Je rozdíl mezi českou exekutivou a afghánskou armádou?

17. srpna 2021 (ČT24, Události, komentáře) řekl ministr kultury Lubomír Zaorálek několik zásadních věcí. Například to, že už v roce 2005 Američané měli informace, že nejsou schopni Tálibán porazit. V roce 2014 si pak americký Kongres nechal zpracovat zprávu, jejíž velké části byly v roce 2019 uveřejněny ve Washington Post. Zpráva měla tři hlavní závěry. USA v Afghánistánu neměly a nemají žádný strategický cíl. Udržují režim jenom pomocí korupce. Armáda, kterou USA vytvořily, je jenom pomysl, existuje pouze na výplatních páskách.

Na otázku moderátorky po převzetí odpovědnosti pak řekl, že „se tady kolem Afghánistánu neskutečným způsobem lhalo.“

Na výtku předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové, že mluví trošku jako opoziční politik, ale sám neudělal kroky k tomu, abychom se z Afghánistánu stáhli, pak Zaorálek odpověděl, že se jako ministr zahraničí účastnil debat v NATO, avšak „ony se dokonce i v těch debatách neuváděly pravdivé údaje. Oni vás prostě často utloukli čísly, o kterých dneska v amerických novinách se píše, že nebyla pravdivá.“

18. srpna 2021 (ČT 24, Události, komentáře) řekl bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda, že chaoticky utíkáme z Afghánistánu, avšak „zpravodajské služby přece musely dávno hlásit centrále Severoatlantické aliance a asi vlády by měly vědět, jaká je situace.“

Na to špitl bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček, že „ta situace samozřejmě do jisté míry šla předvídat, ale myslím, že jsou některé věci, které prostě bohužel se ukázaly, že jsme vycházeli ze špatných předpokladů.“

Moderátor se zeptal, když podle Svobodových slov není možné, že to tajné služby nevěděly, zda je to tedy „selhání tajných služeb, anebo je tam něco víc, že tajné služby to hlásily a politici je nechtěli slyšet?“

Cyril Svoboda odvětil, že tuto otázku si klade a chce na ní znát odpověď, protože „jedno nebo druhé je pravda. Buď zpravodajské služby věděly a informovaly a vlády nereagovaly, a nebo nevěděly, což bylo horší a já si myslím, že je spíš varianta ta první.“

22. srpna 2021 (blesk.cz) řekl prezident Miloš Zeman, že po  tomto debaklu „NATO potřebuje zásadní a hlubokou reformu“.
 

24. srpna 2021 (ČT 24, Interview) ale řekl Jakub Landovský, velvyslanec ČR při NATO, že „NATO jako vojenská organizace svoji úlohu splnila na výbornou“, přičemž dodal ve stylu chytré horákyně, že „na příštím summitu v Madridu kromě jména nového generálního tajemníka budeme mít nový strategický koncept, který bude muset zhodnotit všechno, co se v Afghánistánu povedlo, ale i to, co se nepovedlo.“

Landovský na téma zpravodajské podpory aliančních aktivit v Afghánistánu přiznal, že šlo o  špatné analýzy zpravodajské komunity, ale pak pravil, že by k nim nebyl tak příkrý.

Jeho zdůvodnění je dosti neuvěřitelné. Pravil doslova: „… protože představa, že ten zpravodajský výstup bude obsahovat tu informaci, která se pak stala realitou, by vlastně neprošla. Ta hrůza z paniky, kdybychom někdy prostě přijali zpravodajský výstup, který řekne, za 4, 5 dní bude po všem, by možná zabránila i té službě, aby předávala takovouto informaci směrem nahoru do toho procesu politického rozhodování. A je velkou otázkou, jak zajistíme, aby i takto extrémní názor, extrémní odhad situace se stal součástí toho našeho zpravodajského obrazu.“
To neomylně evokuje starý bonmot, že sousloví „military intelligence“ je ve své podstatě protimluv, jak to píše John Hughes-Wilson ve své knize „Velké omyly vojenských zpravodajských služeb“ (Praha 2009), a uvádí následující anekdotu, která není anekdotou, ale jak vidno, setrvalým stavem devótních myslí:

„Staré cynické pořekadlo ‚Neříkej pravdu, neboť tady jde o politiku‘, vylepšil za první světové války John Charteris (v letech 1916-1917 šéf rozvědky Britského expedičního sboru, jemuž velel snad nejkontraverznější generál Sir Douglas Haig), když nařídil svému podřízenému důstojníkovi, aby nepodával špatné zprávy nebo zpravodajské informace, které byly v rozporu s hodnocením situace německé armády z pohledu britského vrchního velitele: ‚Neměli bychom velitele znepokojovat něčím takovým … to pouze zvýší jeho břímě a vyvolá u něj pocit sklíčenosti.‘ Proti tomuto druhu byrokratické manipulace neexistuje prakticky žádná obrana.“

A jelikož je americký úprk z Kábulu srovnáván s americkým úprkem ze Saigonu (s dovětkem, že je to něco mezi Saigonem a Stalingradem), ocituji ještě jednou Johna Hughese-Wilsona:

„Před ofenzívou ‚Tet‘ (Vietnam, 1967), vypracoval velitel pobočky CIA v Singapuru Joseph Hovey precizní analýzu, která však byla centrálou odmítnuta, protože nebyla v souladu s pohledem centrály, ani s politickými tužbami státní správy.  Jak dopadl, nevíme. Jak dopadla ofenzíva, víme.“

Zpět k Landovskému. V interview řekl, že pevným základem Severoatlantické aliance je článek 5, kolektivní obrana a ta prý vlastně nikdy neselhala.

Článek 5 Washingtonské smlouvy však není a nemůže být základem, protože neobsahuje žádný závazek! Pouze konstatuje, že se smluvní strany dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich bude považován za útok proti všem, a dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich pomůže napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly.

Ta škála akcí podle tohoto článku končí použitím ozbrojené síly, ale záleží na úvaze: může jít též jen o zásilku přikrývek a kojeneckých vod, nebo – jako v případě Vrbětic – o čistě verbální povzbuzení.

Landovský by si měl doplnit vzdělání, a přečíst si Washingtonskou smlouvu, základní dokument NATO, od samého začátku. V prvním článku – jak neúnavně vysvětloval diplomat Miroslav Polreich – je totiž uveden jediný závazek členů NATO:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

A nyní k tomu bobříku statečnosti, složí-li jej česká vláda. Dozvěděli jsme se o zcela konkrétním případu poskytování desinformací rozhodovacím činitelům v NATO. Byla vyslovena naléhavá potřeba zjistit, kde se ty desinformace vzaly – zdali pocházely od zpravodajských služeb, nebo vznikly tím, že politici odmítali vzít v potaz jim nepříjemné zpravodajské výstupy. Z nejvyššího ústavního postu byla vyslovena potřeba reformovat NATO. Shledali jsme též, že názory českého velvyslance při NATO neodpovídají duchu ani znění Washingtonské smlouvy.

Bude česká exekutiva natolik statečná, že se k této hromadě problémů postaví čelem? Že bude důrazně požadovat důkladné vyšetření debaklu NATO? A že se přihlásí činem k mnohokrát zmiňovanému odkazu Václava Havla tím, že – podobně jako Charta 77 žádala po státu, aby dodržoval své vlastní zákony – bude neúnavně a důsledně požadovat reformu činnosti Aliance ve smyslu její zakládající Washingtonské smlouvy? ptá se Jan Schneider na konci svého komentáře.
 
Zdroj