Zbyněk Fiala
16.8.2021 VašeVěc
Tálibánci se procházejí Kábulem, americké velvyslanectví je evakuováno vrtulníky. Datum 15. srpna 2021 jentak nezapadne.
(Americké vrtulníky evakuují osazenstvo velvyslanectví)
Tálibán vstoupil do Kábulu mnohem rychleji, než kdokoliv předpokládal, protože odpor vládních vojsk ztratil smysl. Nebylo za koho a za co bojovat. Teď se budou odehrávat věci, které patří k porážkám a vítězstvím, ale zprávy z diplomatických kanálů říkají, že Tálibán by rád dosáhl statutu normální vlády. Jisté, islámistické, možná o něco konzervativnější než ta saúdská, ale Saúdům se taky hodně tolerovalo.
Symbol americké porážky zpečeťuje blesková evakuace osazenstva amerického velvyslanectví helikoptérami. Ani cesta na letiště už není bezpečná. Vybavuje se obraz obdobné situace ze Saigonu z předvečer 1. máje 1975, kdy vrtulníky odlétaly s posledními šťastlivci, zavěšenými na přistávací lyžině, a zvedaly se skutečně na poslední chvíli.
Ostatně obě války spěly ke stejnému konci stejně dlouho. Trvalo celých dvacet let, než se přišlo na to, že jako kšeft dobrý, ale vítězství, které si důvěřiví daňoví poplatníci předplatili, se dodat nedá. Obě tyto války, jak ta afghánská, tak ta vietnamská, byly výrazem sebejisté arogance nejbohatší velmoci vůči nejchudšímu státu světa. Obě taky bohorovně odmítly zkušenost předchůdců, když předtím z Vietnamu odešla poražena Francie a z Afghánistánu Británie a Sovětský svaz.
Poraženi pochopitelně nejsou jen Američané. Česko si vybudovalo nákladnou expediční armádu, na kterou i teď, když je k ničemu, smíšená poslanecká bojůvka zkouší vyrazit rostoucí počty miliard korun ze státního rozpočtu. Dříve byli Čechoslováci v Afghánistánu vítáni, můj strýc tam pomáhal stavět silnice, já navštívil v Polichumri český důl a cementárnu nebo v Kunduzu český mydlovar, který zpracovával bavlníkový olej. Teď jsou to místa, odkud přicházejí divoké zprávy a my musíme ty, kdo mají nějaký vztah k Česku, skrytě zachraňovat jakýmsi pokoutním předáváním peněz, za které si mají koupit život bez svobody pohybu a identity.
Pozoruhodné je, že válka proti terorismu, které jsme v Afghánistánu asistovali, je prohraná, ale terorismu ubylo. Islámský stát, zmizel i díky tomu, že nedostal možnost ustoupit na afghánské území, protože Tálibán nestrpěl mocenskou konkurenci. Takže Tálibán nebyl zdrojem teroru namířeného proti západním zemím, které měly s tou mezinárodní bezpečností takovou starost, ale stal se naopak jeho bariérou. Koneckonců Američané se stahují na základě slibu Tálibánu, že Afghánistán nebude zdrojem teroristického nebezpečí, nebudou tolerovány žádné výcvikové tábory a útočiště Al Kaídy a jejích odvozeniny. Podobné dohody Tálibán uzavřel i s Čínou a Ruskem.
Když se vrátíme do historie, vidíme Al Káídu i Tálibán jako mutace mudžahedínů, které v 80. letech vyzbrojovala CIA na kmenových územích v západním Pákistánu, aby pomohly změnit Afghánistán v „sovětský Vietnam“. Prý to byl nápad Zbigniewa Brzezinského. Ten na konci minulého století potvrdil, že americká pomoc mudžahedínům nezačala až po sovětské invazi 24. prosince 1979, jak se oficiálně tvrdilo, ale skrytě mnohem dřív. Prezident James Carter podepsal první direktivu pro tajnou pomoc mudžahedínům už 3. července 1979, řekl Brzezinski v rozhovoru pro Le Nouvel Observateur v lednu 1998.
Afghánistán měl být pastí pro Sovětský svaz. Ať taky utrpí svůj Vietnam. Z toho lze usoudit, že tenkrát Američané věděli, že v Afghánistánu se válka vyhrát nedá. Brzezinského rozhovor byl zveřejněn s titulkem: Ano, CIA vstoupila do Afghánistánu dříve než Rusové…
Brzezinski řekl, že Spojené státy netlačily Rusy k zásahu, jenom vědomě zvyšovaly pravděpodobnost, že to udělají. Redaktor pak připomíná, že Sověti později ospravedlňovaly svou intervenci do Afghánistánu tím, že bojují proti tajnému nasazení amerických sil, které tomu předcházelo. Měli pravdu, ale nikdo jim nevěřil. “Nelitujete toho?”, ptal se amerického partnera. “Čeho mám litovat?”, podivil se Brzezinski. “Vtáhli jsme Rusy do afghánské pasti, a toho máme litovat?”
