Ilja Vasjunin
21. 10. 2020
“Dokonce na koncepty dohlížejí”: bývalý pracovník Rádia Svoboda pohovořil o zvláštnostech jejich korporativní kultury.
Skandální odvolání Timura Olevského z televizního kanálu Současnost (útvar Rádia Svoboda) vyvolalo celou vlnu diskusí o korporativních etických normách v hromadných sdělovacích prostředcích. Olevský není zdaleka první ruský novinář, který se neuchytil v pražském holdingu. RT hovořila s Alexandrem Orlovem, bývalým šéfredaktorem středoasijského zpravodajského programu na Rádiu Svoboda. Mluvil o korporativní kultuře v holdingu, cenzuře a “novinářských standardech korporace”, a také o svém odvolání “za putinismus”.
Timur Olevský opustí pracoviště v nejbližších měsících “na základě dohody obou stran”. Připomeňme si, že konflikt vznikl po jeho účasti v streamu novináře Olega Kašina, kde posuzoval rodinu politika Alexeje Navalného. Případ Olevského není ojedinělý. Za poslední roky Prahu opustilo hned několik pracovníků Rádia Svoboda (Radio Liberty – RL, Radio Free Europe/Radio Liberty – RFE/RL).
RT besedovala s jedním z nich – Alexandrem Orlovem, který pracoval v hlavním městě ČR v letech 2015-2016. Předtím Orlov natáčel reportáže na NTV a RTVI, a také pracoval ve VGTRK.
Před publikací interview s Orlovem pohovořila RT také se dvěma bývalými kolegy Alexandra. Ti potvrdili informace o zvláštnostech práce v pražském holdingu.
“Nesmíš pochybovat o tom, o čem lžeš”
Jak ses po práci na VGTRK ocitl v Česku?
Do Prahy jsem jel, protože jsem psal knihu o ruské propagandě – chtěl jsem mluvit s Viktorem Kulganekem, spolu jsme pracovali na VGTRK. Byl hlavním režisérem Rossii 24 v roce 2014 a potom emigroval. Sedl jsem do letadla, přiletěl do Prahy, přišel k němu do práce – bylo to Rádio Svoboda. Ptám se: Přes tebe přece procházely všechny materiály – krymské a donbaské. Jak tě sem vzali?” “Neměl jsem s nimi nic společného, odpovídá. Absolvoval jsem detektor lži!” Byl s to, jak se zdá, tento detektor oklamat.
Seznámil mě se svým nadřízeným Kenanem Alijevem, který si vymohl financování pro budoucí televizní kanál RL Současnost, a pohovořili jsme: “Nechceš u nás pracovat? Budeš dělat to, co umíš “. Kenan, a potom i Bosňan, prezident RFE/RL v té době, přímo říkali: “Hoši, silně jsme podcenili úlohu televize. A když uviděli, jak pracuje ruská televize, všichni si prostě dřepli – i v kongresu, i v ústřední kanceláři. Chceme, aby něco takového bylo i u nás”. Toto rozhodnutí bylo po událostech na Donbasu a připojení Krymu. Televizi dělat neuměli, proto pozvali nás, včetně mne.
Tak jsem se stal tvůrcem a šéfredaktorem středoasijského zpravodajského programu. Podřízených pracovníků, to je pravda, jsem dostal méně, než slibovali, pět regionálních zpravodajů a tří osoby se mnou v Praze: moderátorka, střihač a producent. Bylo to těžké, ale měl jsem nějaké iluze. Zpočátku se mně zdálo, že jsem tvůrce: v programu budou dobré reportáže, a to je nejdůležitější.
Je jasné, že když souhlasíš s podmínkou “udělejte propagační kanál”, tak ti hned naloží povinnosti. Nejprve, ku příkladu, jsi zodpovědný za tisíc jakýchsi otázek. Nejenže mě testovali, ale prověřovali mou loajalitu, na detektoru lži – kvůli tomu mě speciálně zavedli na velvyslanectví. Tam jsou doslova veteráni CIA. Pochopitelně, v žádném VGTRK si něco takového nelze představit. V Rusku, když pracuješ ve státní korporaci, tak v soukromém životě si můžeš myslet, co chceš: v zásadě, můžeš být jakýmkoliv liberálem, diskutovat s vedením a být si jistý, že žádné následky nebudou. Tady musíš být přesvědčený o tom, co děláš.
… A nakonec se ukázalo, že je to tam ještě tvrdší… I kvalita korporativní kultury… Předpokládá se, že když lžeš, nesmíš ani pochybovat o tom, o čem lžeš.
