Olin Jurman
13. 7. 2021 Parlamentní listy – rozhovor
„Je doba bourání, tak se bourá. Čekám, kdy začnou odstraňovat třeba i Masaryka,“ uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz spisovatel Olin Jurman. Promluvil o „mrzačení“ naší historie i o vlasovcích a řekl, co si myslí o jejich pomníku v Řeporyjích. Vrátil se také ke „kauze Vrbětice“. Vyjádřil se i k česko-ruským vztahům a projevil obavu, že se mohou ještě dále zhoršovat. „Zbavujeme se přátel. Jsme především Slované,“ podotkl. Prozradil také, že má vyjít druhý díl jeho knihy o Sametové revoluci, kterou nazývá převratem, i kdo se v ní vyjádřil.
Olin Jurman o víkendu náhle zemřel. Rozhovor pro ParlamentníListy.cz je tak zřejmě tím posledním, který novinářům poskytl.
Nemrzačte naši historii. Tak se jmenuje kniha, které jste spoluautor. Máte pocit, že někdo mrzačí naši historii? Kdo, a konkrétně jak?
Na tuto otázku se těžko odpovídá. Já jsem totiž přesvědčen, že je na to vlastně udělaný celý systém, který začíná v Bruselu různými instrukcemi, jak se máme stavět například k výsledkům druhé světové války, jak si máme myslet, že to doopravdy bylo, i když dobře víme, že to bylo úplně jinak. Když vidíte, že vítězové druhé světové války, mezi nimiž Sovětský svaz byl, tak ani nebyli pozvaní na oslavu výročí vylodění v Normandii, ale byla tam kancléřka Německa, proti kterému se tehdy vlastně všichni spojili… Ve škole se začínají přepisovat učebnice… Je těžko říct, co si člověk o tom vůbec může myslet.
Například režisér Tomáš Magnusek mi nedávno v rozhovoru řekl, že podle článků v některých médiích má pocit, že válka začala vlastně v roce 1945, kdy se mluví o tom, jak moc Češi ublížili Němcům…
Ano, to je smutné. Dějiny se vykládají všelijak. A pak vznikne třeba i taková akce, která se odehrála v jedné vesnici, která se jmenuje Řeporyje. Vymysleli, že se tam zastavil velitel první divize vlasovské a přímo sám rozhodl odtud z těch Řeporyjí, že „musíme bratrům Čechům přijít na pomoc“. Já si myslím, že to byla od těch, co tam udělali ten pomník, provokace, aby věděli, kam až vůbec a jak daleko si mohou dovolit zajít, než se národ proti nim postaví.
Protože i v historických materiálech, v archivech je zapsáno, například že tento Buňačenko s tím štábem vůbec v těch Řeporyjích nebyl, tak to tam nemohl prohlásit. A i když byl jinde, tak měl od svého velitele Vlasova přísný zákaz, aby se v Praze do toho pletl. A když se utrhl z řetězu i Vlasovovi a chtěl si řešit svou vlastní politiku a obsadit Prahu, tak ji chtěl obsadit ne proto, že by chtěl nějakým Čechům pomoct, ale z úplně jiného důvodu.
O vlasovcích píšete právě v knize Nemrzačte naši historii?
V této knížce je jen malý kousek z knihy, na které pracuji, z monografie o generálu Vlasovovi, o tom, kde se píše, jak procházeli územím nynější České republiky. Nic víc, nic míň. Já mám v rukou momentálně více než 3600 stránek z archivů z Moskvy, kde se píše o vlasovském hnutí, o jeho pochodu a jejich válkách. Z toho necelých 30 stránek je o tom, co bylo, když procházeli přes Prahu. Tak si dovedete představit, jaký ta Praha měla význam právě pro tu naši historii. A jakého velblouda z takového malinkého komára se dnes snaží někteří lidé dělat. Tu knihu ještě nemám celou hotovou, ale už vím, co bude poslední věta. Poslední věta bude – Je mi vás, pánové, moc líto.
Tato věta je adresovaná starostovi Řeporyjí?
