Marie Neudorflová
28. 1. 2021
Minulý rok 4. 2. 1820 uplynulo dvě stě let od narození naší největší spisovatelky Boženy Němcové (před sňatkem Barbory Panklové). Postupně vyšla řada článků, vznikl dokonce čtyřdílný televizní seriál, který vzbudil značně silné emoce u diváků i reakce. Většina recenzí je velmi kritická, podobně jako k některým tradičním spekulacím o jejím původu. Vzhledem k důrazu filmu na intimní stránku života Němcové se několik kritiků shodlo na tom, že tvůrci filmu udělali z Němcové „couru“ a nesnažili se pochopit a vyjádřit, proč je Němcová naší největší spisovatelkou. K tom by totiž potřebovali znalosti širšího kontextu doby a hluboký vhled do hloubky citů a mravních hodnot Němcové, které stály přirozeně a pevně na straně slabších, včetně žen. Ale neladily s hodnotami soudobého společenského systému spjatého s katolickou církví, v němž každá vzpoura proti hierarchickému společenskému řádu i v rodině byla krutě trestána.
Proč si představitel Josefa Němce myslí, že je správné a objektivní ukázat Němcové slabosti a přednosti, jako u každého jiného člověka? Ale Němcová nebyla jako „každý jiný“, naopak byla ženou velmi výjimečnou. Jako jediná žena se řadila mezi naše nejvýznačnější kulturní osobnosti, které ji trvale uznávaly. Svým čtenářům ukazovala cenu i bídu jejich života i cesty k větší lidskosti a důstojnosti. A to i národní v moři poněmčujících tlaků. Zanechala za sebou úžasnou tvorbu, úžasné svědectví a dědictví o své době, o našich kořenech. Její poznávání i tvorba byly podmíněné její láskou k lidem a k ponižovanému českému národu a také její statečností.
Jaký je smysl perfidního přístupu, který si vybírá hlavně pikantní a ignoruje důležité? Ponížit Němcovou a její tvorbu v souladu se současnými tlaky z EU abychom považovali své národní obrození a jeho velké osobnosti a úžasné výsledky jejich práce za zbytečné? Co by z nás zbylo bez cenné kulturní a historické identity? Konečně ti, kteří sní o moci, velkých říších a pohrdají malými národy, by mohli tvrdit, že měli pravdu, že jsme méněcenný národ. Nedělejme si iluze, že by už dnes neexistovali. Avšak ve skutečnosti od působení Mistra Jana Husa šel český národ často příkladem v obraně a rozvíjení své kulturní a národní identity a integrity proti nepřátelům, kterým šlo o moc, expanzi, zcizování bohatství slabším, A nejen to – český národ vytvářel kulturní a duchovní hodnoty srovnatelné s tím nejlepším v Evropě. Bohužel, se nám vpodstatě vrací pobělohorské období, zvláště ve snižování úrovně vzdělání, atomizace společnosti, čím dál menší schopnost rozumět době, ve které žijeme, včetně vědomí, co vlastně jsou naše národní zájmy. Je zapotřebí, aby česká kultura přispívala k tomuto destruktivnímu trendu, který není v zájmu úrovně většiny a národa? Je snad lidem v kultuře jedno, že se podílí na její destrukci? Kde je zodpovědnost za vše, co nám minulé generace pozitivního zanechaly? Hodnotná kultura přece nevyrostla z myšlenky, že kultura má být převážně zábavou.
Společným jmenovatele autorů obhajujících „vzrušující“ aspekty života Němcové je jejich malá znalost jejího díla. Chybějí znalosti z její obsáhlé korespondence, pochopení smyslu práce z národního hlediska, chybí respekt k seriozním pracím o Němcové (Václav Tille, Korespondence, Miloslav Novotný, Zdeněk Urban, atd.). Zato nezdravá touha po senzaci se nedá přehlédnout. Něčím ohromit na úkor pravdy, někam se vetřít, hlavně do soukromí, do milostného života, který by nás měl nejméně zajímat. Udělat z bolesti či tragedie pikantnost nejen k pobavení, ale přímo k ponížení všeho velikého, co bylo lidem a národu dáváno s láskou a sebeobětováním. A upoutat pozornost k nepodstatnému, což je tradičně spolehlivý prostředek, jak udržovat lidi v nedospělosti, v malé schopnosti rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým, včetně souvislostí.
