Leo K.
12.8.2021 KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Veronika Sušová-Salminen komentovala v článku Koncentrace ekonomické moci je nebezpečím pro demokracii o dost obsáhlejší článek Omezte sílu mocných korporací, který vyšel na serveru Lobby Control. Stručně lze obsah shrnout takto:
Pokud trhy ovládá menší množství, ale o to větších korporací, mohou tyto jednostranně získat ekonomické výhody, ovlivnit politiku ve svůj prospěch a přenášet sociální a ekologické náklady na společnost. Mocné společnosti mohou zvyšovat zisky stlačováním cen na straně odkupu, zaváděním podmínek přístupu na trh a využíváním úspor z rozsahu své činnosti. Vzhledem k tomu, že vlastnictví firem a akcií je velmi nerovnoměrně rozděleno, vede taková koncentrace trhu ke stále větší nerovnosti.
Tady ale vůbec nejde jenom o pár superkoncernů. To je přece obecná vlastnost sytému, kde si společnost z ekonomiky, tedy svého nástroje, udělala modlu, idol, kultovní entitu náboženství spotřeby. Kde společnosti vládne trh. Trochu mě to připadá jako novodobé objevování Ameriky. Ze zkušenosti s trhem přece víme, že trh odráží mocenské vztahy; nevybírá si, co je nejlepší, ale co je nejsilnější.
Víra, že nejsilnější je nejlepší, je sociální darwinismus, přímý opak humanity či její nadmnožiny – civilizace. Nedávno byl v nějaké části tisku přetřásán „problém“ zda se náš vývoj přibližuje Orwellovu 1984 nebo spíše Huxleyovu Konci civilizace. Tedy zákazy nebo přesycení. Pro ty, co nečetli ani jedno z obou děl, snad nejvýstižnější hodnocení Neila Postmana z knihy Ubavit se k smrti:
Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.
Protože to stále vypadá jako hádanka, dám úryvek z knihy. Před tím musím podotknout, že dílo (z roku 1932) popisuje společnost jejíž rozmnožování řídí biochemici ve zkumavkách a podobném prostředí, kde je výchova nových jedinců svěřená prostředkům podprahové reklamy, kde se podařilo odstranit viditelné chátrání vzhledu ve stáří, kde je volný čas vyplněn hrami, sexem a v případě potřeby drogou (soma). Na otázku návštěvníka (Divoch), proč už neexistují díla popisující silné city jako například Othello, dohlížitel (v díle nazvaný inspektor) odpovídá:
„Protože náš svět není již světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli – a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedaří, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody!“ Zasmál se. „Očekávat od delt, že budou vědět, co je svoboda! A teď dokonce chtít, aby rozuměli Othellovi! Chlapče, chlapče!“ Divoch chvilku mlčel. „Ale stejně,“ trval na svém, „je Othello dobrý, lepší než ty pocitové filmy.“ „Ovšemže je,“ souhlasil inspektor. „Avšak to je cena, kterou musíme platit za stabilitu. Musíme si vybrat mezi štěstím a tím, čemu se říkalo umění. My jsme obětovali umění. Místo něho máme pocitové filmy a vonící varhany.“ „Ale ty přece nic neznamenají.“ „Znamenají to, co jsou; znamenají množství příjemných pocitů pro obecenstvo…“
Do takové společnosti jejíž nejsilnější složkou je stabilita nás přece od samé „sametové revoluce“ tlačil a vlastně dotlačil velký guru „svobodné“ společnosti ing. Václav Klaus. Jeho standardní strana, ODS, od samého počátku prosazovala individuální svobodu, svobodu podnikatelů, svobodu služebníků, svobodu hokynářů. Svobodu těch, kteří chtěli vydělávat. Pozor! Musím zvláště zdůraznit slovo vydělávat. Nikoliv tvořit. Nikoliv náhodou byl
nejvydávanějším živnostenským listem ten, který uváděl předmět podnikání slovy „nákup zboží za účelem dalšího prodeje.“
Zcela nesporně se zasloužil o to, že slovo podnikatel se velice často jevilo jako synonymum slova podvodník. Ten nutkavý dojem byl ovšem podporován také skutečností, že největší světoví boháči jako například Elon Musk , Jeff Bezos , Warren Buffett , Michael Bloomberg platí daně z příjmu, které jsou někdy nižší, než jedno procento. Ostatně to zcela otevřeně řekl Trump. Když se tu a tam objevují návrhy zdanit nejmocnější světovou korporaci – finanční sektor – z pohybu kapitálu, oponuje se tím, že přece cílem je volný pohyb lidí, zboží a kapitálu jaký je zavedený v EU. Už méně nebo skoro vůbec se nediskutuje to, že takový volný pohyb kapitálu lze bez problémů zavést jenom v takovém společenství, kde všechny složky mají stejný daňový základ. Tak tomu ovšem v EU není. Irsko, Kypr, Nizozemsko a další jsou zjevným porušením tohoto požadavku.
