Jiří Vyvadil19.7.2021 VašeVěc
Zpravidla nepíši článek na téma, které uchopil někdo jiný. Ale protože vztah k Rusku jsem vždy pokládal za klíčový pro další fungování Evropy i celého západního světa zajímal jsem se přirozeně o novou ruskou národní bezpečnostní strategii Ruska, kterou podepsal Vladimír Putin 2. července tohoto roku ocenil jsem, že si Rusové realisticky vyhodnotili, že vývoj se odvrací od Západu, že nemá smysl věřit, že Západ dostane rozum a že spolupráce na úrovni před rokem 1989 se pro nejbližší epochu nevrátí, když navíc ekonomicky, vojensky i sociálněpoliticky Asie přebírá vedení.
(Na snímku autor)
Jedinou výjimku z oné západní přezíravosti učinil překvapivě americký prezident Joe Biden svým setkáním s prezidentem Putinem ve Švýcarsku, ale šlo v podstatě jen o malý krůček, který navíc vyvolal v Evropské unii až hysterické nesouhlasné reakce, zejména ve chvíli, kdy Angela Merkelová spolu Emanuelem Macronem navrhla Evropské unii pokračovat stejným směrem.
Když si uvědomíme nenávistné protiruské tirády pobaltských zemí, Polska či Rumunska a přidáme si k tomu náš vlastní přínos ke zhoršení česko-ruských vztahů, pro které je Česká republika právem pokládána za nepřátelskou zemi Ruska, je reakce Ruska logická, racionální a strategická.
Dokonáno jest.
2. července Putin podepsal výkonný příkaz „O strategii národní bezpečnosti“. V hromadě ruských státních koncepcí a strategií je NSS klíčovým politickým dokumentem v bezpečnostní oblasti, který musí být podle zákona o strategickém plánování upravován alespoň jednou za šest let.
Ruský prezident Vladimir Putin poprvé od roku 2015 aktualizoval strategii národní bezpečnosti (NSS).
NSS 2021 odráží zhoršující se vztahy Ruska se Západem, což je v textu zmíněno výhradně negativně. Tento dokument bere na vědomí přání západních mocností udržet si hegemonii v globální politice, záměrně narušit ruské „tradiční hodnoty“ a dokonce přehodnotit roli a místo Ruska ve světových dějinách. Intenzita konfrontace je tak vysoká, že výrazně zužuje manévrovací prostor ve vztazích Ruska s kolektivním Západem.
Tato strategie stanoví pohled na svět procházející transformací a nepokoji. Hegemonie Západu, jak usuzuje, je na cestě ven, ale to vede k dalším konfliktům a k tomu ještě závažnějším. Tato kombinace historického optimismu (bezprostřední konec západní hegemonie) a hlubokých obav (protože ztrácí, Západ se bude bránit ještě větší divokostí) nejasně připomíná Stalinovy slavné výroky o zostření třídního boje na cestě k socialismus. Ekonomicky Rusko čelí nespravedlivé konkurenci v podobě různých omezení, jejichž cílem je poškodit jej a zadržet; z hlediska bezpečnosti je použití síly rostoucí hrozbou; v oblasti etiky jsou napadeny tradiční ruské hodnoty a historické dědictví; v domácí politice se Rusko musí vypořádat se zahraničními machinacemi, jejichž cílem je vyvolat dlouhodobou nestabilitu v zemi. Toto externí prostředí plné narůstajících hrozeb a nejistoty je považováno spíše za epochu než za epizodu.
Reakce na tuto situaci je výmluvná. Podrobná ustanovení o vztazích Ruska se Spojenými státy a Evropskou unií ve verzi pro rok 2021 prostě zmizela (na rozdíl od předchozí NSS, která dokonce obsahovala klauzuli o možné spolupráci s NATO).
Co je třeba ocenit je i nadhledový vztah k Číně.
Na tomto pozadí jsou vztahy Moskvy se dvěma hlavními asijskými mocnostmi – Čínou a Indií – vnímány spíše z pragmatických pozic a označovány jako jedna z priorit ruské zahraniční politiky.
Což je další zásadní změnou a zdůrazňuje to posílení představy o změněném postavení Ruska Vzhledem ke konzervativní povaze NSS vypadá jedna změna převratně. Vztahy s Indií a Čínou jsou v NSS 2021 sloučeny do jediného odstavce, zatímco ve verzích 2009 a 2015 se k nim přistupovalo odděleně, přičemž před Indií byla Čína. To naznačuje, že vyrovnávání vztahů s Čínou je pro ruskou politickou elitu stále důležitější.
Pokus vyhnout se přílišné závislosti na Pekingu diktuje způsob, jakým jsou ve strategii charakterizovány vztahy s Čínou. Při popisu strategického partnerství mezi Čínou a Ruskem se nezmiňuje o „nové éře“ (tento termín z projevu Si Ťin-pchinga se v bilaterálních dokumentech používá od roku 2019). Spolupráce s Čínou již není považována za „klíčový faktor při udržování globální a regionální stability“ – alespoň to není veřejně zdůrazňováno. Vymazání vzorce „klíčového faktoru“, které se objevilo ve dvou předchozích verzích NSS, bude mít politické důsledky, ale nyní je předčasné měřit dosah tohoto změněného příběhu.
