Lenka Procházková
30. 1. 2021
ARCHIV
Lidové noviny 27. srpna 1993
Nová pětistovka se prý nelíbí. Mně ano. Pokaždé, když jí platím, mám dobrý pocit, že jsem účastna na zarovnávání starého dluhu. Můžeme tomu také říkat Vyšší spravedlnost. Ale je v tom i kus českého smyslu pro absurditu, když tvář ženy, která rozdávala bohatství ducha a zemřela v naprosté bídě, je s půvabným poloúsměvem zobrazena na naší druhé nejvyšší bankovce. „…Prosím Tě, Lotinko, nehněvej se, nemohu zas dnes přijít. Mám jen jedny botky letní a jsou špatny a venku je bláto. To je příčina…“
Představivost mě vede dál, takže například, když platíme pětistovkou za svátečnější večeři pro dva, jako by u toho rohového stolku seděla s námi, upíjela chladivý rizlink, žasla nad kořeněným masem nabíraným čínskými hůlkami a při tom na chvíli zapomněla, že zítra je prvního a činže za dveřmi. „…Jsem tuze – tuze mrzutá a věřte mi, že takové živobytí dále vést nemohu. Teď mi dali právní výpověď, že jsem hned první dni nesložila činži…“
V méně kořeněných dnech je poslední pětistovka (Boženka) v peněžence pro mě výzvou. Dokážu s ní přes týden vyjít, aby se rodina najedla a nejezdila metrem načerno? Je to pracné, vaření „chudých“ jídel je časově náročnější, než opéct flák masa na pánvi, ale já jsem soutěživý typ. A když je nejhůř, pomůže mi Boženka překousnout hrdost. „Prosím Tě, Lotinko, nehněvej se, že Tě obtěžuju, ale to víš, že se nemáme kam obrátit. Půjč mi jen as 40 krejcarů, já Ti je zítra přinesu, Josef Fričů mi vzkázal, že mi přinese zítra 4 fl. Už kolí dní nemohu nic vařit…“ I já splácím dluhy stejně rychle a stejně ráda. Ale místo od Friče, od Lotinky Staňkové a od Purkyněho si půjčuju od dobrých sousedů, které zde pochopitelně neuvádím.
„… jestli nevydělám, musí se ze zastavárny dosadit…“ Další výborná rada! Muž pod lampičkou zkoumá lučavkou můj řetízek. Sedím vzpřímená v křesle, Boženka stojí sestersky za mnou, takže se ani nečervenám. Dostáváme dvě šustivé bankovky s jejím portrétem a spěcháme do blízké tržnice.
V její staré korespondenci jsem našla i toto vyznání: „Já kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znovu as za dvě stě let…“ Takže se zaživa nesejdeme, ale třeba, až potom zase dostane nějaký honorář, bude na ni z bankovky spiklenecky mrkat Karel Havlíček. A ona bude přemýšlet, proč je jí ta tvář tak drahá.
