Petr Pelc23.8.2021 ParlamentníListy
Na Afghánistán nemůžeme nahlížet jako na stát v našem slova smyslu, uvádí v textu psaném pro ParlamentníListy.cz někdejší ředitel Vojenského zpravodajství a exvelvyslanec v Afghánistánu generál Petr Pelz. Vyvrací mýty, které panují v našich médiích, a přidává své vlastní zážitky. „Afghánci jsou historicky zvyklí, že jim cizinci platí za to, aby něco činili, či naopak nečinili. Otázkou cti řádného Afghánce pak je, nechat si zaplatit, ale přesto jednat podle vlastní vůle,“ uvádí třeba. „Národ, kde každý muž radši zemře, než aby nechal sebe nebo svou rodinu urazit, nemůže boj prohrát,“ nastiňuje též
Afghánistán, země slunce a stínů
Zvláštní představitel Generálního tajemníka OSN v Afghánistánu Staffan de Mistura k jednomu z nových velvyslanců v Kábulu: „Vítám vás. A pamatujte, že v Afghánistánu je to vždycky o něčem jiném.“
Geostrategie
Afghánistán není bezvýznamnou a zapomenutou zemí, jak by se snad mohlo zdát. Pohled na mapu napovídá, že území dnešního Afghánistánu bude vždy rušným strategickým průsečíkem. Nalézá se mezi Íránem (šíitský islám) a Čínou (konfucianismus a marxistický ateismus), nepřímo vklíněn mezi ostře soupeřící nukleární mocnosti Indii (převládající buddhismus) a Pákistán (sunnitský islám) na jihu a postsovětský zájmový prostor středoasijských republik (Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán) na severu. Tvoří tedy spojnici mezi prostorem střední Asie a indickým subkontinentem i mezi Středním a Dálným východem. Je potenciální transportní zemí pro plynovody a ropovody z Kaspického prostoru k břehům Indickému oceánu i budované čínské Nové hedvábné stezky.
Lidé
Podle posledních odhadů žije v Afghánistánu 38 milionů obyvatel, z čehož je asi 24 milionů mladších 24 let. To je problém sám o sobě. Představme si 24 milionů puberťáků, jejichž hlavní životní zkušeností je válka, násilí a odcizení! Jedná se o multietnický stát; ústava z roku 2004 rozeznává oficiálně 14 etnik, i když je jich více.
Nejpočetněji jsou zastoupeni Paštuni – 42 %, Tádžikové – 27 %, Hazarové – 9 %, Uzbeci – 9 % a tak dále. To vytváří patovou situaci při volbách i jmenování do klíčových institucí – Paštuni jsou sice nejpočetnější, ale vzhledem k jejich absolutnímu individualismu se jim nedaří se prosazovat tak, jak by si jejich vůdci přáli. Převážně paštunský Tálibán to dobře ví, a tak jejich odpor k demokratickým volbám není jen ideový, ale rovněž výrazně pragmatický. Sjednocující státní ideologii představuje islám, který vyznává téměř 100 % Afghánců v poměru 87 % sunnitů k 13 % šíitů.
Povaha Afghánce a lichá klišé
Afghánistán je oblast dominovaná pohořím Hindúkuš, lidé obývají v podstatě výšky mezi dvěma a třemi tisíci metry nad mořem. Úzká, nepřístupná údolí, žlutošedý písek všude kolem, jen zřídka protkaný zelenou vegetací. Již jsem to někde říkal. Navštívit s asistencí rodinného oslíka vedlejší vesnici může být výkon vrcholového sportovce. Horalé všude na zeměkouli mívají svérázné názory, a Afghánci jsou příkladem extrémních horalů.
Paštun je potom příkladem extrémního Afghánce. Kód chování Paštuna, Paštunvali, má řadu sympatických rysů, ale je velmi přísný, což absolutně určuje život. Abych svoje, pro někoho možná překvapivé prohlášení, dokumentoval, uvedu příklady. Neexistují dědičné výhody, každý si má své postavení zasloužit, dospělý muž Paštun neposlouchá nikoho, jen Paštunvali. To je přece sympatické, ale v reálném životě to znamená, že řádný Paštun neuznává autoritu, tím méně nějakého prezidenta a jeho vládu, i kdyby byli ze zlata. Jsou vyjmenovány křivdy, které čestný muž musí smýt pouze krví. Odtud řada útoků afghánských vojáků na své americké „kolegy“.
