Jiří Jírovec
7. 2. 2021
Žebrák se musí vyhýbat drahým kožešinám a zásadně nevyhrožuje. Jára Cimrman: Metodika žebrání
Dobrá zpráva chodí ruku v ruce se špatnou.
Nejprve tedy tu dobrou:
Na stará kolena jsem se ještě nestal žebrákemi, přestože bych základní prvky Cimrmanovy metodiky snadno splnil: Nemám kožich, nejsem zvyklý někomu vyhrožovat a můj běh již dávno nahradila chůze šouráním.
A nyní tu špatnou:
Před řadou let jsem se stal přispěvatelem do víceméně pomíjivých internetových medií. Stal jsem se publicistou. To byl jeden z nutných, ale nikoli postačujících předpokladů, otevírajících cestu dál. S první vydanou knihou jsem se stal spisovatelem. Moje nadšení bylo posléze oslabeno zjištěním, že jsem se dostal na dráhu vedoucí k povolání, které Cimrman označil jako poslední.
Šedesátá léta byla celoevropsky rozvolněná a tedy i u nás. Již dávno existoval Semafor, Divadlo na zábradlí, Činoherní klub a Jára Cimrman. Četli jsme Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu, věděli jsme o Janu Procházkovi, Pavlu Kohoutovi i Ivanu Klímovi a znali jsme Cimrmana. Kdesi v pozadí byl propagátor Kafky Eduard Goldstücker.
Ti všichni byli „u nich,“ ale nedávali to příliš najevo. V šedesátých letech již dávno zmizela porevoluční hrdost na mírové budování pokroku, klopy byly očištěny od odznáčků se srpem a kladivem, kdežto červené legitimace zůstaly při ruce, leč zastrčený hlouběji v kapsách.
V roce 1967 jsme zažili IV. Sjezd československých spisovatelů. Tenkrát jsme nevnímali, že šlo o střet dvou frakcí komunistické strany. Novotného křídlo se snažilo udržet u moci, kdežto komunisté rehabilitovaní Kolderovou a Barnabitskou komisí lidí, se k ní znovu drali.
Sjezd vyvrcholil přečtením Solženicynova dopisu Sjezdu sovětských spisovatelů. Ze součaného pohledu to bylo tak odvážné, jako kdyby současní spisovatelé přečetli dopis žádající propuštění zakladatele Wikileaks Assange. Tehdy se stalo, že Jiří Hendrych, který bděl na kulturou, odešel ze sálu se slovy „prohráli jste všechno.“ Měl tím na mysli kontrolu nad penězi, vydavatelskými plány a Literárními novinami. Leč záhy přišlo Pražské jaro a Hendrychův výrok, někdy presentovaný jako „prosrali jste všechno“ upadl v zapomenutí.
Moje generace viděla spisovatelství jako snesitelnou lehkost obživy. Zámek na Dobříši, život na volné noze, desetitisícové náklady knih, bohatý literární fond, čtvrteční fronty před knihkupectvími i kluby dětských a dospělých čtenářů.
Teprve polistopadový vývoj nabídl tak nějak pravdivější pohled na komunistický nečas. Ještě bude nějakou dobu trvat než se vše odporné vyškrtá a zbytek načisto přepíše, aby nenávist k minulému režimu zvítězila a historie dostala punc pravdivosti.
Událostí je mnoho a ochotných historiků málo. Musíme se dostat hluboko do minulosti, snad až k Bílé hoře. Víme přece, tedy říkají nám, že všude narážíme na důsledky vychytralé propagandy zrůdného režimu.
Faleš a lež byla, kam člověk zpětně pohlédne. Pánové a dámy, říkají posametoví překabátěnci: My jsme do té strany vstoupili jen kvůli kariéře, ale na tom přece není nic špatného. Nenecháme se ale urážet, že jsme souhlasili s tou odpornou ideologii. Někteří bývalí si dokonce vzpoměli, že do KSČ vstoupili z bohulibého důvodu., aby ji rozvraceli zevnitř. Žili svůj život ve společensky přijatelné lži. I Cimrman, přece vznikl v komunistické buňce Československého rozhlasu.
