Jiří Kobza
28. 7. 2021
Nedávno část západních novinářů a tzv. liberálních demokratů zatleskala Joe Bidenovi, že ukončil americkou vojenskou přítomnost v Afghánistánu. Poněkud se zapomnělo na to, že podklad k tomu dal už během svého mandátu jeho předchůdce Donald Trump dohodou s afghánským hnutím Tálibán. Ale to vypovídá spíše o těch novinářích, než o čem jiném.
Abychom porozuměli podstatě a smyslu afghánského konfliktu, musíme se vrátit o pár desítek let zpět. V roce 1979 v Afghánistánu vládla víceméně komunistická vláda podporovaná Sovětským svazem. Toho roku se však vystupňovaly guerillové nájezdy mudžahedínů, vycvičených v Pákistánu a také v Číně, ale financovaných především z USA. To ostatně potvrdil i poradce prezidentů USA Brzezinsky.
Mimochodem – vyzbrojování mudžahedínů zajišťovaly i zbraně z tehdejšího Československa, navzdory tomu, že od r. 1980 vládl v Kábulu bývalý velvyslanec v Praze Babrak Karmal. Inu, za vším hledejme stopu peněz.
Sovětský vojenský kontingent, který přistál 25. 12. 1979 v Kábulu, byl právě reakcí na teroristické aktivity mudžahedínů (jedním z nich byl i Američany proškolený Usáma bin Ládin). Moskva si prostě nezbytně potřebovala chránit svou jižní hranici. Jenomže povstalecké akce se nemírnily, spíše posilovaly, tak jak posilovala jejich mezinárodní (i finanční) podpora, už i z Velké Británie, Saudské Arábie atd.
Sovětské angažmá v Afghánistánu přineslo 470 tisíc raněných a nemocných, sovětská vláda vynaložila na akci v letech 1979-1989 více než 2,4 miliardy dolarů. „Kdybychom se bývali zaměřili na zkušenosti Britů z války v tomto rozsáhlém, holém a rozeklaném terénu, nezaložili bychom naši taktiku na využití motostřeleckých a tankových jednotek,” podotkl po válce sovětský generál Boris Gromov. „Přednost měla dostat pěchota a trpělivost. Žádná plošná bombardování. Chybou též byla ignorace vlivu mudžahedínů, které si získala a bohatě dotovala CIA.”.
V Afghánistánu se sovětský postup zadrhl již po pár týdnech. Horské masívy nad velkými městy ovládali mudžahedíni, polovojenští muslimští fundamentalisté. Většinu afghánského území – zejména vysočin a horských planin a štítů, ovládali tito mudžahedíni, tajně vybavovaní účinnými ostřelovacími puškami a raketomety (mj. i Stinger) americké provenience.
Spojené státy sice do konfliktu nevstoupily přímo, vojensky, ale jejich finanční podíl, 3,2 miliardy dolarů afghánské opozici, přesáhl ten sovětský. Bez vědomí Kongresu, přes CIA, přímo do rukou mudžahedínů. „Tito gentlemani jsou morálním ekvivalentem amerických otců zakladatelů.” To je výrok Ronald Reagana z roku 1985 na adresu mudžahedínů. Nemohu tady nevzpomenout, jak předchozí prezident Carter zase nazval Chomejního „ Íránským Gándhím“. Bylo to obojí naivita, systémová chyba (poslat na neposlušné státy islamisty) nebo trestuhodná laxnost zpravodajských služeb?
Dnes je také již dost dobře zmapováno, že pod ochranou CIA a pákistánské zpravodajské služby ISI se dlouhodobě transportovalo opium z polí ovládaných mudžahedíny do Pákistánu, kde se z něj zpracovával a následně distribuoval heroin. Odhaduje se, že tyto příjmy z prodeje narkotik vynesly 0,5 až 1 miliardu dolarů. A americká DEA (Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami) nepodnikla v 80. letech žádnou větší razii proti obchodu s tímto heroinem.
To tedy znamená, že dnešní Tálibán, který se zformoval z někdejších mudžahedínů v roce 1996 a nyní doslova vypráskal Američany z Afghánistánu, který zase začíná rychle ovládat, je zcela jasně produktem dlouhodobé americké zahraniční politiky. To je možná paradoxní – ale zcela reálný – výsledek cynické zahraniční politiky USA (nejen) směrem k Afghánistánu.
Druhou roznětkou konfliktu v jeho počátcích, tedy ještě za angažmá SSSR, byla také obava, aby v Afghánistánu nezavládl, jako v sousedním Pákistánu, ultraortodoxní islamistický režim. A dějiny daly obavě za pravdu: Občanská válka v Afghánistánu pokračovala i po stažení sovětských vojsk, v roce 1992 vedla ke svržení komunistické vlády a nastolení islámského státu, který byl roku 1996 vystřídán vládou hnutí Tálibán.
Zanedlouho na to převzala aktivitu naplno americká strana. 7. října 2001 započala Operace Trvalá svoboda, která byla údajně odpovědí na teroristické útoky 11. září 2001. Jako cíl invaze bylo stanoveno zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy, zničení islamistického režimu Tálibánu, který Al-Káidu podporoval a poskytoval jí bezpečné zázemí, nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekonstrukce zničených oblastí, výcvik afghánské policie a armády a pomoc s ustanovením státní samosprávy.
Tyto fráze dobře známe i z války v Iráku, z „arabského jara“, z konfliktu v Sýrii a jinde. Jakmile někam USA začínají dovážet své pojetí demokracie, školit a dosazovat místní funkcionáře a ustavovat tamní vlády, je konec šancí na slušné, korektní a hlavně svobodné urovnání problému. Amerika obvykle vyšponuje napětí v dané oblasti nad únosnou míru a pak vede mnohaletou válku, kterou sama způsobila. Kdyby to nebylo tak tragické, skoro by to připomnělo Mertovu píseň „Soustavně neohroženi, nemají, komu by podlehli“.