Za největší nehoráznost Bruselu pokládám jmenování Jeana-Clauda Junckera předsedou EK v letech 2014 – 2019, přestože vyšlo najevo, že v letech 2002–2010, v době kdy byl Juncker lucemburským premiérem, pomáhalo Lucembursko nadnárodním monopolům platit nižší daně. Tajné dohody s nadnárodními firmami se týkaly okolo 340 společností. Juncker měl přitom cíleně bránit daňové reformě EU. Jenom Německo přišlo na daních kvůli politice Lucemburska o 197,99 miliónu dolarů. Podle německého vyšetřovatele Norberta Naulina „Tato podpora při daňových únicích, kterou jsme viděli při svém vyšetřování u bank, je systematickou a organizovanou formou hospodářské kriminality.“
O naprosté zbytečnosti bruselsky vychytrale zdeformovaného europarlamentu svědčí to, že hlasování o odvolání Komise s jasně prokázanou korupcí nepodpořila drtivá většina jeho poslanců. Tržně silné korporace často přijímají rozhodnutí, která ovlivňují základní oblasti demokracie. Když rozhodne například Marc Zuckerberg, že jisté zprávy bude facebook, který „přejel“ celou řadu dříve respektovaných médií (tržní síla více než 2,5 miliardy uživatelů; v Čechách 5,1 milionů) mazat, uvrhne do nejistoty velkou část svých uživatelů. To je v rozporu s demokratickými principy.
Ve světě zásadní ekonomické nerovnováhy a koncentrace moci v rukou několika málo osob, není pro demokracii místo.
Nepochybuji, že existuje celá řada lidí, kterým imponuje volání po společnosti služeb, po masivním snížení daní, po minimálním státu, po prioritě trhu. Docela prostě si neumí spojit jednotlivá hesla s praxí. Neprohlédnou, že služby se týkají komodit, které musí někdo vyrobit, a řešením není ani to, že to bude na druhém konci světa; že masivní snížení daní má za následek masivní omezení veřejných služeb (viz školky, školy, zdravotnictví…) a priorita trhu vychovává z občanů prioritně spotřebitele, de facto tedy lidi přímo závislé.
Jenže člověk a jeho civilizace vznikla (a naštěstí ještě stále vzniká) pokrokem, tvořivým pudem člověka.
To je pravý opak naší stability narušené jenom patologickými jedinci dopřávajících si „adrenalinové“ zážitky. Něco podobného jako si v díle Aldouse Huxleye ordinují ženy náhražku silné vášně. Když na štěstí není na pořadu dní válka, která by rozvrátila svět; je možná dobře, že „Zelení“ chtějí totéž, ale mírovými prostředky. Snad se lidstvo poučí a pokud kapitalismus přežije, tak jenom regulovaný, aby se nestal nebezpečím pro zdroje a s finančním sektorem, který bude ekonomice sloužit a nikoliv vládnout.
Kdybych se měl vyjádřit k České republice snad bych jí nejvíce přál přivést k rozumu také třetí sloup demokracie – soudní moc. Už od dob Nečasovy vlády se mluví o soudní mafii. Nejsem si jist slovem mafie, ale soudy se skutečně chovají aktivisticky. Příkladem mohou být následující dvě soudní kauzy. Přitom z té druhé se mi přímo tají dech.
Nejvyšší správní soud dnešním rozsudkem zrušil s odloženou účinností o 3 dny mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 29. 6. 2021, čj. MZDR 15757/2020-55/MIN/KAN, regulující nošení ochranných prostředků dýchacích cest. Navrhovatelem byla fyzická osoba trpící dlouhodobým onemocněním dýchací soustavy, které činí nošení respirátoru značné obtíže, a která má zároveň vysokou hladinu protilátek po prodělaném onemocnění covid-19. Podle jejích (?) tvrzení jí tak nošení respirátoru ohrožuje na zdraví více než jeho nenošení. Soud se svým rozsudkem postavil nad odborná stanoviska, naléhavá doporučení a názory lékařských kapacit, činěných na základě jejich medicínských znalostí. Tím soudním aktivismem přímo zpochybňuje legitimitu výkonné moci, již tak přijímanou částí veřejnosti s rozpaky nebo přímo s odmítáním, což nemůže zůstat bez vlivu na vztah občanů k vlastní politické representaci. Soud vkročil do volebního boje – je to na místě?
Ústavní soud dal za pravdu provozovateli hotelu v ostravské Stodolní ulici, který odmítl ubytovat ruské občany, pokud písemně nevyjádří nesouhlas s ruskou anexí Krymu.
To už nechám beze slov.
