Rozhovor s Vladimírem Divišem
29. 7. 2021 halonoviny
Jste zkušeným publicistou, projezdil jste nemalou část světa. Jsme, nebo nejsme ve studené válce?
Jsme v horší situaci, protože k moci v Evropě a částečně i v Americe se dostávají relativně mladší lidé, pro které je druhá světová válka už dávno zapomenutou historií a případné použití jaderných zbraní nepovažují za nic tak příliš extrémního. Je to generace odkojená počítačovými hrami, v nichž se na běžícím pásu snadno zabíjí, i když jen virtuálně. Vidím to na tom, s jakou lehkostí ve svých prohlášeních koketují s možností ozbrojeného konfliktu mezi mocnostmi, který ale může raz dva přerůst v celosvětovou nukleární katastrofu. První a neodvratně i poslední na naší planetě.
Názorným příkladem této nebezpečné tendence byla Johnsonovou vládou nedávno naplánovaná protiruská provokace britského námořnictva u břehů Krymu. Z toho klidně mohl vzniknout globální válečný konflikt s nedozírnými následky pro světovou populaci.
Britský ministr obrany pak sice tvrdil, že žádné varovné výstřely před lodí nikdo nezaznamenal. Jenže »čirou náhodou« byli na lodi Defender přítomni i zpravodajové TV BBC a Daily Mail, kteří nabídli nesporné důkazy, že se tam opravdu střílelo, že viděli stíhačky i padat bomby. Tito novináři tak vyvrátili to, co deklamoval v parlamentu britský ministr obrany. Premiér Johnson nakonec musel přiznat, že tato provokace byla předem připravena se souhlasem britské vlády a tím i jím osobně.
Takže myslíte, že Britové, kteří se vyvázali z Evropské unie, se začínají vracet k velmocenské politice?
Britové nedávno schválili svou novou zahraničněpolitickou doktrínu, politickou linii, která je má přivést zpět mezi světové velmoci. Tím, jak odešli z EU, snaží se o sobě dávat světu více vědět. Do této kategorie patří i jejich větší aktivita na mořích. Britská vláda se celkově snaží zvýraznit svou roli ve světě – »jsme další supervelmocí«, což však už dávno není pravda.
Vámi zmíněný britský-ruský incident možná souvisel s vyřizováním si účtů po kauze Skripal. Jak na tuto kauzu vzpomínáte?
Je to v jedné tónině jako Vrbětice. Je to produkt politiky západních mainstreamových médií a vlád, které absolutně neberou ohled na veřejnost ve svých zemích. Vůbec se neobtěžují, aby jejich obviňování Ruska měla nějakou logickou důkazní úroveň, aby to alespoň trochu znělo věrohodně. Kdo by se například trápil neodbytnou zásadní otázkou: Copak Rusové mají tak neúčinné bojové látky, že jejich údajné působení přežili čtyři lidé? Jaký by to pak ale mělo smysl vyvíjet a vyrábět tak neškodné prostředky určené k paralyzování nepřátelských vojáků?
Mimochodem Britové i Američané o novičku, o jeho složení, účincích a způsobech případného použití už pár desítek let vědí do detailu vše podstatné, protože v 90. letech emigroval do USA jeden ze sovětských vědců podílejících se na jeho vzniku a vydal pak ve Státech knihu o novičku, o všech jeho modifikacích, chemickém složení a mnoho dalšího.
Rusové měli tisíce snadnějších možností svého špiona-zrádce Skripala nějakým způsobem odstranit během jeho soudního procesu a pak následně ve vojenské věznici během několikaletého výkonu trestu za špionáž ve prospěch Albionu. Opět logická nesrovnalost? Proč mu to ale Rusové nechtěli spočítat už ve vězení, proč raději údajně dali přednost až jeho pozdějšímu případnému potrestání v Anglii?
