskyt spalniček v Československu minimální, hlášeno bylo do deseti případů ročně, a to u dospělých nebo dospívajících dětí, které nebyly očkovány vůbec nebo jenom jednou dávkou. V dalších letech v České republice proočkovanost klesala a v roce 2018 bylo hlášeno 203 případů spalniček, v prvních sedmi měsících roku 2019 celkem 579 případů, z nichž 55 případů bylo importováno ze zahraničí. V roce 2007 bylo v České republice proti spalničkám očkováno 98 procent dětí do věku tří let, v roce 2017 již jen 84 procent. Světová zdravotnická organizace v roce 2019 kvůli stoupajícímu počtu případů spalniček vyřadila Českou republiku ze seznamu zemí, kde byla tato nemoc vymýcena. Posledním příspěvkem Dimitrije Slonima byla živá vakcína proti příušnicím, která byla aplikována ve formě divakcíny s očkovací látkou proti spalničkám a později na sklonku osmdesátých let též jako trivakcína proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Dimitrij Slonim zachránil svými vakcínami stovky až tisíce dětských životů, zasloužil se o to, že naše generace mohly vyrůstat bez strachu z krutých infekčních onemocnění.
V devadesátých letech, během privatizačního procesu nepřežil Ústav sér a očkovacích látek, kterému Dimitrij zasvětil větší část svého života. Výroba Slonimových vakcín byla rychle ukončena, na trhu s vakcínami se vzápětí objevily nové preparáty velkých farmaceutických firem.
Jsem ročník 1939 a proto si pamatuji na spolužáky poďobané od neštovic, na ty jež jezdili na ozdravné pobyty do jeskyních komplexů se zotavovat od následků černého kašle, na ty co přežili obrnu a vraceli se po roce či dvou nejčastěji s chromou nohou, rukou či znetvořenou tváří a pochopitelně i na ty, co nepřežili. Očkování bylo pro nás něco jako dar z nebes. Dokud žilo hodně lidí, co pamatovali dobu před očkováním, bylo antiočkovací hnutí nereálné. Teď, kdy už nás pamětníků je málo si tím další generace budou muset projít znovu. Mě připadá, že podobné úvahy plynou také z podezíravosti, někdy až chorobné, z deprese a vůbec z takových a podobných obsesí.
Odmítání očkování, porody doma, strašení elektromagnetickým vlněním, novodobé pohanství, všelijaké sekty, které vede bůhví jak úžasný guru – nepřipadá vám, že to je spíš úpadkem vzdělanosti? A dávám za pravdu těm, co říkají, že za to mohou ti co řídí stát. Abych ale ukázal na konkrétní vládu, to nedokážu. Mám důvod se domnívat, že to byla všechny od listopadu 1989. Asi to nějak souvisí s mocí. Nevědomí se lépe ovládají.
Proto jsem se podivil prohlášení MUDr. Soni Pekové, PhD a dlouholetého lékaře českého fedcupového týmu Dr.med.univ. Vlastimila Voráčka. Údajně prošel dvěma PCR testy před odletem, prý dokonce ve dvou laboratořích. „Kromě toho se testuji nezávisle i sám a kontroluji a udržuji imunologicky relevantní parametry v krvi a tím si zvyšuji odolnost,” dodal.
Odmítá také fakt, že se pozitivně testovaní plážoví volejbalisté Ondřej Perušič a Markéta Nausch Sluková, stolní tenista Pavel Širuček a silniční cyklista Michal Schlegel nakazili od něj. Český olympijský výbor uvedl, že na palubě speciálu bylo 14 českých sportovců a 28 členů realizačního týmu s tím, že mezi nimi byli i nenaočkovaní pasažéři. „Není vůbec jasné, kdo, jak, koho a kdy mohl infikovat. Ohrazuji se proti tomu, že jsem to musel být já. Jen jsem byl jako první pozitivně vytestovaný nevalidovaným testem PCR,” řekl Voráček.
