Leo K.
26.7.2021 KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com/
2. prosince 2015 došlo ke střelbě v kalifornském městě San Bernardino. Na probíhající vánoční večírek v centru pro postižené v budově úřadu sociálních služeb vtrhl ozbrojený muslimský manželský pár v maskáčích. V místnosti bylo asi 80 lidí. Osmadvacetiletý Syed Rizwan Farook a sedmadvacetiletá Tashfeen Malik na místě začali střílet a vystřelili tam kolem 70 nábojů. Automatickými puškami AR-15 zabili 14 lidí a dalších 23 zranili, z toho některé kriticky. Následně odjeli ve tmavém voze.
Policisté zasahující v budově událost popsali jako „nepopsatelný masakr.“ Budova byla plná zraněných i mrtvých a ve tvářích přeživších byla vidět panika. Ve vzduchu byl cítit střelný prach. Policisté vyvedli asi 50 lidí schovaných v konferenční místnosti, ale potom se museli věnovat hledání pachatelů. Míjeli lidi, kteří potřebovali pomoc, ale najít střelce bylo přednější. Díky tipům veřejnosti policie automobil začala pronásledovat. Při honičce pachatelé vystřelili dalších okolo 70 nábojů než oba přišli policejní střelbou o život.
Je logické, že se policisté pídili po motivu útoku a případných spolupachatelích. Vysvětlení mohl přinést Farookův zašifrovaný iPhone. Když se firma Apple Inc. odmítla prolomením ochrany zabývat, obrátila se FBI a právní zástupci obětí na soud. Americké úřady nežádaly, aby Apple přímo šifrování narušil, ale aby zablokoval bezpečnostní opatření, která brání pokusům uhádnout přístupový kód k telefonu iPhone 5C, který vlastnil Syed Farook. Apple by měl na příkaz soudu v telefonu vypnout funkci automatického mazání. Ta se aktivuje po deseti neúspěšných pokusech o zadání přístupového hesla.
Výrok soudu zněl: Společnost Apple musí odblokovat telefonní data jednoho ze spolupachatelů útoku v San Bernardinu a informace má firma předat vyšetřovatelům z FBI.
Apple nicméně požadavek soudu odmítl – podle ředitele firmy Tima Cooka by to ohrozilo bezpečnost zákazníků. Americkým občanům bylo zajištěno právo na soukromí a požadavek FBI toto právo porušuje. I když jde o nesmysl, protože FBI investuje velké částky do dešifrovacích prostředky ne proto, aby překazila teroristům zisk pár desítek milionů, které dostanou za to, že úspěšně zaútočí na americké půdě, ale proto, aby ochránila stovky miliard, o které USA přijdou, když k tomu útoku dojde. Přesto se najde docela dost lidí, kteří tomuto postoji Apple Inc. (za Apple se také postavil Google) hlasitě tleskají.
Postavili se proti „šmírování“ státem. Práva občanů neznají výjimku.
Jenže stát je odpovědný za bezpečnost svých občanů. Mají být práva vrahů neprolomitelná? Objevuje se tu otázka zda jsme ochotni směnit životy za svobodné jednání těch, kteří práva jiných neuznávají?
Je to správné pochopení svobody? FBI nakonec našlo východisko, což ji dovolilo stáhnout žalobu na Apple Inc. – u izraelské digitální forenzní společnosti Cellebrite, která poskytuje nástroje pro sběr, analýzu a správu digitálních dat. Hlavním produktem firmy Cellebrite je speciální program, který policii, tajným službám či jiným vyšetřovacím orgánům umožňuje prolomit v mobilních telefonech zabezpečení a stáhnout z mobilu potřebné soubory. Ty mohou následně sloužit jako důkazy. Software společnost, dodává do více než 150 zemí světa. Například pražské Policejní prezidium za nástroje od Cellebrite platí okolo šesti milionů korun ročně.
Lidskoprávní organizace však upozorňují, že software se často dostává do nesprávných rukou. Využívají jej totiž i autoritářské režimy proti svým odpůrcům. Loni takto například stahovala hongkongská policie data z mobilů zadržených členů opozice. Dotčen byl i známý předák opozice Joshua Wong, který si již za své opoziční aktivity odpykává trest ve vězení. Proto vyvolal plánovaný vstup izraelské technologické společnosti Cellebrite na americkou burzu Nasdaq u lidsko-právních aktivistů značný rozruch. Podle kritiků software firmy, který využívají bezpečnostní složky z celého světa včetně české policie, napomáhá k porušování lidských práv. Chtějí proto uvedení akcií na veřejný trh zabránit.
Žasnu nad nehorázností lidsko-právních organizací. Šifrování, který používají ti, co mají problém s existujícími zákony nelze prolomit, protože by to znamenalo nebezpečí pro právo na soukromí? Tenhle „problém“ je přece vyřešen dávno. Listovní a jemu jinými technickými prostředky odpovídající tajemství je přece chráněno prakticky na celém světě a přesto je v případě nouze prolomitelné za předběžného souhlasu soudu. Zákonodárci vytvořili řadu úzkostlivě vybraných pravidel, které v případě, že je porušen zákon, dovolují napomáhat spravedlnosti. Protože právo jednotlivce přece nemůže být nadřazeno zákonům společnosti.
