Kosovo je Srbsko!

Ačkoli Srbové utrpěli na Kosově poli porážku, připomínají si tuto klíčovou událost jejich národních dějin spíše jako vítězství. V této bitvě zemřeli jejich největší hrdinové, světci a mučedníci, což je dodnes oslavováno v řadě mýtů a lidových zpěvů. Svátek svatého Víta (Vidov dan) – 28. červen – považují Srbové za den, kdy jejich hrdinné vojsko upřednostnilo přijetí do království nebeského před pozemským vítězstvím.

Důsledky srbské porážky na Kosovu byly kruté. Turci vyhladili veškerou srbskou šlechtu a území ležící mezi řekami Dunajem, Sávou, Drinou a Timokem se dostalo do zcela vazalské závislosti na Osmanské říši a islámu. Turecké vítězství znamenalo zkázu nejen srbského, ale i bulharského státu.

Srbská porážka též Osmanské říši zcela otevřela pomyslnou bránu na Balkánský poloostrov a na stovky let ovlivnila osud nejen Srbů, ale i podstatné části (křesťanské) Evropy.

Kosovo a Metochie: Útlak Slovanů, islamizace a albanizace

Slovanské obyvatelstvo oblasti po celou tu dobu trpělo v poníženém a bezvládném postavení pod tureckým a islámským panstvím. Státní tiskárna v Bělehradě např. vydala v roce 1899, na základě oficiálních dokumentů Ministerstva zahraničí Srbského království, knihu „Korespondence o albánském násilí ve Starém Srbsku 1898-1899“.

Byla zde vylíčena tvrdá fakta zobrazující utrpení křesťanských Srbů a Černohorců v oblasti Kosova a Metochie pod terorem Turků a značné části tamních Albánců, o stupňujícím se násilí proti slovanské, pravoslavné části zdejšího obyvatelstva.

Pojmem „Staré Srbsko“ označovali v 19. století Srbové oblast, ve které vznikl, rozvíjel se – a odkud se šířil srbský středověký stát. Jako součást tohoto Starého Srbska, byla oblast Kosova a Metochie, pokládána za ohnisko státnosti, kultury a víry Srbů a bývala nazývána „svatou zemí srbského národa“.

A propos – Metochie (srbsky Metochija), neoddělitelná a integrální součást správného a úplného pojmenování této historické oblasti, je historický název, používaný už za období osmanské říše, západní části kosovské provincie, a to podle řeckého termínu metoh, znamenající klášterní, (církevní) majetek, jakožto doklad raného křesťanského vlivu srbského pravoslaví v celé této oblasti. Tomuto pojmu rovněž odpovídá značný počet sakrálních objektů srbské pravoslavné církve v oblasti.

Značná etnická většina slovanského obyvatelstva (Srbů a Černohorců) v oblasti Kosova a Metohie začala početně oslabovat koncem 17. a následně pak během 18. století, v důsledku hromadných útěků před násilím Turků a islamizovaných Albánců. Islámským násilím přitom tehdy trpěla i křesťanská část (15-20%) místních Albánců, katolíků i pravoslavných.

V knize „Slovanské problémy“ (Praha, 1928), dobové události v oblasti Kosova a Metohije prezident T.G. Masaryk popsal takto:

„Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce. Od časů okupace Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem, přibližně od roků 1877-78, opustilo kolem 150 000 Srbů Staré Srbsko, bylo vyhnáno. Nebylo vůbec snadným úkolem Srbska postarat se o ně ekonomicky i jinak.

Od 18. století se přestěhovalo 500 000 Srbů ze Starého Srbska a Makedonie do Srbska. Takový byl neúprosný tlak Albánců proti Srbům. Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu. Takovým způsobem bylo Staré Srbsko albanizováno…“.

Zvraty ve dvacátém století

Přeměna Kosova – po srbské porážce na Kosově poli – v integrální součást Osmanské říše, kterou zůstalo až do roku 1912, znamenala zásadní změnu v jeho dějinném vývoji. Šíření islámu zde probíhalo postupně, nejprve bylo záležitostí měst. Těm, kteří přijali islám, se otevřely nebývalé kariérní i ekonomické možnosti.

