Rostislav Iščenko
6. 2. 2021 ukraina
Tak zvaná vystoupení tak zvané ruské opozice 23. ledna 2021 ukázala její slabost a absenci společenské podpory. Pomocí zahraničních peněz, zahraničních médií a armády najatých botů byla opozice schopná dosáhnout určitého informačního efektu, určeného spíše pro objednatele, než pro výsledek. V Itálii a ve Francii, v USA a v Kanadě lidé mohou věřit místním médiím a myslet, že po městech a celém Rusku se prohnala mnohomilionová vlna protestů. Ale v samotném Rusku všichni dobře vědí, že bude dobře, když to celkový (po celé zemi) počet protestujících dotáhl na 50 tisíc.
Bylo by možno říct, že ničeho, kromě impotence ruské opozice, její neschopnosti se sjednotit, přilákat na svou stranu nespokojené, postavit proti politice moci konstruktivní program alternativního rozvoje, vystoupení neukázala. Ale není tomu zcela tak. Jeden znepokojující moment, ostatně nikterak závislý na opozici, v tom všem byl.
Znepokojení souvisí s chováním té části loajalistického společenství, které je komunikátorem mezi nejvyššími orgány moci a je podporující společností. Spousta expertů, politiků středního článku a bojovníků informační fronty se znenadání začala zmítat v hysterii, zakvílela, že je to pouze začátek masivního útoku, který se co nevidět, již v létě-na podzim, změní málem když ne na ruský majdan, tak na ruskou vzpouru.
Z jakého důvodu?
V letech 2011-2012, v době “bolotnych událostí”, byly síly opozice konsolidované, a v mocenských orgánech byl určitý rozbroj (část týmu Medveděva se nechtěla smířit s tím, že Dmitrij Anatoljevič nebude kandidovat v dalším období). V Moskvě vyšlo do ulic reálně 10 – 15, a ve špičce celých 25 tisíc protestujících, což dovolovalo opozici mluvit o milionech. Úřady se opravdu obávaly hromadných nepokojů, pamatuji si, že když jsem v zimě roku 2011-2012 při vjezdu do Moskvy předjížděl kráčející a projížděl kolem stojících kolon OMONu, které se s malými mezerami roztáhly od Obninska po Kreml.
Nyní to všechno není. Nejen to, vůdci opozice způsobují takové odtržení, že dokonce část nespokojených dává přednost podpoře úřadů, aby nebylo hůře.
Nicméně, jak už bylo řečeno, informačně se vlivná část loajalistické vrstvy nenadále začala zmítat v hysterii a slibuje Rusku majdan již letos. Někdo srovnává ruské události s běloruskými, někdo je vkládá do celoevropského kontextu, někdo slibuje kavalerijní útok na Rusko ze strany americké gerontokracie v čele s popelem Bidena. Strach části informační elity byl tak velký a nefalšovaný, že se začal přenášet na celou společnost.
V následujících dnech byla negativní tendence překonána díky činorodé práci orgánů činných v trestním řízení, rozhodné pozici nejvyšších orgánů a davoskému projevu Putina. Všecko to společně ukázalo, že Rusko se nejenom nehodlá vzdávat, ale také plánuje útočit a dorážet nepřítele v jeho vlastním doupěti (na každý případ upřesním, že doupě je za oceánem, nikoli v bytě Navalného).
Nicméně to, co se stalo jednou, může se opakovat v nejnevhodnějším okamžiku, a nejméně navenek motivované akce ve skutečnosti mají nezlomnou motivaci. Pokud nechceme, aby se v kritickém okamžiku naše informační vojsko v panice rozběhlo a řvalo: “Předběhli, obklíčili, zachraň se, kdo můžeš!” musíme pochopit, čím byl vyvolán záchvat strachu tentokrát.
Jelikož máme co do činění s informačním prostorem, a člověk, zachvácený hrůzou, vždy vykřikuje právě to, co mu nahání strach, připomeneme si, čím motivovali svůj strach lídři názorů 22.-24. ledna.
Když odstraníme nepodstatné detaily, tak panika se zakládala na:
1. Očekávání narůstání protestní aktivity před volbami do dumy v roce 2021, a potom lavinovitě před prezidentskými volbami v roce 2024.
2. Absolutní jistotě panikařících v tom, že nejvyšší vedení, kterému slouží, není schopno rozumně vyhodnotit situaci, bude se ohýbat před protestem ustupováním marginálům, a tak uměle nafukovat jejich význam.
3. Očekávání rozkolu špiček ruského politikumu.
První bod je logický. Opozice se vždy aktivizuje před volbami – je třeba bojovat o moc. Avšak nynější vystoupení proběhla příliš brzy a očividně nebyla vyvolána pokusem připravit půdu pro mohutnější protesty v předvolebním období, ale výhradně pro vyždímání do sucha pozůstatků potenciálu Navalného.
Protesty se pokoušeli provázat s hloupým filmem, který roztáčí před deseti let zatuchlé téma. Takže se pokoušeli postavit ruské orgány do vidlice volby mezi dvěma špatným řešeními, kdy je třeba Navalného, který se vrátil do Ruska a demonstrativně plivá na zákon, zavřít, jinak společnost nepodchytí. Na druhé straně ale, jeho uvěznění po filmu umožňuje přímo jemu, jeho stoupencům a zahraničním gestorům spojovat trestní stíhání s politickým bojem: já jsem, prý, natočil o Putinovi “usvědčující” film, a on mě za to zavřel do vězení.