Kauza Petrova a Baširova je jen další naivní pohádkou pro děti z mateřské školky z dílny zpravodajské služby MI5 proslavené podobnými podvrhy a inscenacemi. Mimochodem všichni jen trochu znalí praktik v této oblasti vědí, že tajné služby mocností, pokud někoho někam vysílají s podobnou tajnou misí (například Izrael), zajistí, že dotyčný agent váží cestu přes více zemí, zametá za sebou sebemenší stopy, může i párkrát změnit svou identitu, než dorazí na místo »M«.
Jak tomu bylo v případě těchto údajných superagentů ruské vojenské rozvědky GRU? Světe, div se, oni se jako absolutní amatéři osobně dostavili na britský konzulát v Moskvě, vyplnili dotazníky i s vlastními fotkami, nechali si sejmout otisky prstů, podepsali vlastnoručně formuláře se žádostí o turistická víza. Ta nakonec podle britských zvyklostí dostali až po delším čase po zdlouhavém administrativním zkoumání jejich žádostí kompetentními orgány na březích Temže. Pak z letiště jeli přímo do Salisbury a koukali zvědavě po pouličních kamerách. Kdo má těmto dětinským blábolům uvěřit?
Oni se ale v Londýně či Washingtonu ani nesnaží svá tvrzení zvěrohodňovat. Tehdejší britská premiérka Mayová pak řekne před kamerami, že to »highly likely« (s vysokou pravděpodobností) spáchali ruští agenti, ale (údajné) důkazy jsou prý tajné. Mimochodem stejný hloupoučký scénář přes kopírák jako s Vrběticemi. I o tomto případě Babiš s Hamáčkem tvrdili »s velkou pravděpodobností«, že to samé mají na svědomí oni profláknutí amatérští špioni, které až po mnoha měsících odhalila bdělá MI5 ruku v ruce s MI6.
Západní tajné služby natolik podceňují své občany? Jsou si tak jisty svým postavením a mocí, že mohou cokoli veřejně tvrdit, i to, co je už prvoplánově zcela nevěrohodné?
V první řadě mají v rukách mainstreamová média, která ochotně papouškují podobné rusofobní tendenční nesmysly. Ani u nás se mainstreamová média neobtěžují s kladením si kritických, ale o to logičtějších otázek.
Jeden příklad za všechny: Babišova vláda na popud BIS a policie přišla až po sedmi letech s teorií, že dva světu už dobře známí »ruští superagenti« také osobně vyhodili do povětří sklad ve Vrběticích proto, aby v něm složené zastaralé zbraně a rezivějící munice nedorazily ukrajinské armádě bojující na východě své země s proruskými separatisty. Dává to smysl? Dnešní český establishment plně sympatizuje s nynějším kyjevským režimem. Proč jim ale posílat něco, čeho sami nevědí, jak se zbavit a už 30 let své obrovské skladové přebytky nabízejí na obskurních zbrojních trzích v Asii a Africe za pakatel?
Na území Ukrajiny dodnes zůstává ještě z dob sovětského tzv. západního vojenského okruhu obrovské množství zbrojních skladů přetékajících vším možným zbrojním materiálem vyrobeným v zemích tehdejší Varšavské smlouvy a samozřejmě v první řadě v SSSR. Ukrajina tedy odpadá.
Podle druhé oficiální verze byl materiál ve Vrběticích určen do Sýrie Kurdům, formaci nejefektivněji bojující proti fanatikům z Islámského státu. Ano, objevila se i teorie, že měly jít zbraně a munice z Vrbětic Kurdům. Opět si můžeme položit otázku, proč by tomu ale měli Rusové výbuchem zabránit? Vždyť Kurdové měli vždy se Sovětským svazem mimořádně dobré vztahy a to platí i nyní o Rusku.
Mimochodem české zbraně z jiných českých armádních skladů se přepravovaly americkými transportními letadly Kurdům na jimi ovládané území. Takže ani tato smyšlenka údajných motivů »ruské stopy« ve Vrběticích nedává žádný smysl.
Váš názor na Vrbětice už jste nakousl. Zopakujme si ten sled: Sobota večer, premiér a vicepremiér v přímém přenosu televize dramaticky oznamují, že dva ruští agenti nechali před sedmi lety vybuchnout sklad. Proč takové drama?
