Rostislav Iščenko
28. 7. 2021 ukraina
U Zelenského se objevila šance vejít do dějin Ukrajiny, co jenom Ukrajiny – ale světa, jako významného politického činitele, jehož životopis a metody budou historici a politici zkoumat po staletí. Přibližně stejná šance, jako šance zůstat naživu u onoho mužika z vtipu o zlaté rybce, který se chtěl stát Hrdinou Sovětského svazu a zůstal s jedním granátem proti třem německým tankům.
Pravda, Zelenský je poněkud v horší situaci. Hrdinou se lze stát i in memoriam, ale velkým politickým činitelem může být uznán teprve když vyhraje před našima očima rozehrávající se partii. Řekneme přímo, šancí na to má málo, ale šance je. Vítězství je vždy o to impozantnější, čím méně reálné bylo jeho dosažení. Vše, co víme o Zelenském a o současné Ukrajině, říká, že musí prohrát, ale vždy je třeba brát ohled na zázrak. Zázrak je tedy jeho šance.
Ambiciózní komik, když se stal prezidentem, se dlouho cítil omezeným. Jednou ho poučoval Kolomojský, jindy zobal z ruky Achmetovovi, jindy ho Putin ignoroval s jeho přáním se setkat-pohovořit si. Jindy Američané-Evropané se svým Sorosem a sorošaty, s kupou vykrmených ukrajinských politiků a s hrozivým MMF dotíraly se svými požadavky. Všichni cosi chtějí, cosi požadují, a dělat a odpovídat má Zelenský.
Po devíti měsících utrpení Zelenský našel to, co hledal. V jeho vlastní kanceláři se již dávno lopotil Andrej Jermak, drobný (z třetího sledu) překupník, bez politické biografie, s pochybnými kontakty, bez jakýchkoliv perspektiv za jakékoliv moci, ale s ambicemi o nic menšími, než měl Zelenský.
Aniž by chápal, jak pracuje státní mašinérie, aniž by se tím spíše vyznal v mezinárodních vztazích, řídil se Jermak zkušenostmi, získanými během právnického zajištění nesvárů v ukrajinském showbyznysu a ve funkci poradce lidového poslance. Jermak věděl, že kolem protékají obrovské peníze. Je jen třeba natáhnout ruku a vzít je. Ale k tomu je nutno disponovat reálnou mocí. Zelenský však, kterému sloužil, nekontroloval ani vládu, ani parlament, ani svou vlastní kancelář a neměl žádnou možnost zákonnou cestou realizovat své vlastní ambice.
Z hlediska Zelenského je moc prezidenta absolutní a ničím neomezená, všechny ostatní státní struktury musí prostě realizovat jeho vůli. Ale jeho vůle trvale naráží na odkazy na zákon, čímž se prohřešovali dokonce pracovníci jeho vlastní kanceláře, a zákon z nějakého důvodu neumožňoval Zelenskému vládnout tak, jak chtěl.
A tu se objevuje Jermak, který je, jako Zelenský, přesvědčený, že legendu o zákonu vymysleli výhradně proto, aby se snížil počet připuštěných k rozpočtovému koláči. Jermak svatosvatě věří, že drzost je druhé štěstí, a předtím se mu nedařilo prostě proto, že konkurenti byli drzejší a úspěšnější. Z nějakého důvodu nikdo z těch politiků, kteří zaujímali důležité funkce před Zelenským, s Jermakem nechtěl mít nic společného. Dělo se to z důvodu zjevného zločineckého ducha, vyplývajícího z metod Jermaka. Je překvapivé, ale dokonce pro politiky pomajdanové Ukrajiny byl příliš neadekvátní, aby s ním pracovali. Ale Jermak si myslel, že ho prostě vytlačují konkurenti, mající lepší kontakty nahoře.
Holt, osud poslal Jermakovi prezidenta a Zelenskému Jermaka. Oba se upřímně domnívali, že na zákon je možné se vykašlat, je třeba prostě realizovat prezidentskou vůli, která je také zákon. Pouze Zelenského víc zajímalo uspokojení žízně po reálné moci vůči svým bývalým zaměstnavatelům (peníze také neodmítal, ale touha po moci byla primární), a Jermaka víc zajímaly peníze, požitek mocí ochotně ponechával Zelenskému.