Ano, všem těm, kteří ten pomník vlasovcům v Řeporyjích vymysleli. Vždyť to je něco podobného, stejně nesmyslného, jako to odstranění sochy Koněva.
Vy sám, mluvil jste někdy se starostou Řeporyjí Pavlem Novotným na téma vlasovci?
No… víte, já diskutuji jenom s lidmi.
Zmínil jste odstranění sochy Koněva, které vás očividně pobouřilo…
Já čekám, kdy začneme odstraňovat například i Masaryka. Najdou třeba také nějakou větu nebo něco, co se jim nebude líbit. Není vůbec problém to najít u kohokoliv. Tak teď se jim hodil Koněv, odstranil se Koněv. V Plzni chtějí pořád stavět pomníky americkým generálům, kteří osvobodili Plzeň, a přitom tam nikdo z nich zabit nebyl. Těch jedenáct vojáků, které oni ztratili za poslední měsíce války, tak to byli většinou ti, kteří zahynuli při automobilových nehodách a podobně. A v Brně například chtějí odstranit anebo už dokonce dali pryč sochu maršála Malinovského, osvoboditele Brna; okolo toho padly tisíce sovětských vojáků. No tak já nevím, když tito jim vadí, tak kdo by jim potom neměl vadit.
Na tuto otázku se těžko odpovídá. Protože, když se bude pořád ustupovat a ustupovat, tak si budou vymýšlet pořád, čím dál tím víc. To je asi vzor, který máme z Ameriky, kde vlastně už i bývalí prezidenti jsou osočováni a bourají se jejich pomníky. Teď je doba bourání, no tak se bude bourat.
Naopak máme v Praze nový pomník Marie Terezie, budeme stavět pomník generálu Laudonovi. No tak… Proč ne. V jaké době žijeme, tak to je.
Když se vrátíme k té druhé světové válce… každý se může podívat, přečíst si, kolik v této válce padlo Američanů, kolik Britů, ale kolik na druhé straně bylo zavražděno Poláků, jaké strašlivé ztráty měla Rudá armáda. No… jestli ani to někomu nestačí, tak potom běda nám a běda těm, kteří přijdou po nás.
Zmiňujete Rudou armádu… Naše vztahy s Ruskem jsou momentálně, dá se říci, na bodu mrazu. Co říkáte, s odstupem určité doby, na „kauzu Vrbětice“?
Je jasné, proč se ta věc vytáhla na světlo; ale není vůbec jasné, jak by to mohli dokázat, že se to tak opravdu stalo. Protože to, co hlásají, je naprostý nesmysl. Nemohlo se to tak stát, nemohlo to tak absolutně být. Dva ruští špioni, my jim říkáme Čuk a Gek, udělali všechno zlo, které se od druhé světové války v Evropě stalo, a všude to prohráli, všude je odhalili? Navíc, to ani nebyla akce proti státu, protože náš stát tam nic neměl. Tam byly věci, které patřily zbrojařské firmě, a ta si to měla mimochodem také hlídat. Za starého režimu, ať byl jaký chtěl, tak když byly věci, které byly nebezpečné, tak byly hlídané a žádný dobytek by se k tomu nemohl dostat, aby tam něco dělal.
A že když to vybouchlo, tak se tisíce samopalů roztavily? Tady prostě nemůžete počítat, že by mohl někdo dokázat, jak se to vlastně stalo. Oni to prohlásili a řekli, že je to tajné. Výsledky čučkaři neříkají. Je to prostě tajné…
Připomíná mi to nedávný případ, kdy přijel jeden ruský diplomat, kterého náhodou zrovna znám, z dovolené a novináři ho nařkli, že pašoval jed, ricin. Psalo se, že měl být určený na pražského primátora a na starostu Prahy 6. A protože, jak říkám, toho diplomata znám, tak jsme se o tom bavili a on říkal, že normálně přijel z dovolené a o žádném ricinu nic neví. Takže čekám, že to bude někdo řešit, že se to vyšetří a že budou viníci potrestáni. Slyšel jste někdy, že by se o tom ještě mluvilo? Samozřejmě, že ne. Protože za dva dny toho diplomata vypověděli z republiky.