Ve všech světadílech platí, že cesta za kariérou je dlážděna konexemi, přijímám momentálně „správných“ politických názorů a bezvýhradnou podporou sebeblbějších nápadů padajících dolů mocenskou pyramidou. Důležitý pak je odhad vítěze, když se moc štěpí.
Bez zájmu o kariéru a tedy zbaven potřeby významných kontaktů, politické příslušnosti a jiných vazeb na „vrchnost,“ jsem se v poklidu ontarijského maloměsta zvolna propracovával ke stáří.
Do mého života zasáhl internet, který přiblížil Evropu i Prahu. K snídani jsem měl nejčerstvější vydání Neviditelného psa (NP), Britských listů (BL) a časem i Lidových novin (LN).
Posledně jmenované medium otisklo článek premiéra Klause o jeho cestě do Kalifornie. Nápadně se podobal cestě Cimrmanologů do Liptákova. Jeli autem, měli krásné počasí, cestou brali benzin a objevovali krajinu. Klaus letěl letadlem, cestou brali benzin a on také obdivoval krajinu. Snažení Cimrmanů bylo k smíchu, kdežto Klausovo psaní k pláči.
Reagoval jsem výsměšným textem, který jsem poslal do LN. Byl odmítnut, ale protože se mi nechtělo prvotinu vyhodit, poslal jsem ji do BL. Článek v nich vyšel 16. prosince 1997. A nejen to, sám jejich šéfredaktor, Jan Čulík, mě vyzval, abych pro BL zase něco napsal.
Tím se mi otevřela brána k mé amatérské publicistice. BL v té době fungovaly jako dvouvrstvé diskusní fórum. Autoři článků diskutovali mezi sebou, kdežto čtenáři pak „pod čarou“ přidávali svoje komnetáře. Mezistupeň představovaly komentáře Jana Čulíka. K některým článkům připisoval vysvětlení, že vše je jinak.
Čtenářské diskusní fórum BL bylo postupem času zrušeno, protože se začalo zvrhávat na osobní útoky na šéfredaktora. Z lidského hlediska to bylo pochopitelné, ale v podstatě to byl první krok cenzuře. Přestane-li se líbit to pod čarou, dojde posléze i na text nad ní.
Autor mého typu jen zřídka spolupracuje s editorem a není tedy přímo vystaven tlaku upravit nebo vynechat v textu to či ono. Výjimkou byla moje dvouletá činnost v ediční radě týdeníku The North Renfrew Times. Editorialy, které jsme psali, procházely schvalovacím procesem (aby se nenarazilo).
BL během času ztratily svůj původní charakter. Začaly přetlumočovat názory deníku The Guardien a prostřednictvím redaktora Dolejšího nastoupily tvrdě rusofobní kurs. Přestal to být „Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví.“ V logu BL se objevilo pružnější heslo: „Skutečnost je vždy složitější,“ zkrácené o vysvětlení, že pouze redaktoři BL znají jednoduchá řešení.
BL začaly provádět cenzuru odmítáním. To je jednodušší než vpisovat poznámky do textu.
Moje spolupráce s BL skončila, když mi šéfredaktor během patnácti minut vrátil asi čtyřstránkový článek založený výhradně na západních zdrojích. Prý by „vypadali jako blbci, kdyby ho otiskli.“ K odpovědi byla připlácnutá nálepka, která mě označila za „příslušníka fašizující levice“.
Cenzuru odmítáním (bič) změkčily BL cukrem, tedy honorováním některých autorů. Grošíků se dočkali Dolejší, Kartous a z PL přetažený Veselý. BL ovšem přišly o mnoho autorů, kteří do nich psali zadarmo.
U některých serverů dochází k odmítnutí „kontroverzního“ textu, aby nepopudil jejich čtenáře.