Ještě do osmnáctého století lze považovat za většinový element na území Kosova (pravoslavné) Srby. Poté začíná albánské, především islámské, obyvatelstvo získávat v oblasti převahu.

Během první balkánské války (1912-1913) území Kosova dobyla a obsadila srbská armáda. V důsledku – a v souběhu se vznikem samostatného albánského národního státu – toho se za hranicemi vlastní Albánie ocitlo více než padesát procent Albánců (především na území Kosova a Makedonie). Území Kosova pak bylo po první světové válce definitivně začleněno do korpusu tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 pod názvem Království Jugoslávie).

Po vypuknutí druhé světové války a obsazení Jugoslávie bylo území Kosova přičleněno k Albánii ovládané fašistickou Itálií. Následně tam proběhly etnické čistky, v jejichž průběhu bylo Albánci zavražděno asi deset tisíc místních Srbů. Po kapitulaci Itálie převzalo patronát nad oblastí přímo hitlerovské Německo.

Pod jeho tlakem – a za významného přispění Muhammada Emina al Husseiniho, což byl muslimský tzv. veliký jeruzalémský muftí, zde poté vznikla 21. SS horská divize Skanderbeg, sestavená z kosovských Albánců. Tato divize nechvalně proslula masakry srbského a černohorského obyvatelstva i vyhlazením enklávy sefardských Židů v Kosovu, kteří zde žili po dlouhá staletí.

Titovy jugoslávské partyzánské jednotky osvobodily a obsadily Kosovo na podzim roku 1944. V záři roku 1945 pak byla v rámci obnovené Jugoslávie zřízena tzv. Autonomní oblast Kosovo a Metohije. Albánci byli poprvé v historii uznáni za svébytnou menšinu a byla jim ústavně zaručena základní práva.

Od 60. let 20. století plynuly do Kosova vyznané finanční prostředky z jugoslávského, pročež oblast zaznamenala rychlý a všestranný vzestup, včetně rozsáhlé industrializace a budování infrastruktury, ale i rozvoje školství a dalších veřejných služeb. Ruku v ruce s tím po celá léta kráčela vyšší porodnost v albánských (než v srbských) rodinách, která dále „rozevírala nůžky“ mezi počtem Albánců a Srbů v oblasti.

Po smrti legendárního jugoslávského vůdce Tita postupně v 80. letech 20. století docházelo k eskalaci mezietnického napětí i v Kosovu.

V roce 1987 tehdejší srbský komunistický předák Slobodan Miloševič pronesl ke kosovským Srbům památný výrok: „Nikdo vás nebude bít!“ A v roce (1989) oslav šestistého výročí bitvy na Kosovu Poli, na místě bitvy, před milionem Srbů z celé Jugoslávie, Miloševič jasně zdůraznil historická práva Srbů na kosovskou kolébku svého národa.

Na cestě k tragédii

2. července roku 1990 kosovští poslanci před budovou kosovského parlamentu vyhlásili tzv. Deklaraci nezávislosti. O dva měsíce později přijali Ústavu (neexistující) republiky Kosovo. Kosovští Albánci se následně zcela vyloučili z politického, ekonomického a vzdělávacího systému Srbska (Jugoslávie), začali zcela ignorovat oficiální organy státní moci a založili si své vlastní, paralelní instituce.

V polovině 90. let 20. století o sobě začala dávat vědět tzv. Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), albánská teroristická organizace financována především ze zahraničí (prostřednictvím albánské diaspory a výnosů ze závažné organizované trestné činnosti) útočící na srbské cíle v Kosovu, mezi jejíž běžné prostředky činnosti patřily i vraždy. únosy a mučení – a to i Albánců loajálních srbskému sátu. To vedlo k další radikalizaci kosovských Albánců.