Ohledně Vrbětic říkáte, že „je jasné, proč se ta věc vytáhla na světlo“. Proč tedy, podle vás?
Bylo to tak proto, protože to někdo potřeboval. Jiný důvod v tom nebyl. A jak jsem řekl, byl tam majetek soukromé firmy a ta firma to měla mít hlídané. A jak může někdo říct, že to někdo určitý zavinil, když se ještě nic pořádně nevyšetřilo?
Zaznívaly i takové názory, že se to zrovna „hodilo“ v souvislosti s dostavbou Dukovan. Co si o tom myslíte?
O Dukovanech raději vůbec nemluvte. Existují ve světě pouze snad tři firmy, které jsou schopny postavit atomovou elektrárnu takovou, která bude fungovat, bude laciná, bude mít takový výkon a takové náhradní díly, že to bude pro ten provoz co nejrozumnější. A mezi nimi bohužel žádná americká není. Dokonce i Francouzi, když něco postavili, tak to stavěli s ruskou pomocí, a o jižní Koreji ani nemluvím. Rusko těchto elektráren postavilo stovky, a to nejen u nich. Navíc nabízeli spolupráci našich firem a lidé by tak měli práci.
Jak vidíte naše vztahy s Ruskem do budoucna, právě i s ohledem na Vrbětice?
No jestli se říká, že jsou na bodu mrazu, tak ještě zdaleka nejsou. Ještě se to dá ničit a kazit jistě dál. Vždyť nakonec, jestliže sám Putin řekl, že má dva největší nepřátele a že to jsou Spojené státy a Česko, tak co na to říct? Já mám obavy, že to ještě opravdu konec není.
Jestliže dnes takový obrovský medvěd říká, že my jsme jeho nepřátelé, tak je to bída. Je to hrůza. Já znám osobně více než stovky velice ryzích a perfektních ruských lidí. Znám samozřejmě také darebáky. Jako v každém státě, jsou lidé různí. Ale zbavujeme se přátel. Především jsme Slované. A jestliže si najdeme takového přítele, kterého musíme poslouchat na slovo ještě dřív, než tu myšlenku vůbec může vyslovit, bez ohledu na to, jestli to je pro nás ekonomicky výhodné, nebo ne, tak kam chcete, abychom to dopracovali? Vždyť se podívejte, kde ta republika byla, a kde je teď. Co máme mimo montoven?
Na začátku rozhovoru jsme mluvili o knize Nemrzačte naši historii, jíž jste spoluautorem. Já bych se ale rád ještě zeptal na knihu, která vyšla před časem a vzbudila velký ohlas. Myslím tím Převrat – Pravda, fámy a lži o 17. listopadu…
Ano, nedávno tomu bylo 31 roků, co se udělal ten převrat. Říká se tomu „Sametová revoluce“. On to byl ale převrat. Každá revoluce požírá své děti, i v tomto případě se to tak stalo. Takže ti, kteří to udělali a zasloužili by si, aby se tedy měli lépe a radostněji, tak už jsou dávno pryč. A rozebrali a rozkradli to tady různí žraloci a jiné velké ryby. Podívejte se, co nám z té republiky nechali.
My, naše republika, jsme byli věřitelé. Spousta států nám dlužila peníze. V současné situaci máme takové dluhy, že si myslím, že ani děti našich dětí se z toho nemůžou dostat. Ale to takové mezinárodní Světové bance vůbec nevadí, že budeme mít tak velké dluhy. Jim bude stačit, když budeme pořád platit úroky, a platit a platit. Fabriky pryč, všechno je pryč.
A proto, když bylo 30 let od výročí té „revoluce“, jsem vyzval, některé, tehdy v té době významné lidi, aby přišli se svojí troškou do mlýna. V té knize se tedy vyjádřili ti, co to vedli, studenti… a třeba také ten takzvaný „mrtvý student“ Šmíd, který mi řekl, jak to všechno okolo toho bylo. Promluvili i lidé z tehdejší tajné policie, vojáci, a také tehdejší disidenti, politici…
celý rozhovor si můžete přečíst ZDE