Byl jsem například požádán, abych z jednoho článku vyjmul vyjádření novináře českého původu André Viltcheka. Poukazoval na to, že proud uprchlíků z bídy a války za lepším je vyvážen lidmi, kteří ve srovnatelných počtech odcházejí z bohatších do (pro ně) levnějších zemí.
Z hlediska cenzury jsou pozoruhodné PL. Jde o komerční projekt, který musí přinášet zisk. Je tomu podřízena forma, zejména posun titulků směrem k bulváru. Jejich názorové spektrum je ale tak široké, že to samo o sobě vylučuje cenzurování příspěvků.
Jiří Suchý v jedné hře prohlásil, že je nebezpečné domnívat se cokoli. O tom se přesvědčila „kontroverzní“ komunistka Marta Semelová. Byla souzena za to, že si myslela své o Miladě Horákové, StB, invazi v roce 1968 a Vasilu Biľakovi.
Obecným cílem cenzury je zamezit, aby si občan utvořil nevhodný názor. V Česku k tomu nyní napomáhá zákon, který v podstatě zakazuje říct cokoli pozitivního o období 1948–89. V tomto smyslu lze za cenzurní považovat i činnost Ústavu pro studium totalitních režimů.
Významnou roli hraje veřejnoprávní ČT. Svoje diváky ovlivňuje výběrem osvědčených „expertů,“ kteří odpovídají předvídatelným způsobem na předvídatelné otázky. Ke správným názorům je třeba vést již ty nejmladší. Například v reportáži ČT o výletu mateřské školy do Jáchymova, učitelka mateřské školy říká: „Tady mučili ty vězně, jak jsem vám o tom vyprávěla ve třídě.“ Jiná učitelka pak u Jílkové tlumočí vzkaz svých čtvrťáků: „Ať již nikdy není komunismus.“
Existuje seznam „lživých serverů“ a nepochybně i nežádoucích politiků, politologů i sociologů. Dostanete nálepku a jste out. V minulosti se vyvěšovaly i seznamy popravených.
Cenzura a přepisování historie spějí nezadržitelně k horšímu. Po návratu do Prahy jsem se shodou okolností dostal blíž ke spisovatelům, vyobcovaným z Obce českých spisovatelů. To je organizace, která vznikla z bývalého svazu československých spisovatelů již v prosinci 1989.
Obec spisovatelů se zachovala podle hesla „nejsme jako oni.“ Její předchůdci vyčleňovali ze svých řad bývalé komunisty, kdežto nová spisovatelská organizace se zbavila komunistů, kteří se nechtěli a nebo nestačili překabátit.
Z těch vyobcovaných vznikla v roce 2000 Unie českých spisovatelů.
Obec českých spisovatelů se postupem času rozkmotřila. Údajně kvůli špatnému hospodaření:
Literární fond byl fuč, dobříšský zámek kdosi restituoval, a spisovatelské povolání přestalo být tím, čím dřív. Neshody vedly v roce 2014 ke vzniku již třetí spisovatelské organizace, tedy Asociace spisovatelů.
Vedle těchto organizací existuje Pražský PEN klub, který si obhospodařuje Jiří Dědeček.
Když jsem se v Praze znovu zabydlel, dostal jsem se shodou okolností k týdeníku Literatura – Umění – Kultura (LUK), který patří Unii českých spisovatelů. Po rozchodu s BL jsem publikoval v LUKu, Nové republice (NR), Poznámkách pana Bavora (PB) a po nějakou dobu i v PL.
Přes LUK jsem se seznámil s Karlem Sýsem, fotografem Františkem Dostálem a básnířkou Evou Frantinovou. Scházeli jsme se v dnes již neexistující čtyřce u Kodaňky. Vedli jsme řeči o všem možném a já, navrátilec, jsem byl postupně vtažen do prostředí které jsem dřív neznal.