Přiznal, že vakcínu proti koronaviru zatím nedostal. Odmítl, že by se očkování bránil. Zároveň ale prohlásil, že u mRNA vakcín, jako jsou přípravky od firem Pfizer/BioNTech či Moderna, vyžaduje desetileté testování. „Mám k němu pozitivní vztah, pokud prošlo řádným testovacím procesem (u mRNA vakcín zhruba deset let) a má plnohodnotnou registraci (viz příbalový leták Pfizeru),” napsal Voráček. Vakcína Pfizer má podmínečnou registraci.
Ano, obě autority mají pravdu, že vakcíny Pfizer/BioNTech a Moderna jsou první aplikací principu mRNA v humánní medicíně. A proto jejich testování by mělo trvat 8 – 12 let. Všechno je jednou poprvé. Poprvé jelo kolejové vozidlo rychleji než běžec s červeným praporkem, poprvé překonal letec rychlost zvuku, poprvé vzlétnul kosmonaut na oběžnou dráhu země. Byl to Ignác Filip Semmelweis, který poprvé prohlásil, že nákazu tzv. horečky omladnic roznášejí sami lékaři při přecházení mezi pitevnou a jinými odděleními. Někdo vždy musí vykročit, být první.
Nikdy jsem nepřestala věřit, že to bude fungovat,
řekla Katalin Karikó deníku The Guardian! A jmenované dvě autority nám říkají:
Buďto zavrhneme princip mRNA a budeme se očkovat tradičními vakcínami s inaktivovaným virovou částicí nebo se budeme plácat zhruba 10 let s koronavirem tak, jak to máme teď.
Velmi případně se do diskuse vložil PharmDr. Milan Krajíček, který přeložil Příběh mRNA vakciny a zveřejnil překlad na serveru OSEL. Ukázal na zakladatelský vývoj a na osobnosti Katalin Karikó a Drewa Weissmana, aby mu pak „v diskusi“ pod článkem povolily nervy:
…tolik testování, jaké se dělá v dnešní době, se nikdy v minulosti nepraktikovalo. Stačí zmínit ohraný příběh Contergan, jehož důsledkem bylo zavedení Správné Výrobní Praxe jako systému řízení jakosti a povinnost testovat nejen na akutní, ale i chronickou toxicitu a celu plejádu toxicitních parametrů. KAŽDÉ léčivo má vedlejší a nežádoucí účinky a je na zvážení lékaře, jestli benefit pro pacienta převažuje. Věda o interakcích léčiv mezi sebou nebo interakcích s potravou je také relativně mladá. Nebo třeba úplně mimo farmacii – výživa, dnes se ví, že děti matek vystavených dlouhodobému hladovění v době těhotenství, mají ve srovnání s ostatními zřetelný handicap (zkušenosti hlavně z válek). Na děti, které v lůně matky zažily Ramadán, i toto krátkodobé hladovění může mít celoživotní dopady. Svou roli sehrávají i média. Masové publikování o nasazení vitamínu D3 (cholekalciferolu) považuji u seniorů za kontraproduktivní a ti, kteří jej doporučují, asi neví nic o tom, co jsou to L-formy mikroorganismů a co se děje na receptoru VDR uvnitř našich buněk ve vyšším věku. Vitamín D3 je silným imunosupresantem.
Mohl bych pokračovat, ale stejně budu hájit své stanovisko: o použití mRNA toho moc nevíme, ale v dané situaci je to MENŠÍ ZLO. Otestovány byly desetitisíce lidí a žádný problém, který by použití u člověka vylučoval, se neprojevil. Ještě si všimněte, že jako adjuvans nejsou použity soli hliníku.
