Patrick Ungermann
28. 1. 2021
Vcelku věříme, že svými předchozími skutky spoluvytváříme prostředí, které se nás později bude týkat. Chlácholivé: „No, vždyť sis to zasloužil.“ anebo nepřejícné: „To si vypiješ!“ není nic jiného než víra v návaznost příčin a následků. Narodil jsem se do přírody stejně tak, jako do zemědělského prostředí. Do období normalizace stejně tak, jako do infrastruktury, která u nás na vsi byla dříve pestřejší než dnes.
Příroda mě naučila klidné lásce a básnickému způsobu života. Zemědělství mi otevřelo vědomí, že člověk, který zabije pro obživu, nemusí být necita a plenitel ze scénáře některých zelených hnutí, ale naopak bývá laskavý pěstitel a chovatel, pozorný k zákonitostem, které styk s živými tvory zprostředkovává. To, že se mi pod kůži prodrala dvojí tvář, přičemž ta vnější musí být znormalizovaná, mě zase vybavilo představivostí a citlivostí, se kterou čtu v současnosti o něco lépe.
Myslím, že v optické půlce života bychom se měli uschopnit k tomu, že o sobě dovedeme něco pravit. Pravit, to už je závažné rozhodnutí. Kdykoliv mohu říct, že se domnívám. Domněnku mohu kdykoliv opustit prostě proto, že už se nedomnívám to, čeho jsem se domýšlel včera. Jsou na to podpůrná úsloví: „Jen blázen nemění názory.“ anebo: „Nikdy neříkej nikdy.“ Jenže jakmile něco pravíme, už to musí být pravda, poněvadž pravda i pravit mají společný slovní kořen, prav.
Chci o sobě pravit, že jsem ochránce. Na svět jsem zavítal přirozeným způsobem do přirozeného prostředí, jakým je rodina. Taková startovní čára mi pomohla k tomu, že nemusím sám sebe složitě hledat a udílet si složitá jména. O to dřív jsem se začal soustředit na své místo ve světě. V sedmi letech jsem vystihl svůj celý národní program: „Soudruhu učiteli, já jsem Čech.“ Jako šestnáctileté mládě jsem toužil prožít svět našich obrozenců. Dostalo se mi podle rčení: „Kdo co chce, ať to má.“ Snad se návdavkem ocitám vůbec ještě před začátky uvědomělého obrodného procesu, a to beze vší romantiky a literární zkratky. Věřte, že jde o obtížný prostor ve srovnání se světem spokojeného zákazníka. Opičí dráha, kterou si každý tak trochu předznamenáme, je jistý trenažér. Posilujeme na příklad i schopnost o sobě něco pravit.
Důležité je houževnatě konat právě tam, kde nám to jde od rukou. Tady se rodí možnost našeho přínosu. Vždycky jsem se cítil jako ochránce přírody, ne jako ochranář. Snad i proto, že svoji činnost nesvazuji s grantovými projekty a s měsíčním příjmem. Snažím se, aby rostla má sebekázeň a praktická ochota něco v přírodě uchránit.
Někteří už v lesích viděli tu dívku: Valila před sebou šedo-třpytivou kouli z umělohmotných odpadků. Izolepou k ní upoutávala další a další plasty, až byla koule tak rozměrná, že směla na jednu univerzitní výstavu. Dívka ji ještě ovázala igelitkami, aby se potrestala za jejich používání. Já při ochraně přírody takovou sebetrýzeň nežádám a ani nepociťuji. Brala by mi síly. Nemíním tu slečnu nějak prvoplánově zesměšnit. Osobně bych se ochranou nerad trestal. Mě nenapadlo uspořádat ze své pomoci přírodě výstavu, i když vím, že dobře míněná a zvládnutá výstava může ledasco dobrého zpropagovat.