Panikařící loajalisté, kteří neadekvátně hodnotí situaci, se zjevně báli, že, pokud Navalného uvězní, bude praporem “antikorupčního” hnutí, pod nímž se shromáždí všichni opozičníci: i praví, i leví, i 5. kolona, a dokonce i městští pomatenci. Proto se domnívali, že úřady Navalného neuvězní, odradí tím značnou část svých podporovatelů a oslabí svou voličskou základnu v předvečer kritické etapy souboje.
Určitá logika v těchto úvahách byla. Pro slábnoucí Západ, přesněji pro jeho levoliberální nadnárodní oligarchii, jsou léta 2021-2024 skutečně poslední možností, jak provedením totální mobilizace a zkoncentrováním snah obrátit tok dějin nazpět a v posledním okamžiku se vyhnout katastrofě na úkor seberozpadu Ruska, jak se to stalo před třiceti lety s SSSR.
Ale do stejné řeky se nevstupuje dvakrát. Pokoušet se neznamená dosáhnout. Nakonec, první kroky Bidenova týmu ukázaly, že neoobamovská administrativa definitivně sklouzla do politiky obhajoby egoistických zájmů jednotlivých finančně-politických seskupení ke škodě státních zájmů USA. Takže mobilizační potenciál Západu je silně podlomený. Útočit, tím spíše za podpory tak neefektivní a marginální páté kolony, nemůže.
Ostatně, v seznamu příčin nemotivovaných obav z majdanu lídrů názorů Ruska je ještě bod tři, hlásající nebezpečí rozkolu v horním ešelonu moci. Takový rozkol by skutečně snížil na nulu všechny ruské přednosti a ponechal by zemi absolutně nebo téměř bezbrannou před vnější agresí. Ale proč se rozkolu nikdo neobával v letech 2012, 2014, 2016, 2018, ale začali se znepokojovat právě nyní?
Jsem přesvědčený, že zde hraje úlohu faktor roku 2024.
Putinovi není 47 roků, jak tomu bylo, když kandidoval ve svém prvním prezidentském období. Neposkytuje určité odpovědi, zda bude kandidovat na prezidenta v roce v 2024. Zjevný nástupce také není. Na rozdíl od období 2008- 2012, kdy větší část druhého ešelonu elity, neměla, tak jako nyní, přesné informace, byla nicméně přesvědčena, že po čtyřech letech premiérování se Putin vrátí na dvě prezidentská období, nyní se počet přesvědčených o tom, že bude i páté období, značně zmenšil.
V letech 2008-2012 se ve stejné vrstvě (lídrů názorů) trvale šířily fámy, že Medveděv co nevidět propustí Putina z funkce premiéra a bude vládnout sám. Ale tehdy tomu věřili jen úplně naivní osoby. Nyní věřících, a přesněji chtějících věřit, je mnohem více. Jde o to, že když politický ešelon (včetně nejvyššího) periodicky hubuje a uklízí nenapravené a vysunuje mladé, tak ve sféře informační většina dávno dosáhla vrcholu své kariéry. Jakékoliv osobní vyhlídky (jak pozitivní, tak i negativní) se zde vážou výhradně k politickým změnám.
Situace neurčitosti v souvislosti s rokem 2024 (rozhodnutí Putina jsou vždy neočekávaná a nepředvídatelná) nutí i ty, kteří by chtěli změny, otevírající pro ně kariérové vyhlídky, i ty, kteří si tyto změny nepřejí, protože dále se po kariérní stupnici mohou pohybovat pouze směrem dolů, extrapolovat své obavy a očekávání na celou společnost. I jedni, i druzí, jakýkoliv minimální otřes, jakékoliv vlnění na povrchu politického oceánu, vnímají jako začátek bouřky. Jedni s obavami, a jiní s nadějí, začínají chrlit do informačního prostoru svá očekávání.
Jelikož se avšak těsně protínají, stýkají se převážně ve svém kruhu a své nálady extrapolují na celou společnost, jejich obavy a očekávání se vrstvením jednoho na druhé začínají rezonovat a navzájem se zesilují. Sami se nacházejí v procesu kvašení a myslí si, že kvašení zachvátilo celou společnost, že “revoluce začíná”. Ti, kteří nečekají od “revoluce” nic dobrého, pokoušejí se upozornit úřady na nebezpečí. Ti, kteří počítají s kariérním růstem, zkoušejí zrychlit procesy jejich prezentováním pro úřady a společnost jako nevyhnutelných. Proto se široce používá přirovnání s Ukrajinou: prý, na majdan koncem listopadu roku 2013 také vyšla skupina ubohých marginálů “s kávou a deštníkem”, a na konci února 2014 se režim Janukoviče, který se zdál být nerozborný, zbortil jako domeček z karet.
Všecko to znečišťuje informační prostor a na mnohé to působí. Tím spíš že jak lidé, tak i ve středních ešelonech moci mnozí nechápou, že situace v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině se zásadně liší. Následky úspěšného barevného puče ve všech státech budou stejné, ale šance na jeho úspěch jsou neporovnatelné, a mechanismy realizace převratu nic společného mezi sebou nemají.
Celkově jde o obvyklou nemotivovanou paniku, zrozenou obavami z neznámého. Na frontě takové panikáře zastřelí na místě, bez ohledu na minulé zásluhy, aby nerozložili celou armádu. My ale máme jiné podmínky – týlové. Takže je třeba něco na informační “konzervatoři”opravit, jinak se anekdota o ruských tankistech, pijících víno na Elysejských polích a truchlících nad prohrou informační války, pomalu stává skutečností: značná část naší informační elity natolik nevěří v naše vítězství, že je připravena v panice utíkat za Volhu a Ural přímo ze schodů dobytého Reichstagu.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