Naše vláda se tím, s prominutím, věnuje ubohoučkému análnímu horolezectví do útrob mocných v klíčových zemích NATO. Bohužel, je to asi v případě některých lidí určitý národní rituál chabého sebevědomí. Mimochodem podobně – a navíc »nevyžádaně« ze sovětské strany – se chovali vlezle titíž kdysi i vůči SSSR. Teď se to jen přepólovalo. Nyní se to děje zrcadlově ve vztahu k vedoucím prominentům států NATO.
Premiér Babiš má nejspíš tolik vlastního másla na hlavě, že mu zbyla zahraniční politika jako jedna z posledních oblastí, kde mu téměř nikdo nic nevyčítá. Jenže on neví, jak dělat samostatnou, sebevědomou zahraniční politiku, třeba jako mladý rakouský premiér Kurz. A tak se Babiš snaží být premiantem v politické servilitě. Ve Strakovce očekávali, že i jiné země vyhostí kvůli Vrběticím ruské diplomaty, ale ono na západ od nás to skončilo jen u bezvýznamných slov podpory.
Zahraniční politika českého státu je v posledních letech čím dál tím bídnější, nekoncepčnější, amatérštější. Babiš, ač studoval ve Francii, léta pracoval v zahraničním obchodu, konkrétně na severu Afriky, by to měl znát – jenže nezná. Hamáček to samé. A Petříček? To byla naprostá tragédie.
Důsledkem je, že se prakticky ze dne na den zbortily rusko-české, resp. česko-ruské vztahy budované 30 let.
Ty už se likvidovaly delší čas. Když byl Luboš Dobrovský velvyslancem v Rusku na počátku 90. letech, netoleroval svým podřízeným českým diplomatům navazování a rozvoj jakýchkoli smysluplných kontaktů s ruskou stranou. Když dnes z »principiálních důvodů« opouštíme nějaké lukrativní trhy v Rusku, tak okamžitě tuto mezeru zaplní naprosto bez skrupulí Američané, Francouzi, Němci, tedy jiné země NATO. Je to stejné, jako když Václav Havel likvidoval zbrojní průmysl ve slovenské části Československa, a okamžitě naše dobré pozice na trzích s vojenským materiálem zaplnily jiné západní země.
Dochází i k jiným podobným efektům. Před měsícem Rosselchoznadzor (státní zemědělský dozorový orgán RF – pozn. aut.) zakázal dovoz českých komponentů krmných směsí. Proto se Rusové rozhodli, že si tuto tak potřebnou komoditu budou vyrábět sami. Dříve to byla oboustranně výhodná obchodní relace. A dnes? V důsledku přibývajících západních sankcí, zvláště po roce 2014, rozvoj jejich vlastního zemědělství získává nebývalou dynamiku.
A pro představu čtenářů, dnes si například vyrábějí i vlastní mozzarellu a jiné jakoby místní i evropské lahůdky a speciality. Ano, potravinářské technologie převážně nakupují ve světě, ale mnohé si už pro vnitřní trh pak mohou vyrábět sami.
Vůči Rusku se stále utužují ekonomické sankce. Nejprve to bylo za znovupřipojení Krymu, nyní za věznění Navalného či za porušování lidských práv. Jak to Rusku škodí?
Sankce samozřejmě dílčí škodicí efekt mají, komplikují situaci například bankovnímu sektoru při vyhledávání nejvýhodnějších úvěrových zdrojů. V některých případech dochází k časovým prodlevám – například Rusové měli v kooperaci s Francouzi vyrábět křídla nových civilních letadel Superjet 100 a dalších z polykarbonů. To skončilo v důsledku francouzských sankcí na dodávky některých klíčových materiálů a komponentů, a tak si to začali v Rusku vyrábět sami. I za cenu časového zbrzdění daného projektu.