Je tu ještě jeden důležitý perfidní aspekt ve vztahu k Němcové objevující se v různých článcích i na internetu. A to je její původu, po kterém se v popularizační tvorbě „pátrá“ již přes sto padesát let. Je to urputná snaha dokázat, že Terezie Novotná a Jan Pankl, jako prostí a nevzdělaní lidé, nemohli být rodiči tak nadané ženy jako byla Božena Němcová. Nechme stranou zbytečné úvahy o tom, že byla o dva roky starší, než se uvádí. Hlavní argument relevantních úvah je, že matkou nemanželského dítěte musela být příbuzná kněžny Zaháňské, přesto, že pro to v dokumentech není ani náznak. Tvrzení je lehce vyvratitelné, dokonce je jen otázkou zdravého rozumu: „proč by aristokratická matka dávala k adopci dítě čtrnáctileté nevdané, nevzdělané a chudé služebné ve Vídni a poté vrchnost nutila mladíka, který o vyvinutou, ale málo půvabnou patnáctiletou dívku Terezku moc nestál, aby si ji vzal?“ To opravdu nikdo nemůže rozumným argumentem vysvětlit.
Důvod k úpornému prosazování šlechtického původu Boženy Němcové je jednoduchý. Narodila se a působila v době, kdy ze strany Němců v Rakousku i v Německu vládlo nezlomné přesvědčení, že Češi a Slované obecně, jsou podřadnou rasou, bez kultury, bez historie, bez nároku na budoucnost. A podle toho se chovali a to i lidsky a politicky. Neměli zájem poznat historii a kulturu Čechů, která ale často svou úrovní předčila jejich. Když někdo z Čechů vybočil z této představy a dosáhl určité proslulosti svými schopnostmi a prací, nemohl přece pocházet z nekulturních, méněcenných a sociálně zaostalých Čechů. Znevažovat, ignorovat ba i podrývat a ničit vše cenné, čeho Češi dokázali, se stalo trvalou součástí německého nivó vlastně až do současnosti. To se týká nejen Němcové, ale i dalších, například T. G. Masaryka. Co o nás pozitivního vědí Němci v současnosti? Ale film se možná v Německu bude hrát.
Kdo dnes srovnává politické ideály němectví a Čechů během minulých století? Rozdíly nejsou nepodstatné. Výrazným aspektem německých ideálů je idea slávy, expanze na úkor slabších národů, budování říší. Pohrdání Slovany a malými národy obecně. V českém národě od dob Husových, jehož ideje ovlivňovaly český národ po dvě stě následujících let, to byl důraz na duchovní, mravní ba i sociální hodnoty, nejvýrazněji praktikované v české Jednotě bratrské. Po sto padesát let v ní hrály důležitou roli i ženy a to i jako vzdělavatelky dívek. Násilnou rekatolizací po Bílé hoře, jíž se horlivě účastnila německá šlechta, byla tato tradice na dvě století potlačená, zakázána, trestána. Střípky znalostí o této „slavné době“ však pronikaly nejrůznějšími cestami do povědomí Čechů, zvláště vzdělaných, včetně žen. František Palacký, který se s Němcovými stýkal, svými dějinami českého národa vykonal v tomto ohledu gigantický kus práce. I Božena Němcová z jeho dějin mnoho nasála pro své myšlení a tvorbu. Němcovi dokonce Palackého dějiny vlastnili jako poklad. Němcová na tuto tradici navazovala hledáním kulturních kořenů českého lidu zvláště na venkově. Tím podstatně přispívala k povznesení potlačené identity a sebedůvěry českého národa.
