Lednová esej Petra Hampla
16. 1. 2021
V roce 2011 napsal Jan Keller knihu “Tři sociální světy,” ve které konstatoval, že zatímco nová vyšší třída se chová jako skutečná sociální třída (vědomí společného zájmu, určitá spolupráce při udržování svého panství atd.), nižší třídy nejsou schopny své zájmy hájit. Jsou rozbity do řady skupin a neuvědomují si společný zájem.
Bodem určitého obratu byl rok 2015, kdy migrační krize urychlila řadu společenských procesů. Nebylo možné skrýt proudy mladých bojovníků přicházejících do Evropy. Nebylo možné skrýt jejich vítězoslavné výrazy a pohrdání domácím obyvatelstvem. Dopady na životy lidí, kteří se ocitli v jejich dosahu, byly jednoznačné a razantní. A bylo také naprosto zřejmé, kteří lidé masovou migraci podporují a kteří se proti ní staví. Evropské společnosti prošly změnou. Nové vyšší třídě se pomalu začal rýsovat budoucí soupeř.
Od chaosu k sounáležitosti a zase zpět
V českém prostředí ke změně došlo už o dva roky dříve. Během prezidentské kampaně, kdy miliony příslušníků nižších tříd zjistily, že jsou předmětem otevřeného posměchu a pohrdání kosmopolitní elity sešikované ze Karlem Schwarzenbergem. A zjistily také, že tuto elitou mohou za určitých okolností porazit – i s jejími neomezenými finančními zdroji a faktickým mediálním monopolem.
Tento pocit se v roce 2015 prohloubil, nicméně česká společnost se účastnila stejného pohybu jako většina evropských společností. Řečeno s Karlem Marxem, nižší společenské vrstvy se měnily z „třídy o sobě“ v „třídu pro sebe.“
To, co se několik let formovalo, se v roce 2020 opět rozpadlo. Aspoň to tak vypadá v tuto chvíli. Epidemie covidu a karanténní opatření se stala tématem číslo jedna. Dělící linie sporu už není mezi nižší a vyšší sociální vrstvou, ale vede spíše podle věku, zdravotního stavu a profesí. Přitom tomu tak nemuselo být. Racionální opatření mohla být vedena společným zájmem, ale to se nepodařilo nikde v Evropě (snad kromě Maďarska). Nejradikálnější změnu přinesl covid v USA, kde se trumpovská koalice „rozštípla“. Donald Trump nakonec získal hlasy těch, kdo odmítají očkování i jakákoliv karanténní opatření, ale ztratil mezi těmi, pro které bylo řešení epidemie vysoko v žebříčku priorit.
I v českých podmínkách to mělo poměrně vyhrocenou podobu. Rozpadla se řada aktivistických skupin, které se snažily – více či méně úspěšně – být protiváhou kartelu prounijních politických stran a jim blízkých neziskovek. Covid nebyl jedinou příčinou a jedinou linií. Urychlil spíš růst trhliny, která existovala již delší dobu.
Masarykovci a ultrakonzervativci
Výsledkem není rozdělení do několika proudů, nýbrž pád do chaosu. Logicky by tedy měla následovat konsolidace – vytvoření menších, ale jasněji definovaných skupin. V tomto článku se pokusím pojmenovat hlavní parametry rozdělení. Jasné vymezení situace vždy usnadňuje spolupráci. Mimo jiné proto, že nic neničí dobré vztahy tolik jako nenaplněné očekávání.
Covid přitom není jediným tématem sporu. V říjnu a listopadu byli mnozí šokováni tím, že někteří konzervativní katolíci oslavovali čtyřsté výročí „vítězství“ na Bílé hoře, s tím, že násilná pobělohorská katolicizace národ zachránila z hluboké krize, kde se údajně měl v době reformace a humanismu nacházet. Ti radikálněji ladění pak přidali i odsouzení T.G. Masaryka, celého českého obrození a předválečného Československa jakožto „zednářského státu.“ Věřím, že mnozí konzervativní katolíci byli stejně překvapeni a rozhořčeni tím, že jejich sekulární spoluobčané urážejí a znevažují barokní povznesení národa. To není jen akademický spor. Promítá se do pohledu na českou státnost a
základní symboly dneška. A v řadě případů se promítá do osobních vztahů. Vedle toho existuje řada dalších linií sporu, z nichž které existují delší dobu, a některé eskalovaly až během poledního roku.