“Nedovolovat nepřátelům nazývat je fašisty”
A jak se to všechno projevovalo v práci?
Problémy začaly zároveň s rozsáhlou válkou v Sýrii: vojenská cenzura, nějaké zamlčování, jako v Moskvě. Doslova mlžení – Oceánie a Eastasie si v každém vydání vyměňují místa.
Myslím že v září v roce 2016, mě nečekaně předvolali kvůli stížnosti: někde jsem ve vysílání nazval členy Al-Káidy teroristy, ale teroristickou skupinou se nesměla nazývat.
Ptám se: “A co vaše věže-dvojčata?” “To bylo před 15 lety, odpovídají, ale nyní se všechno změnilo. Takže se musíte řídit doporučeními, která jsou zasílána z ústředí.
A začalo to… “Proč jsi řekl “teroristé”? “Abych označil, s kým je válka… ”
Nebylo možné nic říkat: ani “muslimové”, ani “šíité”, ani “sunnité”, ani “jezídové”, ani “křesťané”, nic. Není Al-Káida, není DAEŠ, jsou pouze povstalci. Všichni jsou povstalci. A všechny je nemilosrdně zabíjejí strašné ruské bomby, hlavně chemické. Vysvětluješ, že povstalci jsou v současném ruském jazyku víc než pozitivní definice. Ne. Šíity, abychom byli spravedliví, bylo někdy (a dokonce třeba) možné nazývat teroristy.
To jsou konkrétní směrnice z ústředí, které byly parafovány místním prezidentem v Praze. V roce 2015 jsem zastihl vnitřní pražskou polemiku ohledně Donbasu. Ukrajinská redakce trvala pouze na “teroristech” nebo “okupantech”, ale v ruských redakcích to přece jen chtěli vyjádřit nějak měkčeji: “separatisté” nebo dokonce vlídně “proruští bojovníci”. Nakonec i v centru, i pražský management souhlasil s “bojovníky”. S donbaskými “povstalci” však nesouhlasili, neboť to má v ruštině příliš kladný význam.
Měli jsme námět z Ukrajiny. K námětu z dětského tábora praporu Azov, kde děti s runou “vlčím hákem” na bundičkách se zabývají vojenskými bojovými hrami, jsem udělal upoutávku s nadpisem “Od srdce k slunci. U Kyjeva byl zprovozněn nacistický pionýrský tábor”. Byli s tím nespokojeni všichni, a v ukrajinské redakci tehdy požadovali mé propuštění.
“Nemáš pravdu, nemáš pravdu, říkal mně tehdy kolega Mike, viceprezident, mimochodem, RL. Trocha takového “nacionálního socialismus” je na Ukrajině přece jen třeba, jinak se jim nepodaří zvítězit. Z naší strany hlavní je mít to pod kontrolou i nedovolovat nepříteli nazývat je fašisty. Jsou to patrioti, i když dokonce ultra patrioti, ale v žádném případě to nejsou nacisté, jak jsi je tady nazval”.
Takže teze je jednoduchá: nejsou to nacisté, jsou to patrioti. Když říkáme, že to jsou fašisté, lijeme vodu na mlýn ruské propagandy.
Docházelo k nesmyslným maličkostem. Napsal jsem komentář k námětu, je tam takový všeobecný redakční program Octopus… Přibíhají. Prý “co to máš ve vysílání?” Ukázalo se, že v konceptu jsem si dovolil něco příliš volného: napsal jsem, zažertoval, potom jsem to odstranil. Takže dokonce na koncepty ke komentářům dohlížejí a jsou nervózní.
Proč to pracovníci trpí? Po jakémsi dalším skandálu, jehož svědky jsme byli s kolegou, jehož jméno bylo tehdy známé, jsme s ním vyšli vykouřit po cigaretě a on řekl: “Máš pravdu, je to cenzura v čistém provedení. Ale, když to bude třeba, je připraven ho Kenanovi třikrát denně vykouřit, jen aby se neocitnul na 40 tisících mzdy”.
“Skoro všichni na sebe navzájem donášejí”
Za co tě propustili?
Kvůli městu Rakka. Byli jsme nuceni stále dělat reportáže ze Sýrie, protože pro Střední Asii je to důležité téma. A tak (když Američané obklíčili Rakku a když150 letounů denně vzlétalo a 450 hlavní těžkého dělostřelectva provádělo ostřelování) čím víc narůstala intenzita náletů, tím méně požadovali o Rakce mluvit.