Mimochodem i tak dnes vznikají, nebo se obnovují celá průmyslová odvětví zlikvidovaná na popud západních poradců tehdejšího premiéra Gajdara a exprezidenta Jelcina v divokých 90. letech.
Tito poradci jim říkali: »Vy máte ropu, plyn, titan, zlato, stříbro a další cenné zdroje – dobývejte, vyvážejte a za tvrdou valutu si kupujte to nejlepší spotřební zboží všude ve světě.« Takže jim radili ne v zájmu Ruska. Tím se tato země stala naprosto závislou na dovozech ze Západu. V důsledku toho celá řada odvětví postupně zaostala, některá úplně zanikla.
Když přišel do nejvyšší státní funkce Vladimir Putin, začal tento Absurdistán napravovat, čímž vyvolal a dosud vyvolává velkou nespokojenost, nenávist těchto sil, které chtějí Rusko oslabit, rozklížit, rozdělit na desítky státečků a jiných bezvýznamných subjektů.
Uvedu pár příkladů: Armáda byla v 90. letech v rozkladu, vojáci se převlékali do uniforem až v kasárnách, styděli se za ni, tak měla nízkou prestiž. To samé zkorumpované soudy, prodejná prokuratura a policie, obrovská kriminalita… To Západu vyhovovalo.
Jak se často dával slyšet Obama, »z Ruska je už jen malá regionální velmoc«. Albrightová výsměšně říkávala: »Rusko? To je jen benzínová pumpa.« Proto usilovali, aby se rozpadl nejen SSSR a oddělilo se od Ruska čtrnáct svazových republik, ale aby se rozdrobilo i samotné Rusko.
A nepracují na tom Američané a jejich spojenci i dnes?
Samozřejmě, ale Putin a jeho okolí budují silný moderně řízený stát skládající se z 87 oblastí a republik. Ministr obrany Šojgu dokázal fantastické věci – nejprve během pár let vybudoval vysoce efektivní integrovaný záchranný systém, a poté bleskově provedl zásadní rekonstrukci a modernizaci armády.
Jak nedávno přiznal Putin, SSSR a posléze i s partnery z Varšavské smlouvy se po celé 20. století snažil jen dohánět západní armády v technologické oblasti, v první řadě v elektronice, počítačích. Tento nedostatek země Varšavské smlouvy vyvažovaly nadbytečně vysokými počty divizí, tanků apod. V posledních deseti letech se ale Rusku díky úspěšnému vývoji nejmodernějších hypersonických zbraní (Avangard, Kinžal, Poseidon, S-400 a 500 a dalších) podařilo Západ v této klíčové oblasti předběhnout. Mnozí západní experti to otevřeně s nemalou hořkostí přiznávají.
A ještě něco navíc zneklidňuje západní politiky a generály. Tyto principiálně nové, zcela inovativní zbraně vymýšlejí v některých případech i mladí konstruktéři. Na základě výběrových řízení získávají granty a následně přicházejí se zcela převratnými, odvážnými myšlenkami a řešeními.
Ale zbrojení, ať je jakékoli, vyčerpává ruský státní rozpočet. A navíc to zapadá do koncepce NATO, že Rusko je hrozbou, nebo ne?
Může být žák první třídy fyzickou hrozbou pro svalnatého deváťáka? Kolik mají Spojené státy zbrojní rozpočet? 770 mld. dolarů, Rusko 60 mld. dolarů, tedy méně než desetinu amerického rozpočtu. K tomu si připočítejte armádní rozpočty Francie, Německa, Británie, celého NATO… Kdo je tedy hrozbou? Rusko je v porovnání s nimi ve zbrojní výdajích outsider.
Západ ale znepokojuje něco jiného. Rusko totiž systematicky ve zbrojení nahrazuje oproti dřívějšku kvantitu kvalitou. Má nesrovnatelně méně vojáků než v dobách SSSR, méně divizí, tanků, letadel. Dnes je to ale především o technologické vyspělosti, moderním řízení jednotek i celých armádních uskupení. A navíc ruský zbrojní průmysl s tímto trendem pozoruhodně drží krok.