Stále mě zaskočí, že dost členek „něžného pohlaví“ neví, že hygienické pomůcky, které si do lesa v kabelce donesou, by měly (byť použité) z lesa opět odnést. I mnou zamává, když dítě pustí obal od spotřebovaného zboží do hebké lesní trávy a znecitlivělého rodiče ani nenapadne, že je něco v nepořádku. Navíc může každý z nás promyslet, jestli nevykoná potřebu před odchodem do krajiny. V různých pohádkách vystupují hloupí obři, zato ale chytří lidé. A u nás v přírodě to bývá jaksi naopak. Pod krásnými obry skal a stromů se válí plastové výpotky člověčí hlouposti. Chodím tedy vybavený rukavicemi a taškou a tak trochu uklízím planetu.
Myslím, že i v soudobém mentálním prostředí tkví při jakémkoli, zpočátku dobrém, lidském nápadu hrozba v nasedajícím fanatismu. Mýlí se, kdo fanatismus vykazují do světa starověké válečné krutosti nebo do světa středověkého náboženského horlení. Fanatismus je ochotný kvést i dnes a v mnoha podobách naráz…
„Lidi sviní v přírodě, proto je do přírody nepustíme.“ Tohle už je spíš ochranářská než chránící teze. Bývaly u nás značené stezky, co je mávnutím ruky někdo vymazal z map. Sám jsem po nich chodil a přitom si uvědomoval nutnost nezbavovat se přírody. Věřím, že ochrana přírody by neměla lidi z krajiny vyhazovat. Když jim odepřeme další kus země, jak poznají, že mají odepřenou krajinu chránit? Vždyť si k ní pro její neznalost nemohou vybudovat vztah! Jasným pomocníkem při ochraně ekosystému je chránit ho s lidmi, nikoli proti lidem.
Představte si, že se někdo topí v řece. Nad výjevem letí helikoptéra, tonoucího mine, ale o půl kilometru dál její posádka vybuduje madla se schůdky, aby se tam lidé snáze dostali ven z řeky. U nás před lety panovalo sílící podezření, že ochranáři spustili velkolepou akci: Z výšky helikoptér prý padaly na les i louky zmije. Bylo jich v každém případě požehnaně (dá-li se to tak říct). Tou dobou jsme ještě mívali dost žab. Lože milenců, kladiště a líheň si žáby zřídily u rybníka, a sem se také stahovaly ze široka, z daleka. Bohužel musely přes silnici. To byla smrtonosná past. Tady jsem desítky ropuch, skokanů i hlemýžďů zahradních sbíral do deštníku a pomáhal jim dojít na odvěké místo určení. Natáhnout na tom místě u krajnic vozovky umělohmotný mantinel. Prorazit pod silnicí na dvou, třech místech otvory, zpevnit je kanalizační rourou a prostě obojživelníkům věnovat tři podchody. Nikdo to neprovedl. Nyní už ani nemusí – žáby vymizely… Zmije se záhy v nevídaném počtu objevily před prahy domácností, na pozemcích s dětmi, se psi a s kočkami nebo se slepicemi. Shodou okolností běžely tehdy v televizi zprávy, že jaksi chybí hadí protijed. Venkované rozumně uznali, že strach o život dětí a domácích zvířat je víc než obava z pokuty, případně ze šatlavy. A tak možná jedna nepromyšlená akce, kterou oficiálně nikdo nepotvrdil, skončila spoustou vyjančených lidí a mrtvých plazů…
Daleko víc běží o strach i o životy při podivném výskytu vlků. Vezměte si vlka, který vám sedí deset metrů od chalupy. Lidé přijedou vozem, vybalují výletní zavazadla a vlk sedí a dumá si. Až po zatroubení klaksonu dost neochotně popojde k mezi. Jaký je tohle divoký vlk, který se onehdy vydal na dobrodružnou pouť z Lužice do východních Čech? Z hustě osídlené průmyslové země do jiné, zrovna tak bohatě zastavěné země. Pokud by lužický vlk toužil putovat pod příkrovem lesa, musel by na jihu Lužice zahnout do Polska a až po delším putování překročit hranici v Broumovském výběžku. Souvislý les, natož hvozd, by ani pak nenalezl. Obdivuhodná je i ta synchronicita, s jakou se v témže čase objevily v novinách i u nás na autobusové zastávce články o krásném inteligentním zvířeti, co na lidi nejde. Na televizní obrazovce se besedníci pozastavovali nad tím, co jsme to za kulturu, když máme zlé vlky, zato ale hodné čerty.