Nevládní, lidsko-právní organizace to vidí jinak. V jejich očích jsou lidská práva přirozená a nezrušitelná. Neexistuje důvod k jejich narušení. Co jím zaručuje, že jejich odsudek a jejich pravda je tou nezpochybnitelnou a jedinou?
Posuzovat hongkongské události lze ze dvou pohledů. Z bývalého britského koloniálního a ze současného čínského. Který je ten jediný, nezainteresovaný a nevyvratitelně správný? Ať odpovíte tak či onak, odpověď bude vždy chybná. Zákon o národní bezpečnosti prosazený po nátlaku Číny hongkongskou samosprávou kriminalizuje snahy o podvracení systému a odtržení území, stejně jako tajné dohody s cizími silami. Takový zákon, ale mají všechny země (včetně té naší).
Proč se tedy postavil Joshua Wong do čela demonstrací, proč si zakladatel bulváru Apple Daily, Jimmy Lai komplikoval život protirežimními články? Nevím pokolikáté už se budu opakovat, když ukážu na viníka, kterým je znásilněná a pošlapaná Všeobecná deklarace lidských práv.
Vznikla jako reakce na na neobyčejně brutální druhou světovou válku, na především její milionové civilní oběti a její obecně antihumanistické konsekvence. Byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948. Pro přijetí rezoluce hlasovalo z tehdejších 58 členů OSN 48 zemí. Svým souhlasem nabylo toto prohlášení závaznosti jako právní obyčej. To je pramen práva, který vzniká spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností i státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě, ale dlouhodobě.
Nadcházející studená válka – založení NATO 4. dubna 1949, slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO:
„udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“
Když pak zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožnilo v roce 1954 vstup Západního Německa (NSR) do NATO, reagoval sovětský blok také vznikem vojenského paktu. Na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 vznikla Varšavská smlouva a válka se po deseti letech zase přiblížila.
Roku 1966 státy Varšavské smlouvy iniciovaly úsilí o svolání konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tak začal proces, který skončil 1. srpna 1975 v Helsinkách podepsáním Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Výsledek procesu znamenal posílení stability v Evropě rozdělené geopoliticky na západní a východní blok, KBSE jako taková znamenala významný mezník ve vývoji Studené války, a to nejen v Evropě a ve Středozemním moři.
Závěrečný akt obsahuje deklaraci deseti zásad řídících vztahy mezi zúčastněnými státy. Uvedené zásady jsou:
- svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti,
- zdržení se hrozby silou nebo použití síly,
- neporušitelnost hranic,
- územní celistvost států,
- pokojné urovnávání sporů,
- nevměšování do vnitřních záležitostí,
- respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,
- rovná práva a sebeurčení národů,
- spolupráce mezi státy, a
- poctivé plnění závazků mezinárodního práva.
V roce 1978 byla založena nevládní organizace Helsinki Watch, později přejmenovaná na Human Rights Watch (zkratka HRW), aby monitorovala bývalý Sovětský blok v dodržování lidských práv jako sedmého bodu závěrečného aktu Konference (Helsinki, 1975).
Organizace Helsinki Watch nevznikla dohodou 35. států, které Závěrečný akt podepsaly, ale svévolným rozhodnutím Spojených států, které tím krokem nadřadily své právo nad evropským, vždyť 6. bodem Závěrečného aktu je nevměšování do vnitřních záležitostí.
Založením nevládky dali zároveň najevo, že jsou to sice oni, kdo bude rozhodovat, co je lidským právem a co není, ale prostřednictvím neodpovědného subjektu. Vždyť komu je odpovědná nevládní organizace? Nikomu, maximálně svému sponzorovi.
Evropa prohrála a lidská práva se stala ideologickým nástrojem.
Human Rights Watch má nyní 233 placených zaměstnanců a rozpočet 26 miliónů amerických dolarů na rok. Hlavním sponzorem je americký miliardář George Soros. Jde vlastně o nehorázné pokrytectví. Americká vláda nevládku založila, ale dnes říká: „Ne my, ale tato organizace vás monitoruje!“ Ve Spojených státech, na rozdíl od Evropy, soudci v trestních případech nalézají právo. Ne tak v případě HRW. Byla vytvořena řekněme euro-atlantická šablona a ta je vnucována světu.
Můj oblíbený glosátor Michal Rybka napsal v článku:
V poslední době se opět Evropou šíří uměle vytvořený příběh, že vyspělá společnost je ta, která žije „v souladu“: Všichni rozumíme klimatické změně, souhlasíme s ní a rádi si zaplatíme, abychom s ní bojovali. Všichni věříme evropským institucím, protože víme, že hájí evropské hodnoty a bojují za naše zájmy. Všichni víme, že můžeme věřit nevoleným, ale pečlivě vybraným zástupcům, kteří za nás rozhodují a určují, co je pro nás dobré. A kdo tomu nevěří, je nějaký divný, asi to bude extrémista!