V mainstreamu se často hovoří, že Rusko je ve vlekoucí se ekonomické krizi. Je to tak?
Když někdo hovoří o permanentní krizi ruské ekonomiky, tak mohu jen konstatovat, že přání je otcem myšlenky. Když přijdete v Moskvě do obchodu, sortiment zboží je dnes, bez ohledu na sankce, širší než v Praze. Samozřejmě na zapadlé vesnici je sortiment slabší než ve velkých městech. Konečně jako i u nás. Ale zvedá se to.
Zeptám se vás: Víte, kolik se v poslední době postavilo kilometrů špičkových dálnic v Rusku? Nikdo v Česku o tom raději nemluví. Za čtyři roky postavili dálnici často i přes bezedné bažiny Moskva-Petrohrad se vším – s motely, benzínovými pumpami, komplet za šest let. Teď se začíná stavět dálnice Moskva-Kazaň, 745 km, která má být hotova za tři roky. V minulých dnech uvedli do plného provozu tzv. CKAD, neboli Centrální okružní dálnici kolem Moskvy měřící 340 km především pro tranzitní domácí i mezinárodní kamionovou dopravu. Postavena byla za pro nás neuvěřitelných pět let. A co Pražský okruh, který by po dokončení měl měřit jen 82 km? Staví se už od 30. let minulého století a v provozu je zatím jen polovina! A pak si odpovězte, kdo prosperuje a kdo je v krizi?
V Rusku se staví rychlodráhy, například už roky slouží expresy Moskva-Petrohrad, které se řítí více než 300kilometrovou rychlostí. Na území Krymu se postavilo za pár let kromě unikátního dvojmostu přes Kerčský průliv i 250 km dálniční magistrály Tavrida v místech, kde se pod ukrajinskou správou před rokem 2014 nevyskytly ani silnice, natož dálnice.
Krym je neuralgickým bodem vztahů s Ruskem. Jeho znovupřipojením začalo vytěsňování Ruska odevšad a nyní je to už skoro nenávist. Okupuje jej – to je mantra běžného zpravodajství. Co vy na to?
Administrativní převedení Krymu do správy Ukrajiny Chruščovem v roce 1954 bylo v podstatě nelegální, procedura v Nejvyšším sovětu se nedodržela. Bylo to individuální akce svéhlavého prvního tajemníka ÚV KSSS Chruščova bez relevantního usnesení kompetentních orgánů.
Krym je ruský od 18. století, od dob vlády Kateřiny Veliké. Ta panovala ve stejné době, kdy se teprve rodily první skromné výhonky státnosti USA. A nyní někdo zpochybňuje, že se Američané zmocnili silou Nového Mexika, Texasu, Kalifornie a dalších do té doby cizích území, že prováděli genocidu původního indiánského obyvatelstva? Vyčítá jim to někdo?
Absolutní lží je tvrzení, že Rusové v únoru 2014 vojensky vtrhli na Krym. Ruští vojáci se na Krymu nacházeli vždycky, i po rozpadu SSSR v roce 1991, na základě rusko-ukrajinské smlouvy. Tento mezivládní dokument vždy umožnoval Rusku dislokovat trvale na základnách na jihu Krymu 20 000 vojáků plus rodinné příslušníky. Vždy tam byla ruská vojenská letiště, cvičiště, vojenské posádky, školy, nemocnice, armádní sklady, přístavy a doky. Tito ruští vojáci měli také smluvně garantovaný volný pohyb jednotek po celém Krymu.
Převažující většina obyvatel Krymu se vždy hlásila k ruské národnosti, což byl i jeden z důvodů trvalé nepřízně kyjevských úřadů vůči této autonomní části Ukrajiny. Krym po roce 1991 po rozpadu SSSR ekonomicky paběrkoval, zastavily se investice do infrastruktury, rekreační sektor upadal. I to byly důvody, proč se Krymčané v březnu 2014 rozhodli v referendu zažádat o připojení k Rusku.