Teď se z té pasti hrabou sami. Představa, že to zachrání nějakým novým nasazením zvláště sofistikovaných jednotek a zbraní, která se přemílá v části tisku i u nás, naráží na fakt, že takhle to přece dělali posledních dvacet let. New York Times přináší svědectví z bojišť, že ty zbraně jsou pro afgánské velení důležitější než lidé, takže vojáci jsou ponecháni bez zásob a munice, zatímco zkorumpovaná věrchuška mizí s kořistí nebo se nechá uplatit protivníkem a uvolní mu cestu. „Báli jsme se, že během příštích 20 týdnů dějiny skočí o 20 let zpátky, ale ono se to stalo za 20 dnů,“ cituje list Politico italského generála Claudia Graziana, předsedu Vojenského výboru EU, složeného z náčelníků generálních štábů.
Podle hlubších analýz spočíval základní problém v tom, že Američané a spojenci budovali afghánskou armádu v západním stylu, se všemi nároky na doprovodné služby a logistiku, což v místních podmínkách nemohlo fungovat. Proč měla být afghánská armáda tak podobná té americké? Protože tam Američané chtěli zůstat, podobně jako v Japonsku nebo v Koreji.
Zajímavé svědectví o tom poskytla bývalá americká velvyslankyně u NATO za prezidenta Donalda Trumpa, republikánka z Texasu Kay Bailey Hutchisonová. Volali jí zpravodajové listu Politico, odpovídala z Texasu. Jak uvádí, operační základna v Afghánistánu měla v očích Američanů smysl i mimo rámec boje proti terorismu, protože byla dobrá i proti Číně. To se však teď obrátilo, protože Tálibán se obrátil na Čínu a žádá o pomoc s využitím afghánských přírodních zdrojů, s technologiemi a s finanční podporou. „Je tohle v Americkém zájmu?“, ptá se bývalá diplomatka, nyní vlivná poradkyně. O afghánském zájmu řeči nebylo.
Hutchinsonová potvrdila, že Bidenovo rozhodnutí o stažení amerických sil navazuje na Trumpův slib ukončit nekonečné války. Avšak lituje toho, že Trumpa se nepodařilo přesvědčit, aby tam nechal 2 500 vojáků jako stabilizační sílu. „Kdybych se tenkrát měla vsadit, řekla bych, že tam ty vojáky ponecháme. V takovém postavení jsme v Koreji, Japonsku… Bylo to součástí našich dějin, že jsme zůstali na místě a zajistili si tak kontrolu.“
Skutečnost, že Evropa se začíná trhat od Američanů, Hutchinsonová připisuje francouzskému prezidentu Emmanuelovi Macronovi a jeho výrokům o „mozkové smrti“ NATO a „strategické autonomii“ Evropy. „Nemylte se, Spojené státy vedou NATO, protože máme tu vůli. Vyhlásíme, co chceme udělat, a hájíme to. Generální tajemník NATO Stoltenberg („neuvěřitelně dobrý vůdce“) „se snaží ujistit, že všechny ty řeči o strategické autonomii … nemají vést k vytlačení Američanů.“
V Afghánistánu tedy mělo jít o operační základnu Američanů, která se hodí proti Číně. „Vždycky jsem se Evropany hádali o slovíčka,“ říká Hutchinsonová. Evropské státy označovaly Čínu za „potenciálního soupeře“, čemuž dávaly přednost před přímým označením za nepřítele. „Avšak my máme vůli prohlásit, že nastal čas dívat se na Čínu jako na soupeře a potenciálního nepřítele. Myslím, že generální tajemník /Stoltenberg/ k tomu tak přistupuje.“
Z celé té zpravodajské změti, se dá vyčíst, že Američanům nevyšly jakési šachy a demokracii neupevnilo ani trpělivé bombardování osvobozovaného území. Naším úkolem je zbrojit, abychom jim mohli znovu a znovu pomáhat v dalších civilizačních misích. Nemusíme vyhrát, o to na oněch „operačních základnách“ nejde. To, kdyby se někdo ptal, k čemu je to dobré a proč zase někde máme bojovat i za Prahu.
