Varování z Moskvy. Poučení z pádu Kábulu pro postsovětskou Eurasii

Pád proamerického režimu v Afghánistánu a “evakuace” podobná útěku slouží jako varování pro postsovětské elity. USA skutečně směřují k politice tvrdého geopolitického pragmatismu a rychle a cynicky se zbavují “kufrů s utrženými držadly”. Na tomto pozadí hrozí, že politika “multivektorismu” a flirtování s radikály povede k pádu politických režimů v postsovětské Eurasii. O poučení z “kábulského precedentu” a varování Moskvy bývalým sovětským republikám viz profesor Dmitrij Evstafjev z Vysoké školy ekonomické.

Vývoj situace v Afghánistánu bude ještě dlouho zdrojem různých hodnocení, od konspiračních teorií až po moralistické traktáty o boji za lidská práva a proti korupci. Zhroucení prozápadního, otevřeně loutkového režimu však lze jen stěží považovat za překvapení. Již od jara 2020 se hovořilo o tom, že se k moci nevyhnutelně dostane Taliban* (organizace, kterou Rusko uznává jako teroristickou).

Politický šok z toho, co se stalo, byl však takový, že se ani liberální média orientovaná na americkou administrativu neodvážila podpořit prohlášení Bílého domu o “americkém vítězství v Afghánistánu”. USA nedokáží tradičními metodami informační manipulace zakrýt svůj šok a politickou sklíčenost. Důvodem je, že kolaps v Afghánistánu vynesl na povrch všechny ty tendence, které si elity zemí “kolektivního Západu” uvědomovaly, ale veřejně je nepřiznávaly a po Bidenově nástupu je vytlačila hesla o obnovení “atlantické solidarity”.

Situace v Afghánistánu viditelně ukázala propastný rozdíl mezi slovy a činy USA a “kolektivního Západu”. Tento efekt nelze neutralizovat mediální manipulací, jak tomu bylo v minulosti, včetně průběhu krizí na Ukrajině a v Bělorusku.

Jedním z nejvýznamnějších důsledků vývoje situace v Afghánistánu bude v zásadě krize informačně-manipulační strategie Západu. Zvláště pokud se v relativně krátké době nepodaří obnovit monolitní podporu americké administrativy ze strany hlavního proudu amerických a světových médií. Jedná se o jeden z důležitých projevů krize ameriko-centrického modelu mezinárodních vztahů, který může mít rozhodující vliv na osud “kolektivního Západu” v době, kdy monopolární svět již není geoekonomicky ani geopoliticky možný.

Čtyři poučení z pádu Kábulu

Měli bychom si také povšimnout několika střednědobě významných aspektů situace v Afghánistánu, které mají přímý vliv na situaci v postsovětské Eurasii.

1. USA skutečně směřují k politice tuhého geopolitického pragmatismu a rychle a cynicky se zbavují “kufrů s utrženými držadly”*).

To odráží zdravé chápání omezených zdrojů. Nejde ani tak o neochotu Washingtonu podporovat navenek přátelské režimy v krizové situaci. Takový přístup byl u nich donedávna vždy. Nyní však USA nejsou schopny dlouhodobě podporovat režimy, a to ani v případě slibných projektů.

Afghánistán je téměř klasickým příkladem země, jejíž vztahy s USA byly v posledních letech založeny na využívání “perspektiv”: v oblasti logistiky, řady důležitých zdrojů a jako součást “bezpečnostního pásma” pro důležité spojence. To vedlo k obtížím při rozhodování o ukončení přítomnosti, které USA dokázaly překonat až po kritické změně geopolitické situace.

Od této chvíle bude proces pravděpodobně mnohem snazší. Dalšími kandidáty na ztrátu podpory USA jsou bezpochyby Irák a Jordánsko, případně některé státy v jihovýchodní Asii. V postsovětském prostoru jsou státy, které fungují podle stejného hlavního schématu – prodeje “rozvojových perspektiv” – Ukrajina, Gruzie

a Kazachstán. Připomeňme, že to byla “geoekonomie slibů”, včetně získání podpory pro USA proti vzestupu Číny a Ruska, která podpořila “multivektorismus” pro většinu Eurasie.

2. Scénář “chaotizace” zemí a regionů s cílem ztížit konkurentům USA přístup do kritických prostor je nejen reálný, ale i docela dobře proveditelný.

V Afghánistánu se zatím plně neosvědčil kvůli řadě taktických chyb, k nimž došlo na místě. Měli bychom si však všimnout požadavku Washingtonu na přesun zástupců bezpečnostních agentur a vládních orgánů podporujících Američany do středoasijských zemí, což se rovná “importu” pohraniční nestability (podobně jako tomu bylo v počátečních fázích arabsko-izraelského konfliktu v letech 1949-1967). I nyní však zůstává potenciál “řízeného chaosu” proti ruským a čínským zájmům.

Vnitroamerické politické důsledky stažení z Afghánistánu byly závažnější, než se předpokládalo, ale přesto jsou zvládnutelné. Nic nenasvědčuje tomu, že by se USA v dohledné době nemohly vrátit ke strategii “chaotizace prostoru” prostřednictvím Afghánistánu. Hlavní je však pokusit se zopakovat “afghánský gambit” s korekcemi v jiných regionech, jako je Blízký východ nebo dokonce Latinská Amerika, nemluvě o Eurasii, která zůstává pro USA nejdůležitějším a zatím nejbezpečnějším “bojištěm” proti rostoucímu čínskému a v menší míře i ruskému vlivu.