Obyvatelé Krymu hlavně nechtěli kopírovat vývoj na Majdanu…
A k tomu připomenu jednu klíčovou epizodu z druhé poloviny února 2014, která mnohým obyvatelům Krymu otevřela oči: Pravý sektor vyslal několik vlaků s bojůvkami neonacistů, pravicových extremistů, kteří měli odštěpěnecké nálady na Krymu silou zpacifikovat. K převratu v Kyjevě došlo v noci z 20. na 21. února 2014. V té době se z Majdanu na Krym vracela kolona autobusů. Lidé v nich chtěli původně Majdan podpořit, protože se také nehodlali smiřovat s rakovinou všudypřítomné korupce. Začalo jim ale docházet, že se Majdan zvrtl a jeho kormidla se zmocnily extremistické, ultrapravicové, rusofobní skupiny. Proto se rozhodli vrátit se domů na Krym.
Nedaleko od Čerkas jejich kolonu zastavila policie spolupracující s extremisty, ordneři ultrapravice rozmlátili osm autobusů, násilím vyvlekli lidi ven, na místě jich několik postříleli. Pak zbývající Krymčany bili holemi a některé honili po okolních lesích. Pořádali na ně doslova noční safari a ještě si to filmovali! Toto vše se samozřejmě vzápětí dozvěděli obyvatelé Krymu!
Nyní na Ukrajině zakázali na popud prezidenta tři televizní kanály, které mimochodem před prezidentskou volbou podporovaly nynější hlavu státu Zelenského. Nikdo proti tomu na Západě ani nehlesl.
Podle zákona o boji s totalitními symboly jsou na Ukrajině souzeni lidé za to, že mají ušanku se znáčkem s pěticípou hvězdou. To, že po Kyjevě pochodují Banderovi příznivci i v uniformách ukrajinské SS divize Galizien, to nikoho v Evropě také nebolí! V minulých dnech soud v Kyjevě bezprecedentně dokonce vrátil Banderovi a Šuchevyčovi, kteří řídili masové pogromy, upalování a popravy desítek tisíc Ukrajinců, židů, Poláků, ale i volyňských Čechů, tituly Hrdiny Ukrajiny.
Proč to podle vás EU nevidí?
Evropa nevidí, co se jí nehodí. To, že dobrovolnický pluk Azov tvoří z větší části otevření vyznavači neonacismu, ve kterém se angažoval i onen běloruský kluk Raman Pratasevič, kdo to dnes napíše do novin? Naše mainstreamová média chtějí sytě žít, proto přebírají mainstreamové zpravodajství i odjinud, především z USA, Británie, Německa a dalších západních zemí. Mnozí se také chovají podle politického objednávky inzerentů.
Z jakého důvodu má česká zahraniční politika zájem podporovat ve všem současný ukrajinský režim a nikdy nevystoupí proti heroizování banderovců, zvláště když víme, jak se chovali i vůči Čechům na Volyni?
Protože samostatná suverénní česká zahraniční politika dnes neexistuje. České špičky jsou ve vleku NATO a USA, případně bruselských úředníků EU.
Zákon srovnávající vojenské zásluhy banderovců s rudoarmějci je hanebnost. Bývalý ministr zahraničí Petříček se krátce po schválení tohoto nicotného dokumentu ukrajinským parlamentem během návštěvy Kyjeva zmohl jen na zbabělý komentář: »To je věc Ukrajiny.« To je horší než dvojí metr, to je pokrytectví. Co se nám nehodí, to škrtneme, to nevidíme ani neslyšíme.
Klíčová je nenávist vůči Rusku. Rusko má momentálně největšího oponenta v Ukrajině, tak cokoli se tam negativního, nedemokratického stane, nad tím vším Západ blahosklonně zavírá oči – prezident či ministři rozkrádají miliardy dolarů, probíhá porušování lidských práv, perzekuce vůči části obyvatel a parlamentní opozici, banderovci jsou podle usnesení Nejvyšší rady (parlamentu) na stejné úrovni jako spojenečtí váleční veteráni. Zelenskyj porušuje ústavu, protože nerespektuje rozhodnutí tamního ústavního soudu…
Obecně v EU platí, že každá menšina má právo užívat svůj jazyk, právo na vlastní školy, kulturní instituce apod. Ihned se ozvou ochránci lidských práv, pokud to tak není. Na Ukrajině, která zakazuje používání ruského jazyka, to však nikomu v Bruselu, Washingtonu ani Londýnu nevadí!
