Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (13. díl)

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (12. díl)

IV. část – Závěr

Místo reálného socialismu v dějinách

Jaké místo má reálný socialismus v evropských a světových dějinách 20. století? Byl praktickým dějinným pokusem o nekapitalistické řešení ve své podstatě bytostně kapitalistických dějinných úkolů, tedy provedení prvotní akumulace kapitálu a zprůmyslnění dosavadní převážně ještě agrární společnosti, a to vědomým, uvědomělým, mocenským, centrálním řízením společenského vývoje.

Byl to dějinný experiment, který se v konečném důsledku neosvědčil. A to především a zejména z ekonomického hlediska. Hlediska politicko-ideologická nebo morální zde příliš nepadají na váhu. O ty se skutečný dějinný pohyb zrovna moc neopírá. O ty se naopak opírávají mýty a mýtotvorné aktivity v hlavách lidí a v rámci společenského vědomí. Reálný socialismus po dovršení klasické extenzívní industrializace – její zahajovací, prvé fáze – začal zaostávat a nebyl schopen držet krok se soudobým kapitalismem. Proto neměl perspektivu. A zreformovat se nedokázal – s prozatímní výjimkou čínského „historického kompromisu“ mezi vládou monopolní byrokracie a rodící se víceméně standardní ekonomikou soudobého kapitalismu. Ale tady neznáme další, budoucí vývoj. Nemůžeme tedy mít tento model za trvalý, trvaleji udržitelný. Teprve se uvidí.

Takových podobných experimentů znají dějiny ostatně víc. V téže době, kdy reálný socialismus celkem úspěšně existoval, docházelo například k četným různě zabarveným fašistickým experimentům. Vesměs bez větších a trvalejších úspěchů. Tyto fašistické experimenty byly paradoxně kolikrát podporovány, ba dokonce vyvolány vládami a tajnými službami „liberálně demokratických“ mocností. Byly tedy do jisté míry vedlejším, periferním efektem vývoje a působení kapitalistického liberalisticko-demokratického mainstreamu.

Nebylo by poctivé nezmínit se o tom, že zejména zprvu šlo ze strany řady prosazovatelů a stoupenců reálného socialismu o revoluční projev upřímného úsilí, opravdové, nefalšované touhy po dosažení sociálně spravedlivého uspořádání společnosti, onoho stále přítomného a dobově se proměňujícího ideálu, který se v evropské duchovní tradici projevoval po staletí, zprvu jako idealizovaná a dobově určovaná představa prvotního křesťanství, jako heretické či reformační úsilí o návrat k němu. Sem patřil i raný, chiliastický utrakvismus v Čechách počátku 15. století. Posléze pokračuje tento směr v epoše evropského humanismu jako utopické představy o ideálním státě či společnosti (127) a přes osvícenské pokusy pak vrcholí v řadě prací obecně známých utopických socialistů i dalších autorů konce 18. a prvé poloviny 19. století. (128) Poté následuje jako reakce na krutosti evropské industrializace a liberálního kapitalismu volné soutěže již dobově vědecký, materialistický pokus o výklad dějinného vývoje a dovození jeho zákonitého směřování k revoluci a poté k beztřídní společnosti. Vyvrcholením této tradice je pak po Leninově reinterpretaci marxismu pro fázi monopolního kapitalismu ideová výzbroj bolševické revoluce v roce 1917 v Rusku. Nebylo vinou původních revolucionářů, že se tato jejich ideová výzbroj záhy proměnila ve zkostnatělou oficiální ideologii, v závaznou, petrifikovanou doktrínu, jež se záhy stala nástrojem falešného, klamného výkladu dalších dějů.

Ideály sociální spravedlnosti přežívaly navzdory tomu nadále a inspirovaly nejednoho levicového intelektuála či politického aktivistu, nejednu revoluční strukturu v průběhu celého 20. století. Tato tradice pádem reálného socialismu neskončila a pokračuje i v současnosti. Vzpomeňme z řady existujících pokusů, skupin a stran alespoň tureckou Stranu kurdských pracujících, jež se po uvěznění svého vůdce Abdullaha Öcalana v roce 1999 jeho zásluhou vymanila z obvyklého, tradičního stalinistického dogmatismu, obohatila se o výsledky západních společenských věd a stála za smělým praktickým multietnickým samosprávným experimentem v syrské Rojavě (129), a to navzdory současně hned v sousedství probíhající drsné válce se středověkým islámským fundamentalismem. Takových snah a experimentů vzniká po zeměkouli průběžně celá řada. Vzpomeňme v této souvislosti Zapatistické hnutí vzdorující v jihomexickém Chiapasu již od roku 1994 útlaku a pronásledování mexickou vládou, jen se o nich v mediálním mainstreamu prakticky vůbec nemluví. (130) Tyto záležitosti jsou předmětem téměř úplné mainstreamové informační blokády. Presstituti hlavního proudu a jejich patroni moc dobře vědí, proč. Mají z takových snah oprávněné obavy a z šíření informací o nich dvojnásob.