Během roku 1997 v Kosovu značně vzrostlo napětí a počty násilných útoků vůči srbské správě a de facto začala otevřená válka mezi UCK a silami srbského státu. Nešlo o nic jiného, než o ozbrojené povstání vůči legitimní vládě a státu.

Během vojensko-policejní operace „Podkova“ (boj o oblast Drenici) na podzim roku 1998 Srbové získali opětovnou kontrolu nad 90% území Kosova a hlavními dopravními tahy. Albánci poté začali páchat etnické čistky na srbských rodinách, které žily uprostřed albánské majority.

Reakce mezinárodního společenství byla nepochopitelná – Srbsku bylo dáno ultimátum, aby z Kosova stáhla své ozbrojené jednotky a zahájilo vyjednávání s politickými představiteli kosovských Albánců. Srbsko to pochopitelně odmítalo, nicméně část svých jednotek z oblasti nakonec stáhlo – ovšem kosovská UCK dohodu nerespektovala a po stažení srbských jednotek začala znovu obsazovat vyklizené území a pokračovala zde v pokusech o etnické čištění.

Rozbuškou konfliktu se stal 16. ledna 1999 vojenský střet ve vesnici Račak, kde bylo – dle tvrzení Albánců – pobito 45 albánských civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby vypadala jako těla civilistů, přičemž šlo o bojovníky UCK, kteří zde na srbské síly zaútočili.

Šéf příslušné speciální komise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) William Walker, aniž by zkoumal jakékoliv okolnosti a důkazy, ihned konstatoval, že jde o civilisty ubité srbskými ozbrojenými formacemi.

Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří z kosovských Albánců zabitých v Račaku nebyli oběťmi srbského masakru, ale padli v bojích se srbskými bezpečnostními silami.

Pod ultimativním tlakem Západu poté došlo ke svolání mírové konference ve francouzském Rambouillet. Výsledný dokument, Dohodu z Rambouillet, nakonec podepsala pouze kosovská delegace. Srbská strana dokument podepsat odmítla, protože by pro ni znamenal faktickou kapitulaci a rezignaci na výkon státní suverenity na jejím výsostném území.

Slovy Henryho Kissingera: „Šlo vlastně o ultimátum požadující protektorát nad Kosovem a volný průjezd jednotek NATO na jugoslávském území.“ S kosovskoalbánským podpisem dohody byla otevřena cesta ke spuštění ozbrojené kampaně NATO proti Srbsku (Jugoslávii).

Válka Západu proti Srbsku

Do následujících útoků, které začaly 24. března 1999, se zapojilo na 730 amerických a 325 letounů z dalších členských států NATO a bylo podniknuto celkem 10 848 útoků proti srbským cílům, a to nejen vojenským a policejním, ale i civilním. Šlo o továrny, rafinérie, skladiště, silnice, mosty, železnice a komunikační vybavení.

Po mírové dohodě z Kumanova se Kosovo ode dne 10. června 1999, z formálně právního hlediska stále ještě součást Srbska, ocitlo pod správou Prozatímní správy Kosova Spojených národů. (UNMIK).

V jejím čele stál guvernér, jehož úkolem bylo zajistit stabilitu a samosprávu oblasti do té doby, než bude Kosovo opět navráceno Srbsku… Stal se ovšem, hlavně díky hanebné a negativní roli tzv. euroatlantického „demokratického“ Západu při zničení Jugoslávie resp. Srbska, pravý opak.

V roce 2008 totiž došlo k vyhlášení samostatnosti Kosova (v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244, která ukončovala protijugoslávskou válku v roce 1999 a která obsahovala klauzuli o tom, že Kosovo musí zůstat součástí Srbska), jehož nezávislost většina západních států (včetně České republiky), čest výjimkám, tehdy uznala.

