Zpravodajství

Jenže ucelená informace je taková v níž jsou slyšeny všechny názorové strany, v níž není zamlčených zpráv, známých jenom tomu, kdo informaci sděluje a které zamlčením příjemci informace podstatně ztěžují možnost svobodného vytvoření názoru. Zpráva musí vždy a bezpodmínečně předcházet komentáři. A zpráva nesmí obsahovat hodnocení, respektive komentář, zejména ne v jedné větě. Tudíž musí být prosta hodnotících soudů. Nepřijatelným hodnocením je tvrzení:

„Nelíbí se mi být v klubu, kde chodí pomoc ze Západu, a zároveň se klaníme Východu.“

Význam takové „zprávy“ tkví v tom, že jde o hodnotící tvrzení místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourové. Zpráva je tvořena pouze hodnotícím soudem a neobsahuje žádná fakta, respektive fakta zamlčuje. Že „pomoc ze Západu nechodí,“ ale je vymáhaná, přesto že byla předplacena a pomoci z jiných stran se kladou do cesty různé (zpravidla byrokratické) překážky. Kdybych si zaspekuloval, ač na to právo nemám, tak bych v intencích tvrzení Věry Jourové mohl prohlásit, že stanovisko Evropské komise, které privileguje zcela určité vakcíny, má nebezpečně blízko ke korupčnímu jednání. Proč nemám právo něco takového prohlašovat? Protože to může jenom soud. Souřadně s vyjádřením Věry Jourové, které přinesla ČTK, lze číst vyjádření imunologa Václava Hořejšího, který mimo jiné, zcela mimo zájmy jednotlivých firem říká:

…V budoucnu nelze spoléhat jen na ziskově orientované farmaceutické firmy, ale je třeba investovat z veřejných prostředků na evropské, ale asi i národní úrovni do vybudování průmyslové základny výroby vakcín a některých kriticky důležitých léků na neziskové bázi. Je totiž paradoxní, že pokud někdo v akademické sféře objeví i potenciálně zásadně důležitý lék a nepatentuje ho dostatečně, zůstane pro farmaceutické firmy zcela nezajímavý.
V případě spolupráce veřejného a komerčního sektoru by odpovídající smlouvy měly být vzhledem k předchozím masivním veřejným investicím zcela transparentní. Není přijatelné, aby finanční riziko vývoje nesly státy, zatímco zisk by patřil firmě a byl jejím obchodním tajemstvím…

Vnitřní obsah tohoto sdělení – nikoliv forma, ale obsah tohoto sdělení je to, co scházelo rozhovoru s Věrou Jourovou, aby mohl být právem označen za zprávu o postojích evropské komise.

Ještě průkaznějším příkladem je „zpráva“ z 15. dubna uveřejněná na portálu seznamzpravy.cz:
Rusové už do Česka dovezli Sputnik V. Oficiálně tajné, kde zpráva, že ruské velvyslanectví požádalo naše ministerstvo zahraničí o souhlas s jednorázovým dovozem ruské vakcíny proti covidu-19 pro zaměstnance ruských zastupitelských úřadů a členy jejich rodin.Tato informace je ale ve stejném článku infikovaná spekulací:

…Problém by ale údajně nastat mohl. Jak se redakce Seznam Zpráv dozvěděla od zdrojů blízkých vyjednávání, může jít o elegantní trik, jak neschválený Sputnik V do České republiky dostat.

Oficiální distribuce vakcíny z Ruska do Česka je totiž u neregistrovaného léčivého přípravku zakázána. „Řekne se, že je to u nás pro ruské diplomaty, zaměstnance, jejich rodiny… Nikdo dovozu nemůže zabránit ani nijak kontrolovat počet vakcín. Ty tu pak mohou být někde uskladněny, dokud jejich užívání nebude českým ministerstvem zdravotnictví povoleno,“ uvedl jeden z úředníků informovaných o průběhu jednání…

Pod pláštíkem regulérní zprávy se skrývá spiklenecká spekulace redakce Seznam zprávy a pokud jsme připraveni reagovat spíše na spiklenecké teorie než na fakta, lze se jenom dohadovat proč. Jedno je však jisté. Informační hodnota této zprávy se sotva liší od informační hodnoty zpráv ze serveru AC24.cz, který je nejčastěji mainstreamem kritizován jako zcela nedůvěryhodný. Vedlejším, ale nikoliv nepodstatným účinkem je zároveň snížení důvěryhodnosti celého Seznamu.

Jestliže je v současnosti módou svádět neúspěchy národních vlád, EU, NATO a přidružených organizací na hybridní válku vedenou nejlépe Ruskou federací skrze trollí farmy, pak za takovou skupinu trollů lze označit drtivou většinu politických zpravodajů. Jejich šílená snaha komentovat i to, co komentář nesnese, znevěrohodňuje celý střední proud (abych se vyhnul pojmu mainstream).