V Česku se prý všechno vykecá, což se ovšem zdá nemožné ve společnosti, v níž nikdo s nikým nemluví. Éterem nelétají vznosné myšlenky, ale nálepky; jen je připlácnout. Jednotlivé strany se zakopaly na svých pozicích. Nechtějí vyjít ven a ušpinit se od „nepřátelských“ živlů.
Zní to jako pohádka, ale kdysi, bylo to o vánocích 1914, vyšli vojáci, ovínění kořalkou a koledami ze zákopů. Rychle zjistili, že s těmi odnaproti se dá hrát fotbal i karty, že i oni mají stejný strach o rodiny a věrnost milenek zanechaných hluboko v zázemí. Přišli na to že válka je vůl.
Debilní generálové a panovníci, jimž se podařilo svět rozesrat, nepřipustili, aby jim vojclové kazili jejich dílo a řežba pokračovala dál až do listopadu 1918.
Zkamarádil jsem se s Karlem Sýsem. To je hřích, protože je jedním z těch, kteří dostali vyznamenání od obou režimů. Podobně jako Vlasta Chramostová. Před rokem 1989 se oba stali zasloužilými umělci. Ona za Jozefa Lenárta v roce 1965, kdežto Karel Sýs za Ladislava Adamce v poslední předlistopadové várce v roce 1989. Nu což, odměnu vždy dostává, kdo je ve správný čas na správném místě, zvlášť když k tomu něco umí. Po listopadu již nehrálo roli, za co vyznamenání přišlo, ale kdo je udělil. Chramostovou vyznamenal Havel, kdežto Sýsovi zavařil Zeman.
Další nálepka mi přilétla po seznámení s Milanem Kohoutem. To je bývalý chartista, který v Bostonu i rodné Plzni zůstal disidentem. Ctí totiž Magorův manifest, požadující, aby druhá kultura zůstala v opozici vůči establishmentu, tedy zavedené moci. Většina bývalých disidentů se k nové moci přisála a tak má Milan nepřátele mezi bývalými kamarády. Stal se úchylkářem, protože šel rovně dál, když ostatní zahnuli ke korýtkům.
Postupem času jsme se stali kamarády, možná i proto, že ne ve všem spolu souhlasíme. Znám i jeho ženu a hlavně díky jí jsem se stal spisovatelem. S Milanem jsme vedli řeči. Zmínil jsem se jednou, že asi deset z mých nestranických kamarádů bylo na roční nebo i delší stáži na některé západní univerzitě. Bylo to ještě před tím, než Farský objevně prohlásil, že život v naší v naší kotlině ovládl mor a cholera. V originále hnus a devastace. Jeho žena k tomu, s naivitou hodnou jejího mládí, řekla, že to není možné, protože se přece nesmělo cestovat. Oponoval jsem slibem, že jí něco o té nestranické minulosti napíšu.
Celkem vzniklo sedm, jednotlivě publikovaných dopisů. Petr Štengl si jich všiml, slovo dalo slovo a tak vznikla kniha „Mé přítelkyni.“ Stal jsem se opravdovým spisovatelem! Knihu jsem dal do poličky a ve skrytu duše zatoužil po další, abych se mohl svých kamarádů ptát, zda mají v knihovně moje sebrané spisy.
Uběhl nějaký čas, seděli jsme v hospodě bez ubrusů a Petr Štengl promluvil jazykem IV. cenové skupiny: „Jirko, kniha tý přítelkyni není špatná, nemohl bys ale napsat, co by lidi nesralo a to tak, že nejlépe nikoho?“ S tímto poučením jsem sedl ke klávesnici a sepsal „Sladký život.“
Kniha vyšla, ale s ní přišlo poznání, že se organizace inženýrů lidských duší nejen ignorují navzájem, ale že se o českou kulturu valně nezajímají ani media. „Sladký život“ totiž získal cenu Unie českých spisovatelů za rok 2019.