Kdekoli je něco přeškrtnuto, tam je něco napsáno. Velké euroasijské partnerství (GEP) prominentně debutovalo ve Strategii národní bezpečnosti 2021, ačkoli Putin tento termín poprvé představil v prezidentském projevu před Federálním shromážděním v roce 2015. Není pochyb o stabilitě a dlouhověkosti konceptu, který se v posledních letech stal součástí oficiálního ruského diskurzu; stále je však třeba jej naplnit politickou a ekonomickou podstatou.
Zatímco cíl GEP je v NSS stále poměrně nejasně formulován – „Zajištění integrace ekonomických systémů a rozvoj multilaterální spolupráce“ – jeho strategické zdůvodnění je křišťálově jasné. Moskva trvá na tom, že Eurasii by neměl dominovat žádný národní ekonomický systém. Ačkoli to není zjevně uvedeno, GEP je mimo jiné pokusem vyhnout se čínskému monopolu v Eurasii, a to budováním mechanismů interakce mezi čínským pásem a silnicí a různými mnohostrannými iniciativami.
Nedostatek konkrétních detailů ponechává Rusku prostor pro manévrování při interpretaci partnerství v budoucnu. Nejnáročnějším úkolem přesto bude prodej myšlenky euroasijské „špagetové mísy“ Číně. Povýšení této otázky na strategickou úroveň znamená, že GEP není jen o ekonomické integraci, ale také o geopolitice s ústřední otázkou: Kdo bude mít vedoucí úlohu při určování pravidel hry v celé Eurasii?
NSS postrádá podrobnou předpověď bezpečnostního vývoje v Asii, ale identifikuje klíčové regionální momenty napětí, které by mohly mít dopad na globální bezpečnost. Poprvé (kromě Korejského poloostrova) se Afghánistán objevil na seznamu těchto problémových oblastí, což podtrhuje ruský pohled na situaci v zemi po stažení amerických jednotek. Strategie nepřímo vyjadřuje znepokojení nad čínsko-indickým napětím, aniž by tyto země pojmenovávala. NSS uvádí, že „riziko ozbrojených konfliktů přerůstajících do místních a regionálních válek, včetně těch, které zahrnují jaderné mocnosti, roste“.
Stejně jako v předchozích verzích se strategie nezmiňuje o Jihočínském moři nebo Tchaj-wanu, přestože v těchto oblastech došlo v posledních letech k nebezpečnému vývoji. Rusko soustavně zdůrazňuje, že není účastníkem územních sporů v Jihočínském moři a nehodlá se do nich zapojovat. Totéž lze aplikovat na potenciální vojenský konflikt kolem Tchaj-wanu, který je zjevně mimo ruské strategické zájmy, protože Moskva, stejně jako v případě Jihočínského moře, není ani skutečným, ani potenciálním účastníkem. V diskusi o tchajwanském problému s korespondentem NBC Keirem Simmonsem učinil Putin poučné poznámky, které analytici prozkoumali méně, než by se mělo: „Existují různá hodnocení [situace]. USA mají vlastní hodnocení. Čína má vlastní hodnocení. Tchaj-wan může mít své vlastní hodnocení. “
Toto prohlášení nám umožňuje shrnout asijskou politiku Ruska z pohledu hranic strategie. Abychom uvedli tento konkrétní případ, Moskva se zabývá potenciální konfliktní situací o Tchaj-wan zvenčí a nepovažuje za nutné navazovat na jeden vrchol trojúhelníku. Při prohlubování svého partnerství s Pekingem si Moskva co nejdéle zachová neblokový charakter svého partnerství a vyvažuje vztahy mezi Čínou a Ruskem s rozvojem vazeb s dalšími nezápadními mocenskými centry. Přes své stále těžší současné vztahy se Západem se Rusko pokusí nezapojit se do čínsko-americké rivality, hlavního zdroje dělících čar na globální scéně. V technologické oblasti zůstává Rusko ve střehu, pokud jde o Čínu i Západ, pokud se používání produktů nebo služeb týká národních bezpečnostních záležitostí.
Nová ruská strategická bezpečnostní koncepce zlomová.
Víme, že Rusko nepředpokládá, že se Západ změní a bude ochoten jednat s Ruskem jako rovný s rovným, počítá s tím, že budou narůstat konflikty, ale bere to jako fakt postupného odchodu ze světa dominance, vojenské, geopolitické, ekonomické. Svou budoucnost spojuje především s Asií, počítá s tím, že Západ se slovy Wericha z Císařova pekaře musí historicky znemožnit.
My, kteří jsme si po mnoho let do značné míry přáli propojení Evropy s Ruskem, případně dokonce celého Západu s Ruskem berme na vědomí, že to byl vlastně jen sen, protože na celou epochu, možná dalších třiceti let se základní osa světových dějin bude odvíjet spíše od geografické, ani ne tak geopolitické soutěže a střetu mezi asijsko – pacifistické částí civilizace a evropsko – atlantické části civilizace.
Ten výsledek my starší již nezažijeme.
