Jiří Jaroš Nickelli
20.7.2021 ČeskéNárodníListy
Památce univ.prof. dr.Jaroslava Hrocha, CSc. obhájce Benešovy republiky
Hanobení odkazu presidenta Beneše, jeho dekretů a dnes dokonce i činnosti exilové vlády v Londýně (!) se od převratu roku 1989 stalo jakýmsi sportem nepřátel republiky a obhájců sudetismu. Útoky se prezentovaly nejen ze zahraničí, tradičně od tzv. landsmanů, ale i od oficiálních představitelů Německa a Rakouska.
(Na snímku je autor Jiří Jaroš Nickelli, je historik etnograf. Je pozůstalý po dědečkovi odbojáři zavražděném gestapem, příbuzný odbojářů, obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác)
A to v jakési snaze o revizi postupimského poválečného uspořádání Evropy a o zničení dekretálního práva v Polsku (“Bierutovy dekrety”), v ČSR (“Benešovy dekrety”) a v Jugoslávii (dekrety AVNOJ). V Polsku se to nikdy nezdařilo, stejně jako se tam nezdařila instalace tzv. německých rytířů, které Poláci nikdy opět do země právem nevpustili. V Jugoslávii to souviselo s rozbitím a zničením svazové republiky na nástupnické státečky.
Česká republika od svého vzniku se stala tradičně nejslabším článkem dekretálního a pařížského práva. Proto dodnes nerestituovala válečné reparace, na které má absolutní právní nárok díky Pařížské reparační dohodě. Díky presidentu Havlovi a jeho společníkům.
President Havel “posvětil” útoky na Beneše a dekrety svou bezprecedentní, nepravdivou, falešnou, a z českého národního hlediska antimorální omluvou tzv. sudetským Němcům, ve skutečnosti odsunutým československým Němcům.
Nahrál tím na smeč všem poválečným odpůrcům postupimských odsunů, a to jak zahraničním – dodnes to využívají němečtí předáci, jako madam Merkelová, Steinbachová nebo pan Stoiber, v Rakousku pan Zeihsel a jiní – tak i domácím.
Byli to především Havlovi páni následovníci, kteří neustále šířili pomluvy a hanobitelské pamflety na presidenta Beneše a na dekretální právo III. Benešovy republiky. Tak například to byli v zahraničí paní Sidonie Dědinová a Bernd Posselt, u nás pánové Pithart, Herman, Mandler, Doležal, Kučerové. Z nich pan Pithart proslul výrokem “Beneše není třeba nijak šetřit…” . Korunoval to pan občan kníže Schwarzenberg, vlastním slovem prohlášený “Böhmisch”, zlověstným výrokem o postmortálním poslání dr. Beneše do Haagu na válečný soud, při volbě presidenta (čímž neuspěl u většiny národa).
V poslední době se mezi ně zařadil pan Jan Urban statí “President ničitel“…publikovanou na serveru Hlídací pes.org/ 21.června 2021.
Copak to páně Urbanova filipika obsahuje? (Filipiky=útočné řeči antických odpůrců krále Filipa Makedonského…). Nalezl jsem tam zhruba deset tezí, které podle positivistické vědy odporují prokazatelným dějinným reáliím.
První teze hlásá, že Beneš a společníci užívali metod teroru a násilí, jež zakrývali vyhlášením tzv. “domácí revoluce proti německému utlačiteli”.
Druhá teze hlásá, že prý londýnská Benešova vláda chystala destrukci poválečného právního řádu republiky.
Třetí teze vykládá, že president Beneš ” zakrýval své zločiny tím, že veřejnost přijala, že dokázal ČSR zbavit Němců”.
Čtvrtá teze praví, že prý exilová vláda pracovala již od března roku 1943 na programu “řízené (poválečné) revoluce”. Udržet pravomoci armády, zavést cenzuru, násilná etnická očista před ustavením orgánů státní moci…
Pátá teze mluví o depeších z domácího odboje, požadujících vyhnání “Němců a Židů” (Svatá prostoto…)
Šestá teze vykládá o provádění “etnické čistky” ve prospěch nastolení stalinských komunistů.
Sedmá teze vyhlíží jako “čtvrtpravda”: londýnská vláda ve shodě s velmocemi (?) od roku 1943 měla mít program ,kdy měla prý Němce legálně vyvlastnit vyplacením majetku (!!).
