Walter Smolarek
13. 8. 2021 Zvědavec
Michaelu Davisovi bylo 11 let, když začala válka v Afghánistánu, 19 let, když vstoupil do americké armády, a 21 let, když dorazil do afghánské provincie Wardak jako člen bojové ženijní jednotky, která měla za úkol vyhledávat improvizovaná výbušná zařízení (IED). „Pocházím z opravdu malého města ve středním Washingtonu z dělnického prostředí. Neměl jsem kam jít, ve škole jsem se příliš flákal a neměl jsem budoucnost na vysoké škole,“ vysvětlil Davis. „Nechtěl jsem zůstat trčet na farmě. Do armády jsem vstoupil v roce 2009, právě uprostřed kolapsu realitní bubliny.“
Davisova zkušenost je typická pro to, co kritici americké zahraniční politiky označují jako „ekonomický průvan“. Vysvětluje: „Mám spoustu přátel, kteří jsou zlomení v tom smyslu, že příliš pijí nebo jejich těla [zůstala zlomená po vyčerpávající práci]. Někdy na farmě pracujete 15 hodin denně a nejsou tam žádné přesčasy… Drogy byly určitě součástí toho, [k čemu se lidé obraceli] v okrese Franklin, kde jsem vyrůstal. Člověk tvrdě pracuje, přijde domů a bolí ho to, tak pije nebo dělá cokoli.“ Davis vzpomínal: „Můj táta byl v armádě také a k jeho cti je třeba říct, že mi řekl: ‚Nedělej to‘ – a to je super konzervativní člověk. Ale můj myšlenkový pochod byl: ‚Můj život nikam nevede a armáda je východisko‘.“
Vojenští náboráři si toto dilema, kterému čelí mnoho mladých lidí, dobře uvědomují. „Když mi bylo 17 let, poslali mě do školy pro problémovou mládež,“ řekl Davis. „Byla to superpravicová a náboženská škola. [Ve škole] jsem zpočátku mluvil s náborářem námořní pěchoty, který [mluvil]… s lidmi, kteří jsou na ‘špatné cestě’.“
Ačkoli Davisovi trvalo několik let, než si začal vytvářet protiválečné politické přesvědčení, okamžitě začal litovat svého rozhodnutí vstoupit do armády. „Když vám bylo osmnáct, procházeli jste základním výcvikem a viděli jste kolem sebe lidi, kteří byli zbití a zlomení, začali jste si to rozmýšlet. Když je vám 21 let, jedete do Afghánistánu, pošlou vás do války a vy si říkáte: „Co jsem si myslel?“ A to je jen [v] tříletém [období].“
Příchod do “věčné války”
Úkolem Davise a jeho kolegů z bojové ženijní jednotky bylo „vyjíždět před ostatními jednotkami, dokonce i před pěchotou, a den co den, týden co týden jsme projížděli stejné trasy. Chodili jsme po horách [a] po vesnicích. Většinou šlo o demonstraci síly a o to, abychom ‘našli IED’.“ Davis přijel v klidnějších zimních měsících, ale řekl: „Když přišlo jaro, bylo to jako kopanec do zubů. Během tří měsíců jsem tam ztratil několik opravdu dobrých přátel.“
Nevraživost mezi převážně dělnickými vojáky a jejich důstojníky, kteří pocházeli z bohatších poměrů, byla citelná. Davis vzpomínal, že důstojníci „se tvářili, jako by to věděli lépe než vy“. Byl tam jen jeden poddůstojník, který neměl vysokoškolské vzdělání… Kdokoliv nad poručíkem nebo kapitánem dělal spoustu podělaných rozhodnutí. Kvůli tomu se spousta z nás [vojáků z povolání] zranila nebo byla zraněna.“
