Ve čtvrtek se uskutečnila videokonference Evropské rady, kde šéfové států a vlád zemí EU kromě problematiky váznoucího očkování proti covidu řešili i vztahy si Tureckem. Opět se ukázalo, že při jednání s EU platí zásada, že ten, kdo dělá největší problémy, od Bruselu nejvíce dostane. Tuto taktiku úspěšně uplatňují nejen předsedové vlád Maďarska a Polska, kteří si hrozbou veta víceletého fiskálního rámce vyvzdorovali největší dotace v přepočtu na obyvatele nebo rakouský kancléř, který si stejnou taktikou vydupal největší slevu v odvodech do unijního rozpočtu. Excelentně si ji bohužel osvojil i turecký prezident Recep Erdogan.
Turecko 3 roky soustavně vojensky napadalo 2 členské státy – Řecko a Kypr. Turecké vojenské lodi dvě sezóny po sobě protiprávně zastavovaly obchodní lodě ostatních členských států vezoucí náklady do řeckých a kyperských přístavů. Podle mezinárodního námořního práva jde o válečný akt. EU se za celou dobu nedokázala ani jedinkrát rozhoupat k přijetí účinných ekonomických sankcí proti tureckému agresorovi. Když před rokem turecké vrtné lodi kryté válečnými fregatami zahájily další kolo loupeží ropy a plynu z podmořského dna ve výhradní ekonomické zóně Kypru, navrhoval jsem na plénu Evropského parlamentu jménem frakce Identita a demokracie (ID), v níž působí europoslanci zvolení v ČR za SPD, aby EU pozastavila celní unii s Tureckem. Tehdejší komisař pro obchod Phill Hogan i vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Josep Borrell mi odpověděli, že to nejde, protože Turecko je důležitým obchodní partnerem EU. Většina probruselských frakcí lidovců, socialistů, zelených a Renerew můj návrh s tímto odůvodněním v hlasování odmítla.
Zrušení celní unie s Tureckem a uvalení dodatečných „trestních“ cel je přitom jediným nástrojem, který EU na obranu svých členů má. Kvůli celní unii je dnes situace ve skutečnosti taková, že EU je vazalem nejen nadnárodních korporací, které do Turecka přestěhovaly z Unie miliony pracovních míst a vyváží odsud do EU zboží za stovky miliard eur. Součástky do aut nebo díly do strojírenských celků vyvážených do EU, zde často v otrockých podmínkách vyrábí političtí vězni, migranti a dokonce děti. Turecko se pod vedením Erdogana stalo jedním velkým vězením pod širým nebem, které nemá daleko ke koncentračnímu táboru.
Navíc se touto cestou země EU, jejichž představitelé jsou pod vlivem těchto nadnárodních korporací, které přes své a spřátelené nadace financují volební kampaně většiny vládních stran v zemích EU, staly vazaly Erdoganova diktátorského režimu v Turecku.
Naprosto přesně je to vidět na závěrech Evropské rady z 25. 3. 2021, kde se předsedové vlád členských států dohodli s Evropskou komisí na modernizaci celní unie s Tureckem. Během letošních zimních měsíců, kdy je na moři bouřlivé počasí, turecké vojenské a vrtné lodi chvíli neútočily a nekradly v řeckých a kyperských vodách. Turecká armáda místo toho podnikala útočné akce do Kurdistánu, který vyhlásil v roce 2017 nezávislost na Iráku, do zbytkového Iráku a rovněž do Sýrie. Turecké vojenské síly byly během podzimu a zimy vázány pácháním válečných zločinů v arménském Arcachu po boku svého spojence Azerbajdžánské armády a dovezených džihádistů. A nejvyšší šéfové EU jsou tak nadšení z toho, že turecká armáda a její spřítelení džihádisté, pohrobci ISIL, vraždí a loupí o kus dál, že zcela ustoupili i jen od bezzubých výhrůžek sankcemi vůči Turecku.
Podle zpráv z Řecka turecký diktátor pohrozil obnovit loňský pokus o násilné vtlačení stovek tisíc migrantů přes řecko-tureckou hranici a bruselští papaláši s posvěcením šéfů vlád členských zemí EU ihned nabízejí Erdoganovi rozšíření bezcelních obchodů. Navíc chtějí ještě zvýšit sazbu migračního výpalného z loňské rekordní částky 9 miliard eur ročně. Dobře přitom vědí, že tyto peníze půjdou jen na další vyzbrojování turecké armády. V závěrech Evropské rady je uvedeno, že EU hodlá touto cestou participovat na stabilizaci situace v Sýrii a na Kavkaze. Normální češtinou řečeno – rozpočet EU bude financovat další turecké vojenské agrese do Sýrie a na Kavkaz. Tedy i do přímého sousedství Ruské federace.