Bylo maličko slávy a projevů při předávání cen. Mě se to nedotklo, moje kniha je útlý spisek, k němuž mám sebekritický postoj. Jenže oceněných bylo víc: Vedle Ringo Čecha, již dříve potřísněného Zemanovou přízní, bylo ve hře dokončení šestidílného Česko-vietnamského slovníku, dílo fotografa Štreita, práce dokumentující českou architektuře, přínos pedagogické činnosti a významná práce historika Macháčka.
To vše proběhlo bez pozornosti medií. Nebyly kamery ani notýsky reportérů. V postmoderní společnosti ovšem neexistuje důvod, proč by to mělo být jinak. Prolétům je dopřán fotbal, pornografie a proválečná propaganda. Přesně tak, jak předpověděl Jiřík Orwellů v knize 1984. Proč je zatěžovat Štreity a Macháčky, nějakými rákosníky, architekty a pedagogy.
Donesl jsem cenu domů a dal hrnek s mým jménem a vysvětlením od koho, kdy a za co do kredence. Moje přítelkyně se v knihovně dočkala Sladkého života a já začal pracovat na dvou dalších knihách.
Soudruhu, my vám to povolíme, když vám to nezakážeme, tak znělo předsametové zaříkávadlo. spojené s různými žádostmi, které tehdy vyžadovaly štempl a kulaté úřední razítko.
Doba se změnila a místo rozmaru jsou za vším peníze. Pane, my vám knihu vydáme, když nám ji zaplatíte, řeklo nakladatelství.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že kdybych ty peníze neměl, moje spisovatelství by nabylo podobu Cimrmanovy poslední profese. Přišouráte se, nevyhrožujete a pěkně poprosíte. Sepíšete smlouvu, která určuje honorář X autorských výtisků. Vlastně to je docela humorné, protože si ten honorář někdy sami zaplatíte.
Smutné je, že mou knihu nikdo z nakladatelství nečetl. Ono to není tak, že by autor přišel s rukopisem a oznámil nakladateli, že nese trhák neboli možný bestseller. „Pomalu mladej,“ řekl by nakladatel, „musím si to napřed přečíst, abych viděl, jestli na tom něco trhnu.“ Řeč je rovnou o autorových penězích.
Kniha je vytištěna, slepena nebo dokonce svázaná, ale co s ní dál? Měla by jít do prodeje. Jenže knihkupci mají, podobně jako drogisti ,svoje přesvědčení. Katolík odmítá prodávat preservativy a knihkupec nevhodné knihy. Netřeba je číst, stačí „závadové“ jméno na obálce.
Zkuste malý test. Projděte různá knihkupectví a zeptejte se jestli mají něco od Karla Sýse. Těžko nějaké najdete, protože má nálepku z minulosti i současnosti. Co na tom, že to je autor s velkou fantazií a rozhledem.
Sám jsem narazil na další úkaz. Kniha „Mé přítelkyni“ měla obálku za níž bylo torzo nějaké modelky. Prý se dobře prodává, řekli mi, když jsem si přišel několik kousků koupit, abych měl na rozdávání kamarádům. „Ona to není erotika?“ podivila se prodavačka. „Není,“ řekl jsem a daroval ji jeden výtisk.
„Sladký život“ jsem rovněž daroval té prodejně. S tím, by si knihu přečetli a pokud se jim bude líbit, aby ji doporučovali. Myslel jsem na svého vydavatele. Když jsme přišel, abych svoji knihu koupil, neměli v regálu žádnou. Pozastavil jsme se nad tím, že mají výlohu přecpanou Havlem a můj potenciální bestseller ani neobjednají. Nasraly se, prodavačky moje milé, a v jejich prodejně se moje kniha, psaná pro potěšení čtenářů, již nikdy neobjevila.
Není všechno černé. Dřív než mi spisovatelstvím dojdou peníze, mohu se vrátit o krok před Cimrmanovu poslední profesi. Došourám se do důchodcovského křesla a budu si, tak sám pro sebe, představovat doby, kdy inženýři lidských duší hodovali na Dobříši a to, co psali se dalo číst.