Podobného jevu si všiml i Danny Sjursen, který ve stejné době, kdy byl Davis nasazen do války, velel jako kapitán jednotkám americké armády po boku afghánské armády a policie. Sjursen řekl: „Měl jsem 100 vojáků, plus mínus 95 z nich bylo odvedenců. Možná pět z nich mělo vysokoškolské vzdělání. Byli poněkud více venkovští a jižanští a pocházeli z horského západu a [rezavého] pásu. Nemluvili stejným jazykem jako důstojníci, zejména když šli výš.“
Sjursen, nyní ředitel Eisenhower Media Network, vystudoval elitní Vojenskou akademii Spojených států amerických ve West Pointu, ale navzdory radám svých instruktorů navázal blízké vztahy s poddůstojníky, kterým velel. „Oni [řadoví vojáci] nikdy neviděli smysl [války]… doslova měli pocit, že jejich největším nepřítelem není Taliban, ale jsou to ambiciózní plukovníci a generálové.“ Sjursen dále poznamenal: „Nejsou to žádní levičáci – spousta z nich jsou v podstatě Trumpovi příznivci. Ale vysmáli by se někomu, kdyby řekl: ‘Vy jste tam odvedli skvělou práci’.“
Buď vším, čím můžeš být
„Během ročního nasazení byla moje základna napadána po celých 365 dní,“ vysvětlil Sjursen. „Jednou z věcí, která mě nejvíce frustrovala, bylo to, že jsem cítil, že za ten rok, který jsme tam strávili, nedojde k žádné významné změně,“ řekl Sjursen. „Tři z mých vojáků byli zabiti a 32 dalších bylo nějakým způsobem zraněno. To je 35 procent ztrát, to je hodně… a kdo ví, kolik jsme jich zabili my?“ dodal.
U vyšších důstojníků však zjevná bezvýchodnost konfliktu ustoupila do pozadí před individuálními kariérními ambicemi. Sjursen vzpomínal, že mnoho vysoce postavených velitelů, s nimiž se setkal, „mluvilo frázovitě. Byli k tomu naučeni. Neměl jsem pocit, že by byli pro misi zapálení. Tihle chlapi jsou profesionálové.“ Válka byla pro ambiciózní důstojníky v jistém smyslu cvičením na budování životopisu. „Pokud jste měli bojové velení, je to pro vaši kariéru velmi dobrá věc. A pomohlo, pokud bylo velmi agresivní.“ A co se týkalo jeho kariéry?
Mezitím byli vojáci jako Davis zraněni nebo zabiti. „Byl jsem tam jen šest měsíců, než jsem byl sám zasažen,“ řekl Davis. „Cesta, kterou jsme pravidelně projížděli, vyletěla do povětří, takže jsme museli odklízet trosky. Vybuchla bomba a já jsem si zlomil obě nohy a kotníky a šest měsíců jsem byl na vozíku.“
Během zotavování v Národním vojenském zdravotnickém středisku Waltera Reeda se Davis obrátil proti válce. „Ve Walter Reed vám poskytnou určitou podporu, ale připadá mi to jako divadlo. Jste mezi spoustou lidí, kterým chybí ruce a nohy, a v tu chvíli se prostě ptáte ‘proč?’.“ Během rekonvalescence viděl na BBC reportáž, která ukazovala, jak byla oblast země, kde byl nasazen, odstoupena Talibanu. „Proč jsme sakra vůbec tady?“ ptal se. Davis vzpomíná, jak v nemocnici přemýšlel a zpochybňoval „systém, který vás staví na piedestal, a jakmile se něco změní, prostě na vás zapomenou“.
Dnes je Davis zapřísáhlým protiválečným a socialistickým organizátorem ve svém domovském státě Washington. Na otázku, co by řekl mladému člověku ze svého města, který uvažuje o vstupu do armády jako on, Davis odpověděl: „Samozřejmě bych řekl, ať to nedělá. Ale jak to chcete říct někomu, kdo nemá jinou šanci na nic jiného? Takže je opravdu těžké to říct.“
“Není to ‘Buď vším, čím můžeš být’,“ namítl Davis s odkazem na oblíbený náborový slogan armády. „Je to ‘dívej se, jak lidé bezdůvodně umírají’.“