Jedním z důvodů proč se lidé v Československu v roce 1945 přiklonili ke komunistům bylo i nespokojenost s prvorepublikovým politikařením, které teď znovu otravuje politické ovzduší. Přesto máme, čteme-li například Čapkovo Jak se co dělá, pocit dávno minulé idyly.

… Politická redakce čili krátce státníci nebo politikové jsou dvojí denominace: zahraniční a domácí. Zahraniční jsou jaksi vznešenější a elitnější, ale nejsou bráni tak vážně; nebývají obyčejně zasvěceni do žádných zvláštních tajemství ani nemají vysoce důvěrných informací, ale zato se vyznačují ideovým rámcem, do něhož zasazují aktuální události na mezinárodním fóru, k nimž pak zaujímají příznivé nebo odmítavé stanovisko. Jsou zpravidla povahy skeptické a často zdůrazňují, že nutno vyčkati, jak se věci dále vyvinou. Naproti tomu domácí politikové bývají bojovnější a méně rezervovaní; tykají si s velkým počtem poslanců, senátorů, ano i ministrů, a pídí se horečně po důvěrných a osobních informacích, které ovšem nemohou do listu dát, ale bez kterých by asi nemohli usnout. Domácí politikové na rozdíl od zahraničních dosti podceňují ideové rámce a posuzují politiku spíš podle osobních a dočasných zájmů, jimiž jsou ovládáni političtí činitelové; jejich názory jsou většinou velmi drsné a o politice se vyjadřují povýtce familiérně; ale jakmile vezmou péro (nebo psací stroj) do ruky, oplývají ušlechtilou a přesvědčivou moudrostí, takže každý uvědomělý čtenář si právem pomyslí, oč líp by to na světě vypadalo, kdyby se celá politika řídila těmito názory a články. I mezi vnitropolitickými redaktory jsou různé stupně; hierarchicky stojí zpravodaj parlamentní nad zpravodajem senátním, úvodníkář nedělní nad úvodníkářem dne všedního; ale všichni nesou bodře svou zvláštní důležitost a odpovědnost mezi ostatním národem novinářským; jsou redakčními grandy a esy, a občas z nich vzniknou i političtí činitelové…

Když nevíte jestli jste vystaveni názorům nebo faktům, tak nejen ztrácíte podklad pro svůj svobodně utvářený názor, ale také jste přístupnější dát přednost emocím a apriori postojům před chladným rozumem.

Kvůli nedůvěře ke zpravodajství vytvářeném profesionály (kvůli zájmům jejich zaměstnavatelů, zadavatelů reklamy či dalším politickým, ekonomickým zájmům…) se nabízí hypotéza t.zv. občanského žurnalismu. Tedy, že veřejnost má hrát aktivní roli při sběru, přenosu, analýze a šíření informací. Tomu také odpovídá čistě fyzikální princip akce a reakce. Lze se potom divit, že sluchu se dostávají i různá obskurní media, která přicházejí s jednoduchými schématy?

Strašlivé škody potom napáchají jednotlivci, kteří ve společnosti zaujímají nějaké privilegované místo. Je celkem jedno jestli jde o bulvární celebrity, volené zástupce nebo vyhlášené experty jiných oborů. V tomhle článku nebudu zmiňovat koronavirus a jména jako MUDr. Šmucler, MUDr. Hnízdil, MUDr. Žaloudík a další, ale zastavím se u europoslankyně Markéty Gregorové. To je ta, která na své oficiální facebookové stránce (I ty jsi Brusel) napsala pro europoslankyni docela matoucí větu:

„Nebojte se, můj cíl je pořád stejný – dostat se na politický blacklist Komunistické strany Číny!“

Už jenom proto, že jí jako odbornici vyslechla hned 18. dubna (v neděli) ČT. Kvalifikovala se blogem „Putin rozumí jen síle zbraní a peněz. Tím druhým ho musí Evropa přitlačit ke zdi“

Putin na Ukrajině opakuje gruzínský scénář. Svobodný svět mu musí vysvětlit, jak moc ho bude bolet, když s tím okamžitě nepřestane…

Markéta Gregorová používá typickou stalinskou metodu manipulace… jsou-li fakta v rozporu s ideologií, tím hůř pro fakta! Gruzínský scénář byl chybou Gruzie – politickou zodpovědností za zahájení války se zabývali i nepolitičtí a nestranní činitelé. Ryan Grist, vysoce postavený funkcionář OBSE, napsal, že ještě před zahájením bojů jej gruzínští vojáci varovali, že v oblasti dojde k eskalaci ozbrojeného násilí. Za začátek války označil gruzínský útok, který podle něho byl zcela disproporční a nerozlišoval mezi civilními a vojenskými cíli. Zároveň ale dodal, že tím nijak neospravedlňuje následující rozsáhlé a masivní vojenské operace RF. A stejné stanovisko vyjádřil i další významný činitel OBSE Stephen Young.

