Ivo Šebestík
16.7.2021 ČNL
Ivo Šebestík komentuje pokračování vrbětické kauzy v souvislosti s dalšími kroky Česka, které dialog s Ruskem hned dvakrát podmínilo. Cui bono?
(Ivo Šebestík – historik, překladatel, publicista)
Už dva a půl měsíce čeká česká veřejnost na předložení nezvratných důkazů o ruské vině na obou explozích arzenálu zbraní ve Vrběticích v roce 2014. Čeká marně. Přesto na základě neexistujících důkazů provedla česká strana skutečné kroky, které završily dlouhou sérii absurdních provokací Ruské federace ze strany konkrétních osob a kruhů v České republice. Ruská strana z nedoloženého obvinění a následných českých kroků vůči Rusku vyvodila postupy, které zčásti dopadají na Českou republiku okamžitě, ale zároveň, a to především, otvírají prostor k novým krokům, jejichž dopady závisejí pouze na ruské straně a ČR bude vůči nim bezmocná.
Je dost možné, že si česká strana – nebo alespoň její méně zfanatizovaná rusofobně se projevující část – vzápětí uvědomila nebezpečnost celé situace a pokusila se zařadit zpátečku. Další osoba zastávající z důvodů personálního vyprázdnění ČSSD post ministra zahraničí, Jakub Kulhánek, dokonce podnikla doma několik kroků emitovaných směrem k Rusku coby snaha o zahájení jakéhosi dialogu. V podstatě v téže chvíli ale tato česká strana (která rozhodně nereprezentuje většinové mínění národa) namísto toho, aby v souladu se známými fakty zaujala racionální přístup vyplývající z dobrého vědomí toho, kdo nese za zhoršení česko-ruských vztahů odpovědnost, tak začala případnou debatu o narovnání podmiňovat v podstatě novou vlnou provokací Ruska. Údajně má Ruská federace vyškrtnout nepřátelsky jednající Česko ze seznamu ne právě přátelských zemí vůči Ruské federaci. No a potom, ač neexistuje důkaz o ruské vině na obou explozích (ani na jedné) muničních skladů ve Vrběticích, žádá česká strana náhradu škod. Takto snad, s presumpcí viny, nefungoval právní systém ani u Čingischána. Po obvinění přece musí následovat předložení důkazů. A když důkazy nejsou, nemůže soud soudit a odsoudit.
Cílená sabotáž českých státních a národních zájmů
Tento Kulhánkův výsledek nijak nepřekvapuje, vezmeme-li v úvahu složení osob, se kterými se na postupu vůči Rusku poradil. Nic jiného než nové provokace Ruska výsledkem jednání tohoto „týmu“ být nemohlo. Takovéto jednání samozřejmě nemůže ruská strana akceptovat. A právě tak se zdá být vysoce pravděpodobné, že česká iniciativa k nějakému narovnání vztahů s Ruskem nebyla míněna vážně. Naopak je skoro jisté, že některé osoby či kruhy v ČR – a patrně s cizí podporou – se snaží česko-ruské vztahy udržet na co nejnižší, tedy nepřátelské úrovni. S vysvětlením, že se jedná o pro tyto osoby zcela standardní službu cizím zájmům, ale tentokrát výjimečně úplně nevystačíme. Ve hře je nejspíš ještě něco navíc.
Toto jednání je evidentně promyšlenou sabotáží českých národních a státních zájmů, neboť podobně se někteří lidé či celé zájmové kruhy snaží zničit české vztahy také s největší světovou ekonomikou, s Čínou. Máme-li přeložit tyto iniciativy do zcela srozumitelné řeči, nejedná se těmto lidem a kruhům vlastně o nic jiného než o to, aby Česká republika a český národ zůstaly v celém světě samy, opuštění a bezmocní, v extrémně nezdravé závislosti na západních mocnostech, tedy na velkém západním kapitálu. Aby prostě ČR už opravdu neměla nikdy na výběr a mohla se pohybovat pouze na tak dlouhém vodítku, jaké jí Západ ponechá. A pokud se Západ opět rozhodně ponechat Čechy jejich osudu, nebude už na světě nikoho, kdo by jim v nejtěžších chvílích pomohl. Jak se zdá, neexistuje dostatečně vděčná forma „poděkování“ lidem, kteří českému státu a národu chystají takovýto osud.
Vzhledem k tomu, že české země mají několikanásobnou špatnou zkušenost se spojenectvím či prostě postupem zemí nacházejících se většinou na západ či jihozápad od českých hranic , je kormidlování českého státu do pozice bezmocné jednostranné závislosti, strategií, kterou můžeme směle označit za zrádnou a trestuhodnou. Česká republika je takto a priori a bezdůvodně, bez příčiny a bez vyhlídek alespoň na nějakou kompenzaci škod zbavována solidních vztahů a potenciální spolupráce se dvěma ze tří světových supervelmocí. V mezinárodním prostoru o ničem nerozhoduje, je vždy postavena před hotovou věc, ale dobrovolně se dopouští sebepoškozování. Je těžké uvěřit, že takovouto politiku neprodukuje šílenec.
Snad každý alespoň maličko soudný člověk uzná, že malý stát nacházející se nota bene na křižovatce s velkou pravděpodobností sotva odhadnutelného a vysoce riskantního vývoje, určitě nečiní dobře, když si sám dělá nepřátele u zemí, které jsou nesrovnatelně větší, mocnější, silnější, bohatší a v mezinárodním prostoru mají obrovský vliv. To, že osoby a okruhy osob, které Českou republiku směřují právě tímto ubohým směrem, nelze vysvětlit jinak než jako vědomou a cílenou snahu o definitivní zničení české autonomie a možná i státnosti. Je to vlastně už konečné řešení české otázky.
