Vlastimil Vondruška: Turbulentní roky

Skončil rok plný zmatků a nejistoty, které nejspíše předznamenávají počátek velké hospodářské, ale i politické a společenské recese, píše na blogu Vlastimil Vondruška.

(Na snímku jeden z nejprodávanějších českých autorů – historik Vlastimil Vondruška)

Měřit míru turbulentnosti asi nejde, ale přesto je dikce komentářů rok od roku zklamanější a vylekanější. Mluvím o těch chytrých, ne zaslepených či budovatelsky optimistických, že opozice a Evropská unie přece vědí, co dělají, a vedou loď vstříc zářné budoucnosti. Mimochodem, probruselští novináři prosazují, že se má o Evropské unii psát jen pochvalně, kritika se nesmí připouštět. Je to přesně jako v závěru starého českého filmu Bílá paní, kdy se slavnostně otevírá most přes řeku, který tam ovšem není. Přesto lidé s praporky odhodlaně vstupují do řeky a jásají nad moudrostí strany a vlády a předstírají, že po tom mostě přecházejí na druhou stranu.

Nicméně první blog nového roku nechci věnovat hlouposti mocipánů, té si užijeme během celého roku až dost. S mou ženou se snažíme dívat na události střízlivě a bez růžových brýlí, což znamená, že také sledujeme zprávy z rozmanitých břehů naší rozhádané a rozdělené společnosti. Přemýšlíme, co z toho je pravda a co ne, co je jen neznalost a co úmyslná lež. Protože pravdy i nepravdy se najdou jak na břehu veřejnoprávním, tedy tom takzvaně korektním, proevropském a zamilovaném do naší opozice a aktivistů, tak i na tom opačném, kterému se v „inkvizičních“ materiálech říká dezinformační, případně alternativní.

Bohužel, na tom neoficiálním břehu bývá v poslední době reálných informací podstatně více než na tom veřejnoprávním. Je to logické, zpráv, které by se hodily „do krámu“ veřejnoprávní doktríny ubývá, a tak se nahrazují donekonečna opakovaným omíláním, co si kdo z opozice a jejích prověřených oblíbenců myslí o současné situaci, aniž by se řeklo, co se doopravdy děje. A že se toho dělo opravdu hodně!

Je zřejmé, že se mění geopolitická mapa globalizovaného světa. Je nejen hloupé a směšné to nevidět a popírat, je to v první řadě nebezpečné. Usnesení Evropského parlamentu, jak se má chovat Rusko, Čína či jiná úspěšná země světa, má mocensky stejnou hodnotu, jako když kdysi ÚV KSČ odsoudila americký imperialismus a německý revanšismus. Protože ať chceme nebo ne, Evropě ujíždí vlak skoro ve všem, na co v Bruselu sáhnou.

Ideologií a marketingem, zvláště pokud máte na své straně veřejnoprávní média, dokážete po určitou dobu zakrýt, že se loď potápí. Přesně jako v Orwellově Farmě zvířat, kde vládnoucí prasata ostatní zvířata neustále školila, jak zle se jim žilo za vlády člověka. Zvířata si už nepamatovala, jak se za vlády člověka žilo, ale věděla, že mají hlad. Když už jsou totiž díry v trupu lodi příliš veliké, i nezasvěcený a slepý začne mít pocit, že se loď potápí, i když politici a média jásají, jakých dalších úspěchů jsme dobyli.

Jaká je realita dnešního světa? Míním tím Evropu, protože každá oblast má své specifické problémy a žádná seriózní analýza se k ničemu nedobere, pokud se v první řadě nepodívá do vlastních řad. Od podpisu Lisabonské smlouvy v roce 2007 se evropská společnost změnila. Nebo lépe řečeno polarizovala, a to tak ostře, že dnes je komunikace a někdy i soužití protivných stran skoro nemožné. To celkem jasně ukazuje na fakt, že koncepce Lisabonské smlouvy a snaha přeměnit Evropskou unii v superstát byla chybná, navíc se s ní začalo v nevhodnou dobu a nevhodnými prostředky. Výsledkem je stále větší polarizace společnosti, nedůvěra v politickou reprezentaci a nechuť k dalším a dalším sociálním a ekonomickým experimentům.

