10.8.2021 ParlamentníListy
Velmi se mýlí Karel Schwarzenberg, když uvádí, že československo-sovětské vztahy před rokem 1934 neexistovaly. Na besedě nad svojí knihou V zájmu velmocí to uvedl docent doktor Emil Voráček, DrSc. Významný historik hovořil o snaze o likvidaci ústavů, které se věnují vztahům se Sovětským svazem a nyní také s Ruskou federací.
(Na snímku docent Emil Voráček)
V roce 1993 byl zlikvidován Ústav dějin střední a východní Evropy. Část jeho pracovníků včetně doktora Emila Voráčka přešla do Historického ústavu Akademie věd. Rusistika se tedy dále rozvíjela. Spolu s výzkumem přešla i organizační činnost. Zhruba po deseti letech převzal Historický ústav od Ústavu pro soudobé dějiny česko-ruskou komisi historiků a archivářů, kde je dr. Voráček místopředsedou. Do dnešní doby komise stále pracuje. Nyní možná i kupodivu, protože v dnešní situaci je to skoro zvláštní. Upozornil také na skutečnost, že již v roce 1946 deklaroval Jan Masaryk na konferenci v Londýně mírové využití uranu.
Práce nad objemnou publikací spotřebovala velkou část historikova života. „Když jsem před mnoha lety psal práci o euroasijství, tak významný rusista, kolega doktor Zdeněk Sládek, příslušník generace osmašedesátníků, která dala trochu cti české rusistice, říkal, že téma euroasijství je dobré, ale je třeba udělat práci o historii vztahů za první republiky,“ uvedl. To byl podle doktora Voráčka jeden z významných impulzů k napsání této objemné knihy. „Byla tam také problematika období po Mnichovu 1938 a především problému, týkajícího se Podkarpatské Rusi,“ připomněl host Slovenského domu v Praze.
Objemná, ale potřebná
„Tak mně to vyšlo na 1800 stránek, což by nikdo neučetl a také by to nikdo nevydal. Dnes se říká, že optimální objem knihy je 200 až 300 stran. Co je tedy průměr?“ zamyslel se Emil Voráček. „Není dobré zapomínat, co nás spojuje, byť si novináři píší, co chtějí.“ Poté byl velmi osobní: „Je to vlastně poselství jedné generace, ve které jsem vyrostl… Věda se nemá stydět za to, kolik se vydá odborných knih a jaký mají náklad, nejsme přece na bulváru.“
„Tehdejším Československem prošel doslova výkvět sovětské inteligence, z nichž někteří skončili v USA,“ podtrhl docent Voráček. „Major Josef Skála, dnes téměř neznámý, byl prvním československým představitelem v sovětském Rusku, a byl představitelem Československého červeného kříže, kteří se zabývali problematikou repatriace válečných zajatců. Tento boží člověk, o kterém se prakticky dnes nic neví, zachránil stovky československých občanů, kteří se chtěli vrátit do své země. Sovětské Rusko na začátku dvacátých let byla taková země v mlhách, v chaosu, stát byl teprve budován a nebyl stabilní. A v rámci toho se zde pohybovali Češi a Slováci, kteří byli často zatčeni a dostávali se do situací, kdy jim hrozily velké tresty,“ upozornil host. „Skála třeba psal Benešovi do Prahy, že potřebuje několik balíků těch nejlepších cigaret, psací sady a nejkvalitnější koňaky. A s tím se pak samozřejmě lépe úřadovalo. Československá mise byla často cílem útoku různých zlodějů a zlodějíčků, protože tam nebyla jednoduchá atmosféra.“
(Celý text najdete zde)