Rádi uznáme, že každé zvíře, každý tvor je z Božího dopuštění krásný. Jen má ta krása pokaždé trochu jinačí měřítka. A tak ani vlkovi na kráse neubere, když dopovím celou pravdu: Vlk je skutečný inteligentní a po zuby ozbrojený predátor. Jako my i on si tvoří společenské struktury. Jsou to účelné a pomáhající si vazby, jako ty naše, pokud jsme příčetní. Kořist si vlčí smečka opatřuje s rozumem a chladnokrevně, jako ta naše smečka lidská. Dříve či později se vlci a lidé museli dostat do bodu střetu. Není možné představit si zároveň jihoevropskou turistiku a jihoevropskou odrůdu lva. Nebo spoustu středoevropských městeček a vsí při spoustě mnohohlavých vlčích smeček. Vlk byl u nás vymýcen před více než sto lety. Lidé začali podnikat beze strachu z vlků. Stáda neoplétali těžkými mřížovými ploty, pro jistotu s přesahem metr pod zem. Nedrželi si polodivoká psí plemena, nebezpečná vlkům i všemu, co se hýbe, pokud to nejsou ovce a jeden známý lidský pán. Přespat pod širákem bylo krásné a možné zároveň. Sám jsem to prožil. Všechny Červené karkulky mohly samy do lesa i v zimě. Pohyb lidí v přírodě byl bezstarostný, bez výjevů z Markéty Lazarové. Toto bych, jako vlk, psal o dost jinak. Jako bystrý vlk bych i já záhy naznal, že zatímco lesní kořist lehce uniká a občas je svého druhu nebezpečná, skopové a telecí se mi bránit neumí. Co kupujete v samoobsluze spíš, to drahé nebo to laciné? Ovčinec je pro vlka něco jako akční nabídka.
V Íránu mají náboženskou policii, v Německu policii vlčí. Našlo se mrtvé vlčí tělo? Vlčí policie prozkoumá příčinu smrti. Šel tomu vlku po krku člověk? Teď ještě zjistit, který člověk. V mnoha ohledech jsme u nás takové včerejší Německo. Co měli v Německu v úterý, budeme mít pravděpodobně ve středu. Tlak na zvlčení krajiny vyvíjí sama Evropská unie. Nám prý mají pomoci saské zkušenosti. Vlk nemá s člověkem smlouvu o neútočení. Zatím těm báječným predátorům nechutnáme (v nové době nás ještě neochutnali). Při průzkumu lovem nicméně vlčí intelekt pochopí, že se vlčí zbrani nedovedeme účinně bránit, když nesmíme… V sousedství před dvěma měsíci zaútočil vlk na člověka, který se ho snažil odehnat od svých ovcí. Muž beze zbraně (jak jinak) byl rád, že spasil život útěkem do vozu. „Dalo by se uvažovat o odstřelu toho konkrétního zvířete, ale měl jste ho, pane, nějak označit.“ zněla rada úřadu.
V psychologii argumentace se stále využívá práce s možností svobodné volby, jakkoli je praxe svobodné volby vzácná, až fantaskní možnost. Při besedě mi v jednom informačním středisku tamní ochranář řekl: „Uvědomte si, že když tady vlky chtít nebudeme, tak tu prostě nebudou a to bude škoda.“ Po pravdě nám nikdo nikdy nedal možnost zvolit si mezi životem s vlky a životem bez nich.
Vraťme se k našemu vyděšenému bačovi, co pro pud sebezáchovy neuchránil své stádo před bystrým vlčím predátorem. V Rusku prý se nedávno našel nebojsa, a ten vlka ubil holýma rukama. Jistě ne každý bača z České kotliny má v sobě tolik bohatýrských vloh. Navíc uznejme, že jeho úkolem by nebylo vlka odstranit, ale pouze si ho přidržet a nějak viditelně mu posprejovat srst. Německý sedlák by možná hradil pokutu už jen za to posprejování.