Po jednom takovém útoku, kdy afghánský plukovník zastřelil svého kolegu, amerického plukovníka, s kterým seděl za stejným stolem, jsem se o tom incidentu bavil se svým, snad mohu říci, přítelem. Je to Pashtun, mujahid, v mládí bojoval velmi úspěšně se sovětskou armádou, inteligentní a – na Afghánce – velmi jemný člověk. Říkal jsem mu: „Vy Afghánci jste moc vztahovační, Američani se chovají jako pitomci k celému světu, ne jenom k vám.“ Odpověděl: „Já vím,“ a se smutným úsměvem dodal: „Ale my si to nesmíme nechat líbit.“ Uvádím to tady proto, že žádný další důvod, proč to Západ v Afghánistánu prohrál, netřeba hledat. Národ, kde každý muž radši zemře, než aby nechal sebe nebo svou rodinu urazit, nemůže boj prohrát. Je třeba poznamenat, opět pro někoho překvapivě, že je to islám, který má tendenci Paštunvali polidšťovat a hraje modernizační roli.
Při úvahách o budoucnosti Afghánistánu je třeba se vyvarovat běžných, ale logiku zavádějících klišé. Tedy při pohledu do historie Afghánistánu vidíme, že není pravda, že se nedá vojensky dobýt. Byl dobyt mnohokrát, ale dá se jen těžko spravovat, cizí administrativou již vůbec ne. Dalším zavádějícím klišé je představa, že Afghánci jsou zuřiví bojovníci. Až na místní výjimky to již není tak zcela pravda. Průměrný Afghánec je po 45 letech občanských válek a bezpečnostních problémů velmi unaven a chtěl by jen normálně žít. Poslední z běžně zažitých mylných představ je názor, že Afghánistán je nestabilní zemí. Troufnu si tvrdit, že – v reálném čase a geografickém kontextu – Afghánistán prožíval od konce druhé anglo-afghánské války až po zavraždění prezidenta Muhammeda Douda Khana období klidu, za krále Zahir Shaha dokonce téměř rozkvětu. Trvalo to skoro přesně sto let.
Společenské vztahy
Afghánistán patří mezi ty země, které neprošly procesem formování národního státu tak, jak jej známe z Evropy či v zemích s evropskou společensko-kulturní historií. Chápejme Afghánistán spíše jako území obývané různými kmeny a etniky nežli stát. Také byl tak jako neutrální prostor v 19. století Brity s tichým souhlasem Ruska vytvořen. To má tyto následky. Převládající spontánní loajalita se týká rodiny, klanu, vesnice, kmenu, etnicity, náboženství… ze zásoby sympatií se tak již na Kábul nedostává. Všichni to víme, ale logické závěry nečiníme. Patriotismus je spíše intelektuálním či politickým konceptem užívaným státními představiteli v době krizí. Proto také jen málo věcí znamená to, co si my „zápaďáci“ představujeme, například ústřední vláda, parlament, policie, soudy atd. Tyto věci jsou současně průměrnými obyvateli – nikoliv neoprávněně – pociťovány jako záležitosti cizorodé, zavlečené sem cizáky, Západem, bezvěrci.
Navíc i tyto „cizí“ úřady ve výsledku neodvozují svůj mandát od lidu, voličů, jak bychom si my představovali. Jejich síla i postoje jsou dány výsledky vyjednávání mezi tradičními strukturami – klany, vlivovými skupinami, místními vůdci atd. Ve výsledku pozice těchto institucí k jednotlivým jevům se i plynule mění v souvislosti s přeskupováním sil. Rozhodování policie, parlamentu, soudu a tak dále není založeno na vůli elektorátu, ale na aktuálním rozdělení sociálních, ekonomických, kulturních, náboženských a politických sil v zemi. A dále znamená to, že usnesení parlamentu cementují staré struktury – přesně ty, které chce Západ změnit!
Význam slova korupce je v Afghánistánu zcela odlišný než na Západě. V této oblasti existuje řada nedorozumění. Korupcí například je, když jsem si zaplatil svého soudce, a on zklamal. Ovšem korupce, kterou způsobili Američani svým nesmyslným plýtváním a věčným kupováním si různých osobností, byla nakonec o mnoho řádů vyšší, nežli Afghánci do té doby znali. A to měli v tomto oboru bohaté historické zkušenosti s Řeky, Mongoly, Brity, Sověty a řadou dalších. Afghánci jsou historicky zvyklí, že jim cizinci platí za to, aby něco činili, či naopak nečinili. Otázkou cti řádného Afghánce pak je nechat si zaplatit, ale přesto jednat podle vlastní vůle.
Základní zdroje konfliktů
Tradiční konflikty jsou dva: mezi novátory a tradicionalisty – zuřivý modernista Amanullah Khan vyhlásil povinnou školní docházku pro chlapce i dívky více než před sto lety(!) – a mezi dvěma paštunskými kmenovými svazy Abdáli (Durrani) a Ghilzai. Dobyvatelé Afghánistánu této skutečnosti využívali – a účastníci vnitroafghánských sporů se rádi nechávali využívat. Zejména právě Ghilzaiové i Abdálové se s nadšením spojovali třeba s čertem jen proto, aby vyzráli na toho druhého – bez ohledu na následky pro Afghánistán. Za čerta si opět dosaďme Řeky, Peršany, Araby, Mongoly, Moguly, Brity, Rusy, Pákistánce, Američany… Jestli Afghánce něco spojí bez ohledu na etnikum či kmenovou příslušnost, pak to, když je nějaký cizák popudí urážkou, zbytečným poučováním, přezíráním jejich názoru… Vláda kmene Abdáli skončila s vraždou prezidenta Dauda a trvala přes 230 let, pak přišel „komunistický“ puč. Jenže řada Afghánců to viděla jinak.