Problém je v tom, že tohle není demokracie – a hlavně to není svoboda. Svoboda spočívá v tom, že můžete vyjadřovat vlastní názor a vlastní protest. Svoboda je „organizovaný nesoulad“, který se odehrává podle pravidel. Svoboda slova je právo říkat věci, které ostatní nechtějí slyšet. Je to něco úplně jiného než harmonie, je to téměř její protiklad.
Pro věc samotnou není důležité, že odkazovaný článek dochází k opačnému názoru než hájím já. Ten vymyšlený příběh (cizím slovem narativ) má v obou případech stejnou roli. A jak to souvisí s lidsko-právními aktivisty?
Ti znají lidská práva už jenom jako politický nástroj. Jejich humanistická tradice se s politickou praxí vytratila.
Že lidská práva, tak jak je známe dnes, a humanismus jsou dvě různé entity si snadno odvodíme i například při spontánní pomoci obětem jihomoravského tornáda. Hluboce humánní přístup mnohých občanů nemá nic společného s Listinou základních práv a svobod v Ústavě.
Je to občasné prozření, že nás politici vodí jak osla mrkví, slovy o liberální demokracii. Že jde o protimluv jsem se již v předchozích článcích mnohokrát psal a nehodlám to stále znovu opakovat. Chci zmínit TINA (there is no alternative), česky: k tomu není jiná volba.
Lež!
Vždy existují jiné volby. Jde o pokus vládu transformovat do čistě technické formy, kdy řešení problému vygeneruje jedno optimální a všechna ostatní jsou horší. Jenže tak tomu ve vládě občanům není. Proto a hlavně proto rozhodují ve vládě politici a nikoliv experti. Úlohou expertů je upozorňovat na velikost a závažnost rizik cesty, kterou politici vyberou. Nikoliv rozhodovat za politiky, kteří reagují například na ochotu lidí respektovat rozhodnutí, nebo na sociální složení společnosti, či jiné sociologické prvky – z pohledu expertů často zbytečných.
Přesto se stále setkáváme s TINA nebo s adekvátním tvrzením, že jiná cesta neexistuje. Tam bychom si měli připomenout, že fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle a příště se vyhnout jeho zvolení.
Abych se ale vrátil k Joshua Wongovi a zakladateli bulváru Apple Daily, Jimmymu Lai. I v jejich případě je TINA a z ní vycházející přesvědčení, že všichni jednotlivci mají stejná práva matoucím předpokladem. I když oba jmenovaní žijí v úspěšné společnosti jejíž základní jednotkou je už minimálně 3000 let rodina, rozhodli se uplatňovat šablonu individuálních práv. Výhradně z politických důvodů. Napsal jsem, že viníkem jejich uvěznění je znásilněná a pošlapaná Všeobecná deklarace lidských práv. Deklarace, která před tím než se stala politickým nástrojem měla ale zásadně jiný význam. Zabýval se tím i filosof Jan Sokol:
…Vážné spory a nedorozumění při výkladu lidských práv se týkají také specificky západního a výlučného důrazu na svobody jednotlivce. Je sice pravda, že představa společnosti jako souboru nezávislých a téměř izolovaných individuí je pro společenské vědy užitečná, protože věci radikálně zjednodušuje. Je však otázka, zda je vyloučením lidských vazeb a vztahů nezjednodušuje až příliš: člověk je společenská bytost a jeho jedinečný evoluční úspěch se zakládá právě na schopnosti komunikovat a spolupracovat.
Mimoevropští zastánci tradičních společností často argumentují tím, že základní jednotkou společnosti není jednotlivec, nýbrž rodina nebo dokonce rod. To je pro evropské chápání těžko přijatelné, ale pro tradičnější vrstvy muslimských, čínských i afrických společností je to naopak elementární skutečnost. Osamělý jednotlivec se přece nedokáže ani reprodukovat a taková společnost by brzy vyhynula. Mají-li však být lidská práva skutečně „všeobecná“, měli bychom brát tento názor vážněji a nekompromitovat lidská práva vyhrocováním svobody jednotlivce proti právům rodin. Pokud se v evropském tisku i v projevech státníků lze setkat s představou absolutní svobody slova, podle některých dokonce „včetně práva urážet“, je to podivné nepochopení lidských práv. Lockova ostrá polemika proti představě svobody jako libovůle je dodnes aktuální.[…] Lidská práva nejsou „přirozená“ ani v tom smyslu, jako kdyby byla každému člověku samozřejmá a vlastní. Každý člověk se „přirozeně“ stará sám o sebe a i svoji svobodu si nejprve představuje jako svoji vlastní volnost bez ohledu na druhé. Když si pak uvědomí, že stejné svobody, jaké chce pro sebe, budou mít ve společnosti i všichni ostatní jakožto rovní, začne se jejich svobody „přirozeně“ bát. Principy dělby moci, vlády zákona a zejména presumpce neviny připadají člověku právě „protipřirozené“ a jsou až výsledkem trpkých zkušeností a těžkých politických zápasů.
Žádná individuální práva nesmí být interpretována jako překážka spravedlnosti.
