Vidlákovy kydy
30. 6. 2021
Ve čtvrtečním článku jsem se snažil popsat, jak vidí Evropu v Rusku. Snažil jsem se vysvětlit, že Rusko nemá přirozené hranice, ale také to, že hraniční čáry nejsou určeny nacionalistickými, ale strategickými důvody. Snažil jsem se vysvětlit, že suroviny tečou z Ruska do Evropy a ne naopak. Snažil jsem se poukázat na to, že Evropa pravidelně a systematicky oblažuje Rusko svými výpady a že to trvá už tak dlouho, že to v ruské mentalitě vyrobilo genetickou dispozici. A popsal jsem to, že z ruského hlediska je Evropa jedna hmota ve které možná rozlišují diplomaté, ale jinak z ruského hlediska jsme všichni jedna banda.
Dnes se pokusím o hledisko České republiky jakožto země, která ještě za Masaryka aspirovala na most mezi východem a západem. Pořád ještě platí, že jsme Slované, kteří se dostali nejdál na západ a našli jsme si zemičku oplývající mlékem a strdím (ne byl to jeden velký hnusný prales uprostřed hor), která byla liduprázdná a opuštěná, takže jsme se nastěhovali tak v klidu a míru, že si nás dlouho nikdo ani nevšiml. Z nějakého důvodu jsme se v této zemičce udrželi už 1500 let. Na našich hranicích skončil vpád Maďarů, Tatarů i Turků, čili těch, co z východu přišli po nás. A také na našich hranicích skončily výpady ze západu, neb jsme kraj svízelný a odedávna nedobytný. My tu prostě byli první. Keltové už byli pryč, Germánům se tu nelíbilo…
To nejdůležitější podle mě máme přímo v národní hymně. Zatímco jiné národy se ve své ústřední písni chystají k boji za lepší svět, za bratrství, za svobodu, my zpíváme, jak je tady krásně. V podstatě zpíváme o tom, že z našich vod co hučí po lučinách a borů co šumí po skalinách, nikam nepůjdeme. Co máme to nám stačí a pokud jsme měli zájem o těšínské uhlí, už je vytěžené, takže se už nemáme s kým handrkovat. My Češi chceme vlastně jedno jediné – aby všechno zůstalo tak jak je.
Česká republika nemá vůči svým sousedům územní požadavky, nešilhá po okolních krajích jako po kořisti a i když jsme poměrně hustě osídlení, ještě se sem hodně lidí vejde.
Nejsem si ovšem jistý, jestli to naši evropští bratři vidí stejně. Sudetská otázka je stále znovu obnovovaná příslušným landsmanšaftem a různí Hermanové tam dostávají medaile. Všichni se sice navenek tváří, že o nic nejde, že jde jen o morální aspekt dávných křivd, ale červíček hlodá. Leckdo jsme po roce 89 slyšeli na vlastní uši, že Karlovy Vary jsou německé a jednou si je naši západní kamarádi vezmou zpátky. Stejně tak nevím, jestli už Poláci dali pokoj s nároky na Těšín. Uhlí jsme jim už vytěžili, ale oni Pšonci příliš vzpomínají na dobu, kdy byl Smolensk polské město a Polsko sahalo od Černého moře po Balt.
V této souvislosti nechápu obavy českých rusobijců, co by se jako muselo stát, aby Moskvě narostla tak dlouhá paže, že by ze strategických důvodů potřebovala naše území nebo že bychom pro Putina měli být nárazníkový stát? Rusko chce po České republice jen to, aby řádně a včas platila za ropu a plyn a aby byla vůči Rusku přátelská. Úplně postačí, pokud Česká republika nebude nástupním prostorem pro nějaký nový plán Barbarossa. My Češi toho totiž moc neušturmujeme. Zbrojní průmysl už nemáme, armádu také ne, my jsme Rusku nebezpeční jen tím, kdyby tu nějaká velmoc měla svojí základnu a na ní nějaké radary nebo raketky.
Rusko chce po České republice jediné – abychom se nepřidávali k žádnému šturmu, abychom naše území nepropůjčovali jako základnu k útoku na východ…. prostě abychom si tu seděli, pokud možno obchodovali a nepoštekávali spoza americké nohy.
My naopak bychom měli chtít po Rusku, aby nás nespojovalo s tou evropskou masou. Abychom pro Moskvu nebyli jen kolečko v euroatlantické mašinérii. My bychom měli mít v Moskvě nejen plně vytížený Český dům, ale i pobočku Karlovy univerzity. Měli bychom tam mít několik gymnázií a mít stipendijní program pro ruské studenty u kterých je nebezpečí, že se dostanou do vysokých funkcí ve státní správě.
Nepotřebujeme Rusku přikyvovat. Nepotřebujeme se opírat o to slovanské dubisko. Ale až zase dojde na nový plán Barbarossa, mě by Putin vědět, že my budeme střílet jen do vzduchu a v první vhodnou chvíli změníme stranu. A pokud by Putin myslel, že naopak tady bude mít svojí základnu, aby nějaký evrpský útok odvrátil ideálně tím, že rozvrátí Evropu, tak by mu mělo být jasné, že u nás to dělat nebude.
Česká republika má s Ruskem obchodovat a to co nejvíc a nejexkluzívněji. Měli bychom vůči Rusku být tím stejným jako vůči Sýrii. Mít tam pořádné zastoupení a až se budou zhoršovat vztahy, tak to bude náš velvyslanec, který bude zprostředkovávat dialog jinak zavřených ambasád.
Naše česká geopolitická výhoda je naše malost. My prostě neaspirujeme na velmoc, my nechceme kolonie, nepotřebujeme okolní území. Jsme přirození spojenci pro všechny, kteří mají důvod se velmocí bát. Poláci, kteří mají své nedobré zkušenosti s Ruskem i Německem, ti by nás měli vítat s otevřenou náručí, protože my malí nechceme jejich území pro rozběh útoku na západ nebo na východ. Slováci to chápou – my jim nechceme vzít ani Žitný ostrov ani nic jiného. Na Rakušanech se zahojit také nechceme.
Naše diplomacie by měla mířit právě tímto směrem. Nehrát na nějakou zakotvenost, protože v té chvíli jsme jedno kolečko v soukolí velmoci, která si hraje svoje hry a na tyhle hry každý Vašek na ledě vždycky doplatí. Stejně nás nakonec všichni obětují, protože to udělali pokaždé když potřebovali. My přímo musíme vystupovat samostatně (a neutrálně). Česká republika by měla mít tyto pilíře zahraniční politiky:
1. Nejsme žádný velmocenský přívěšek
2. Z kotlinky nechceme ven
3. Nikoho nepustíme do kotlinky.
Toť vše.
