Jaroslav Štefec
21. 4. 2021
Dostal jsem včera (po kolikáté už) otázku, proč nejsem pro okamžitý odchod ČR z NATO. Chce to přece každý správný vlastenec a vystoupit z NATO je tak jednoduché! Článek 13 Severoatlantické smlouvy jasně praví: „Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od této smlouvy rok poté, co podá vládě Spojených států amerických zprávu o vypovězení smlouvy a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran o uložení každé výpovědi.“ Nic jednoduššího snad ani neexistuje! Tolik teorie. A teď praxe:
Snad trochu přeháním, ale nenechte se mýlit – podobné scénáře už jsme viděli. A potlačení pokusů o vzpoury v koloniích bylo vždycky tvrdé. Nikdo z nás nechce znovu prožít rok 1968. Možná v poněkud jiném balení, podobném nejspíš řeckému „puči černých plukovníků“ z roku 1967, ale ve formě podstatně tvrdší, dovedené za léta „barevných revolucí“ ke smrtící dokonalosti.
Spousta výzkumníků dnes hrabe špendlíčkem, aby vyšťourali jednoho každého nešťastníka, který se stal obětí vstupu a dvaadvacetiletého pobytu armád Varšavské smlouvy na území tehdejší ČSSR (což nijak nezlehčuji, mám k němu zásadní výhrady a těch celkem 406 zahynuvších čs. občanů bylo tvrdou cenou za tento nešťastný politický akt). Je ale také dobré vědět, že jen během prvního měsíce zmíněného puče z roku 1967 bylo zmasakrováno příslušníky elitních jednotek řecké armády a tajných služeb, vydrilovaných do stavu, v němž pro ně příslušnost k NATO byla víc, než loajalita k vlastní zemi a jejím občanům, téměř 9000 podporovatelů politiky tehdejšího premiéra, který mj. „nevhodně“ hodlal po vzoru De Gaulleovy Francie „vystoupit“ Řecko z vojenských struktur NATO.
Aniž bych osobně jakkoliv podezíral velení AČR z neloajality k českému státu a jeho občanům, zajímalo by mě v této souvislosti, zda si je zcela jisto rovněž loajalitou několika tisíc „profíků“, kteří žijí příslušností (a poslušností) k NATO, bohatě placenými účastmi v zahraničních misích a nějaká Česká republika a vlastenectví jsou jim v podstatě ukradené.
Vím, že to asi nebude příliš populární říkat dnes, kdy armáda „vypomáhá“ při kovidové lapálii, nebo loví husy a slepice zasažené ptačí chřipkou. Ale z různých náznaků, jako je Petr Pavel, „zvracející generál“ Řehka, bývalý šéf vojenského zpravodajství Páleník nebo závěry přísně utajovaných sociologických a psychologických studií, provedených mezi českými vojáky před několika lety vzápětí rozpuštěnou skupinou špičkových sociologů a psychologů soudím, že „rostoucí důvěra“ občanů v AČR až zas tak moc opodstatněná není. A že by si v tom mělo nejspíš udělat rychle jasno i politické vedení země.
Jak jsem naznačil, vystoupení z NATO je opravdu jednoduché. Něco jiného ale je z něho skutečně odejít. To je složitý, dlouhodobý a skutečně hodně riskantní proces, jehož realizace by trvala i při plném nasazení odborníků na straně ČR cca 5 let, ale spíše déle (víme, jak se u nás staví dálnice). A co je podstatné, pokud bychom jednali jako „vlk samotář“, stálo by nás to odhadem kolem 1 biliónu Kč. Což je téměř tolik, na kolik nás přišlo v minulém roce řádění viru SARS-CoV-2. Zajímalo by mě, kde by na něj po uši zadlužená ČR vzala. Vyrazit z Německa reparace se určitě nepovede, a lithium nám spolu se zlatem (stále rychleji) mizí v nedohlednu.
Dostal jsem včera (po kolikáté už) otázku, proč nejsem pro okamžitý odchod ČR z NATO. Chce to přece každý správný vlastenec a vystoupit z NATO je tak jednoduché! Článek 13 Severoatlantické smlouvy jasně praví: „Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od této smlouvy rok poté, co podá vládě Spojených států amerických zprávu o vypovězení smlouvy a ta podá informaci vládám dalších smluvních stran o uložení každé výpovědi.“ Nic jednoduššího snad ani neexistuje! Tolik teorie. A teď praxe:
Odchodem ČR z Aliance by vznikl precedens, který v současné době nepřipustí z různých důvodů žádná z jejích vedoucích zemí (především USA, ale i Británie, Francie, Německo nebo Španělsko). Zahraničně-politický a ekonomický nátlak na „odvážnou“ vládu ČR by byl tak obrovský, že by mu prakticky jistě neodolala a v ročním termínu mezi informací vlády USA ostatním členským státům Aliance a formálním ukončením členství by oznámení (ráda a sama) stáhla.