3. EU, na jejíž podporu se mnozí v postsovětském prostoru spoléhají, již nelze považovat za důležitého hráče v globálních a regionálních geopolitických procesech.

EU si udržuje významný vliv pouze v bezprostřední blízkosti svého území (například ve Středomoří). To platí nejen pro použití vojenské síly ve vážném měřítku (slabost silových schopností EU byla pochopena již dávno, navíc překvapila vojenská slabost Francie), ale i na politické úrovni.

Skutečná politická role EU v Afghánistánu byla v posledním půldruhém roce nulová. Mimo mediální “agendu” byla EU zcela bezmocná, nicméně účast na informačních procesech, zejména v závěrečné fázi “evakuace”, se omezila pouze na snahu vytvořit informační konsensus o omezení migrace. To platí jak pro národní vlády členských států EU, tak pro celoevropské struktury.

4. USA ani další západní aktéři nejsou připraveni podílet se na socioekonomickém rozvoji, natož na sociální modernizaci spřátelených režimů.

Tento závěr lze vyvodit již z posledních pěti let přítomnosti západní koalice v Afghánistánu. Rozpad vládních struktur během odchodu západní koalice však ukázal rozsah jejich imitačních aktivit při pokusech o sociální konstrukci a formování systémů státní moci.

Poprvé v poválečné historii se USA nepodařilo zanechat spřátelený režim se schopnými a relativně loajálními mocenskými strukturami. Dokonce i ve Vietnamu zůstala místní armáda, policie a zpravodajské služby funkční ještě téměř dva roky po americkém stažení.

Samozřejmě, že “dekorativní modernizace” dříve vyhovovala naprosté většině postsovětských elit, zejména pokud měly přístup k finančním zdrojům, které na ni byly vyčleněny. Dnes však ve většině postsovětských zemí roste odcizení mezi elitami a společností. Do vzniklých “mezer” se aktivně začleňuje sociálně-politická archaičnost, která odvádí nespokojenost společnosti od elit. Situace v Kazachstánu je toho klasickým příkladem. Kábulský precedens však ukazuje, jak rychle může relativně bezpečné odcizení zmírněné sociálním manévrováním přerůst v pro elitu nebezpečný politický kolaps.

Ruská logika a varování pro postsovětské elity

Chování Ruska v souvislosti s “kábulskou krizí” je vnímáno jako nezasahování do konfliktu a některými pozorovateli jako “hra s USA” při vytváření nástroje nátlaku na Čínu. Jedná se o spekulativní konstrukci, která nebere v úvahu hluboce se měnící logiku ruského chování tváří v tvář geopolitické nejistotě.

Vnější “neutralita” Ruska, které je neformálně nakloněno Talibánu**), naznačuje snahu zachovat si vůči novým afghánským orgánům co největší volnost. Rusko by se nemělo podruhé chytit do “pasti roku 2001”, která výrazně omezila jeho manévrovací prostor na Blízkém a Středním východě. Včetně možnosti zapojení různých nábožensko-politických skupin, jejichž novou vlnu lze nyní očekávat.

Boj o vedoucí postavení v rámci koalice Tálibánu bude pravděpodobně pokračovat a zesilovat, což Rusku – jako “neutrálnímu politickému zprostředkovateli” – poskytne další vlivové páky.

Opatření, která Rusko přijalo k posílení hranic s Afghánistánem společně se státy ODKB***), jsou neoddělitelná od řady veřejných prohlášení ruských představitelů z léta 2021. Společně je třeba je vnímat jako varování postsovětským elitám před nebezpečím pokračování politiky “multivektorismu” a koketování s radikálními kruhy uvnitř i vně jejich zemí.

Pozornost bychom měli věnovat také sondážním hodnocením, která se objevila v procesu stahování západní koalice z Afghánistánu a která hovoří o nutnosti zásadní restrukturalizace celého bezpečnostního systému v postsovětské Eurasii a o nemožnosti zajistit ji v nových podmínkách v rámci stávajících formálních možností.

Moskva si jasně uvědomuje, že vytvoření kvalitativně nového bezpečnostního prostoru v Eurasii je možné pouze tehdy, pokud elity hlavních postsovětských států zrevidují nejdůležitější postuláty své nejen zahraniční, ale i vnitřní politiky, na což nejsou připraveny. Bez toho je však zajištění bezpečnosti na “vzdálených hranicích” operačně nemožné a politicky nepraktické.

Za těchto podmínek Moskva logicky pozastavila vztahy s postsovětskými zeměmi a vytvořila základní podmínky pro to, aby jejich elity dozrály k pochopení nevyhnutelnosti změny politiky. Aniž by do toho investovala významné organizační a finanční prostředky. Nastal čas pro operativní pauzu a strategickou reflexi, kdy “míč je na straně” postsovětských elit, aby prokázaly, že neztratily pud politické sebezáchovy.

(překlad St. Hroch)

*) Dmitri Evstafiev – profesor Vysoké školy ekonomické v Moskvě

**) V Rusku frekventovaný název pro věci, kterých je líto se zbavit, ale vláčet je s sebou nelze.

***) ODKB – Organizace dohody o kolektivní bezpečnosti. Členy jsou: Arménie, Běloruskol, Kazachstán, Kyrgízie, Rusko a Tádžikistán.

Zdroj: Eurasia.expert