Nicméně navzdory tomu se snad zdá, že se formují dva proudy. Samozřejmě s tím, že některé osobnosti jsou nezařaditelné nebo se snaží udržet si jakési „nadstranické“ postavení.
Tyto proudy budu dočasně nazývat jako proud masarykovský a proud ultrakonzervativní. Prosím, aby to nebylo chápáno jako výtka či dokonce urážka. Pokud se najde lepší pojmenování, rád změním slovník.
Volnomyšlenkáři a tržní fundamentalisté
Čím se tedy proudy vlasteneckého myšlení liší.
Za prvé. Pohledem na národní hospodářství. Ultrakonzervativní proud vesměs počítá s nulovou nebo extrémně malou rolí státu v ekonomice. Stát je přece špatný hospodář, daně mají být co nejnižší, každý státní zásah vede ke zhoršení situace. Ideově se to opírá o klasiky liberální ekonomie – Hayeka, Friedmana, Missese apod.
Masarykovci naopak předpokládají aktivní roli státu, průmyslovou politiku, ochranu domácího trhu, minimální mzdu a další podobná opatření. Velmi populární je mezi nimi Piketty, ale nelze hovořit o nějakém jasném ideovém východisku, spíš o pragmatickém přístupu.
Tedy třeba pohled Hany Lipovské (nebo Markéty Šichtařové) proti pohledu Ilony Švihlíkové.
Za druhé. Pohled na náboženství a morálku. V rámci ultrakonzervativního proudu je častým ideálem návrat před průmyslovou revoluci, v krajních případech dokonce před evropskou reformaci (ať už se jedná o realitu nebo romantickou představu o těch dobách). To obnáší na jedné straně velmi přísnou osobní morálku, na druhé straně sympatie se sbližováním církve a státu. Současná vlna genderového šílenství a zpochybňování pohlavní identity je chápána jako logický důsledek dlouhodobého mravního úpadku.
Masarykovský proud je spíše liberální a volnomyšlenkářský. Každý ať si žije, jak mu vyhovuje, neškodí-li při tom ostatním. Nemá problém s nejrůznějšími sexuálními výstřednostmi, jsou-li realizovány v soukromí. K náboženství přistupuje rezervovaně až kriticky. Spíše než organizované náboženství jsou předmětem zájmu „humanitní hodnoty,“ „křesťanské hodnoty“, tedy jakési obecnější normy chování. Sbližování státu s kteroukoliv konkrétní církví je pokládáno za nepřijatelné. Současná vlna genderového šílenství a zpochybňování pohlavní identity je chápána spíše jako důsledek ekonomických zájmů.
Tedy třeba pohled Michala Semína proti pohledu Martina Konvičky.
Covid, věda, mystika
Za třetí. Vztah k vědě a racionalitě. Masarykovský proud má v této věci relativně bigotní přístup. Informace se ověřují a teorie mají být jasně formulovány. Technologický pokrok je chápán jako něco pozitivního. Věda je důvěryhodná (což nemusí znamenat důvěru vůči jednotlivým vědcům). Ultrakonzervativní proud je daleko otevřenější různým konspiracím, fantazijním vyprávěním a mystice, a je obecně poměrně kritický k moderní empirické vědě.
Tedy třeba pohled Petra Hampla proti pohledu Petra Hájka.
Co drží tyto a další postoje pohromadě? U masarykovského proudu je to jednoznačné, vlastně se jedná o pokračování osvícenského a post-osvícenského národovectví. Tak se na svět díval Masaryk,
lidé jemu blízcí i většina jeho předchůdců. U toho proudu, který jsem nazval ultrakonzervativním, se rýsuje otázka, jak došlo ke sblížení liberálních ekonomických postojů s velmi konzervativním náboženským pohledem. Může to být dáno tím, že liberální ekonomie se v tichosti přerodila v jakési tržní náboženství, které rezignovalo na zkoumání empirické skutečnosti, a které spočívá spíš v rituálním opakování pouček a mravním nátlaku na poražené současného systému, aby svou situaci snášeli bez odporu.
Další postoje vychází logicky z těch výše popsaných. Třeba k epidemii covidu.