Tak nevím, má být tohle fejeton, nebo ne? Zatím stát pastýřům vyplácí za vlky utýrané ovečky, telata a jalůvky peněžitou náhradu. Stát, to jsme my. Proč mají být mé peníze solidární s bačou, nebo spíš s vlčí vyběračností, když já se s pastýřem solidarizuji už v tom, že vlky v hustě zalidněné zemědělské krajině nechci? Náhrady by ze svých prostředků měli vyplácet především ti, kdo za vlky u nás přebírají zodpovědnost. Konkrétní ochranáři, jejich sdružení a veřejní činitelé, kteří přítomnost vlků zde pomohli prosadit. Němci mají užitečné přísloví: Kdo chce poroučet, musí umět poslouchat. Třeba obyvatele a zemědělce, než jim do revíru nasadí škodnou a hrozbu zároveň, a to bez možnosti se bránit a ubránit. Netuším, nač se čeká. Na první roztrhanou lidskou oběť? Budeme pak honit konkrétního vlka? Jednoho z pětapadesáti u nás? Budou proti tomu nějací lidé demonstrovat?
Mohou nastat okolnosti, co paradoxně spojí statečné a zbabělé ke společnému aktu obrany. Jsou to chvíle, kdy jde o holý život. Ti první bývají nanejvýš pohoršení, ti druzí se o sebe nanejvýš strachují. Zopakuje se zmijí scénář? Už dnes zdejším zemědělcům vlci vypytlačili na 300 bytostí. Samotných vlků má být na Broumovsku až 55. Skončí to třemi sty padesáti pěti mrtvými a vězením pro ukřivděné lidi? A znovu zbytečně, jenom pro utopický obrázek, nebo pro hlupácké fanfarónství se hrc-prc zviditelnit.
Pravil jsem o sobě, že jsem ochránce. Hvozd s brtěmi pro brtníky a se sty srnčích světel pro svobodomyslné vlky už dávno nemáme. To si, prosím, vyříkejte s přemyslovskými králi. Máme ale les – překrásný, skalnatý, svěže zelený. Občas ho jdu vyčistit. Neobratného chrobáka odnesu z cesty pro lidi. Myslím, že rys a liška nám jako vrcholoví predátoři k regulaci běžné lesní zvěře dostačují. Medvěda, na rozdíl od některých ochranářů, nedoporučuji. Svým způsobem může být i subjektivně spravedlivé, ačkoli je to zároveň dost smutné a je v tom jistá prohra ochrany přírody, když někteří lidé, a ne zrovna vypadlíci z alba zločinců, touží mít po vlcích na mušce nevybíravé kritiky ochranáře. Anebo projektanty toho, co se za takzvanou ochranu přírody dá schovat.
Nikdo nejsme jenom špatný. To ovšem neznamená, že nemůžeme být lepší a lepší, pravdivější a pravdivější… Chraňme to, co opravdu máme. Přírodu, se kterou jsme skutečně sžití. Omezme nenasytné hulvátství a bude polovina ochrany udělána. Představme si v přírodních bytostech syna, dceru nebo otce, matku a bude ochrana v dobrých rukou nás všech. Placení ochránci potom budou dolaďovat, co je třeba. Natočí poučné přírodopisné snímky, vydají důležité knihy, vytisknou neodolatelné kalendáře, omezí přežívající zhovadilce, kteří nepochopili, že podříznout pod sebou větev předchází pádu.
Vnímáte, že teď už používám čistě pojem ochránce. Jak to sladit, aby ochránci měli chuť stát se ochranáři a ochranáři aby nežili bez důvěry ochránců? Něco mi říká, že z osmdesáti procent postačí pravdivost, zralý rozum, vřelý cit a poctivost. Nesbírat politické body. Nebažit po senzacích. Nehrát si s genetikou při výrobě novodobého pratura na dohled našich zahrádek. Nepřibližovat medvědy k našim úlům. Nenaletět eko-fanatikům a jejich fundamentalistické představě o návratu světa do předlidské éry. I ona znamenala vymírání druhů. I v ní se opakovalo globální oteplení a ochlazení. I v ní něco starého ustupovalo něčemu novému. Býváme unešení světem dinosaurů, to znamená strašlivých ještěrů. Ale povězte, mohli bychom v něm žít? Chraňme jiné pro sebe a sebe pro jiné. Zvládneme to? Je to nesnadný úkol…