Kdo dnes vnímá život a práci Němcové v těchto souvislostech? Ani její práce se nevydávají, pravděpodobně v souladu s globalizací, která považuje národy, jejich existenci, kulturu, historii, hledání duchovního a mravního smyslu života, za přežitek, aniž nabízí něco cenného v náhradu. Proč nikdo ze součastníků nestopuje vývoj vlastenectví Němcové, které začíná právě u té babičky, která je ve filmu zcela vynechána? Proč je najednou Němec téměř větší hrdina než Němcová, ačkoli k tomu žádné oprávnění není? Proč se tak zdůrazňuje milostný život Němcové, i když ho bylo tak málo a vnímala ho úplně jinak, než jak předkládají současné interpretace. V prvních pěti letech svého manželství porodila čtyři děti. Od třetího, velmi těžkého porodu, měla trvalé, vážné zdravotní problémy. Není bez důležitosti, že již v prvním roce manželství se chtěla rozvést, zjistila však, že čeká dítě a to bylo pro ni svaté. Ani tu lásku, natož sexuální, nehledala. Byla mladičká, potřebovala skutečnou lásku, porozumění, soulad duší, oporu. Duševně a intelektuálně růst v souladu se svým nadáním, ideály. Její štěstí i neštěstí bylo, že v pubertě strávila několik let ve Chalkovicích v rodině správce zámku Hocha, aby se naučila lepším způsobům, dobré němčině a hrát na fortepiano. Podstatné je, že ji správce dovolil přístup do své knihovny, mohla číst a vzdělávat se podle svého zájmu. Její sečtělost, znalosti, inteligence a píle dělala na lidi značný dojem. Ale jinak celý život hořekovala nad tím, jak málo vzdělání měla a stala se silnou stoupenkyní dívčího školství, které se v českém prostředí začalo lépe rozvíjet až po její smrti. Moc dobré mínění o školství katolickém neměla, neboť bylo nepraktické a ignorovalo vědecké poznatky. Na rozdíl od Němce jí velmi záleželo na tom, aby jejich děti dostaly slušné vzdělání.
Manželská tragedie Němcové měla svou tragickou předehru v tom, že byla téměř ještě jako dítě donucena matkou k sňatku s Josefem Němcem, o patnáct let starším, drsným, málo trpělivým mužem, který byl patnáct let vojákem, se zkušenostmi z nevěstinců. Vzdorovala, nechtěla se vdávat, ale marně. Velmi půvabná, ale bez věna, Barunka měla být vděčná Němcovi, že jeho slibná kariéra státního zaměstnance měla zaručit rodině slušný život. I když se pro své vlastenectví a prchlivost dostával do problémů již dávno před manželstvím. Svou povinnost živit rodinu bral jako samozřejmou a počítal s rychlým kariérním vzestupem, který nikdy nepřišel. Na její krásu byl pyšný. Věřil, že její vzdorovitou povahu zlomí. Nezlomil.
Životní pouť mladých manželů začala v Červeném Kostelci r. 1837. Pro Barunku líbánky byly nesmírným zklamáním, často plakala, jak zmiňuje později ve svých dopisech sestře Adéle. Prchlivý Němec měl konflikty jak s vojenským velitelstvím a nadřízenými, tak v manželství. Neměl se svou ženou trpělivost, snažil se její vzdorovitou povahu zlomit i násilím. Žena měla přece poslouchat a ne se vznášet v ideálech. Ale Barunka chtěla důstojný život, prostor a ohled pro sebe už jen proto, že byla neustále těhotná. Zároveň Němec kvůli zvýšení platu usiloval o povýšení, a tak se často stěhovali. Němcová trpěla, vkládala však své dojmy a zkušenosti do své paměti, dopisů a později literární tvorby. Města, kde vždy nakrátko zakotvili, na ni dělala značně příznivý dojem. Život, jak jej pozorovala, jí byl inspirací k tvůrčí práci. Ráda se seznamovala s lidmi , například se setkala i s Dobromilou Rettigovou
Ve své samotě se zabývala dětmi, které jí byly útěchou. Ale její intelektuálně žíznivou duši naplnit nemohly. V Polné, českém to vlasteneckém městečku, včetně knihkupce a faráře, dostala poprvé možnost číst české soudobé knihy. Knihkupec Pittner měl i podobizny slavných Čechů, například Jana Husa, Žižky. Upoutaly ji práce J. K. Tyla, a zvláště zprávy v časopise Květy a Včela o vlasteneckém životě v Praze, seznamovala se s jeho důležitými jmény ještě předtím, než je všechny poznala osobně – Josef Kajetán Tyl, František Palacký, J. V. Frič, K- S. Amerling, Ladislav Čelakovský. Zaujala ji jejich spolupráce se Slováky. Toužila být součástí družného života těchto tvůrčích idealistů s vyššími zájmy a s láskou k českému národu. A měla štěstí, že Němec měl do Prahy cestu začátkem r. 1841 a vzal svou po čtvrté těhotnou ženu s sebou. Setkali se s mladým F. L. Riegrem, budoucí vůdčí politickou osobností Čechů. Seznámila se s MUDr. Josefem Čejkou, kterému natrvalo svěřila péči o svůj ženský zdravotní problém, ze kterého se později vyvinula rakovina. Bůh ví, jak k jejím zárodkům přišla. Po určitém Němcově úsilí se po roce rodina do Prahy stěhovala.
