Lubomír Man
6. 2. 2021
Jestliže Česká televize vyrobí jakýkoli program týkající se naší historie, můžete si být jisti jen jediným: Že totiž ani v tom nejnepatrnějším nepůjde o program, jehož cílem by snad mělo být rozšíření vašich historických vědomostí a znalostí, ale jedině o indokrinaci, čili nálev nového evropského pohledu do vaší hlavy. Ukuchtěného tak, aby se ve všech ohledech kryl s Usnesením o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy, přijatém Evropským parlamentem loňského září, který jako hlavní svou tezi uvádí, že Druhá světová válka nezačala útokem Německa na Polsko v r. 1939, ale paktem o neútočení, uzavřeném v témže roce mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem.
To je tedy základní rámec pro výklad moderní evropské historie, dle něhož se mají a spíš i musí historie jednotlivých evropských zemí srovnat tak, aby tento rámec v žádném svém bodu nepřečuhovaly, ale byly s ním v co možná nejpřesnějším zákrytu..
Toto snaha byla zřejmě hlavním podnětem pro zrod šestidílného cyklu Generálové, jehož první díl nazvaný Kdo s koho? jsme měli možnost shlédnout ve středu večer na ČT 2. Nu a máme-li zhodnotit nakolik splnil požadovaný úkol EU mu daný, a nakolik byl v tomto směru proti až dosud platnému výkladu naší historie novátorský, pak všechna čest. Všechno, co jste se kdy učili a všechno, co jste kdy četli, obrátil už tento první díl vzhůru nohama. Prezident Beneš byl bezcharakterní člověk, a tvůrcům cyklu k potvrzení tohoto odsudku stačil jediný údajný výrok Štefánikův. Nu a že letadlo, převážející Štefánika z Itálie do vlasti, bylo zřejmě na Benešův rozkaz sestřeleno, se v pořadu sice přímo netvrdí, ale tvůrci tento výklad šikovně naznačují dvěma informacemi: za prvé se prý ti dva přímo bytostně nenáviděli a za druhé jakýsi politik, jehož jméno jsem bohužel nezachytil, se prý k Štefánikově smrti v troskách italského letadla vyjádřil těmito výmluvnými slovy: „Štefánik zemřel v pravý čas“.
Tolik tedy k osobě Edvarda Beneše, který to od tvůrců pořadu schytal snad ještě víc, než jsme to z rádia slýchali za protektorátu. Zato druhá šířeji pojednávaná osoba Radola Gajda byl frajer, který hned po Říjnové revoluci pochopil, kde je právo a spravedlnost, a navzdory váhavému postoji T.G. Masaryka, aby se légie co nejvíce možno vyhýbaly účasti na bojích znepřátelených ruských frakcí, bil bolševiky hlava nehlava kde se mu k tomu jen naskytla příležitost. A byl to právě on, který si ze všech v prvním dílu cyklu pojednávaných osob odnesl vavřínový věnec nejzelenější.
Že byl fašistou – to už dnes zřejmě oficiálnímu médiu nevadí. A možná se tímto veskrze kladným: zobrazením Gajdy už otevírá cesta, aby to už v nejbližší budoucnosti nevadilo nikomu a ničemu, protože po liberální demokracii nám už ani žádný jiný výběr historie vlastně nenabízí.
Takže: Zvykejme si, je možná to nejpodstatnější, co nám cyklus Generálové vzkazuje.