Osmá teze uvádí tzv. “vyčišťovací poradu” s gen. Svobodou, kdy údajně gen. Svoboda měl souhlasit s internací Němců z jazykových ostrovů v “koncentračních (?) táborech”, což byl prý s Benešovým souhlasem (?).
Devátá teze říká, že “čs. velení” chtělo vše s odsunem dosáhnout ještě před Postupimí. Za 7 týdnů bylo “vyhnáno” 400 tisíc nevinných Němců a 1 milion byl uzavřen v táborech v “nelidských podmínkách”.
Konečně desátá teze mluví o “šokující podpoře české veřejnosti” všech opatření vlády…
Nevíme, z jaké to rodiny pan Urban pochází, a jak byla zasažena okupací. Zato veřejnost moc dobře ví, z jak postižené rodiny je autor této stati – a hlavně kolik obětí zaplatila republika sudetským a říšským vrahům a okupantům, nazývaným dnes lumpácky korektně “německy mluvící občané”, a ne němečtí nacisté, okupanti a henleinovci! Tak to panu Urbanovi připomeneme:
Československé oběti okupace:
- 360 tisíc padlých, zavražděných a umučených Čechoslováků
- 350 tisíc vyhnaných Čechoslováků z pohraničí a vnitrozemí
- 700 tisíc otrocky nasazených Čechoslováků na práce v reichu
- 500 tisíc Čechoslováků nasazených v protektorátu
- desetitisíce vězňů (nezjištěný počet, odhad) zavražděných v pochodech smrti 1945
A nyní něco o československých Němcích:
- v letech 1933-34 čs. Němci připravovali státní převrat,
- pokus vrcholil odhalením organizace Volksport se sklady zbraní na vraždy Čechoslováků
- v letech 1937-1939 čs. Němci jako Henleinovci, Ordneři, a Freikorpsové sabotovali mobilizace ČSR, vraždili Čechoslováky v pohraničí, loupili majetky, ničili strážnice a celnice, pohraniční přechody, pašovali peníze, zboží a zbraně do vnitrozemí ČSR.
Po okupaci čs. pohraničí a vyhlášení Sudet Hitlerem Hitler vyznamenal jeden milion stošedesát dva tisíce šest set sedmnáct sudetských Němců medailí za zločin uloupení čs. pohraničí. Každý třetí dospělý sudeťák dostal tuto medaili.
Počet ordnerů se odhaduje na jeden milion dvěstě tisíc, počet Freikorpsů na 70 tisíc.
Roku 1941 Henlein v projevu ve Vídni oznámil, že sudetští Němci museli krýt svou protičeskoslovenskou činnost dlouhý čas, ale nakonec splnili povinnost rozbít ČSR. Projev je dokumentem Norimberského soudu.
Toto jsou prostá nefalšovaná fakta, doložená historickými reáliemi, stejně jako obrovské peněžní částky placené III. říší sudetům na rozbití ČSR, což odhalil na Norimberském soudu americký žalobce Alderman.
Tato fakta definují většinovou – nikoli kolektivní – vinu sudetských Němců jako vlastizradu ČSR, jako ztrátu loyality k ČSR, jako vojenskou velezradu v případech ozbrojených složek Ordnerů a Freikorpsů.
Z celkového počtu dvou milionů 800 tisíc čs. Němců alias sudetských a karpatských Němců tudíž zradilo ČSR nejméně jeden milion 800 tisíc Němců, a dalších nejméně půl milionu jich pomáhalo odtrhnout čs. pohraničí. Filmové a fotografické záznamy vítání wehrmachtu při okupaci pohraničí to přesvědčivě dokládají, stejně jako pozorování západních novinářů.
Kdo byl obětí německého agresora, a kdo byl německým kolaborantem okupace pohraničí ČSR roku 1938 a vnitrozemí roku1939 je naprosto jednoznačné. Konstatovali to i západní badatelé.
Byl to britský novinář Sidney Morell, který byl osobním svědkem sudetské zrady a okupace pohraničí ČSR roku 1938 a napsal o tom knihu “Viděl jsem ukřižování” (české vyd. Jota Military 1995.) .