Začali maličkostmi, prodejem dostupných funkcí v prezidentské kanceláři, sladký páreček postupně obrostl stejně bezuzdnými komplici a natáhl ruce k dalším ústředním státním rezortům a velkému byznysu. Přirozeně, hned je klepli po prstech. Jiné by to utišilo, ale tým Jermak-Zelenský k nim nepatřil. V politickém životě pomajdanové Ukrajiny obsadili tutéž niku, co brigády “kamarádíčků” v 90ých vůči staré zlodějské kastě. Přesně tak neuznávali žádná pravidla a zákony (dokonce zlodějské “pojmy”), a sázeli na sílu.
Právě proto většina “kámarádíčků” zahynula rukou svých vlastních přátel – jednotlivcům se podařilo přežít a adaptovat se na normální společnost. Ale na začátku se sami sobě zdáli být “vládci hor”. Analogické pocity z analogického důvodu zachvátily tým Zelenského-Jermaka.
Pokud jste se rozhodli působit bezprávně, tak důvod (…) najdete, a ani mechanismus nebude překážkou. Tým Zelenský-Jermak přizpůsobil své potřeby SNBO prakticky udělením z vlastní svévole tomuto poradnímu orgánu zákonodárnou, výkonnou a soudní moc.
Začali maličkostmi a čerství “kamarádíčkové” rychle natáhli ruce k Medvedčukovi (“podle pojetí” ukrajinské politické sešlosti osobnosti pro ně nedosažitelné). Obvinili ho z práce pro Kreml a vynasnažili se ho obrat do poslední nitky. Do poslední nitky, to se samozřejmě, nepodařilo z důvodu nízké kvalifikace politických vyděračů týmu Zelenského, ale celkově se přiživili obstojně.
Potom se k rozdělování dostali vůči majdanu docela loajální Firtaš a Fuchs. Ti za to, že se nelíbili Američanům. Na řadě byli Kolomojský a Achmetov.
Dokud Zelenský používal SNBO pro protlačování požadavků MMF a USA, a také pro osobní (a svého týmu) prospěch, ve Washingtonu se dívali na tyto jeho kousky benevolentně. Američané nikdy nepřekáželi svým přisluhovačům v kradení a věděli, že, když bude potřeba, zabaví vše. Ale v tomto roce se Zelenský s týmem rozhodli přenést vnitropolitické zkušenosti na mezinárodní vztahy. Ukrajinské úřady jako by se najednou urvali z řetězu. Budiž, kdyby odmlouvali Moskvě, to se ve spořádané euro-americké společnosti dokonce podporuje. Ale oni začali kousat ruku krmící. Zelenský začal žádat všechno a od všech. Peníze, přijetí do NATO a EU “už včera”, uznání jeho osobní důležitosti a zřeknutí se Severního proudu 2 žádal od Francie, Německa, USA.
Uspokojit ho tradičními způsoby nebylo možné. Zelenský řídí Ukrajinu obejitím tradičně USA kontrolovaných struktur, vlády, parlamentu, soudního systému. Státní převrat a výměna Zelenského za adekvátnějšího politika není žádoucí z důvodu nepoměru vynakládaných zdrojů k získanému výsledku.
Dokonce při ztrátě více než poloviny ratingu zůstává Zelenský nejpopulárnějším politikem Ukrajiny. Další za ním Porošenko nejenom zaostává, ale jeho opakovaný příchod k moci ihned vyvolá opozici ostatních majdanových politických sil při nemožnosti nárůstu ratingu. Pohánět “černého koníka” je nebezpečné. A nakonec, v důsledku další destabilizace se úřady mohou ocitnout v rukou politika, naladěného na urovnání s Ruskem, což USA už vůbec nepotřebují.
Washington našel tah – úhledný a účinný. Zelenský od samého svého příchodu k moci žárlil na Avakova, který zajistil silovou podporu jeho týmu během voleb, zablokoval možnost falzifikací ze strany Porošenka, ale přitom zůstal zcela autonomním politickým činitelem, nijak nezávisejícím na kanceláři prezidenta, provádějícím svou vlastní vnitřní a zahraniční politiku a výrazně podporovaným Američany, s nimiž koordinuje každý svůj krok, úplně ignoruje Zelenského, jako dříve ignoroval Porošenka.
