Ivan David
19. 1. 2021
Násilí proti židovským studentům, autocenzura mezi učiteli – to je to, co dělají islamisté ve francouzských školách. Nová kniha školního inspektora Jean-Pierre Obina, který po celá desetiletí sledoval šíření islamistických myšlenkových vzorů ve Francii, je varováním pro ty, kteří tento problém raději popírají a ignorují. Cituji z článku Luciena Scherrera pro Neue Zürcher Zeitung (NZZ):
„Židovské děti byly prvními, kdo zažili náboženskou nenávist. Když Jean-Pierre Obin, generální inspektor francouzského ministerstva školství, v roce 1996 prováděl inspekci školy v imigrační čtvrti v Lyonu, rektor mu dal následující informace: „Generální inspektore, musím vás informovat, že poslední dva židovští studenti opustili tuto školu.“ Rektor nás ujistil, že se snažil ve škole děti chránit. Cestou do školy však byli i nadále šikanováni a biti. Dnešní studie ukazují, že ve Francii chodí na státní školu pouze každé třetí židovské dítě. Drtivá většina se ze strachu před islamisticky motivovaným násilím stáhla do židovských a katolických soukromých škol. I tato fakta lze číst v nedávno vydané knize Jean-Pierre Obina „Comment on laissé l’islamisme pénétrer l’école“ („Jak necháme pronikat islamismus do škol“).
Kniha vyšla ve Francii těsně před teroristickými útoky loni v říjnu, kdy islamista na ulici uřízl hlavu učiteli Samuelu Patymu a tuniský žadatel o azyl v Nice zabil nožem tři věřící katolíky. Obinova zjištění vyvolala ve Francii senzaci; v dalších zemích však byly uvedeny pouze některé úryvky, protože zatím není k dispozici žádný překlad. Učitel ve výslužbě a školní inspektor Obin po desetiletí sledovali vzestup islamismu. A to, co píše na téměř 160 stranách, je zajímavé nejen pro francouzské čtenáře. „Problémy, které popisuje, jsou nyní virulentní téměř ve všech evropských imigračních společnostech – do jisté míry ve Švýcarsku, zřetelně ve velkých německých městech, jako je Berlín, kde jsou šikanovány židovské děti a mladí muslimové veřejně projevují solidaritu s Patyho vrahem.“, konstatuje NZZ.
Autor článku dále uvádí, že čtení je poučné z mnoha důvodů. Třeba proto, že všude v západní Evropě fungují mechanismy, které se „osvědčily“ ve Willkommenskultur – relativizace, nechuť vidět zjevná fakta, popírání, spatřování viny jinde. Další děsivý jev, který bývalého školního inspektora vedl k napsání zmíněné knihy, je násilí proti dívkám. K němu článek cituje:
„Mezinárodní kontext radikalizace bylo možno vidět již ve Francii na počátku 90. let, kdy islamisté vedli válku proti alžírskému státu a v době první války v Perském zálivu. Ředitelé škol a učitelé, jak píše Obin, ho informovali o změnách chování mezi studenty z Maghrebu (severní Afrika, Maroko, Alžír). Inspektor si uvědomil, co je za těmito „událostmi“, až v roce 1996, kdy byl v Lyonu informován o systematickém „školení“ židovských studentů, kteří podle logiky svých mučitelů měli odčinit izraelskou politiku. Jeho šok z toho, „co se děje za obecného ticha“, byl tak velký, že začal zkoumat islamistické tendence po celé zemi. Zjištění, která představil ministrovi školství Lucovi Ferrymu v roce 2003 společně s dalšími vědci, byla a jsou děsivá.
Protože kromě verbálního a násilného antisemitismu se vyznačují studenti a jejich rodiče inspirovaní islamisty otevřeným pohrdáním demokratickými hodnotami a zásadami. Odmítají číst určité knihy, ignorují historická fakta, jako je holocaust, bojkotují hodiny biologie. Protestují proti hodinám tělesné výchovy a plavání, kde jsou chlapci společně s děvčaty, a odmítají podávat si ruce s ženami nebo homosexuály. Existují také zprávy o šikaně dívek a „nevěřících“. Jeden učitel uvádí, že učí pouze s koránem na stole. Jedna škola v oddělení Drôme upustila od vyvěšování francouzské vlajky, protože je pravidelně pálena. A v Marseille, kde již byl na některých školách každý desátý středoškolák ve vězení, pronásledovali a zabili mladiství muslimové dívku, kterou obvinili z „nemorálnosti“.“
Kniha, která vyšla v roce 2003, vzbudila pramálo pozornosti, jak píše autor článku v NZZ. Rychle byla „pohřbena bez obřadu“. Podle Obina toto „zapomenutí“ jen prohloubilo to, co se stalo později po roce 2015. Toto zjištění podporuje autor řadou anekdot a studií. Podle nich dnes dvě třetiny muslimských studentů staví náboženské zákony nad zákony státu. 41% věří, že za péči o své děti jsou primárně odpovědné ženy, a pouze 6% věří, že teorie evoluce je důvěryhodná. Mezi učiteli je tak rozšířený strach z incidentů, které, jak se ukázalo, mohou vést až ke smrti dotyčného, že provádí důkladnou autocenzuru ve snaze nedotknout se náboženského přesvědčení muslimských dětí, zejména chlapců. Jídelny nabízejí menu pro muslimy, devítileté dívky chodí navzdory oficiálnímu zákazu do školy zahalené a podle mnoha rodičů je nejskandálnější pohádkou ta o třech malých prasátkách. Většina dívek z muslimských rodin trpí alergií na chlór – nemusí pak navštěvovat hodiny plavání. A někteří ředitelé škol přímo najímají své dozorčí pracovníky v prostředí drobných zločinců nebo salafistů, protože ti jediní si dovedou zjednat respekt.