Dále to byl švédský badatel A. Karlgren, který vydal svou knihu “Henlein-Hitler a československá tragedie” roku 1945 v Praze (Samcovo knihkupectví v Praze). Jejich poznatky přímo odporují tezím pana Urbana. Obě díla vydávají svědectví o zločinech sudetských Němců včetně vražd, o zločinech ordnerů a freikorpsů, o neuvěřitelném nátlaku na československou vládu, a o stále do nemožnosti zvyšovaných požadavcích na autonomii a nakonec na odtržení. Tedy to nepsali žádní “čeští šovinisté”, ale západní pozorovatelé.
Přímé hanobení Edvarda Beneše a londýnského vysílání exilové vlády pak zaznělo v pořadu ČT 17. prosince 2007 v pořadu “Osvobození přivítaly též vraždy”, kde Beneše vinili politologové páni Kučerové. Dr.. Beneše se zastal v pořadu pouze švýcarský historik Adrian von Aarburg. Konstatoval, že presidenta Beneše na základě historických pramenů a dokumentů nelze spojovat s jakýmikoli excesy proti sudetům. I toto je hanba české historické akademické obce, většinově mlčící k hanobení odkazu presidenta Budovatele.
Toto rozkryl prof. dr. Jaroslav Hroch, CSc. ve studii “Odpor proti nacismu, Česká televize a pokusy o zkreslování dějin” ( Universitas Brno 2008 /01, str.3-6.). Prof. Hroch především upozornil na fakta o londýnském vysílání a od politice dr. Beneše proti lžím o jeho údajném záměru “vylikvidovat Němce”. Prof. Hroch jednoznačně prokázal, že právník Beneš pojmem “likvidace” prohlašoval vyřešení otázky německých viníků za řad sudetských Němců ,a nikoli jak tvrdili politologové o záměru kolektivní likvidace německého etnika v ČSR!
Sám jsem toto zopakoval ve stati “Lži o presidentu Benešovi musí přestat” (Nár. Osvobození 2020, č.25-26, str.3.), kde jsem rozdrtil lež redaktorky o tom, že prý “Beneš projevem na brněnské radnici spustil pochod sudetských Němců do Pohořelic, který měl až 30 tisíc mrtvých” (!!). Zde odbočím.
Pravda o tzv. “Totentanzu Pohrlitz” je taková: brněnský badatel prof. Žampach, přímý pamětník pochodu Pohořelice uvádí ve své studii, že na pochodu nepadl jediný výstřel, na místě kříže v Pohořelicích kde měly být masové hroby, nebyl pochován jediný sudet, a úmrtí v táboře v Pohořelicích, založeném wehrmachtem byla způsobena tyfovou epidemií, na kterou zemřelo asi 900 Němců.
Toto potvrdil i archivář dr. Kordiovský. Stejně tak bylo v Rájci nad Svitavou, kde na tyf zemřelo asi 600 Němců a asi 1200 Čechů. Tábory založil wehrmacht pro utečené Němce ze Slezska před frontou!
Z pochodu se do Brna vrátilo na 4 tisíce sudetských Němek, které měly prokázánu loajalitu k ČSR. To pamatuje 90tiletá Eva Langerová, členka ČSOL Brno. Měla mezi nimi známé.
Otec pohořelického mýtu je soc. demokrat, sudetský Němec Wenzel Jaksch, jehož cenu nyní dávají sudeti svým spřežencům. Žvanění o 30ti tisících mrtvých v Pohořelicích je naprostá lež.
Ten po osvobození apeloval na Brity, aby vyšetřovaly tzv. “pochod smrti z Brna” a spustil lživou kampaň ve světovém tisku. Orgány Mezispojenecké kontrolní komise vše prošetřily a neshledaly nic závadného. Zato sudeti dodnes hauzírují s tvrzeními Jaksche. Jako se zjevenou pravdou, a dnes se to tvrdí i v Brně na symbolickém pochodu sudetů z Pohořelic do Brna. Jaká ironie dějin!
Divím se české soc. dem, že obhajuje Jaksche, jenž byl londýnským nekonstruktivním oponentem dr. Beneše a nikdy neuznal hranice ČSR. Ovšem, když má česká soc. dem takové pány Roučky, obhajující sudetismus, pak asi se nelze čemu divit…
Vraťme se k profesoru Hrochovi. Ten ve své studii uvádí, že dr. Beneš při příjezdu do Brna několik dní po Pohořelicích prošetřoval JUDr. Babáka, jenž sám byl vězněm nacismu se stopami biče na zádech, a odpovídal za brněnskou služebnu SNB.
