Dmitrij Bavyrin
14.7.2021 Vzgljad
V neděli se na Kubě nečekaně pro celý svět odehrál masový protest, jaký tam nebyl k vidění už desítky let. Hlava státu Miguel Diaz-Canel, který teprve nedávno získal plnou moc, čelí vážné výzvě. Výsledek konfrontace do značné míry závisí na postupu Spojených států a na tom, zda jsou ochotny riskovat splnění dávného snu svých “jestřábů” a osvobodit ostrov od komunistů.
(Vládní příznivci se v neděli sešli u památníku Máximo Gómez v Havaně.)
Internet na Kubě je pro většinu obyvatel příliš drahý. Navíc je na “ostrově svobody” kvůli koronaviru málo turistů a málo novinářů: jen zřídkakdy se tam děje něco mezinárodně zajímavého a rušného.
Dokonce i v Rusku, kde slovo “Kuba” stále evokuje cosi “bratrského” a nostalgického, nebyla o začátku kubánských protestů zveřejněna jediná zpráva, dokud nebyl na státních kanálech ostrova odvysílán zvláštní projev prezidenta Miguela Díaze-Canela, který vyzval komunisty, aby vyšli do ulic a bránili výdobytky revoluce proti zahraničním nájemníkům.
“Jsme ochotni položit život. Pokud chtějí čelit revoluci, musí šlapat po našich mrtvolách. Jsme připraveni na všechno a budeme bojovat v ulicích,” prohlásil.
Ještě předtím se na webu objevilo několik videí z protestů z různých míst Kuby (zatím z osmi více či méně velkých měst včetně Havany). Ukazovaly lidi, kteří skandovali hesla, a bylo slyšet četné klaksony aut. Pravost nahrávek byla mnoha uživateli zpochybněna.
Když tyto klaksony probudily několik západních novinářů, zaznamenali několik tisíc protestujících a hesla jako “Pryč s diktaturou”, “Pryč s komunismem”, “Na Kubě začíná svítat” a “Noc nebude trvat věčně”.
Vážnost událostí lze posoudit podle toho, že se Diaz-Canel urychleně vydal do San Antonio de los Baños – přístavního města, kde zřejmě začaly první protesty (rozlohou je malé – něco kolem 50 tisíc obyvatel, ale nachází se jen 25 kilometrů od hlavního města Havany).
A nelze soudit, protože Kuba má svůj vlastní precedens úspěšného boje proti “barevným revolucím”. A Diaz-Canel z toho chce zřejmě udělat tradici.
Dosud nejmasovější opoziční demonstrace na Kubě se konaly v roce 1994. Po rozpadu SSSR ztratil “ostrov svobody” velkou část své materiální podpory, což vedlo k hospodářské krizi a prudkému poklesu životní úrovně, což následně vedlo k pokusu o vzpouru. Vzpoura byla skutečně lidová – neměla žádné vůdce ani zjevné “vůdce” a obvyklé lidové slavnosti na nábřeží Malecon se změnily v pogromy a útoky na policisty.
Poté 68letý Fidel Castro, který také vyzval komunisty, aby vyšli do ulic, následoval svou vlastní výzvu – a promluvil k protestujícím procítěným projevem o slavné minulosti a světlé budoucnosti. Pověstné charisma a řečnický talent, stejně jako stranické struktury místních komunistů velitele nezklamaly: počáteční proticastrovské shromáždění se postupně změnilo v procastrovské, revoluční situace se rozplynula, policie zatkla některé výtržníky a sám Fidel dodržel slib daný davu a nechal odejít ty, kteří chtěli opustit zemi (také proto, aby už “nekalili vodu”).
Lidé se účastní demonstrace v Havaně proti vládě kubánského prezidenta Miguela Díaza-Canela.
Diaz-Canel je svým způsobem také okouzlující muž, ale do Fidela má daleko. Zda se mu podaří stejný trik, se dozvíme již brzy, každopádně policie a speciální služby nezahálejí a státní poskytovatelé (tedy všichni poskytovatelé na Kubě) pro jistotu odřízli od internetu 60 % uživatelů, kterých je tam, zopakujme si, kvůli vysokým cenám za komunikaci málo.
Hlavní námitkou protestujících je, že vláda neudělala dost pro boj s epidemií koronaviru, která vedla k dramatickému propuknutí nemoci a stejně dramatickému nárůstu počtu úmrtí. Taková tvrzení lze vznést téměř proti každé vládě na světě a Diaz-Canel logicky označil boj proti infekci na masových shromážděních za “zvrácenost”.
