Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (14. díl) – Pár poznámek k pohledu na reálný socialismus z hlediska evoluce mýtů a idejí.

Petr Kužvart

1. 1. 2021 e-Republika

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (13. díl)

Pokračování 14.

Pár poznámek k pohledu na reálný socialismus z hlediska evoluce mýtů a idejí

Jde o to, že ideje nevznikají zpravidla ani ze vzduchoprázdna, z nějakého čistého duchovního, nepodmíněného vnuknutí, ale ani nejsou vždy jen otrocky a jednoduše odvíjeny od reálných společenských poměrů. Říká se většinou, že se od reálných poměrů té které doby odvíjejí zprostředkovaně, sublimují se složitě a ta závislost na reálných poměrech bývá hodně zprostředkovaná, modifikovaná a jen konec konců to celé platí a takto funguje. Nové ideje a představy tedy vycházejí z reálných poměrů a zároveň se inspirují idejemi již existujícími, navazují na ně a některé jejich aspekty dále rozvíjejí.

Z tohoto zorného úhlu zapadá reálný socialismus i jeho intelektuální a obecně ideová výbava (jak ta, se kterou vznikal, tak i ta, která se vyvinula následným pokřivením a vykostřením v pouhou ideologii a propagandu reálného socialismu) plně zapadá do kontextu kulturního vývoje v Evropě a v širším smyslu v celé euro-asijské kulturní oblasti.

Předně je tu ono slavné schéma, kdy dělnická třída (proletariát) je nadána světodějnou rolí a dějinným úkolem odstranit staré pořádky, zavést zprvu v náhradu za poraženou diktaturu buržoazie svou vlastní třídní diktaturu a nastartovat pak vývoj k beztřídní společnosti, ke konečnému dosažení sociální spravedlnosti bez vykořisťování a útlaku. Toto bylo již samotným Marxem a po něm celou marxistickou tradicí považováno za hlavní a zcela originální přínos marxismu, přínos konečně opravdu vědecký. Šlo o vytyčení zcela jasné a nevyhnutelné trajektorie již velmi brzké fáze dějinného pohybu. Tak to bylo zprvu prezentováno, myšleno a najisto předvídáno.

Něco jiného je naše nynější skepse a fakt, že dnes vnímáme jako nosné, inspirující a použitelné z marxismu něco úplně jiného a toto považujeme za výraz dobové omezenosti a za mylnou předpověď, jež se nenaplnila (a kterápak mytická, náboženská představa včetně chiliasmu ve všech jeho projevech, co jich v průběhu dějin bylo, se kdy naplnila? Žádná!). Pokud odhlédneme od našeho nynějšího postoje kotvícího již v jiné době a jiné rovině poznání, můžeme zauvažovat o zdrojích inspirace, jež vedla k těmto závěrům a předpovědím. Jde o to, že v uvedené části klasické marxistické doktríny lze rozpoznat řadu tradičně se v dějinách lidské kultury a myšlení vyskytujících motivů.

Předně je tu někdo, kdo provede zásadní zvrat v dosavadním vývoji, je tu identifikován subjekt zásadní a žádoucí změny. V dějinách lidské kultury to opakovaně byli bohové či synové boží (bohočlověk), typicky Mithra v zoroastriánství a mithraismu, nebo následně Jošua ben Pantera (později zvaný Ježíš Kristus) v křesťanství. Jindy to byl určitý vyvolený lid, typicky Židé, tedy lid mající smlouvu s Hospodinem a zachovávající mu věrnost. V novodobých představách tomu odpovídá proletariát předurčený jak svým objektivně daným postavením a rolí ve společnosti, tak i vytvořenou revoluční doktrínou. Nesporné prvky podobnosti se tu najdou. Opakovaně je v tomto kontextu zmiňován Marxův židovský původ a je dáván do souvislosti s motivem vyvolenosti proletariátu k provedení klíčové revoluční změny. (137) Osobně považuji tuto tvrzenou souvislost za příklad vcelku rozšířeného nešvaru zejména v politické publicistice a ve společenskovědní oblasti, kdy autor konstatuje časovou posloupnost, časové zřetězení určitých událostí, jevů nebo faktů a bez důkazu z tohoto faktu pak dovozuje existenci kauzálního vztahu. Jde o velmi častou, nicméně hrubou chybu.

Jsou tu však i jiné vývojové opakovatelnosti a podobnosti. Jak ve starověké filosofii, tak i třeba v již zmíněném zoroastrismu se objevuje silný prvek dualismu, představa světa jako sféry neustálé konfrontace rozporů, typicky dobra a zla, mocností dobra (bůh Ahura Mazda a jím stvořený duch dobra Spenta Mainju a s ním další dobří duchové) v kontrastu k mocnostem zla (tímtéž nejvyšším bohem rovněž stvořený původce zla Angra Mainju se svými démony). Toto vidění světa je vlastní jak zoroastrismu a křesťanství, tak i islámu. Zde je zřetelný základ dialektického uvažování o světě a jeho vývoji.