JUDr. Babák vše presidentu vysvětlil, že Zem. nár. výbor a SNB zásadně neplánoval pěší odchod, zajistil vagony a nákladní vozy, ale byly to masové davy brněnských Čechů, požadující pěší pochod. Nebylo dost sil policie, která by to zvládla – policie byla vyvražděna brněnskými a říšskými Němci v Kouničkách a jinde! Otec prof. Hrocha byl osobním svědkem presidentova vyšetřování.
Čeští Brňané byli rozezleni masovými popravami v Kounicových kolejích, kam se chodily dívat Němky s dětmi za 3 marky vstupného! dále masakrem 14ti Čechů sudetskými esesmany v Medlánkách ještě při osvobození Brna! – a sám dodávám – také masakrem 20ti Čechů v Letovicích na koupališti sudetským SS komandem H. Kuky, o němž se dozvěděla brněnská Zbrojovka, a proto zásadně požadovali pěší ochod provinilých Němců a Němek, u nichž se prokázal postoj k Čechům i hromadným řevem “Budeme dláždit ulice českými lebkami!” Takže žvanění landsmanů o pochodu smrti nemá žádné opodstatnění. Na pochodu nepadl výstřel – a pokud někdo z doprovodu Zbrojováků dal někomu facku, je to pochopitelné (dnes ovšem tzv. svědkové ze sudetských řad tvrdí nedoložitelné věci). Takže na tomto pochodu Beneš nenesl ani stopu viny.
Nyní půjdeme dále do historie londýnské vlády a Benešova programu osvobození ČSR.
Nedávno vyšla objemná kniha britského badatele Martina D.Browna “Jak se jedná s demokraty. Britské ministerstvo zahraničí a československá emigrace ve Velké Británii 1939-1945” (Beta Dobrovský a Ševčík, Praha-Plzeň, 2008.).
Badatel naprosto jednoznačně určil Brity autory evropských odsunů. Nikde a nikdy to nebyl dr. Beneš sám, ani exilová vláda ČSR. Ti pouze reagovali na plány britské administrativy a na směrnice premiéra sira Winstona S. Churchilla a ministra Anthony Edena o odsunech.
V současnosti koluje na našem internetu zpráva o tom, že autorem odsunu byl britský ministerský předseda sir Neville Chamberlain. Tato zpráva je pravdivá potud, že Chamberlain skutečně po okupaci ČSR Hitlerem navrhoval poválečný odsun Němců z ČSR. Jeho motivací údajně bylo příšerné zklamání nad jednáním Hitlera, který okupací ČSR roztrhal “záruky” zrádného Mnichovského paktu na kusy.
Ovšem Chamberlain tuto ideu nikdy nerealizoval, zemřel.
Realizace odsunů v evropských zemích zbyla na W. S. Churchilla a A. Edena. Prováděcím orgánem bylo britské ministerstvo zahraničí.
Zatímco administrativy ostatních spojenců – USA a SSSR – zaujaly k těmto plánům vyčkávací postoje. Pro přesné vysvětlení vývoje těchto plánů musím přistoupit k obsáhlým citacím díla M. D. Browna, za což se netrpělivým čtenářům omlouvám. Současně tyto citace plně vysvětlují roli dr.Beneše a londýnské vlády předsedy, lidovce Msgre. Šrámka ve vytváření koncepcí poválečného uspořádání ČSR a vypořádání se s tzv. sudetskými Němci. Pozoruhodné je rovněž líčení vztahu dr. Beneše a činovníka sudetských socialistů Wenzela Jaksche.
Oproti komunistické sudetské skupině (Kirpalová-Lenk) souhlasící s Benešovými koncepty, Jaksch slepě trval na odtrženecké koncepci Mnichovského paktu, což vyústilo v konečnou roztržku s londýnskou vládou ČSR. Jaksch se pak po válce revanšoval Benešově republice vytvořením pohořelického lžimýtu, obstrukcemi, a protičeskoslovenskou tiskovou kampaní.