Je však třeba si uvědomit, že Kubánci mají svou vlastní hrdost. Poměrně skromné příjmy obyvatelstva byly po desetiletí kompenzovány vysoce rozvinutým systémem zdravotní péče a jeho všeobecnou dostupností. Lékařství je něco, v co Kubánci tradičně věřili, ale nyní je jejich víra podkopána. Na jedné straně se “ostrovu svobody” podařilo vytvořit vlastní vakcínu – Abdalu, na druhé straně nepovolili žádnou jinou, včetně ruské a čínské, což jistě ovlivnilo tempo epidemie.
Kuba se zároveň nachází na historickém rozcestí a ve velmi obtížné ekonomické situaci. Oba tyto faktory podporují pokus o revoluci bez ohledu na to, jaká je její formální záminka.
Teprve v dubnu definitivně skončila sedmdesátiletá éra bratrů Castrových – Raul odstoupil z funkce předsedy komunistické strany a Diaz-Canel nyní spojuje obě hlavní funkce ve státě. V zemi mezitím již několik let probíhá “restrukturalizace“: komunisté si zachovávají svou “řídící a vedoucí úlohu”, ale soukromý sektor se rozšiřuje, ekonomika se liberalizuje a nová ústava stanoví ochranu lidských práv, včetně některých práv LGBT.
Obecně platí, že “ostrov svobody” nečeká ani tak na “změnu”, jako spíše na účinek změn, které již proběhly. Problém je v tom, že mnoho kubánských reforem bylo zaměřeno na rozvoj cestovního ruchu a s nástupem pandemie se naděje na tento rozvoj zhroutily.
Zároveň je na zemi uvaleno americké embargo – přísnější než obvykle. Americký prezident Donald Trump v boji o voliče na Floridě, kde žije mnoho nesmiřitelných emigrantů z Kuby, uvalil na “ostrov svobody” další sankce. Teoreticky by je mohl zrušit prezident Joe Biden – byl přece součástí administrativy Baracka Obamy, který obnovil diplomatické vztahy s Kubou a zahájil postupné zlepšování vztahů. Vyhlídky na to jsou však mizivé: za prvé, Washington teď nemá na Kubu čas – má dost jiných problémů, a za druhé, je třeba připomenout, že na obvykle “nerozhodnuté” Floridě vyhrál volby s velkým náskokem Trump.
Není náhodou, že kubánští představitelé v komentářích k protestům střídavě vyzývají ke zrušení embarga, čímž zdůrazňují jak zdroj socioekonomických problémů na ostrově, tak způsob jejich řešení.
Washington zatím Díaze-Canela pouze varoval před použitím násilí proti demonstrantům. Zjevně se zastavili, aby se zamysleli: kubánské nepokoje jsou pro všechny překvapením, ale zatím není jasné, jak vážné je to, co se děje, a jaké jsou vyhlídky na protesty bez vůdce, jako tomu bylo v roce 1994.
Američané mají samozřejmě na výběr: buď se chopí “historické šance” a pokusí se po tolika letech neúspěšných pokusů skoncovat s kubánským komunismem, nebo – pokud má nová revoluce jen malou šanci na vítězství – nebudou riskovat dosavadní průběh “resetu” vztahů s Kubou, který požaduje velká část Demokratické strany. Socialistické “křídlo” demokratů nejenže nesouhlasí s “genocidou kubánského lidu”, ale také sympatizuje s kubánskými komunisty, což se donedávna zdálo pro americký politický systém nemožné.
Ruské ministerstvo zahraničí zase tradičně poukazovalo na nepřípustnost vměšování do kubánských záležitostí zvenčí a z kontextu je zřejmé, že na to poukazovali právě Američané. Ruská angažovanost v kubánských záležitostech však dnes není tak významná jako například ve Venezuele a zdá se pochybné, že bychom mohli Diaz-Canelovi nějak pomoci s řešením problémů, kterým čelí, s výjimkou dodávky Sputniku V, ale to nyní závisí především na samotném Diaz-Canelovi.
Jakékoli prognózy se zatím zdají být předčasné, ale skutečnost, že rozhořčení kubánských demonstrantů není namířeno ani tak proti němu nebo komunistické straně, ale proti vládě Manuela Marrera Cruze, vypovídá o prezidentových šancích dostat situaci opět pod kontrolu. Mohl by být obětním beránkem – Kubánci by ho tak rádi viděli -, ale to neznamená, že protesty, jakmile utichnou, nevypuknou s novou silou. Éra změn na “ostrově svobody” přechází v éru zvýšených turbulencí a důležitých zpráv bude mnohem více než před několika lety.