Co dodat k samotné vrbětické kauze? Co se vlastně (ne)vyšetřuje?
K samotné vrbětické kauze a takzvané ruské stopě v ní lze patrně dodat pouze to, že případné vyšetření příčin obou výbuchů v roce 2014 musí, a to na prvním místě, zahrnout vyšetření toho, co muniční sklady obsahovaly za zbraně, jak s nimi bylo nakládáno, zda měl stát vůbec nějakou kontrolu nad těmito sklady a nad případnými obchody s těmito zbraněmi. No a pochopitelně, kam tyto zbraně byly prodávány, pokud se ukáže, že sloužily k obchodování. Například ilegální obchody se zbraněmi patří v mezinárodním ohledu k těm nejvíce zavrženíhodným. Asi by to chtělo vyloučit právě toto podezření. Rovněž zůstává otázkou, co po výbuších zůstalo, o čem tyto pozůstatky asi tak svědčí, a kam se to všechno podělo? A také, jak to vlastně vybuchlo? A spousta dalších otázek.
Ovšem právě tyto naprosto zásadní otázky – „co tam bylo a co se s tím dělo“ – zůstávají u autorů kauzy a jejich horlivých rusofobních vykladačů ležet úplně nepovšimnuty. Vše, co se týká „zboží“ v těchto skladech, je stále obestřeno tajemstvím, a proto se to jeví mimořádně podezřelé. Až příliš mnoho tmy. A jen samá víra v nedoložené. Není vůbec od věci domnívat se, že právě vyšetření vrbětické kauzy by dostalo Českou republiku, nikoliv Ruskou federaci, do mimořádně trapné situace. Takovýmto věcem se v minulosti říkalo: špinavé prádlo. A to se má prát doma a nechodit s tím ven.
Proto se zdá, že dva a půl měsíce bezvýsledného vyšetřování téměř sedm let starého případu není ve skutečnosti vyšetřováním případu a možných obchodů vrbětických skladů, ale urputnou snahou nalézt pro osoby, které jsou za události ve Vrběticích a později za odpálení kauzy, jež České republice přinesla jen škody, opravdu odpovědné, nějaké východisko. Únikový otvor. A to pokud možno takový, aby špína ulpívala i nadále na Ruské federaci a na české straně nebyl nikdo potrestán. Dokonce ani šéf BIS, Koudelka, a to už je co říci.
S největší pravděpodobností je vrbětická kauza tou asi nejvíce zapáchající stokou české polistopadové „politiky“. Zdá se, že pokud existuje nějaká ruská stopa, pak logicky vede pouze k tomu, co je ale naprosto standardní. A sice k faktu, že Ruská federace eviduje skladiště zbraní v různých zemích, ze kterých se mohou tyto zbraně dostávat do rukou lidí, kteří Ruskou federaci nějaký způsobem ohrožují nebo poškozují. Na různá bojiště, k rukám fašizujících skupin nebo teroristů. Podobnou evidenci si s největší pravděpodobností pořizují tajné služby všech světových mocností. Bylo by vlastně podezřelé, kdyby si tyto tajné služby takovouto agendu nevedly. Možná jenom BIS nevěděla, co se děje ve Vrběticích.
Takže, jestli Koudelka z BIS dostal k dispozici informace o tom, že se nějací Rusové zajímali, dokonce osobně a na místě (na Moravě), o fungování muničních skladů ve Vrběticích, pak nemá v ruce vůbec NIC. A přesně na základě toho NIC přitlačili čeští rusofobové premiéra a ministra vnitra (v naději, že takto zničí vládní koalici, hlavně Babiše a možná i prezidenta Zemana) k činům, které na dlouhou dobu zničily česko-ruské vztahy. Česká republika nemá v podstatě diplomatickou misi v největší zemi světa, na jejíchž energetických dodávkách je závislá, a byla Moskvou vybrána ke zvláštnímu zacházení, tedy dostalo se jí „výsady“, jakou nebylo poctěno dokonce ani vůči Rusku nepokrytě nepřátelské Polsko.
Pravděpodobnost, že vrbětická kauza bude vyšetřena, se blíží nule
Co můžeme říci na závěr? Že s největší pravděpodobností nebude vrbětická kauza českou stranou nikdy vyšetřena. Především nebude vyšetřeno to hlavní, tedy co muniční sklady ukrývaly, proč to ukrývaly a jak s tím nakládaly. Nebude vyšetřeno, kdo za to může. Nikdo z těch, kteří mohou za tuto mezinárodní ostudu, nebude potrestán a stejně tak nestane před soudem ani skupina osob, která českému státu tímto krokem způsobila potenciálně obrovské škody v mnoha oblastech. A která Českou republiku posílá do pozice bezmocného osamoceného státečku bez vlastních zájmů a vlastní zahraniční politiky.
Nebudou potrestáni ti, kteří komplikují českým podnikatelům jejich podnikání v Rusku a trestu uniknou i ti, kteří zastavili rozvoj české jaderné energetiky. Naopak bude snahou zamést vrbětickou kauzu pod koberec, ovšem ponechat Rusku černého petra v ruce. A Koudelkovi, u kterého není vůbec jasné, v jakých je vlastně službách, jeho nepřiměřeně vysokou plukovnickou hodnost. Absurdní!