M. D. Brown tuto éru londýnského vývoje odsunů líčí následovně:
“Studii pod titulem The Transfer of Minorities (Přesun menšin) zpracoval John David Mabbot, vysokoškolský badatel zabývající se politickou filozofií, který už měl jisté zkušenosti s problematikou menšin ve východní Evropě a dokončil ji v květnu 1940. Mabbotovo memorandum nejen konstatovalo, že podle zkušeností z předchozích výměn obyvatelstva a Hitlerových vlastních názorů na danou otázku jsou “přesuny” uskutečnitelné, nýbrž došlo k závěru, že by to bylo pravděpodobně nejlepší řešení problému s československými etnickými menšinami. K diskusi o Mabbotově memorandu byly v Balliol College svolány nejméně dvě porady, a to 20. a 24.května 1940. ( Brown, op.cit. str.176.)
Brown pak uvádí přítomnost dvou badatelů Toynbeeho, a Setona-Watsona, poradců britského ministerstva zahraničí, na poradách.
Existují důkazy, že Seton-Watson, letitý přítel presidenta Beneše, předal Mabbotovo memorandum jemu a londýnské exilové vládě. Teprve poté plány poválečných přesunů a poválečného vývoje ČSR vypracovávat nikoli dr. Beneš sám, ale tým dr. Ladislava Feierabenda, generála Sergeje Ingra, Jaromíra Nečase a Huberta Ripky. Tedy vše bylo iniciováno Brity již roku 1940. Kde je pan Urban se svým rokem 1943?
Z podaného jednoznačně vyplývá, že šlo o britskou původní iniciativu, i když prozatím oficiálně tajenou.
Omyl Jana Urbana lze vysvětlit tím, že v roce 1943 – v roce přelomu války Stalingradem a El Alameinem – byl oficiálně Brity ustaven výbor “Interdepartmental Comittee on the Transfer of German Populations” pod předsednictvím pana Troutbecka, který se měl otázkou oficiálně zabývat. To jest výbor britský, nikoli československý! Pravdou je, že od té doby čs. vláda – nikoli Beneš sám – iniciovala koncepce “přesunů” čs. Němců. Ovšem v zásadní shodě s celou emigrací, tj. i východní, moskevskou, a zejména ve shodě s domácím odbojem, který požadoval ve věci zásadní a radikální řešení. Ovšem nikdy ne tak, jak to oktrojuje pan Urban – s “Němci a Židy”. Kde pan Urban sebral židovské spoluobčany do odsunů, ví snad jen Hospodin. Veškeré reálie protektorátu a exilu tom zásadně odporují.
Židovští spoluobčané tvořili významnou složku západní i východní čs. armády. Beneš byl protektorátní a říšskou propagandou líčen jako židoplutokrat, jako nástroj západního i východního židovstva – “židoplutokracie a židobolševismu” zároveň, byl tak karikován v árijském tisku. Stačí projít protektorátní tisk. Je nemyslitelné, že by Beneš a jeho vláda navrhovali sankce proti svým spolubojovníkům, to patří do další Urbanovy lžimytologie.
Než pojďme dále.
Brown posléze líčí další vývoj souhlasu britské vlády a ministerstva zahraničí s “principem přesunů obyvatelstva” zemí Evropy – nejen ČSR – a to již od období ledna až července roku 1942, dále v roce 1943, a nakonec v letech 1944-45, kdy se změnila geopolitická situace na bojištích II.světové války a Britové již nebyli sami jak teoreticky, tak zejména prakticky v řešení otázek těsně poválečného vývoje. Tam nastupují zájmy a zřetele jak U.S.A. tak SSSR. Stojí za to ocitovat postoj ministra Anthony Edena k odsunům již v raném stádiu koncepcí, a to po 9. červnu 1942 – tedy ještě v plném běhu Stalingradu a El Alameinu! K čemu dospěl, cituje M.D.Brown:
“Přesun obyvatelstva takového rozsahu by byl grandiózní podnik. Pravděpodobně nebude možné se nějakým opatřením tohoto druhu v poválečné Evropě vyhnout…nezbývá, než plně počítat s tím, že české a polské obyvatelstvo německé menšiny vyžene (tak jako tak). Je otázka, máme-li se nyní i my přihlásit k takovým principům…( Brown, op.cit. str. 189).
Věc je dokonale jasná. Britský diplomatismus velel opatrný postoj, ale britské zájmy plně souhlasily dokonce s přímým divokým odsunem z iniciativy porobených národů!