Všichni afghánští představitelé z Lidově demokratické strany Afgánistánu byli z kmene Ghilzai, z toho kmene byl i Mullah Omar, většina Tálibů jsou Ghilzai. Zbigniew Brzezinski se geostrategicky radoval, že Moskva má svůj Vietnam a Ghilzajové se radovali, že Abdálové konečně utřeli. Bývalý prezident Hamid Karzai byl sice Abdal, ale Ashraf Ghani už zase Ghilzai. Pozor! Současný vůdce Tálibánu a předpokládaný vysoký představitel „nového“ Afghánistánu pochází ze stejného podkmene Abdali jako Hamid Karzai! Může to být důležité.
Tálibán
Je třeba předznamenat, že Tálibán je ještě volnějším sdružením nežli další afghánské skupiny. Samo označení Tálibán používáme spíše my, Zápaďané, nežli Afghánci sami. Takže, žáci (v Paštú tálibán) madrass byli na pákistánských územích v době bojů proti Sovětskému svazu využíváni jako bojovníci. Patrně poprvé byl Tálibán psán s velkým T, když v sezóně 1982/1983 cvičily jednotky pákistánské The Special Services Group členy Harakat i Inqilab i Islam a Hizb i Islami (Khalis) z utečeneckých táborů v blízkosti afghánských hranic. Tálibán jako hnutí s největší pravděpodobností duchovně vychází z islámského učení, které vzniklo roku 1867 ve městě Deoband v Indii a které si kladlo za cíl jednak svržení britské koloniální správy Indie, jednak vítězné ovládnutí tohoto území islámem. Bojovníků Tálibánu bylo ještě roku 1992 kolem jedné stovky, aby se již o pět let později jednalo a slušně vyzbrojenou, výborně vycvičenou armádu schopnou moderních manévrovacích schopností v počtu 30 až 35 tisíc mužů. To se nestane samo sebou.
V době bojů proti Sovětské armádě byly přervány dědičné vazby a Sověty likvidovaní kmenoví stařešinové byli spontánně nahrazováni řadovými mladíky schopnými boje, většinou pouze boje. Totální nevzdělanost – a to i ve věcech islámu – jim nebránila v tom, aby se prohlašovali za mullahy. Jak se válka protahovala, nekompromisní mladíci neznali nic jiného než hory a boj. Ocitli se zcela odloučeni od opačného pohlaví, tradičně silný vliv matky byl absolutně přerván, vždy komplikovaný vztah k ženám se změnil ve fobii. Neboť odpor proti Sovětům byl mezinárodní akcí, mullahové byli dále radikalizováni svými arabskými bratry ve zbrani. Ti, kteří přežili, začínali soukmenovcům imponovat, získávali autoritu a postupně se zmocňovali vedení. Tyto změny v paštunské společenské struktuře přinesly do islámského hnutí nečekaný prvek – sociální aspekt: „Pouze chudí jsou správní muslimové!“ Zrodila se islámská bolševická revoluce. Tak Tálibán vznikal. Jaký je dnes, se teprve ukáže.
Stručné poznámky k sovětské invazi
Lidově demokratická strana Afghánistánu (LDSA) byla založena 1. ledna 1965. Dělila se do dvou základních frakcí, Khalq – Obroda a Parcham – Vlajka. Obroda byla postavena na marxisticko-leninských principech a stála za ní část vesnické chudiny, zatímco Vlajka byla vlastně typická sociální demokracie té doby a byla podporována zejména městskými středními vrstvami. To, že právě marxistická frakce byla politickou stranou části té nejkonzervativnější a nejvíce pro islámské třídy, je typickým afghánským paradoxem a tikající bombou. Roku 1973 provedl s pomocí LDSA nekrvavý puč proti králi Zahir Shahovi jeho bratranec a bývalý předseda vlády Muhammad Daud Khan. Soudruhům z LDSA, která byla brzy ovládnuta marxisty, však Daud přišel málo marxistický a málo prosovětský, a tak ho v revoluci Saur roku 1978 zavraždili i s celou rodinou a nejbližšími spolupracovníky. Stát se propadal v chaos a vedení Afghánistánu ustavičně žádalo SSSR o pomoc a zásah. Kreml po více než ročním váhání skutečně invazi do Afghánistánu na Boží hod 1979 provedl….
(dokončení textu najdete zde)