Pozdravená, rozkvetlá do plné krásy svých 23 let, se 8. února 1843 účastnila prvního českého plesu. Svou krásou, jednoduchostí, oduševnělou ušlechtilostí vzbudila obecnou pozornost. Medici Josef Čejka a Václav Nebeský se stali jejími prvními přáteli. Na společenských setkáváních i na výletech do Šárky v ní svým vyprávěním o české historii, o svých literárních plánech probudili nadšení a opojení nikdy v životě nepoznané. Hodiny poslouchala Nebeského plány na rozvoj české literatury, národa a jeho poslání. Nebeský ji inspiroval, aby složila svou slavnou báseň „Ženy české, matky české“. Zdokonalovala svou češtinu. Začala psát a v časopisech uveřejňovat napřed pohádky, k čemuž ji přesvědčil Čejka, pak povídky, obrázky ze života lidí, tak jak se jí vryly do paměti na různých pobytech. Toto byly aspekty života Němcové, které trvale zakořenily v její duši, citech, tvorbě.
Vzhledem k tomu, že byla neobvykle krásná, výjimečně inteligentní, kultivovaná a dobrá, muselo v Praze přijít to, co ona jako lásku a souznění duší cítila. Možná to i láska byla, dokonce čtyřikrát, možná s výjimkou Jurenky. Do chvíle, kdy ji Nebeský okouzloval svým idealismem, láskou k českému národu a plány k přispění jeho rozvoje, nevěděla, co to je skutečné milostné vzplanutí. Rozumí tomu dnes vůbec mladší ženy? Chápou to lidé v kultuře? Jsou vůbec schopni rozumět tomu, jak trpěla její hluboká duše a emoce? Snad alespoň chápou, jak manželství s Němcem bylo nespravedlivé, nezasloužené, pudové, postrádající z jeho strany úctu k hlubším dimenzím duše své ženy. Měli by tomu rozumět, neboť i v posledních desetiletích se věnuje také nepatrně pozornosti rozvoji duševní, mravní a emocionální dospělosti mladých lidí s neblahými důsledky. Kdyby ale rozuměli, museli by přistupovat k milostnému životu Němcové úplně jinak, s větším důrazem na širší souvislosti, v nichž emocionální a určitá mravní prázdnota jejího muže a na druhé straně její láska k českému národu, k jeho historii, kultuře, tragickému osudu, hrály hlavní roli. Měla v sobě zakořeněnou hlubokou víru, že existují cesty k nápravě.
Postupně přilnula k Nebeskému svou vznětlivou a naivní duší. Byl jí oporou v její začínající tvorbě, zakořenil v ní víru, že nesmí promarnit své unikátní nadání, schopnosti. Jejich vztah budil veřejné pohoršení i hněv jejího manžela. Pro ni i Nebeského byl ale v té době jejich vztah svatý. Nebeský však věděl, že vztah nemá budoucnost a rozhodl se dostudovat ve Vídni. Po jeho odchodu byla Němcová několik měsíců nemocná a její léčby se ujal opět doktor Čejka – léčil ji četbou, rozpravami, uměním, povzbuzoval, aby psala. Stopy vztahu Němcové a Nebeského se táhnou celým jejich životem. Když začala vydávat prvních sedm svazečků českých pohádek, Karel Jaromír Erben byl ohromen její úžasnou fantazií. V té době přijala literární jméno Božena. Ještě třikrát vzplanuly její bolavé emoce v marné touze po trvalém duševním a emocionálním souznění, po opoře. Vystřízlivění byla vždy hluboce zraňující, pro ni nepochopitelná. Ano byla naivní a nevěrná. Ale byla také krutě rodinou i manželem zrazená hned v zárodku svého nevinného ženství, ideálů, budoucnosti.