Dalším společným rysem je ve své podstatě chiliastické přesvědčení o brzkém příchodu zásadního dějinného předělu. Podle příslušných mýtů totiž musí v bezprostřední budoucnosti dojít ke skonání dosavadních věků a pořádků a proběhne zásadní změna, jež odstartuje úplně jiné perspektivy dalšího vývoje. Je zde vědomí velmi silné, principiální diskontinuity. V tradičních náboženských představách a mýtech to je typicky přelomový čin boha nebo bohočlověka, kterým se vše dosavadní končí, jsou vzbuzeni mrtví a koná se poslední soud a po něm následuje nový začátek, tisíciletá bohem (nebo bohočlověkem) vedená říše konečně dosažené dokonalosti a tradovaného, slibovaného ideálu.

Křesťanství je tu typickým příkladem. Prvotní víra byla silně a bezprostředně chiliastická (ke zvratu mělo dojít v bezprostřední budoucnosti návratem Jošuy na Zemi) a v následném vývoji křesťanského mýtu se tento prvek opět a znovu objevuje v různých herezích, v raném husitství a v některých reformačních představách a doktrínách. Ale i starší kulty toto někdy obsahovaly. Mithra obřadním obětováním býka obnovuje a zachraňuje znovu a znovu veškerý život. Je zde tedy přítomna mystická oběť, ale jiná nežli v křesťanství, kde se obětuje sám bohočlověk, který má poté vstát z mrtvých, odejít na nebesa a pak znovu přijít a po rozsouzení lidí zahájit novou epochu.

Vědomí zásadního předělu dějin není vlastní jen náboženským mýtům. Vzpomeňme Velké francouzské revoluce, jež zjevně sama sebe chápala jako zásadní dějinný předěl, proto stanovila a schválila nový, přelomový kodex práv člověka a občana, zavedla nový, revoluční letopočet a nový revoluční kalendář. Robespierre dokonce učinil i pokus o vytvoření nového osvícenského oficiálního kultu Nejvyšší bytosti, který měl nahradit veškerá dosavadní náboženství.

Konečně je nutno konstatovat opakované užití dějového prvku poslední bitvy, tedy zásadního střetnutí mezi silami dobra a zla (nebo také nezadržitelného pokroku a reakce plné zla), kde je zlo v boji poraženo a svrženo do pekel a začíná se úplně nový věk. Jde o biblický Armageddon. Prakticky totožný mytický perspektivní děj zachycuje a předpovídá křesťanství i jedna z verzí mithraismu, kde je poraženo vojsko zla v čele s Angra Mainjou a jeho démony a následuje poslední soud a tisíciletá Mithrova říše. Mimo nábožensko-mytologickou sféru stojí toto schéma zjevně a zcela výslovně zejména za čtvrtou větou Beethovenovy Deváté symfonie, kde je to celé umocněno velmi sugestivní hudbou, jež zahrnuje jak zjevný popis pochodu nedozírných armád k bojišti, tak projev vojevůdce před bitvou, pak následuje působivě znázorněná bitevní vřavy a nakonec okamžik triumfálního ticha – a oslava konečného vítězství. Jednou provždy! Nový věk všeobecného vítězství rozumu, obecného blaha a sbratření lidstva se začíná.

Samozřejmě, nelze opomenout text Internacionály, kde je prvek poslední bitvy ústředním motivem a zde už nejde o náboženské mýty či osvícenské představy, ale o poslední revoluční bitvu na cestě od kapitalismu ke konečně dosažené sociální spravedlnosti v beztřídní společnosti. Internacionála vzniká krátce po porážce Pařížské komuny v květnu 1871 a patří přímo do doby a do dobového koloritu sdíleného zakladateli marxismu.

Čili vidíme zde organickou návaznost ve vývoji idejí a dějových prvků různých mýtů a představ. I v tomto směru je tedy reálný socialismus se svou doktrinální výbavou výsledkem a organickým pokračováním a vyústěním starších tradic, jež mají svůj počátek minimálně v druhém tisíciletí před naším letopočtem, kdy se měl údajně začít formovat pozdější persko-indický kult zoroastrismus či zoroastriánství.

Poznámky a odkazy:

(137) Jeden z Marxových předků měl být údajně význačným španělským rabínem. Spolehlivě se ví, že trevírským rabínem byl Marxův děd Marx Lewi a jeho syn v tomto úřadě následně pokračoval. Marxův otec Jindřich Marx konvertoval od judaismu k luteránství v roce 1816 (tedy 2 roky před narozením Karla Marxe), stal se advokátem a později soudním radou v Trevíru. Jeho žena pocházela rovněž z rabínského rodu a konvertovala k luteránství v roce 1825. Děti dal Jindřich Marx pokřtít roku 1824 (zdroj: Mehring, Franz, Život Karla Marxe, Praha, NPL 1962, str. 39 – 40).

Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)

Související články:

Sdílet