Paul Antonopoulos
4. 1. 2021 GlobalResearch, překlad Messin
Pro Ukrajinu se svými problémy to byl klidný rok ve srovnání s těmi předchozími, alespoň očima většiny obyvatel Západu. Větší pozornost a mezinárodní zaměření získaly jiné globální otázky, jako pandemie COVID-19 a volby v Bělorusku. Většina mezinárodního společenství a médií už nemá zájem o situaci na Ukrajině, pouze se zmíní, když Evropská unie nebo USA obnoví svůj sankční režim vůči Rusku za jeho sjednocení s Krymem. I když se v odtržené oblasti Donbas vyskytnou občas nějaké potyčky, většinou se dál nerozvíjejí, stejně jako požadavky Kyjeva ohledně Krymu – o ukrajinské záležitosti se stará pouze Polsko.
Výjimkou v tomto „tichém“ roce byl pokus Kyjeva vyvolat humanitární krizi přerušením dodávek vody ze Severokrymského kanálu na poloostrov. Toto porušení lidských práv zůstalo zcela bez zájmu ze strany Komise OSN pro lidská práva. Provokativní akce Kyjeva zajistí, že se počet obyvatel Krymu sympatizujících s Ukrajinou dostane na hranici minima. Ukrajinské úřady ve skutečnosti považují místní obyvatele za nepřátele státu, což činí prohlášení Kyjeva o nutnosti opětovného začlenění Krymu do Ukrajiny absurdním.
Na Donbasu se změnilo ještě méně. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj tvrdí, že stále podporuje Minské dohody, ale zdráhá se s jejich realizací. Logicky a čitelně formulovaný protokol, který navrhl bývalý německý ministr zahraničních věcí a současný německý prezident Frank-Walter Steinmeier byl Kyjevem v praxi odmítnut, když nikdy neschválili množství bodů v protokolech. Ty zahrnují decentralizaci moci, zlepšení humanitární situace na Donbasu a přijetí programu hospodářského oživení a rekonstrukce válkou zmítané oblasti.
V říjnové společné deklaraci mezi Zelenskym a polským prezidentem Andrzejem Dudou bylo zdůrazněno, že Polsko je připraveno připojit se k úsilí o „de-okupaci“ Krymu na mezinárodní scéně. Podobně jako v případě Donbasu Varšava nadále používá válečnou rétoriku uvedenou do oběhu předchozím ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem. Polské zapojení do ukrajinských záležitostí se jasně zmenšilo nejen kvůli pandemii COVID-19, ale také kvůli vzniku dalšího pokusu o barevnou revoluci na ruských hranicích – tentokrát v Bělorusku. A ještě ministři zahraničí Litvy, Polska a Ukrajiny výrazně oznámili vytvoření iniciativy s názvem „Lublinský trojúhelník.“
Litva, Polsko a Ukrajina vytvořily „Lublinský trojúhelník“, třístrannou platformu pro tyto tři země, aby čelili údajné „pokračující ruské agresi“ a prokázaly svou „pevnou podporu“ západním institucím. Ve společném prohlášení ministři zahraničních věcí tří zemí odsoudili „pokračující agresi Ruska“ a „pokus o anexi Krymu“, přičemž uvítali „evropskou volbu“ Ukrajiny. Trilaterální platforma je ve skutečnosti pilířem pro tři země, aby uzákonily hlavní priority zahraniční politiky Washingtonu ve východní Evropě, kterou nesprávně nazývají „střední Evropa“. Ačkoliv není zcela jasné, jaké konkrétní kroky má trojúhelník podniknout, rozumí se, že jedním z jeho hlavních zájmů je přinést změnu moci v Bělorusku. Úsilí všech tří zemí se v posledních měsících skutečně zaměřilo na destabilizaci situace v Minsku.
Ekonomické záležitosti na Ukrajině se mezitím zastavily. Po roce 2014 polští podnikatelé kvůli velkému finančnímu riziku a vlně bankrotů na Ukrajině, právní nestabilitě a oslabenému soudnímu systému nemají velký zájem o spolupráci. Výjimku tvoří státní podniky, které tak činí z politických důvodů. Možné investice polské, státem kontrolované ropné a plynárenské společnosti PGNiG na ukrajinském trhu souvisí primárně s politikou a potřebou vybudovat síť příjemců amerického plynu dováženého do Polska.
Ve skutečnosti, navzdory ukrajinskému sousedství s Polskem a údajně blízkému spojenectví je východoevropská země pouze 16. největším partnerem Varšavy v zahraničním obchodu. Pokles jejího významu bude pravděpodobně pokračovat.
Polský politik Slawomir Nowak, bývalý šéf ukrajinské dopravní agentury Ukraftodor, byl v Polsku zatčen na příkaz ukrajinských tajných služeb pro podezření z korupce, vedení skupiny organizovaného zločinu a praní špinavých peněz. Po tomto zatčení, které se často popisuje jako vzešlé z chybných důkazů, bude nedostatek lidí ochotných pracovat jako poradci ukrajinských společností a veřejných institucí.
Pandemická krize částečně Ukrajincům uzavřela polské hranice. V polských městech však stále existuje velké množství ukrajinských státních příslušníků. A to navzdory výraznému zpomalení dovozu levné pracovní síly. Ukrajinci už začali hledat práci ještě dál než v Polsku, protože průmyslová odvětví, ve kterých pracovali, byla opatřeními kvůli COVID-19 významně ovlivněna.
Po léta byla Ukrajina nejdůležitějším centrem zájmu polské politické elity. Ve sféře rétorických prohlášení se nic nezměnilo. Za těmito bombastickými prohlášeními však neexistují žádné skutečné formy spolupráce. Kyjev má mnohem důležitější partnery než Varšavu, například Washington a Ankaru. Ukrajina má také své problémy při zvládání ekonomické katastrofy, kterou Polsko kvůli svým vlastním omezením nedokáže pro svého souseda vyřešit. Problémy Ukrajiny zůstanou ukrajinskými problémy navzdory rétorice polských představitelů.