Pokus uklidit Avakova bezprostředně po volbách skončil stručným vysvětlením, kdo je v domě pánem, načež se Zelenský veřejně o ministru vnitřních záležitostí vyjadřoval výhradně pozitivně. Tu náhle Avakov odchází na vlastní žádost, čímž vyvolal šok a četné dohady jak v ukrajinském, tak i v ruském expertním prostředí. Ti nejvíce nervózní už začali prorokovat Ukrajině avakovský puč, třebaže pro silové svržení Zelenského bylo třeba neopouštět ministerstvo vnitra, ale naopak, ztéci Bankovskou.
Za dva dny nejbližší partner Avakova Anton Geraščenko prohlašuje, že “Arsen Borisovič odešel na žádost prezidenta” a že, prý, s Američany se to neprojednávalo, i když se Avakov setkal s novým dočasným zmocněncem na Ukrajině Georgem Kentem. Je možné, že sám Geraščenko je tak naivní, aby uvěřil tomuto nesmyslu, třebaže zkušenosti z pozorování jeho činností napovídají, že si prostě nečiní potíže vymýšlením víceméně pravděpodobné verze, když částečně spravedlivě usuzuje, že ukrajinský “pipl schavajet”(“národ to zbaští”, pozn. překl.).
Ještě bych uvěřil, že Zelenský, který se stal zcela drzým, požádal Avakova, aby odstoupil z funkce. Pravda, absence úniků z kanceláře prezidenta, která obvykle teče jako řešeto, nutí zapochybovat, že by Zelenský byl informován o záměrech Arsena Avakova, dokud se nedověděl o situaci z tisku. Ale tomu, že Avakov prostě napsal žádost a neoznámil to svým americkým pánům, neuvěřím nikdy. Arsen Borisovič dobře ví, že svévoli Američané neodpouštějí (dokonce ani pokud jde o demisi). Sami rozhodují, kdo, kdy a kam odejde.
V principu, není důležité, zda sami Američané iniciovali odstoupení Avakova (jak si myslím já) nebo skutečně využili zbrklou chybu Zelenského (jak to vyplývá ze slov Geraščenka). Jde o to, že z nějakého důvodu souhlasili s odchodem klíčového hráče, který kontroloval pro režim nejdůležitější silový zdroj ministerstvo vnitra. Avakov byl pro Ukrajinu svého druhu “Warwickem, králotvůrcem”, pouze (na rozdíl od příslušného anglického hraběte) vykonávajícího výhradně americkou vůli.
Bez Avakova čekají Zelenského vážné vnitropolitické těžkosti. Nový ministr pro vnitřní záležitosti bude potřebovat několik měsíců (ne-li rok), aby začal kontrolovat aparát rezortu a nahradil kádry Avakova vlastními lidmi (to ještě jestli to Američané dovolí). Ustanovení kontroly nad nacistickými organizacemi, které patřily do sféry Avakova, bude vyžadovat hodně času, a není jisté, zda se je podaří držet na uzdě, jak to dělal odstoupivší ministr.
Mezitím u elit narůstá nespokojenost se Zelenským, formuje se oligarchický konsensus proti němu. Pokud se prezidentovi nepodaří pro Ukrajinu pozitivně vyřešit plynový problém, bude podroben ostré kritice, přičemž se může mluvit i o odvolání, včetně z důvodu překročení pravomocí, jež přivedlo k těžkým následkům pro Ukrajinu.
Příští den poté, co Avakov odešel údajně na žádost Zelenského, Nejvyšší soud Ukrajiny, který se nenadále osmělil, přiznal protiprávným výnos o zrušení jmenování Alexandra Tupického soudcem Ústavního soudu. Nyní Zelenským vyhnaný předseda Ústavního soudu má formálně znovu zaujmout své místo. Aby se mu v tom zabránilo, je potřebný důrazný silový zdroj, ale hlavní držitel tohoto zdroje Avakov je ve výslužbě. Sotva Američané nevěděli o tom, jaké rozhodnutí Nejvyšší soud chystá.