Dobrá politika má lidi spojovat a vytvářet jim podmínky pro klidný a spokojený život, aby mohli pracovat, mít zabezpečenou rodinu a mohli se bavit a užívat si v rozumné míře práci a odpočinek a ne se neustále stresovat, co si ti nahoře zase vymyslí za ptákovinu. Dnešní politická reprezentace nenabízí svým voličům klid a bezpečné zázemí. Svůj mocenský boj mezi sebou přenáší na nás a její jedinou dikcí je neustálé napadání těch druhých. Hádky, denuncování, zpochybňování a neklid. Nabubřelé sliby a řeči o tom, že jen oni vědí, jak to dělat lépe. Vezměte si, kolik koncepcí už vyhlásila Evropská unie, jak vyřeší problém s migranty. A tak je to se vším. Politici rádi říkají, co by se mělo udělat.

Ale jaká je realita? Klima se mění, celkem předvídatelně a zákonitě, jak se to ve vývoji téhle planety dělo neustále. Místo abychom na tenhle fakt reagovali s rozmyslem a prakticky, zmítáme se v síti hysterických opatření, která jsou stejně hloupá, jako když v pohádce o Šípkové Růžence nechá král ničit vše, co má ostrou špičku, aby se jeho dcera v den svých narozenin nezranila a neusnula na věky.

Veřejné finance všech evropských zemí se fantasmagoricky zadlužují, jako by se vedl závod, kdo dříve a více. Když před lety řekl Jiří Paroubek, že je jedno, jak se zadlužíme, protože zdroje jsou a dluhy se stejně neplatí, všichni se mu vysmáli. Dneska se jásá nad tím, jak se Brusel (a my s ním) zadlužuje, abychom mohli dál utrácet za green deal (zelená dohoda o tom, jak nahradit nezodpovědné lidi květinami a hodnými zvířátky), za granty pro aktivistické organizace, na podporu migrantů, krachujících bank a podniků, které stejně dříve nebo později (bohužel spíše dříve) padnou. Jak se říká v oblíbené knize Vejce a já: utrácíme jako „vožralí námořníci“.

Do toho všeho přišla epidemie, kterou rozhodně nelze podceňovat nebo zlehčovat, ale na druhou stranu je otázka, která z opatření jsou nutná a která mají spíše marketingový smysl, nebo ještě hůře, jsou dalším krokem k tomu, abychom se stali nevolníky oné nevelké a neviditelné skupiny mocných, kteří ovládají tenhle svět. Podle statistik drží většinu světového bohatství ve svých rukách a nejspíše chtějí všechno. A proti nim vystupují ti, kteří chtějí bohatství světa rozdělit tak, aby měli všichni stejně. Já si myslím, že obojí je špatně, bez diverzifikace majetku, společenského postavení, vzdělanosti a myšlenek nemůže dlouhodobě žádná civilizace existovat. Majetek a ani pravda se nedají koncentrovat jen v rukách úzké elity.

Takže se vraťme na začátek, rok 2020 byl turbulentní, jenže každá struna se dá napínat jen po určitou míru. Většina lidí je hluboce nespokojená, rozčarovaná a obává se o budoucnost.

Pár eurohujerů mi může za tuhle tezi klidně spílat, že to tak není a je to hoax, ale já si myslím, že na to není třeba dělat výzkumy veřejného mínění, stačí si poslechnout, co si lidé říkají mezi sebou. A přemýšlet, kam se vlastně řítíme. Naše doba je unavená a rezignovaná, protože politika už dávno nezajišťuje skutečná přání a potřeby lidí.