V Praze byla Němcová svým půvabem, laskavostí a inteligencí zjevením. Spřátelila se se sestrami Rottovými, Johankou a Sofií, budoucími spisovatelkami Karolínou Světlou a Žofií Podlipskou. Navštěvovala Johanku v době nejhorší, po smrti její dcerušky Boženy kdy už nechtěla žít. Obě po měsíce Johanku přesvědčovaly, že se musí zotavit a vzhledem k jejímu nadání, které u ní bylo patrné od dětství, stát se českou spisovatelkou. Podařilo se. Němcová se spřátelila s řadou významných rodin, měla přátele jak mezi ženami tak muži. A začala horlivě psát. Její skromný příjem byl pro rodinu čím dál důležitější, neboť statečný a hrdý Němec měl stále problémy s vládou a nejhorší přišlo po poražené revoluci 1848 a po pohřbu Karla Havlíčka, kterého se Němcovi ostentativně zúčastnili.
Asi opravdu neuměla hospodařit tak, jak bylo potřeba, ale nikdo ji tomu nenaučil. Chtěla, aby si lidé byli bratry a sestrami a tak se sama chovala. Nedovedla si představit hloubku bídy, do které padala. Byla téměř ráda, když byl v r. 1845 Němec přeložen mimo Prahu, ale netušila jak často bude překládán. Bylo i málo peněz. Největší starost měla o děti, o jejich vzdělání. Nejhorší pro ni bylo, že v některých místech, například v Liberci, musely děti do německých škol, neboť české v nich nebyly. Vláda počítala s poněmčením českého národa. Pro děti to byla nehezká zkušenost.
Po odjezdu z Prahy brzy poznala, že tam zanechala daleko více přátel, než se domnívala. A přátel měla hodně, není třeba jim přikládat jiný význam, jak to mnozí, s bujnou fantazií, činí. Stačí číst její hojné dopisy. Těšilo ji, že Tyl i Havlíček ji žádali o příspěvky do Květů, České včely, do Lumíru. Všímala si jak české lidové kultury – kroje, písně, pověsti tak sociálních poměrů na venkově i ve městech. Zmiňovala v dopisech strašnou chudobu většiny lidí, kteří se nikdy dosyta nenajedli a bydlili hůře „než dobytek ve stájích“. „Krvavé slzy by člověk nad tím lidem ronil:“ „Kde je láska křesťanská?“ Ptala se. Kritizovala ale i alkoholismus chudých vrstev a došla k přesvědčení, že tito lidé potřebují vedení, vzdělání, spravedlnost. Policie již v této době rodinu sledovala, což některé přátele odcizovalo. Lidé se báli. Z každého pobytu dovedla vytěžit poklady, které byly reflexí důležitých aspektů venkovského i městského života lidí. Lidé k ní měli důvěru a vyprávěli jí pověsti, příběhy, které ona umělecky přetvářela. Nejvíce dojmů si odnesla z Domažlic.
Od konce 40. let začala chodit do Vídně udání, že se stýká se sedláky, což se na ženu v postavení jejího muže nehodilo a bylo v očích úřadů velkým prohřeškem, zvláště když se Němcová netajila svým češstvím, svým sociálním cítěním, svými názory o spravedlnosti a rovnosti lidí. Inspiraci pro své sociální názory, víru v rovnost lidí, spravedlnosti a právo na důstojný život nacházela hlavně u kněze Františka Matouše Klácela, který byl církevní hierarchií pronásledován pro svůj příklon k původnímu křesťanství a k osvícenství. Byli dobří přátelé. Ale Klácel občas žárlil na lidi kolem Němcové, nakonec kvůli vládnímu pronásledování odešel do USA.
Němec byl překládán z místa na místo a plat mu byl stále snižován. Zvláště po revoluci 1848 byl pronásledován jako tisíce dalších Čechů. Když byl r. 1850 přeložen do zapadlé oblast v Uhrách, Němcová se už odmítala stěhovat a živořila v Praze, kam se vrátila. Ale peníze vydělané psaním na živobytí nestačily, rozprodávala, co se dalo, muž posílal peníze nepravidelně a málo. Děti se jí podařilo umístit po rodinách přátel, přes přátele jim zajistila umístění ve školách, a sama těžce onemocněla. Ujal se jí opět Čejka. Přátelé občas pomohli, ale ona potřebovala pravidelnou pomoc. Když se trochu pozdravila, vydala se na jaře 1851 za mužem do Uher, ale když dostala zprávu, že je Hynek těžce nemocný, okamžitě se vrátila do Prahy. Zemřel jí v náruči.