Nejhorší je nedělat NIC. Ano, mívám školení pro laickou i odbornou veřejnost. Zahajuji ji ukázkou z filmu Jan Žižka: obklíčeni husité se radí, jak téměř bezvýchodnou situaci řešit. Převažuje názor, že se husité vzdají a budou čekat, co se stane, protože Bůh jim pomůže. Hejtman Žižka vstane, udeří palcátem do stolu a prohlásí:“ Bůh nám pomůže, když my sami si pomůžeme.“ […]Ale asi jste starší ročník, a tak jste zažil povinné očkování třeba na tuberkulózu, záškrt a černý kašel, a tak se nemusíte bát vycestovat do chudších zemí. Očkování proti tetanu každých deset let Vám umožní bezstarostnou práci na zahrádce a riziko, že dostanete infekci při náhodném pořezání střepem je podstatně nižší. Věřím, že svým dětem jste podával Polio vakcínu. Domníváte se, že jsme v té době o negativním vlivu očkování věděli více než dnes? Pochybuji.
Co je na technologii mRNA tak zvláštního, že se i některé autority brání? Klasické vakcíny se dělají z virových částic, které nemohou vstupovat do buňky a vnutit jí svůj program. Tvorba mRNA vakcín vůbec nepotřebuje viry. Stačí ji počítač a čisté chemikálie. Protože syntetický program (RNA) by imunitní systém okamžitě odmítnul, musí se navázat na nukleosidové analogy a aby se mRNA dostala do buněk bez ohrožení enzymy, musí být v nanokapičce tuku. Pak už si podle dodaného genetického kódu buňka sama vyrobí kousek patogenu a proti němu si imunitní systém vytvoří protilátky. Použitá RNA se nezabuduje do genomu hostitele, protože ten je tvořený DNA a během 48 hodin se rozloží. Protože není použit žádný cizí virový materiál, ale jenom ingredience, které jsou součástí každodenních buněčných procesů vypadá RNA vakcína potenciálně bezpečnější nežli DNA vakcíny nebo vakcinace samotným virem.
Souhrnné informace o vakcíně Pfizer/BionTech
Vakcína obchází nutnost uměle vytvořit a purifikovat kus .spike (S) proteinu, který bychom potom injikovali. Je to recept, aby si ho buňka svalu, kam píchneme mRNA, vytvořila sama.
Protože je mRNA přirozeně nestabilní, za pár dní se odbourá tělu vlastními enzymy na tělu vlastní metabolity a cizorodý protein se přestane tvořit.
Není možné, aby mRNA měnila genetický kód. Na přepis cizorodé RNA do DNA člověk nemá enzymy (to umí jen retroviry, k velké radosti všech tvůrců sci-fi seriálů, kteří pokaždé, když potřebují něco předělat, použijí retrovirus).
Je poněkud zavádějící nazývat vakcínu „genovou“ či „genetickou“ – použitá ribonukleová kyselina by se sice dala označit jako genetický materiál (jde o instrukci pro výrobu proteinu), ale tato informace se nemůže přenést do další generace.
Syntéza RNA je o mnoho rychlejší a relativně jednodušší než syntéza či purifikace proteinů. Všechny reakční komponenty nutné pro výrobu mRNA jsou komerčně snadno dostupné ve formě čistých chemikálií či bakteriálně produkovaných enzymů bez nutnosti využívat reagencie zvířecího původu nebo tkáňové kultury.
Jednou z překážek, kterou se podařilo překonat teprve nedávno, je inherentní nestabilita mRNA. Nukleová kyselina rychle degraduje, pokud není hluboce zmrazená nebo pokud je vystavena slunečnímu či ultrafialovému záření. Ve tkáních jsou navíc přítomné enzymy odbourávající RNA (RNázy), které znesnadňují doručení účinné látky na místo určení. Pro stabilizaci mRNA se používají liposomy (zjednodušeně řečeno, molekula RNA se nachází v kapičce tuku, kam na ni RNáza nemůže), i přes to je však nutné důsledně udržovat chladový řetězec po celou dobu od výroby až k aplikaci.