Autor knihy“ Jak necháme pronikat islamismus do škol“ dává vinu jednak radikálním muslimům a Muslimskému bratrstvu, ale především viní školské orgány, správce škol a politiky, „kteří příliš často opouštějí „své“ učitele – ze strachu, pohodlí nebo ideologické iluze“. Lépe situovaní rodiče zhoršují problém umisťováním svých dětí do „bezpečných“ a soukromých škol (chování, které je obzvláště oblíbené u levicově liberálních vrstev), takže oficiálně to není vůbec žádný problém. „Týká se to jen několika škol,“ slýchají podle Obina už roky ti, kdo se snaží před tímto vývojem varovat. Nebo: „Nechceme zde způsobovat zbytečný rozruch.“ Někteří se snaží umlčet obzvláště tvrdohlavé jedince tím, že je obviní z islamofobie, rasismu, paranoie, nahrávání extrémní pravici nebo ze všeho dohromady.
Podle názoru bývalého školního inspektora jde fenoménem „odmítání“ napříč stranami. Významnou odpovědnost však přiznává politické levici za tendenci, která je rozšířená na ministerstvech a univerzitách, tj. – považovat všechny muslimy za oběti. Extrémní levice, tradičně silná ve Francii, jde obzvláště daleko. Protože tato „obětní levice“ považuje muslimy za nový proletariát; nebojí se ale ani spolupráce s arcireakčními islamisty. Společně si stěžují na islamofobii, USA a „sionismus“, což často znamená jednoduše Židy. Kromě krajní levice definuje Obin „sociálně liberální“ levici, která vzdává poctu kulturně relativistickému multikulturalismu a také „moralizující“, dříve křesťanskou sociální levici. To vše je charakterizováno skutečností, že státům není uděleno právo kontrolovat migraci ani požadovat od migrantů jakékoli závazky.
Objektivně se tak tyto levicové proudy staly pro islamisty užitečnými idioty, i kdyby s nimi otevřeně nespolupracovali, což činí. Pravicové extremisty a pravicové populisty pak Obin považuje za „nepřátelské bratry“ islamistů – protože oba zneužívají existenci svého (ideologicky ne tak vzdáleného) oponenta, aby se prezentovali jako oběti zla.
V citovaném článku NZZ se o autorovi knihy píše: „Sám Obin píše z pohledu staré levice, která se zformovala během indočínských a alžírských válek. Jeho bratr byl aktivistou komunistické strany, on sám pracoval v Alžírsku několik let po porážce francouzské koloniální armády. V zemi traumatizované válečnými zločiny byl mladý učitel svědkem nejen kamenování. Setkal se také s mnoha otevřenými muslimy, kteří jsou přesvědčeni, že islámská populace se brzy osvobodí od tradičních omezení. Státní úředník ve výslužbě si zachoval přesvědčení, že „síly světla“ nakonec zvítězí i v islámském světě. Ve své knize také odhaluje neotřesitelnou víru v integrační a emancipační moc světských škol ve Francii.
Z krátkodobého hlediska došel k závěru, že člověk musí být pesimista, ale z dlouhodobého hlediska optimista. Zdá se, že alespoň ve Francii začalo přehodnocování, a to nejen od barbarských vražd z loňského října. Namísto vágního stěžování si na „terorismus“ je nyní nepřítel mnoha politiky jasně identifikován. Obin vidí zlom v roce 2015, kdy muslimští školáci narušili stovky vzpomínkových akcí na oběti útoků na redakci Charlie Hebdo a košer supermarket. Protože nyní se rétorika konečně zbavila narativu „ojedinělých případů“, což se ukázalo být pouze zbožným přáním.“
Článek končí konstatováním: „Obin píše, že jeho kniha by měla být „alarmem“. Věnoval ji vnučce páru, se kterým jsou přátelé. Sedmnáctiletá školačka byla islamisty zavražděna 13. listopadu 2015 v pařížském koncertním sále Bataclan.“, konstatuje NZZ.
Nu, co dodat – to, co Švýcarům, Francouzům a Němcům nyní „pracně dochází“, jsme věděli už dávno. Nejpozději v roce 2015. Po kraválech o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem 2015, kdy byly masově obtěžovány ženy a dívky a došlo k několika znásilněním, se to dokonale potvrdilo. Ovšem, ve Francii už to po mnoha vraždách pojmenoval i prezident. V Německu však Willkommenskultur poběží dál. A bude se bojovat proti pravicovému extrémismu, jak prohlásil ve svém projevu nový předseda CDU Armin Laschet. Co je pravicový extremismus, určí mainstream. A Německo je nám blíže a určité aspekty našeho života určuje více, než by nám mohlo být milé. Nesmíme ztratit ze zřetele, že pokud si určité problémy nepřivodíme, nebudeme je muset za desítky let pracně pojmenovávat, o řešení nemluvě.
