Jan Schneider
První zprávy
Tak nás čeká fotbalové finále ve Wembley, kde si tisíce diváků budou předávat a kombinovat různé kovídky a pak je zase rozvezou do světa. Vzpomeňme si dobře, jak začala běsnit ta epidemie – nebylo to náhodou také po fotbalovém zápase, tehdy v Itálii? Když se ale protiepidemická opatření korigují finančními požadavky, nemůže to dopadnout dobře.
Kdyby alespoň po sportovní stránce bylo na co koukat! Ale po tom semifinálovém „vítězství“ anglického týmu nad sportovním duchem zbývá pouze fandit Itálii, chtě-nechtě, protože takto hanebně postoupivší tým by opravdu neměl vyhrát.
Vyhrál totiž díky penaltě, která podle odborníků neměla být pískána, protože nebyl faul, a i kdyby byl, hra měla být ještě předtím přerušena, protože na hřišti byly dvě meruny současně, a když už byla přes to všechno penalta nařízena, neměla být kopána do té doby, dokud dánského brankáře oslňovaly lasery nesportovních diváků.
Kdo by si při té příležitosti nevzpomněl na jiné hanebné „vítězství“ Angličanů, na světovém mistrovství v roce 1966. Angličané, kterým určitě mnoho lidí proti Němcům fandilo, vyhráli způsobem, kterým to všechno velmi zhořklo. Za stavu 2:2 nastřelili břevno, míč se odrazil do země a pak zpět do pole, ale rozhodčí zničehonic odpískal „gól“. Přitom fyzikální zákony a poté i mnoho fotografií dokázaly, že míč brankovou čáru nepřešel. A čtvrtý gól dali Angličané ve chvíli, kdy po hřišti pobíhali fanoušci ….
Nojo, řeknete si, proč by ausgerechnet ve sportu měla být dodržována nějaká pravidla, když se skoro celý svět zbláznil a pravidla ani zákony ani smlouvy nedodržuje téměř nikdo. Něco se někde stane, někdo někoho otráví, stane se nějaký hackerský útok – a aniž je co vyšetřeno, hned je označen viník a hned je trestán. A to vše se děje v civilizaci, která po jiných vynucuje, aby dodržovali to, co sama nedodržuje – a když to údajně nedělají, zase je kritizuje a hnedle trestá. Žádných soudů netřeba!
Když jedna země staví bariéry proti nelegálním migrantům, je Evropskou unií hanobena a pomlouvána a kritizována. Když však jiná země staví bariéry proti nelegálním migrantům, je toutéž Evropskou unií chválena, podporována a dokonce i financována.
Anebo se třicet let po změně společenského systému nějací nébichové proberou, a začnou vyvíjet snahy zkrátit důchody lidem, kteří před třiceti a více lety zastávali nějaké funkce, a pak odešli do důchodu, ale těmto úchylům to celou dobu nevadilo, a teď se hrdinně chtějí z moci úřední pomstít starým lidem. Ještě by si měli za tu statečnost uzákonit nějaké medaile a řády a vzájemně se jimi dekorovat, protože nikdy by to nikoho už asi nenapadlo. Mohli by se jako zákonodárci, vykonávající tu těžkou práci, ještě sami zákonem přesunout do výhodnější důchodové kategorie.
A tak mě napadá – pojďme k ostudě těchto duševních mrzáků vzpomenout na příběhy „fair play“, které se skutečně staly!
Třeba na skvělého automobilového závodníka Stirlinga Mosse! Ten v roce 1958 odmítl podat proti svému největšímu sokovi Mike Hawthornovi protest, který by měl velkou šanci na úspěch, a připravil by ho o body za druhé místo za Mossem. Moss protest nepodal a prohrál šampionát formule 1 právě s Hawthornem o jediný bod.
Nebo kanoista Bohumil Kudrna, který na olympiádě v roce 1952 odmítl podat protest proti vítězným Dánům, kteří se i podle rozhodčích dopustili nedovoleného zkřížení dráhy, protože podle Kudrny „byli nejlepší a pravidla neporušili naschvál, nýbrž jen proto, že je zasáhla vlna od projíždějícího parníku. Takže by od nás bylo krajně nesportovní připravit je o prvenství“.
Nebo mladý šachista David Navara, který se možná dotkl figury, kterou nechtěl hrát, ale jisté to nebylo, a ani rozhodčí nic nenamítali. Navara soupeřovu pochybnost vyřešil tak, že mu ve vyhrané partii nabídl remízu, čímž sice přišel o dost peněz, protože se to stalo na významném šachovém turnaji, ale získal obdiv důstojných lidí.
Tak by to mělo v civilizované společnosti být. Jména těch férových s úctou připomínat, a jména těch utrápenců nechat zapadnout a pro jistotu ještě spláchnout.