Změny přicházeli z ústředí každý den, a my jsme to nestíhali číst. Jednoduše nebylo kdy, museli jsme každý den dát dohromady 24minutový program. Pro mne to bylo peklo, obrovská zátěž.
Předvolávají tě. “Máš tam lež: napsal jsi, že je to hlavní město samozvaného chalífátu”. “Tak jak se to mělo napsat? Je tam 150 tisíc lidí”. “Říkáme “velitelské stanoviště Rakka” a nemluvíme o bombardování. Právě tak: ne “město”, ne “hlavní město”, “velitelské stanoviště Rakka”. A žádné podrobnosti. Prostě “situace kolem Rakky je komplikovaná”.
Vztekl jsem se a řekl jsem, že v internetu tyto pokyny vystavím. Nic jsem nakonec nevystavil, ale věta o internetu byla poslední.
Nemohu nepoznamenat, že k tomu okamžiku to bylo to nejsledovanější vysílání pražského holdingu.
A jak propouštějí, přestanou pouštět do práce?
Je tam celá ponižující procedura, ceremoniál. Kdy ti poprvé vyslovili nedůvěru a zbavili práce, a potom telefonují a říkají: “Přijeď”. Čeká tě HR nebo služba ochrany a, možná, viceprezident. Přivedou tě k počítači, smazávají tvou poštu, vyhazují věci do krabice (zatím co ostatní musí stát a dívat se), vede tě ochranka a šéf HR služby. Přivedou tě ke dveřím, ničí propustku a vystrkují krabici.
Konflikty s managementem, jak se ukázalo, se prostě přikládají k historii loajality. Když mě propouštěli, ukázali mně složku oznámení od jiných pracovníků na téma loajality – takové zprávy píšou mnozí pracovníci. Já jsem vždy odmítal: u nás v zemi to není zvykem.
“Znamená to, že u ruských lidí je kriminální vědomí”, říkala mně Dejzi Sindelarová, potom se stala se prezidentkou RL v zastoupení.
Ve skutečnosti skoro všichni na sebe navzájem donášejí. A když tě berou pod krkem z toho či jiného důvodu, existuje už na tebe hromada svinstva, přičemž od lidí, kteří s tebou sedí za jedním stolem.
Dosud šíří informaci o tom, že kolegové říkají, že mě propustili “za putinismus”.
Řekni, pracoval jsi na tolika místech, a jaký máš postoj k RT?
Nemyslím, že RT je jakýsi strašný propagační stroj, jak je s oblibou zobrazován. Z toho, co jsem viděl, je něco možné propagandou nazvat, ale něco je docela přijatelné – i obraz, i informace. Ostatně, na ruskou státní televizi se od roku 2015 skoro nedívám a nějakou celistvou představu o RT nemám. V Rádiu svoboda zato určitě věděli: použít ve vysílání záběr Ruptly, třeba, s tankem – tak to je “putinská propaganda”.
Myslím, že případ s Timurem Olevským tě nepřekvapil.
Nechápu, proč jsou všichni překvapeni jeho odvoláním: v případě s Rádiem Svoboda to je doslova technická věc. Když vešly ve známost jakési podrobnosti ohledně jeho účasti v streamu o Navalném, hned jsem řekl: “Olevský dohrál”. Provedl nemyslitelné pro ideologickou protiagitaci: posloužil zdrojem “chybné” informace, kterou použili “nepřátelé” (program s úryvkem streamu Kašina byl vysílán na NTV. Pozn. RT), a mimoděk pomohl rozšíření “nesprávné” informace o manželce Navalného Julii.
“Současnost” a Rádio Svoboda, kromě toho že se zabývají přímou protipropagandou, vyznačují pro systém “svůj-cizí” priority – dávají jakési signály těm, kteří na ně čekají a vnímají je. A zde se to přihodilo tak, že “Svoboda” a americký kongres kopou za Navalného a jsou připraveni za něj bojovat. Myslím, že otázka s propuštěním byla rozhodnuta.
Myslím, že dal “nepříteli” podnět k použití informace o Navalném a dal klamný signál ohledně pozice “Svobody” v souvislosti s blogerem Alexejem Navalným. A v souhrnu to znamená automatické odvolání pro jakéhokoliv pracovníka – za neloajalitu, ať by se před nimi jakkoli plazil a omlouval se. Ale konkrétně za toto – s takovou formulací – propuštěný nebude. Nejspíše jej nyní obviní z porušení novinářských standardů. Vždycky to tak říkají, a potom dodávají pro narušení “novinářských standardů naší korporace”. Jako by drobným písmem dole.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