„Jestliže byl důraz na společnost, kolektiv a spolupráci třicet let považován za bolševickou zhovadilost, za něco, co je potřeba tvrdě vymýtit a nahradit velkolepým já, pak se nelze divit vývoji epidemiologické situace u nás, nebo třeba v USA,“ popisuje to Ilona Švihlíková. „Jenže i společnost socio-ekonomicky rozervaná by měla být schopná „nastavit maják“, když přichází krize jiného typu, daná externě, která fatálně ohrožuje zdraví a životy lidí po celém světě. Odmítání pravidel, i když jsou stanovena k ochraně životů a zdraví, odmítání existence problému jako takového, je reakcí nedospělého jedince, oddaného užívání si, ale neschopného (když je třeba) přijmout odpovědnost a disciplinovat se.“
A přesně totéž konstatuje z druhé strany šéf hnutí proti lock-downům Jan Frank, když hovoří o zastáncích karanténních opatření jako o „latentních socialistech.“ Nechuť k jakékoliv kolektivní akci je podporována celkovou nedůvěrou vůči racionálním myšlenkovým postupům. To je patrné třeba z vyjádření Václava Klause staršího, že na statistické údaje nemusí být brán zřetel, jsou-li v rozporu s jeho osobní zkušeností („statisticky jsem už dávno zemřelý. A k žádné rizikové skupině nepatřím.“)
Levice versus pravice 2.0.?
Obdobné rozdíly vidíme v postoji k církevním a šlechtickým restitucím, přímé demokracii a dalším otázkách. Což nic nemění na tom, v čem se oba patriotické proudy shodnou – nezávislý národní stát, vlastní obrana, odmítání masové migrace a politického islámu.
Jak je z napsaného zřejmé, popsané myšlenkové proudy se v mnohém kryjí s konzervativní levicí a národoveckou pravicí. Není to však překrytí úplné. Mezi mysliteli konzervativní levice jsou někteří, kterým není myšlenka národní samostatnosti nijak blízká (i když tolerance roste) a pro které je odmítání islamizace Evropy svatokrádeží. A naopak mezi masarykovskými patrioty jsou osobnosti, pro které je už samotný termín „levice“ psychologicky nepřijatelný. Částečně díky osobním životním příběhům, ale i proto, že je pro ně těžké odlišit zběsilé anticivilizační hordy, arogantní byrokracii velkých levicových stran či odborových centrál, a autentické dělnické hnutí. Ostatně, ani na levici není shoda v tom, jak vlastně levici definovat. Třeba dosud nepublikovaný text Jaromíra Hořáka “Konzervativní levice a její rivalové” vidí hlavní rozdíly mezi konzervativní levicí a alt-right v antikomunismu, klausismu a vztahu k volnému trhu. V tomto smyslu by bylo možné označit za levičáky i mnohé vlastence, kteří byli v 90. letech horlivými zastánci klausovské ODS. Předpokládám, že debaty na toto téma budou nadále pokračovat.
Vstříc prezidentským volbám
Ikonickou postavou masarykovců je profesor Jan Keller, ikonickou postavou ultrakonzervativců profesor Václav Klaus. Přestože nemá blízko ke konspiračním fantaziím ani k radikálním náboženským postojům, má schopnost kolem sebe takové lidi shromažďovat a získávat jejich loajalitu. Základním politickým domovem ultrakonzervativců je Institut Václava Klause, masarykovce najdete v SPD a KSČM (obě tyto strany však pokrývají mnohem širší spektrum názorů).
Bude pokračovat další dělení na menší proudy? Můj odhad je, že nikoliv. Prostě proto, že existuje určitá dolní hranice počtu aktivistů a příznivců, pod kterou není možné klesnout. Můžeme však očekávat konsolidaci obou proudů – docela prostě proto, že lidé mají přirozenou tendenci zvát na semináře, konference a setkání názorově podobné lidi. A protože názorová podobnost vytváří důvěru.
V ideálním případě se budou oba proudy konsolidovat natolik, aby mezi nimi mohla probíhat jednání a aby bylo možné znovu budovat důvěru tak pošramocenou v roce 2020. Ideálně tak, aby to umožnilo spolupráci během prezidentských voleb 2021.
(Pozn. redakce: Petr Hampl nám slíbil, že bude své eseje psát pro NR pravidelně každý měsíc.)