Zoufalá, osamocená, jen mezi jejími intelektuálními přáteli občas pookřála. Na některé se mohla alespoň občas spolehnout pro ulehčení své bídy, například Staněk, Purkyně, Hanuš, Palacký, Jaroslava Čermáková, Ferdinand Füngerhut, J. V. Frič, hraběnka Kounicová byli pravidelně, ale skromně nápomocni. Jejich víra v hodnotu její tvorby pro ni znamenala téměř vše. Jan Helcelet, přítel z nejbližších, jí psal vroucí dopisy z Brna , což bylo vzpruhou i inspirací jejímu srdci i duši. Syn Karel, který ji dělal nejvíce starostí, se učil v Zaháni zahradníkem, Dora a Jaroslav při svém studiu žili u známých. Němec ji časem začal vyčítat, že málo vydělává a nechtěl přispívat ani na děti. Byla doba, kdy ji nedával nic. Když se hlad, nedostatek spánku a přepracovanost začaly odrážet na jejím vzhledu, Němec ztrácel zábrany a došlo i k horším věcem, i policie musela zasahovat. Její názory o manželství jako takovém byly hodně nelichotivé. Ale čím více Němcová pronikala do kultury, tradic českého národa, úsilí a tím do jeho tragické historie, jakoby by se s ním více a více ztotožňovala, jakoby touha po spravedlnosti spojovala jejich duše.
Koho vlastně dnes v tvorbě zajímají vznešenější ideály, emoce, nadřazenost duševna nad tělesným, materialistickým? Na Němcovou jsou přenášena kriteria současných falešných liberálních přístupů k sexuálnu. Ani 19. století jich nebylo zcela prosto, dokonce již před Freudem (1856-1939), typickým příkladem byla George Sandová (1804-1876). U níž to bylo jen přizpůsobení se nakladatelům. Ale v našich poměrech a humanitní tradici, možná dokonce slovanské, a hlavně obrozenecké a masarykovské, mravní rovina, sdílení pozitivních a mravních principů a nadosobních zájmů, a oboustranné sympatie a zodpovědnost, stály ve vztazích jako nejvyšší ideál. Samozřejmě, ne příliš často naplňovaný, neboť obecná chudoba a politický a církevní systém dávaly jen nepatrný prostor k pozitivnímu rozvoji chudých vrstev a ke svobodné volbě. Němcová byla plná ideálů, snů, hladu po znalostech a ještě v sedmnácti letech nebyla dotčena erotickou vnímavostí.
Ve snaze zlehčit význam Němcové a zvýšit pozitivní zásluhy jejího muže, řada autorů mu přikládá hlavní zásluha, že se Němcová stala českou vlastenkou a spisovatelkou a součástí české vlastenecké elity. Nechceme upírat zásluhy Němcovi, byl svědomitým zaměstnancem a opravdu zaníceným českým vlastencem neochotným dělat kompromisy. V dobách lepších podporoval snahy své ženy, v dobách horších tomu tak nebylo. Je pravda, že zpočátku přispíval k lepší češtině Němcové. Ale kde se dobrou češtinu měla naučit, když české školy nebyly? Základy její češtiny položilo české venkovské prostředí Ratibořic, šestiletá docházka školy v České Skalici a její babička, Magdaléna Novotná. Ta měla po několik let spory se svou dcerou Terezkou, orientovanou na němectví jako něco vyššího. Babička rozvíjela zájem Barunky o češtinu, o české pověsti a historii, zpívala jí české národní písně. Spory nakonec vedly k tomu, že babička z rodiny Panklových po několika letech odešla. Barunčin zájem o češtinu, mohl být posílen i tím, že ji matka neměla ráda, fyzicky ji trestala za každou maličkost. Nemohla jí odpustit, že se jí narodila jako nemanželská. Ale naučila ji dobře vařit. S otcem měla vřelý vztah, podobně jako s většinou svých sourozenců, z nichž ze dvanácti dorostlo do dospělosti šest. Babička, která byla po několik let její útěchou, zanechala v Barunčině srdci trvalou, hlubokou lidskou a kulturní stopu, ke které se svým srdcem a tvorbou vrátila v dobách nejtěžších, po smrti Hynka, svého nejstaršího syna. To nebyla zvláštní zásluha Josefa Němce, že jeho žena svou tvorbou vynikla nad všechny. Bylo to hlavně její nadání, její láska k lidem, k českému národu a pracovitost, Také obdiv a podpora přátel ji sílily a ty z ní udělaly naši největší spisovatelku. A také zdravé emoce a laskavý půvab, které jí otvíraly dveře přátelství významných českých vlastenců. Politické poměry a záludnost vlády vědomě pracovaly k jejímu zničení.