Mimochodem, postoj USA je pro Zelenského velmi důležitý. Pouze přístup do Washingtonu legalizuje každého pomajdanového prezidenta Ukrajiny v očích elektorátu, a tu v Bílém domě, navzdory slibu, že přijmou Zelenského nejpozději v polovině července, si už dokonce nejsou jisti, zda budou moci pro něho vyšetřit čas v srpnu. A ještě zástupce ministerstva zahraničí USA najednou prohlašuje, že USA se nechystají řešit osud Ukrajiny, jelikož “osud Ukrajiny je odpovědností Ukrajiny”. A nakonec, Američané znovu poslali do Kyjeva úředníka ministerstva zahraničí v hodnosti dočasného zmocněnce. USA očividně záměrně demonstrativně snižují úroveň diplomatického zastoupení a víc než dva roky nejmenují plnohodnotného velvyslance.
Ale ani to není všechno. V unisono se všemi těmito událostmi uskutečnil v Kyjevě tiskovou konferenci bývalý zástupce NATO v Moskvě (což je samo o sobě pikantní a symbolické). Jeho hlavní myšlenka: “Ukrajina zmizela z radarů evropské politiky”, nikdo se nechystá ji podporovat “v boji za svobodu a demokracii”, a to je pro Kyjev nebezpečné. Bylo by možné nad tím mávnout rukou, ale pouze před dvěma týdny, po incidentu s britským torpédoborcem, tentýž Gary Tabach hovořil diametrálně opačně a vyzýval Kyjev, aby zvyšoval konfrontaci s Moskvou, přičemž sliboval plnou podporu “armády NATO”.
Zelenský tou dobou nadále drze prohlašuje, že, prý, nemají Biden a Merkelová co řešit osud Ukrajiny bez Ukrajiny. Přitom je nespokojený právě s tím, že nic nerozhodli v otázce Severního proudu 2 a že ponechali Kyjev ve vzduchoprázdnu. Němci zatím mluví o nutnosti zaručit Kyjevu zachování tranzitu plynu (ale neříkají, jaký objem tranzitu jsou připraveni zaručit). Mimo to, podle slov samotného Zelenského Německo dokonce odmítá posuzovat požadavek Kyjeva o garantování stabilního zásobování plynem na 10-15 let.
Ve Washingtonu a Berlíně, podle všeho, pochopili, že Rusko vydržování Ukrajiny platit nebude. Sami platit Kyjevem předložené požadavky nechtějí (bude to trochu drahé). V těchto podmínkách začíná Zelenský se svou ukřičenou, drzou a hazardní zahraniční politikou dráždit. Biden se nechce setkávat se zámořským knížátkem, které k němu jede něco drze žádat. Setkání se musí uskutečnit pouze v tom případě, když Zelenský bude připraven lézt po kolenou a líbat panskou botu.
Aby se přivedl k vědomí, v podmínkách narůstající vnitropolitické nestability mu odebírají silovou oporu a poskytují mu možnost ukázat, jak si poradí sám. Ohledně plynu však, pokud nepřijme tu trochu, kterou jsou ochotny si odtrhnout USA a Německo, mu hrozí, že ho nechají tváří v tvář s Gazpromem, tedy s Putinem.
Zelenský může přijmout americký signál, učinit pokání a přilézt do Washingtonu na kolenou. V tom případě mu navrátí stabilitu a dokonce zabezpečí minimální finanční podporu na dva-tří roky (potom vše sám). Může hrdě odmítnout, a tehdy má šanci vstoupit do dějin. Je jen třeba stabilizovat situaci uvnitř země, přinutit Gazprom podepsat novou smlouvu o dodávkách plynu po roku 2024 za stávajících nebo lepších podmínek na 10-15 roků. Vymoci od Německa kompenzaci ve výši 10 miliard euro, a také jednorázovou kolektivní finanční pomoc EU a USA přibližně ve stejném rozsahu. No a pro úplné štěstí – odepsání dluhů u MMF, a také zvýšení americké vojenské pomoci na 3 miliardy dolarů ročně a dodávek za tuto částku moderní výzbroje a vojenské techniky pro OSU. Když to udělá, tak může být hrdý – všechny ohnul, a pokud ne, bude se muset ohnout sám.
Nyní, však, není Nový rok, ale zázrak Zelenský potřebuje okamžitě.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Článek byl opublikován 16. července 2021