Je dobře, že se srovnaly stavy diplomatů na ruském a českém velvyslanectví v obou našich zemích?
Odpovím otázkou: Víte, kde je nejvíce amerických diplomatů?
Netuším.
V Iráku. Tam je to logické, irácký stát se vinou americké invaze rozpadl a oni ho prakticky suplují. Na druhém místě je Arménie, která má něco přes tři miliony obyvatel. Počet amerických »diplomatů« se tam pohybuje mezi 2000 až 2500. Kolik je potřeba pro diplomatickou činnost? Asi tak maximálně 50 lidí, takže ostatní jsou nejspíš agenti některé ze 17 tajných služeb USA, či jiné podobné osvětové instituce.
Třetí je z pohledu početnosti americké diplomatické mise Ukrajina. Na Tam se pohybuje přes 3000 Američanů s diplomatickými pasy! Kolik z nich je agentů? Tito prý »poradci« ze CIA dokonce zabírají celé patro v centrále SBU, tajné služby Ukrajiny, jejich kontrarozvědky. Nyní budou dokonce Američané i vybírat ukrajinské soudce.
Další obdobně velká americká ambasáda je i v Moldavsku, kde se také nyní rozhoduje o budoucím směřování této země.
A dám vám ještě jednu pikantní otázku: Kdo je dnes oficiálně nejvlivnější ženou na Ukrajině?
Nevím. Napadá mě Tymošenková.
Řekla byste copatá Tymošenková, ale ta je až čtvrtá. Nejvlivnější žena na Ukrajině je americká velvyslankyně! Na druhém místě je manželka prezidenta Zelenského. Američané mají Ukrajinu totálně pod kontrolou, řídí ji, mají ji plně ve svých rukou. Američané vše vidí, znají.
Poslouchal jsem v ukrajinské televizi – sleduji ji přes satelit-jak předseda výboru pro humanitární otázky z vládní strany Služebník lidu vykřikoval od řečnického pultu na adresu opozice v parlamentu: »My vás všechny postřílíme! Máme pro vás lucerny, všechny vám zlikvidujeme. Pak konečně se všem bude žít dobře.«
A reakce? Nic se neděje. Evropské unii je to lhostejné, naši politici mlčí. A to se Ukrajina prezentuje jako země, která chce nejen do NATO, ale i do EU.
Protože jste pracoval delší dobu v Rusku, sledujete, jaký vztah má česká populace k Rusku?
Ano, sleduji to dlouhodobě a velmi citlivě to vnímám. V určité části českého obyvatelstva je dnes rusofobie nesporně silnější než v 90. letech. Ale když si vezmete výroční zprávu BIS (z roku 2017 i pozdější), tak se v ní říká, že část obyvatelstva je zmanipulována dokonce sovětskou propagandou. Současně BIS, i když nerada, musí přiznat, že minimálně třetina Čechů podle ní »uvízla v tenatech kremelského vlivu«. Ale my Češi naštěstí máme tendenci fandit spíše tomu, koho bijí, kdo je v nepřízni mocných. Takže si myslím, že odhad expertů z BIS o počtu Čechů rozumně se stavějících k oficiální rusofobní hysterii bude vyšší než jen třetina.
Osobně znám spoustu lidí, kteří se spíše jen ze zvědavosti také vydali sami do Ruska a vrátili se jako v Jiříkově vidění. Byli překvapeni, jaké jsou tam silnice, jak lidé umí cizí jazyky, jak vypadají obchody, restaurace, kluby, sportoviště, velkoměstské bulváry. To byla typická reakce například, když předloni vyjeli cizinci včetně našich lidí na fotbalové mistrovství světa v jedenácti ruských městech.