A toto prosím vyjádřil vysoký britský činitel, ne dr. Beneš, nebo exilová vláda!
Kde je pan Urban se svým diktátorem, mstivým autokratem Benešem, krvelačně připravujícím etnickou čistku?
Vyjádření ministra Edena plně konvenuje s vyjádřením premiéra Churchilla k této otázce, kdy Churchill údajně prohlásil, že Němci si sbalí nejnutnější věci a půjdou – Britové nechají Čechy a Poláky několik měsíců řádit, a pak teprve zasáhnou organizací odsunů. Z těchto indicií je patrno, jaký souhlas Britové vyjadřovali jak s “divokým odsunem” ,tak i s jeho organizační datací.
Zkrácenou historii britského přístupu k odsunům německého obyvatelstva z porobených zemí a z Československa lze nalézt též v publikaci J. Němečka a kol., Cesta k dekretům a odsunu Němců. Datová příručka (Littera Bohemica – Baronet, Praha 2002, str. 75-77.).
Nakonec uveďme ještě, že dr. Beneš sám zamýšlel odsunout čs. Němce pouze na základě důkazu jejich viny, tj. vlastizrady a velezrady. Tento právně humanitní princip však odmítli sami Britové! Brown uvádí důkaz – sir Cadogan se vyjádřil k Benešovu návrhu takto:
K principu “vyhánět viníky” se stavím spíše skepticky…protože se obávám, že by to mohlo vést k omezení našeho práva uskutečnit rozsáhlé přesuny obyvatelstva. Budeme možná chtít ( a Američané budou možná navrhovat), aby se tohoto léčebného prostředku použilo v hodně velikém měřítku..”
Tak! Pro Brity byl odsun – transfer – léčebným prostředkem. Pro Němce, Rakušany a československé a polské Němce včera a dnes je to jakési “nelidské vyhnání”, “ďábelská pomsta vítězů”, “etnická čistka”.
Jak si s tímto manifestním názorem Britů poradí pan Urban? Zaútočí na Brity? Ani omylem.
Tito obhájci landsmanů se velmocí bojí – útočí jen tam, kde vidí slabé články. U našich vlád se jim to daří výborně. Ne tak u sebevědomých Poláků….
Co zavěrem? Jak hodnotit elaborát pana Urbana? Jeví se, že vytvořil antibenešovský mýtus, který překrucováním fakt na jedné straně, a zamlčováním fakt na straně druhé, má vyvolávat dojem katanského tyrana, mstivého a krvelačného hubitele “obyvatel německého jazyka” – což je soudobé ultrakorektní název pro cca 90 procentní většinu vpravdě kutých nacistů, sudetských kolaborantů, ordnerských a freikorpsovských hrdlořezů, o jejichž velezradě státu a válečné vině nelze mít jakékoli pochyby. Má přivodit české sebemrskačtví a ponížený postoj k pravým vinníkům německé okupace. Má přivodit politickou změnu postojů vlády k nárokům sudetů, a k jejich nehorázným požadavků na omluvy, odškodnění a opětně uhnízdění v republice.
Pan Urban vytvořit to, čemu kdysi dr. Plocek v Kulturních novinách dal název “mediální paobraz”. Nebo to lze označit též podle termínu samotného herolda praporečníka landsmanů, Bernda Posselta – jako “protiobraz dějin” (Antibild der Geschichte.)
Ovšem většina našeho národa – byť je to většina mlčící, dnes totálně dezorientovaná a zastrašovaná – přece jen cítí neúnosnost prosudetských lžimýtů a za své je nepřijala ani po třicetiletém temnu mediální a politické masáže. K pravdě o dekretech lze nakonec dodat toto.
Dekrety pak nikdy nikde nestanovily kolektivní vinu, nýbrž vytýčily čtyři zásadní podmínky pro setrvání československých Němců uvnitř ČSR:
- Museli trpět pod nacistickým terorem
- Museli se činně zúčastnit boje za osvobození ČSR
- Nesměli být členy žádných složek nacistických či fašistických
- Nesměli se dobrovolně hlásit k říšskému občanství.
Tyto podmínky splnilo asi celkem 220 tisíc československých Němců, kteří pak mohli zůstat plnoprávnými občany ČSR. Ostatní museli republiku opustit. Ani ničitelé odkazu presidenta Budovatele na tom už nikdy nic nezmění.