Na rozhodující význam noci ze 7. na 8. 8. 2008 poukázala také Zpráva nezávislé komise EU, kterou vedla švýcarská diplomatka Heidi Tagliavini. Výslovně psala o rozsáhlé vojenské operaci gruzínských vojsk proti městu Cchinvali a přilehlým oblastem, ale připomněla, že tomu předcházela dlouhá řada oboustranných provokací a vojenských incidentů.

Takže Gregorová soudí, že Putinovi „svobodný svět musí vysvětlit, jak moc ho bude bolet, když s tím okamžitě nepřestane“. Z kontextu vyplývá, že má asi na mysli „přesun ruských armád ke svým západním hranicím. Je to od něj (od Putina) zřejmá drzost, když svobodný svět přesunuje armády k hranicím Ruské federace.

Ale od Gregorové se určitě dočkáme ještě dalších „špílců.“ Například „Nechci zavést sociální kredit!“ Nemyslím si, že by to od ní někdo očekával, ale zřejmě tím naráží na čínskou každodennost. Ta je nám natolik vzdálená, že jí příliš nerozumíme, ale víme, že za posledních 40 let reforem a otevírání se světu se podle současných standardů pro měření chudoby vymanilo z  tohoto stavu 770 milionů obyvatel na čínském venkově. Podle standardů Světové banky pro měření chudoby přispělo snížení chudoby za toto období v Číně více než 70 procenty k jejímu snížení na celosvětové úrovni.

Tak obrovský posun (770 milionů odpovídá zhruba obyvatelstvu EU a Spojených států dohromady) pravděpodobně vyžaduje zcela jiné fungování státního aparátu než je v Evropě zvykem. Proto lze její slovní výpady proti Číně hodnotit pouze s pochopením a humorem. Její nedovzdělanost jí kromě toho brání vidět, že obdobný nástroj, jako tak zvaný sociální kredit, je běžně používán i v Evropě například při žádosti o úvěr. Jenom ve stručnosti – banka úvěr poskytne jen takovým žadatelům, u kterých shledá dostatečně vysokou pravděpodobnost splacení poskytnutého úvěru. Neboli těm žadatelům, kteří jsou dostatečně bonitní.

Banka si tedy musí u každého úvěrového žadatele zjistit jeho předpokládanou schopnost poskytnutý úvěr splatit, tj. jeho bonitu, kterou zjistí pomocí scoringu. Podle zjištěné bonity žadatele pak banka stanoví výši úrokové sazby. Platí, že čím vyšší bonitu klient prokáže, tím nižší úrokovou sazbu z úvěru od banky získá a naopak. Je tomu tak proto, že s nižší žadatelovou bonitou banka podstupuje vyšší úvěrové riziko, které si kompenzuje vyššími úrokovými výnosy z poskytnutého úvěru.

Bonita žadatele je ovlivněna mnoha faktory. Banka posuzuje jednak osobní údaje jakými jsou:

• věk – čím starší, tím hůře,
• pohlaví – muži mají větší tendenci nesplácet,
• dosažené vzdělání – čím vyšší, tím lépe,
• profese – například doktoři jsou na tom lépe,
• rodinný stav, počet dětí – čím méně závazků, tím lépe…

Dále banka posuzuje příjmy žadatele. Jedná se o příjmy trvalé, u nichž se předpokládá jejich trvání i v budoucnu – např. příjmy ze samostatně výdělečné činnosti, příjmy ze závislé činnosti, příjmy z pronájmu, rodičovské příspěvky, příjmy z invalidního důchodu apod. U zaměstnanců je (až na výjimky) vyžadován pracovní poměr na dobu neurčitou. V době podání žádosti o úvěr navíc nesmí být žadatel ve zkušební době.

Naproti příjmům vstupují do výpočtu bonity žadatele také jeho pravidelné výdaje. K těm nejčastěji patří platby nájemného, pojistného (na životní pojištění, pojištění nemovitosti či domácnosti, …), příspěvky na stavební spoření, doplňkové penzijní spoření, splátky leasingu, alimenty aj. Kromě těchto pravidelných plateb se do výdajů započítávají splátky úvěrů, které žadatel dluží. Dále je bonita ovlivněna úvěrovými limity na tzv. kontokorentních účtech nebo kreditních kartách, jestliže je žadatel jejich držitelem. Myslím, že to jsou dost podrobná osobní data, kterým se v naší maličké zemičce podrobuje desetitisíce občanů ročně vzdor GDPR a přání Markéty Gregorové. Ale vraťme se k matoucím fejkům skutečných osobností.