V minulosti se takové platbě říkalo „subsidie“. Země, která neměla dost vojáků nebo vybavení a nebo se nechtěla sama zaplést do bojů financovala touto platbou jednu z bojujících stran. Někdy to byl spojenec, jindy jen nepřítel nepřítele. Takto Británie v sedmileté válce posílala Rakousku-Uhersku peníze na válku s Pruskem. Armády většiny členských zemí EU jsou v rozkladu stejně jako Bundeswehr, který v době, kdy byla německou ministryní obrany nynější předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, poslal své příslušníky na cvičení NATO vybavení atrapami kulometů z načerněných tyček od smetáků. Kulomety výrobce nedodal, i když je spolkový rozpočet už zaplatil. Podobná situace jako je nyní s vakcínami proti koronaviru. Střet s ruskou armádou by pro armády členských zemí EU znamenal masakr, který by je vymazal z povrchu země. Takže EU hodlá dělat problémy Rusku posíláním subsidií Turecku, aby vedlo válku na ruských hranicích. V zájmu koho není jasné. Pro rozpočet EU s touto položkou rozhodně na podzim hlasovat nebudu.
Za velice nebezpečnou považuji v závěrech Evropské rady i pasáž, podle níž se EU zavázala spolupracovat s Tureckem na boji proti terorismu. Je to zhruba stejné, jako by USA uzavřely dohodu na boji proti drogám s Pablo Escobarem – šéfem Medelínského kokainové kartelu. Turecko je největší světový sponzor terorismu. Turecká tajná služba kompletně vybavila a vycvičila džihádisty z Islámského státu (ISIL) i z Muslimského bratrstva, které válčí v Libyi a v Čadu a provádí teroristické útoky v Egyptě a také v EU. Příbuzní tureckého prezidenta obchodovali s ropou kradenou džihádisty ISIL v Iráku a Sýrii.
Jenže pohledem tureckého prezidenta džihádisté nejsou teroristé. Když začalo Arabské jaro, během něhož se vlády v řadě zemí blízkého východu chopili teroristé z Muslimského bratrstva, vyhlásil šéf turecké tajné služby MIT Hagan Fidan, že „právě začíná světová islámská revoluce“. Tento výrok je dodnes dohledatelný na REUTERS. Podle Erdoganova režimu jsou teroristé všichni kdo, kritizují tureckého prezidenta a jeho vládu. Především Kurdové, ale i členové dalších opozičních stran. Turecko žalářuje v přepočtu na obyvatele nejvyšší počet politický vězňů. Na 8 až 15 let jsou jako teroristé nebo podporovatelé teroristu odsuzováni i lidé bez stranické příslušnosti, kteří na sociálních sítích napsali něco kritického o turecké vládě.
Policie v Turecku zatýká za tyto činy i turisty, kteří jsou občany EU. Občas se některého z nich diplomatům podaří vyprostit ze spárů turecké justice. Řada občanů členských států EU je však za kritiku Erodgana žalářována jako teroristé. Opravdu se děsím toho, jak by měla vypadat spolupráce EU s Tureckem na boji proti terorismu. To budou policejní složky a soudy členských zemí EU zatýkat a vydávat do Turecka k věznění jako teroristy své občany, kteří kriticky píší o válečných zločinech a zločinech proti lidskosti, jichž se turecká armáda dopouští v okupovaných syrských oblastech Afrin a Rojava, v Libyi, nebo v Arcachu? Nebo ty, kteří podobně jako já píší o zločinech, kterých se Erdoganův režim dopouští na vlastním obyvatelstvu? Nebo novináře, kteří píší reportáže z neustálého narušování suverenity a územní celistvosti členských států EU Řecka a Kypru tureckým letectvem a námořnictvem?
Takový postup by podle mého názoru byl v rozporu s Ústavou ČR. Jenže v rozporu s Listinou základních práv a svobod, která zakazuje nutit občany k opuštění vlasti, a jež je nedílnou součástí ústavního pořádku, je i Evropský zatýkací rozkaz. Přesto je už léta používán.