Pokud by proces „vystupování“ přesto nabral švih a ČR by ho viditelně brala vážně, je prakticky jisté, že by velmi rychle poctiví občané, děsící se ztráty ochranného štítu NATO, vytáhli do (především pražských) ulic protestovat proti nepřátelům demokracie, snažícím se vrhnout ČR zpět do neblahé sféry vlivu Ruska. Sice debilní argument, ale jako základ Majdanu, pardon, Václaváku (obojí jsou náměstí) naprosto postačující. Vše samozřejmě podpořené něčím jako „dopisem Pragováků“ (tentokrát ovšem nejspíš z kavárny Slávie) s žádostí o „bratrskou pomoc nebohé členské zemi NATO, napadené agenty Kremlu“ (možná dokonce samotného Putina). Pak už by následovaly standardní krvavé srážky v ulicích před desítkami kamer renomovaných tiskových agentur, pád vlády a likvidace odpůrců demokracie. Možná i fyzická.
Snad trochu přeháním, ale nenechte se mýlit – podobné scénáře už jsme viděli. A potlačení pokusů o vzpoury v koloniích bylo vždycky tvrdé. Nikdo z nás nechce znovu prožít rok 1968. Možná v poněkud jiném balení, podobném nejspíš řeckému „puči černých plukovníků“ z roku 1967, ale ve formě podstatně tvrdší, dovedené za léta „barevných revolucí“ ke smrtící dokonalosti.
Spousta výzkumníků dnes hrabe špendlíčkem, aby vyšťourali jednoho každého nešťastníka, který se stal obětí vstupu a dvaadvacetiletého pobytu armád Varšavské smlouvy na území tehdejší ČSSR (což nijak nezlehčuji, mám k němu zásadní výhrady a těch celkem 406 zahynuvších čs. občanů bylo tvrdou cenou za tento nešťastný politický akt). Je ale také dobré vědět, že jen během prvního měsíce zmíněného puče z roku 1967 bylo zmasakrováno příslušníky elitních jednotek řecké armády a tajných služeb, vydrilovaných do stavu, v němž pro ně příslušnost k NATO byla víc, než loajalita k vlastní zemi a jejím občanům, téměř 9000 podporovatelů politiky tehdejšího premiéra, který mj. „nevhodně“ hodlal po vzoru De Gaulleovy Francie „vystoupit“ Řecko z vojenských struktur NATO.
Aniž bych osobně jakkoliv podezíral velení AČR z neloajality k českému státu a jeho občanům, zajímalo by mě v této souvislosti, zda si je zcela jisto rovněž loajalitou několika tisíc „profíků“, kteří žijí příslušností (a poslušností) k NATO, bohatě placenými účastmi v zahraničních misích a nějaká Česká republika a vlastenectví jsou jim v podstatě ukradené.
Vím, že to asi nebude příliš populární říkat dnes, kdy armáda „vypomáhá“ při kovidové lapálii, nebo loví husy a slepice zasažené ptačí chřipkou. Ale z různých náznaků, jako je Petr Pavel, „zvracející generál“ Řehka, bývalý šéf vojenského zpravodajství Páleník nebo závěry přísně utajovaných sociologických a psychologických studií, provedených mezi českými vojáky před několika lety vzápětí rozpuštěnou skupinou špičkových sociologů a psychologů soudím, že „rostoucí důvěra“ občanů v AČR až zas tak moc opodstatněná není. A že by si v tom mělo nejspíš udělat rychle jasno i politické vedení země.
Jak jsem naznačil, vystoupení z NATO je opravdu jednoduché. Něco jiného ale je z něho skutečně odejít. To je složitý, dlouhodobý a skutečně hodně riskantní proces, jehož realizace by trvala i při plném nasazení odborníků na straně ČR cca 5 let, ale spíše déle (víme, jak se u nás staví dálnice). A co je podstatné, pokud bychom jednali jako „vlk samotář“, stálo by nás to odhadem kolem 1 biliónu Kč. Což je téměř tolik, na kolik nás přišlo v minulém roce řádění viru SARS-CoV-2. Zajímalo by mě, kde by na něj po uši zadlužená ČR vzala. Vyrazit z Německa reparace se určitě nepovede, a lithium nám spolu se zlatem (stále rychleji) mizí v nedohlednu.
Cesta samozřejmě existuje. Na jejím počátku ale musí stát zásadní emancipace a osamostatnění české zahraniční politiky, jejímž tématem a klíčovým cílem by byl rozvoj regionálního spojenectví v rámci skupiny V4, Rakouska, Slovinska dalších států našeho regionu. Postupně zformovaný středoevropský bezpečnostní a ekonomický prostor by zároveň fungoval jako významná protiváha snahám Německa militarizovat EU a vytvořit „evropskou armádu“. Což je bezpečnostně a ekonomicky naprosto neodůvodnitelné dublování existujících vojenských struktur NATO, představující reálnou hrozbu pro bezpečnost, svobodu a nezávislost zejména menších států Evropy. ČR nevyjímaje. Mohlo by se to povést, ale ne při současné konstelaci sil v Evropě. Dávám tomu tak 10, možná 15 let. Ale třeba se to povede i dříve. Válka by tomu asi hodně pomohla. Pokud by pak bylo co formovat.