Vrcholem je samozřejmě premiér.

Co řekl před šesti lety k výbuchu ve Vrběticích?

Společnost Imex Group si sklad pronajímala od státního podniku Vojenský technický ústav. „Ta firma tam neměla munici nikdy skladovat. Podle mých informací má velmi kontroverzní pověst,“ řekl v Otázkách Václava Moravce. „Problém začíná u vydání licence. To je absurdita tohoto, jak tento stát funguje. Firma, které vybuchly dva sklady, je velice kontroverzní. Vyvezla munici do Bulharska, kde to také bouchlo. Má za sebou různé podivné firmy.“ Podle něj Imex se také pokoušel vyvézt zbraně do Konga i když to bylo zakázané (předisponováno do Zimbabwe). Podle Babiše této firmě Ministerstvo obrany nemělo v roce 2011 vůbec skladovací prostory pronajmout. Ve veřejnosti byla rozšířeno mínění, že stát se neměl vzdávat monopolu v obchodu se zbraněmi a Andrej Babiš se přikláněl k tomu, že se za havárií skrývali blíže nepojmenované nepořádky jak ve státní, tak i v soukromé správě. To mělo svou logiku, sledujeme-li příčiny průmyslových havárií, které se Vrbětické události blíží.

Tak například v roce 2015 letní explozi v dole Darkov na Karvinsku způsobilo seismické uvolnění metanu. Tři horníci zemřeli, další dva se zranili. 13. srpna 2015 zase kvůli výpadku chladicího systému a následné explozi zásobníku s chemikáliemi došlo k požáru v petrochemickém závodu Unipetrol v Záluží u Mostu. Do vzduchu unikly škodlivé, ne však životu nebezpečné látky. Víc než tisíc lidí se muselo evakuovat, vlastní výbuch způsobil jen několik lehkých zranění. V Poličce (9. září 2015): V areálu strojíren došlo k výbuchu 320 tun střelného prachu. Dva lidé se při následném požáru lehce popálili. 21. září 2015. V podniku Sellier&Bellot ve Vlašimi na Benešovsku explodoval střelný prach. Při výbuchu zahynuli tři zaměstnanci. Při výbuchu v lihovaru v Dobrovici na Mladoboleslavsku 22. září 2015 se zranilo 14 lidí, dva lidé byli zraněni těžce a do nemocnic je musely transportovat vrtulníky. Při výbuchu v chemičce Synthos v Kralupech nad Vltavou 8. října 2015 se zranili dva lidé. Skončili v pražské motolské nemocnici. Podle vyšetřovatelů byly zřejmě porušeny pracovní předpisy.

Co řekl 17. dubna 2021?

Oznámil, že české bezpečnostní složky mají důvodné podezření, že do ničivého výbuchu muničního areálu ve Vrběticích na Zlínsku v roce 2014 byli zapojeni příslušníci ruské tajné služby. Česko kvůli tomu vyhostí 18 pracovníků ruského velvyslanectví v Praze. Policie v noci na neděli odvezla na služebnu sedm lidí, kteří potřísnili kečupem zeď ruského velvyslanectví v Praze. Kečup měl symbolizovat krev a připomenout dvě oběti výbuchu v muničním areálu ve Vrběticích.

Jak reagovali Rusové?

První zástupce předsedy zahraničního výboru Rady federace (horní komory parlamentu) Vladimir Džabarov – Je to absurdní obvinění, řekl. „Rusko nemá nic lepšího na práci než vyhazovat do povětří nějaké sklady. Nikdy jsme Česko nepovažovali za svého protivníka.“

Další reakce.

Americké velvyslanectví v Praze na Twitteru uvedlo, že Washington „stojí za svým stálým spojencem, Českou republikou. Oceňujeme jejich významná opatření k uložení nákladů Rusku za jeho nebezpečné akce na české půdě.“

Můj komentář:

Akce sedmi osob s kečupem na zdi Ruského zastupitelstva dokazuje, že existuje část populace ochotná bezvýhradně věřit Skripalovskému příběhu a svou víru podrobit i policejní zkoušce. Nicméně jsem přesvědčen, že právě tak existuje i jiná část populace, která bude poukazovat na to, že chybí fakta. A nebude spokojená odkazováním na to, že jsou tajná. Protože – jak už jsem poznamenal – každá akce vybuzuje reakci, dočkáme se jistě spekulací, že jde jenom o konkurenční boj korporací ze Spojených států, který už známe z akce proti Huawey. Je o co bojovat. Například Severní proud 2, dostavba Dukovan, ale například i vakcína Sputnik V.