A musíme též připomenout, že tomuto kroku předcházelo v 90. letech 20. století rozbití celé někdejší Jugoslávie masivní, zejména německou a americkou, podporou rychlého osamostatnění Slovinska a Chorvatska (se statisícovou srbskou menšinou, která v samostatném Chorvatsku – s historickým povědomím o válečném ustašovském protisrbském teroru v tzv. Nezávislém státu Chorvatsko) – a zejména až zločinným západním uznáním samostatnosti Bosny a Hercegoviny s dominancí místních (slovanských) Muslimů, proti vůli statisíců bosenských Srbů a Chorvatů, kterým nebylo umožněno připojit se ke svým mateřským státům (Srbsku resp. Chorvatsku).

Přímým důsledkem těchto aktivit byla pak ničivá tříletá bosenská občanská válka a stovky tisíc jejích obětí – a také dodnes eskalující islamizace Bosny, která je nástupištěm arabského a muslimského vlivu do Evropy.

Působení tzv. Západu (zejména USA, Velké Británie a Francie) v jugoslávské krizi bylo o to hanebnější, uvědomíme-li si, že Srbové byli v obou světových válkách pevnými a hrdinnými spojenci těchto států. Které se jim po půl století „odvděčily“ protisrbskou podporou těch, kteří naopak v těchto válkách bojovali na straně Němců a nacistického režimu – Chorvatů, bosenských Muslimů a Albánců.

Po válce

Když srbská armáda a policie po protisrbské západní válce 10. června roku 1999 opustily Kosovo a Metochii, došlo postupně k rozsáhlému vraždění Srbů, Romů a Srbsku loajálních Albánců a jejich vyhánění z domovů.

Jen za první dva roky bylo vyloupeno, pobořeno a vypáleno na sto starobylých srbských klášterů a chrámů a kolem čtyřiceti tisíc domů, aby se uprchlíci neměli kam vrátit. Z oblasti bylo dle kvalifikovaných odhadů albánským terorem vyhnáno na dvě stě padesát tisíc Srbů, Romů, Chorvatů a Židů. Zavražděných Srbů bylo okolo tří tisíc, další stovky jich jsou dodnes nezvěstné.

Pověstná je i „kosovská křišťálová noc“ ze 17. března roku 2004. Kdy, za přítomnosti vojáků jednotek KFOR, které měly garantovat mír a klid v oblasti, Albánci zavraždili devatenáct Srbů, další čtyři tisíce vyhnali z domovů a znesvětili a zničili padesát srbských chrámů a klášterů. Za blahosklonné nečinnosti zejména německých a francouzských jednotek KFOR v Prizrenu. Naopak zraněno bylo třicet pět statečných švédských, českých, slovenských a finských vojáků KFOR, kteří ubránili srbsko-romskou enklávu kolem starobylého kláštera Gračanica před útoky kosovských Albánců.

Další obdobné násilné albánské útoky proti Srbům v kosovu následovaly v roce 2019, přičemž v největším a stálém ohrožení je patnáctitisícová srbská menšina obývající část města Kosovská Mitrovica, kde je od sedmdesátitisícové albánské přesily oddělena pouze řekou Ibar.

Po zničení vojenských cílů terorizovaly letouny NATO srbské civilisty.

 

Co bude dále?

Pozdní tečkou za kosovským selháním Západu je loňské obvinění někdejšího šéfa UCK z doby bombardování Jugoslávie a pozdějšího kosovského prezidenta Hashima Thaçiho z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (včetně obchodování z lidskými orgány).

Nikdy si nemůžete být jisti s kým si podáváte ruku, možná s vrahem

Jde o člověka, kterému se po desetiletí klaněly špičky americké a západoevrospké politiky… A i Česká republika na sobě nese hanbu uznání samostatného Kosova – a tedy i uznání kreatur, které jej vedly.

Napravíme to někdy? Odhodláme se vzít české uznání Kosova zpět, jak k tomu opakovaně vyzval prezident Zeman, který se nedávno chvályhodně srbskému národu omluvil za český podíl na bombardování Jugoslávie v roce 1999?

Měli bychom, je to naše povinnost a dluh vůči bratrskému národu Srbů.