Je těžké uvěřit, že utrpení Josefa Němce bylo větší než jeho ženy, jak tvrdí jeho představitel ve filmu. Jeho utrpení neplynulo z bezmocnosti, z mravního, upřímného postoje pomoci jí i rodině v dobách těžkých, z rozhodnutí omezit své potřeby nebo dočasně vzít jakoukoli práci. Plynulo hlavně z pocitu ukřivděnosti, neochoty omezit své potřeby, například kouření, a z neochoty pochopit kořeny problémů a skutečnosti, že si ho mladinká, krásná a na svou dobu poměrně vzdělaná Barunka vzala z donucení. Je otázka do jaké míry Němec chápal, že plynulo z politických poměrů, které vnímaly české vlastenectví jako zločin. Aby pomohla dětem ke vzdělání, aby se najedli, Němcová v nejhorší době sháněla jakoukoli práci, styděla se stále žádat o pomoc své přátelé. Svou hubeností, sešlostí a ošumělým oblečením nedělala na lidi moc dobrý dojem, raději nevycházela. Do poslední minuty svého života se snažila vydělat peníze psaním, aby uhájila svou samostatnost a pomohla dětem. Je otázka do jaké míry k ní byli nakladatelé skoupí, jak se domnívala. Němec se nechtěl dělit ani o svou penzi, bylo mu jedno, jak se budou děti živit. I česká vlastenecká společnost mu musela domluvit, když opustil hladovou a nemocnou ženu.
Němcová své děti, které přicházely jedno za druhým, aniž se jí někdo ptal, milovala a děti milovaly ji, včetně služebné, která s nimi raději hladověla, než aby milovanou Němcovou opustila. To, že děti dostaly nakonec slušné a užitečné vzdělání a mohly se v životě slušně živit, byla zásluha Němcové, posvěcená jejím vlastním utrpením, ponižováním a prosbami k přátelům. Nejstaršího nadaného Hynka Němcová milovala nejvíce a vkládala do něho největší naděje. Hynek však podvýživu zdravotně neunesl, měl sklon k tuberkulose. Zemřel v říjnu 1853 v náruči matky, která se rychle vrátila ze své cesty na Slovensko. Tato rána zůstala otevřená po zbytek jejího života. Nutno poznamenat, že to byla i pro Němce bolestná rána.
Němcová se v bolesti ponořila do šťastného dětství, do Ratibořic, do doby, kdy u nich pobývala babička, matka Terezky, přetížené porody a prací. Vytvářela ideál moudré ženy z lidu a zidealizované představy o vztazích mezi lidmi v sepětí s prostředím, které tak intimně znala. Babička byla veřejností přijata vřele, s nadšením a obdivem, což Němcovou velmi potěšilo. Finančně mnoho nepřinesla, ale spojila řadu přátel, kteří se téměř denně začali navštěvovat. Němcová byla na čas opět šťastná, zkrásněla, měla své přátelé ráda, záleželo jí na nich. Pomluvy pražské společnosti vzkvétaly, ale Němcová k nim byla lhostejná. Byla pod přísným policejním dohledem a někteří přátelé se k ní raději nehlásili.