Ročně se v Moskvě otevírá 6-7 nových stanic metra. V moderních tramvajích je klimatizace, zásuvky na internet, obrazovky. To pak srovnejte s naší realitou. A tohle vidí ti, kterým tady do hlavy vtloukají média a politici, že Rusko je před krachem.
Ale podotýkám, že to je ve velkých desetimilionových městech, v menších městech asi bude situace zásadně jiná.
Jasně, ale to platí i v USA a dalších západních státech, že je jiná situace v centrech a jiná na venkově.
Putin je dnes tím, co Brežněv na konci své kariéry, řekl rusista Libor Dvořák v jednom komentáři.
To je blábol člověka, který si jen ze špinění Ruska udělal po Listopadu zavrženíhodnou živnost. To nemá smysl ani komentovat.
Ale Vladimir Putin je u moci 20 let, je to normální? To tam není nikdo další, stejně schopný?
Je to jiná země, s odlišnou historií, jinými tradicemi a zvyky, i když se jedná o Slovany, jako jsme my. Putin má vynikající fyzickou kondici, intelektuálně je na tom také výborně, nepije, nekouří, sportuje. Podívejme se, kolik let je Bidenovi, na jeho stařecké výpadky paměti, pády na schodech do letadla apod.
Měl jsem vůči Putinovi dříve určité výhrady, ale když ho dlouhodobě pravidelně sleduji, tak musím uznat leccos. Dokáže čtyři hodiny fundovaně, bez frází a klišé odpovídat na otázky na tiskovce pro veřejnost i zahraniční novináře. Má v hlavě spoustu čísel, údajů, jmen a letopočtů. Společná tisková konference na summitu Putin-Biden v Ženevě se nekonala proto, že se Američané báli je dát dohromady. Pro média se to prodalo, jako že se »obě strany dohodly«. Není to pravda. Nechtěli to výhradně Američané a věděli proč. A Biden pak recitoval jen před svými krajany jedenáct minut ze čtecího zařízení a ve finále přiznal, že má odpovědět na sedm předem domluvených otázek. Stačí jen srovnávat…
Stihne se dobudovat plynovod Nord Stream 2?
Samozřejmě. Jedna ze dvou větví je už hotova, a momentálně se natlakovává. Druhá je těsně před napojením na německý hub (rozvodnu).
Prožil jste jako novinář nějaké válečné situace?
Ano, například v Afghánistánu letech 1980 a 1981. V roce 1991 jsem během pokusu o puč bivakoval v moskevském Bílém domě. V sobotu 3. června 1989 jsem před půlnocí ležel v křoví na pekingském náměstí Nebeského klidu, když tam začaly najíždět mezi šest týdnů kempující protestující studenty tanky a transportéry… Do Rhodesie (dnes Zimbabwe) jsem přijel před volbami v únoru 1980, kdy se v zemi dennodenně střetávaly čtyři armády, tři černošské a jedna bělošská a situace byla velmi napjatá a nepřehledná.
Každá válka je strašná, je to koncentrovaná hrůza, kterou naše generace zná zpravidla jen z televize, fotografií, románů. Já jsem byl vícekrát jako mladý novinář – bylo mi 28 let – zvláštním zpravodajem Rudého práva v Afghánistánu, a viděl jsem tam mnoho mrtvých a zmrzačených mladých lidí. To se prostě nedá zapomenout. Byl jsem tam ve válce čtyřikrát. A říkám jednoznačně: Válka je vůl!
Procestoval jsem jako novinář i další země, kde byl neklid. Kuvajt, Eritreu, Etiopii, Jemen, Libyi… Jsem vděčný, že jsem hned po vysoké škole měl takové příležitosti. Tyto mé zahraniční cesty – nejen coby zvláštní zpravodaj, ale také stálý zpravodaj v Sovětském svazu, Číně a Japonsku – mě formovaly jako novináře i člověka na celý život.
Otázky kladla Monika Hoření