V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století bylo u nás lidem jasné, že se vláda svrhnout nedá, ať budou hlasovat, jak budou hlasovat, a tak se uchýlili do soukromí. Chalupářství a chatařství bylo únikem z všední reality, lidé se bavili sportem, neoficiální kulturou a humorem, scházeli se na mejdanech a dělali spoustu příjemných věcí (včetně milostné zábavy bez nutnosti sepsat o budoucím sexu smlouvu, aby muž nebyl nařčen ze znásilnění). Většinu lidí politika prostě nezajímala, nesledovali ji, ale naučili se s ní prostě žít, aby je nefrustrovala a neobtěžovala.

Myslím, že tohle čeká i nás. Vlastně ono se to už pár let děje. Ruku na srdce, kolik obyvatel naší země by dokázalo vyjmenovat všechny ministry? Kolik z nich zná jména vrcholných představitelů EU? Kolik lidí sleduje veřejnoprávní zprávy? A kolik z nich si myslí, že jim politici zajišťují spokojený a šťastný život?

Prudce stoupá počet lidí, kteří utíkají z měst na venkov, nezkušení majitelé zahrádek a zahrad se znovu učí pěstovat ovoce a zeleninu, mnozí dávají přednost našim památkám a přírodě před zbytnělou propagandou. Hodně z nás se vrací k pohybu, ke čtení a k vlastnímu vzdělávání. Rodiče si začali více všímat svých dětí. A je to dobře. Mnozí už pochopili, že nemá cenu věnovat všechnu pozornost a energii šarvátkám politiků a nekonečným televizním diskuzím o ničem. Šetřeme si čas a nervy pro sebe, své rodiny a přátele. Budeme zdravější a šťastnější.

Nezájem lidí o volby je alarmující, ale chyba není v lidech. Politika je k lidem nevstřícná a místo toho, aby se snažila jim vyhovět, tvrdě prosazuje, aby lidé vyhověli jí a bez reptání přijímali její politické, hospodářské, sociální a ekologické eskamotérství. Politika dnes neslouží lidem, ale lidé mají sloužit jí, mlčet a platit daně.

Nedejte se zmást motivačními politickými hesly, že je některá strana lepší a perspektivnější než ty ostatní! Ne, všechny jsou od podstaty stejné, protože nezáleží na straně jako takové, ale na systému, v kterém působí a který je bohužel daný. Heslo „Pusťte nás na ně!“ má při správné interpretaci jediný význam: „Pusťte nás na ně, abychom vyhnali ty stávající, usedli do jejich křesel a dostali peníze, které brali oni.“ A to nemluvím o zářivých myšlenkách typu: „Jsem jedním z vás,“ či „Vím, co vás trápí.“ S platem sto tisíc korun může být poslanec těžko jedním z nás, a to, že ví, co nás trápí, je nám na nic, protože s tím nic neudělá a většinou ani nemůže.

Evropská společnost zlenivěla, ztratila soudnost, neváží si svých předků, pohrdá tradičními hodnotami. Ale chyba není v nás, obyčejných lidech, ale v politicích. Je známá věc, že lidé jednají tak, jak se jim systém dovolí a přijímají ty hodnoty, které se veřejně proklamují. Pokud vycházejí ze škol děti stále hůře vzdělané a neposlušné, protože je nesmíme ani kárat, natož trestat, a naopak se trestají jejich rodiče za to, že obhajují hodnoty svých předků, je to chyba politiků. To oni dávají peníze na to, aby se rozvracela heterosexuální rodina a potíralo se vlastenectví. Pokud dovolíme, aby místo práva vládl aktivismus a ideologie, těžko se mohou voliči ztotožnit s politikou a politickými stranami. Jistě, chodíme k volbám z tradice, vybojovali jsme si svobodné volby a pokaždé doufáme, že teď, teď se to změní, pokud dáme hlas těm správným.

Na nový rok má být člověk optimista, a tak tuhle filipiku zakončím slovy Charlese Darwina, který řekl: „Vše, co je proti přírodě, nemá dlouhého trvání!“