Ve své chudobě prožívala svůj „poslední sen o štěstí“, který nemohl skončit dobře. S láskou se cítila silnější, psala povídky, opravovala Babičku pro nakladatele. Když tvořila, byla nejšťastnější. A do této situace se z jara 1855 vrátil Němec ze Slovenska s požadavky na normální život. Nikdo z přátel nevěděl, že přijel bez peněz a jejich finanční podpora ustala. A přece i v této době horečně píše Němcová krásné povídky plné života ze svých vzpomínek z Chodska i z jiných oblastí Čech, spojených s přírodou, tradicemi, bídou udřeného lidu ale i dobrodiním lidí laskavých. Za zmínku stojí její dochovaná korespondence se synem Karlem, který se učil zahradníkem v Zaháni. Nepsal často, někdy i několik měsíců a dělal jí velké starosti svou lehkomyslností. Její dopisy jsou unikátním svědectvím lásky starostlivé matky, které jde o zdraví fyzické i mravní svého dítěte. Dokonce mu občas posílala peníze, sháněla u známých starší šatstvo, které přešívala a spravovala. Její názory na hygienu a zdravý způsob života jsou zcela moderní. A stále psala.
Unavená, ale potěšená úspěchem Babičky, se rozhodla, že si zopakuje svou cestu na Slovensko, že navštíví různá města a přátele a pokusí se v lázních vyléčit svou nemoc. Hrabě Kolovrat ji na cestu přispěl 250 zlatými. Z podrobných a půvabných dopisů Němcovi víme, jak ji cesta a slovenští přátelé těšili, a měla jich tam od předešlých návštěv hodně. Slováci se o ni dobře starali, byli vděční, že měla zájem o jejich život, kulturu, že pracovala na vydání slovenských pohádek. Jejich srdečnost jí byla velmi blízká a milá. Těšila, že ve lázních ve Sliači vyléčí svůj chronický zdravotní problém. Zajela i do Vídně prosit u vlády o zaměstnání pro svého muže. Její naděje se však nesplnily, naopak mu byla dokonce i snížena penze. Němec odpovídal na její dopisy mrzutě a stále si stěžoval a požadoval, aby se vrátila, že nemá na nájem, atd. Její pobyt na Slovensku byl zkalen tím, že se ukázalo, že byla celou dobu sledována maďarskou policií.
Ne, přes všechnu prchlivost a sebestřednost, Němec nebyl špatný člověk, jak zdůrazňuje řada tvůrců. Ale neunesl osud svůj ani své geniální ženy. Věděl, koho si bere, dokonce na to byl hrdý, i na její úspěchy, kterým však nerozuměl. Je zvláštní, že vlastně nikdy zcela nepochopil, že jejich manželská bída, způsobená brutálním a nelegálním zacházením vlády k jeho profesní existenci a živiteli rodiny, byla ve skutečnosti záměrně namířená ke zničení Němcové, neboť vládě nesmírně vadila její tvorba, která ukazovala, že český národ má kulturu, historii, nadané lidí. Také ukazovala lidskou bídu a nespravedlnost mocných vůči chudým lidem, jichž byla v českém národě většina a měla málo naděje na zlepšení svého života navzdory nadání a pracovitosti. Ukazovala v různých formách i národnostní útlak. Když Němcová ve svých téměř dva a čtyřiceti letech naprosto vyčerpaná a zničená zemřela, vláda Němcovi vrátila všechny peníze, které mu dlužila. Četl vůbec Němec práce své ženy? Byl si vědom uměleckých, mravních a vlasteneckých hodnot jejího úžasného díla vycházejícího ze života lidí v prostředí značně pustého českého literárního pole? Ne, nemám dojem, že k sobě našli někdy cestu. To, co vzácně nacházíme v jejich korespondenci, je daleko více výsledek tvůrčí fantazie Němcové vyvěrající ze samoty, možná i nepatrné naděje, že by mohla být mužem respektována jako žena i jako spisovatelka. Věděla, že to je marná naděje, měla dar hlubokého vhledu do lidských povah. Měla také dar snadného odpuštění, který ji mnohokrát ublížil.
Je téměř zločinem, když interpretace života Němcové, plného lítosti nad trpkým a nespravedlivým osudem většiny lidí i menších národů, zároveň však plného pochopení ceny jejich kultury, tradic a víry v možnost nápravy láskou v různých formách, je pošpiněn hlavně pubertálním zájmem o pikantnosti, věci nepodstatné, který zamlžuje téměř vše, co pro nás zůstává pokladem trvalým.