Roku 2003 do boje v Afghánistánu Američané zatáhli celé NATO, tedy včetně české účasti. Jak se dalo čekat, na krátko se sice podařilo svrhnout vládu Tálibánu, jenomže tomu se v pozdějších letech podařilo opět nabrat síly. Kampaň ani nedosáhla deklarovaného cíle omezit působení Al-Káidy. Operace Trvalá svoboda byla ukončena 28. prosince 2014. 1. ledna 2015 na ní navázala Operace Rozhodná podpora. Oficiálně jde o název vojenské mise paktu NATO, která s využitím 12 000 zahraničních vojáků a specialistů provádí v Afghánistánu výcvik, poradenství a podporu. Tato mise začala 1. ledna 2015 a skončila oznámením prezidenta Bidena.
Česká účast v operaci Rozhodná podpora (Resolution Support – RS) začala roku 2002 vysíláním postupně více než třiceti úkolových uskupení (nejprve polní nemocnice a zdravotníci obecně, později konkrétní akce včetně bojových, a také deset uskupení vojenské policie). Ačkoli oficiální statistika uvádí čtyři padlé české vojáky, na stránce MNO se dočtete čtrnácti jmen. Někteří z nich pak obdrželi vysoké státní vyznamenání in memoriam z rukou prezidenta Zemana, který se (bůhvíproč) dlouhodobě prezentuje jako propagátor české vojenské účasti na zahraničních misích.
Je dobré připomenout také finanční stránku věci. V roce 2011 (tedy zhruba po první dekádě naší „mise“) vyčíslila úřední místa naše náklady na účast v afghánském konfliktu na 8,3 miliard Kč. Aktuálnější číslo nelze z veřejných zdrojů zjistit, ale i kdybychom se drželi jen pouhé aritmetiky, pak za dvojnásobek předchozí uvedené doby by se jednalo o bezmála 17 miliard korun.
Pro srovnání: Náklady na válku pro Spojené státy podle Pentagonu od října 2001 do září 2019 vyšly na 778 miliard dolarů, deník The Washington Post letos dokonce přišel s částkou 975 mld. dolarů. Studie Brown University, kterou citoval v médiích také český exdiplomat Petr Drulák, uvádí celkové náklady až 2,3 bilionu USD. A to všechno, dodejme, jen proto, že se Amerika rozhodla vybudovat svoje předpolí z jihu proti Ruské federaci a zneužila k tomu vojsk členských zemí NATO.
Ať se na to díváme z kterékoli strany, nenajdeme žádný rozumný důvod, proč se naše země vkládala do tohoto vojenského konfliktu, který byl jen a jen v geopolitickém a hospodářském zájmu USA, jako jediný stát, který nemá ropu. Má ale opium…..
Nezapomínejme, že Afghánistán je klíčový producent opia. Již od roku 2003, kdy ve zprávě OSN (UN Afghan opium survey) bylo uvedeno, že produkce opia stoupla na dvojnásobek, zatímco íránské ministerstvo vnitra uvedlo snížení objemu drog, zachycených na afghánské hranici na polovinu, se tato zpráva stala mým oblíbeným čtením.
Například za rok 2017 uvádí, že Afghánistán osel dalších 12000 ha polí ve středním Afghánistánu , kde se mák nikdy nepěstoval, právě mákem. To musí být značná investice a zajištěný odbyt. To nikdo nebude dělat jen tak. Produkce za rok byla odhadována na 9.000 tun opia. Pro ilustraci, o jaký objem se jedná, uvádím, že je to jako řada 900 nákladních vozů o kapacitě 10t, plně naložených opiem. Počítáme-li 10 m délky na jeden vůz, tak by ta řada byla dlouhá 9 km, samého opia.
Když si ale uvědomíme, že Talibán nemá vlastní letectvo ani námořnictvo, jeden se nevyhne prosté otázce: Jak takový objem dostávají za hranice? To už není legrace ale logistický oříšek. Když jsem se na to ptal Afghánců, poslali mne do…. Baghrámu, tam prý na základně ty náklaďáky končí. Myslím, že můj závěr, že celá operace NATO a vynaložené životy a náklady přispěly na afghánské straně především rozvoji afghánského zemědělství v pěstování máku, není daleko od pravdy.
Pro mne je afghánská operace jen dalším důkazem, že obvyklý americký modus operandi, že vyzbrojí, vycvičí a pošlou proti vládě muslimy, kteří jim namluví, jak budou mít po jejich vítězství vše zdarma, prostě nefunguje. Američané se diví, že když jim pomohou svrhnout místní vlády, že je přestanou poslouchat (Afghánistán, Írán, Irák, Sýrie a Libye). Jenže v oblasti platí přísloví, že „osel patří tomu, kdo na něm sedí“. Američané se prostě nepoučí…
Vypočítávat, kolik užitečných a našim lidem potřebných věcí se dalo financovat z těch našich zbůhdarma vyhozených miliard, snad ani není třeba. A že ani přes to všechno ani 14 zmařených životů našich vojáků kdesi na konci světa nepřivede naši reprezentaci k zdravému rozumu? Premiér Andrej Babiš nepovažuje stažení spojeneckých vojsk z Afghánistánu za správné. Řekl to v projevu na nedávné konferenci „Naše bezpečnost není samozřejmost“ na Pražském hradě. Co dodat?
Že Afghánistán patří Afgháncům, a jaký si tam zavedou pořádek, takový tam budou mít. Je zbytečné se mezi ně míchat. Podle toho, co Tálibán v Afghánistánu podnikne, s ním budou či nebudou jednat ostatní státy.