Vliv reálného socialismu na soudobý kapitalismus byl nesporný a rozsáhlý. Prostý fakt reálné existence odlišné alternativy vedl spolu s dalšími vlivy po polovině minulého století k přechodné a územně omezené humanizaci dobového kapitalismu, spočívající ve vytvoření sociálního státu. Své velmi výrazné vlivy uplatňoval reálný socialismus v řadě rozvojových zemí, kde vznikaly v předindustrializačních poměrech různé variace na víceméně klasický stalinistický politický režim. Po téměř celou druhou polovinu století pak reálný socialismus spoluvytvářel bipolární velmocenskou rovnovážnou soustavu s výrazným celosvětovým dosahem.

Proč tedy nakonec selhal a zanikl? Podle mínění Miroslava Dolejšího (1990) „…byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a s menšími riziky.“ (131)

Jeho konečný neúspěch byl způsoben omezenou funkčností mimoekonomického donucování k nekapitalistické trajektorii vývoje, jež znamenalo relativně nepružné, těžkopádné centrální direktivní (byrokratické) řízení a ovládání celé společnosti, včetně všech podstatných hospodářských procesů a přisvojování, ovládání a rozdělování celospolečenského nadvýrobku. Tento způsob řízení a ovládání celé společnosti ještě docela dobře fungoval, když byla jeho úkolem rychlá a pronikavá, extenzívní prvoplánová industrializace dosud převážně agrární země. Dobře fungoval i v době války, tedy v období válečného hospodářství, jež direktivní velení ekonomice přímo vyžadovalo. Když se však měla rozvinout plošná intenzifikace ekonomiky a průběžně rozvíjet a vstřebávat vědeckotechnické převraty typické pro svět cca od počátku 60. let dvacátého století, rigidní byrokratické řízení začalo selhávat a došlo ke stále výraznější stagnaci a zaostávání za soudobým kapitalismem. Reformní pokusy byly buď potlačeny, protože měly tendenci podvracet základní pilíře reálně socialistického uspořádání, nebo zůstaly někde na půl cesty, kdy sice neohrozily základy systému, ale také pořádně a do důsledků neřešily kupící se problémy a neodstraňovaly sílící zaostávání. Přes veškeré upřímně míněné reformní snahy se žádná komplexní a osvědčivší se „třetí cesta” nevyvinula. S výjimkou zajímavé a v něčem pro dnešek i zlověstné čínské cesty modernizace a „historického kompromisu“, který lze charakterizovat jako panství monopolní byrokracie nad tržně-kapitalistickou ekonomikou, o kterém byla rovněž řeč. Uvidíme, kam se to postupem doby vyvine.

A tak došlo k zániku reálného socialismu, což se událo cestou řetězu státních (politických) převratů a následnou restaurací kapitalismu. Přitom státní převraty se paradoxně neděly s jasným a jednoznačným programovým postulátem kapitalistické restaurace. Petr Sak k tomu píše: „Celý tým propagandistů, psychologů, marketingových odborníků a dalších profesí odvedl mistrovské dílo, z výchozí názorové pozice odvedl postupně lidi k jiným hodnotám, názorům, postojům. Když porovnáme současnost s proklamacemi Václava Havla a dalších ‘osobností’ převratu na náměstích v listopadu až lednu, tak vidíme něco zcela rozdílného. Výzkumy veřejného mínění v listopadu a v prosinci 1989 ukázaly, že drtivá většina si přeje socialismus. Pro kapitalismus bylo ve výzkumech pouze 4 – 7%. Proto také Václav Havel říkal, že ho nepřátelé pomlouvají, že je proti socializmu. Tehdy také ještě chtěl rozpustit nejen Varšavskou smlouvu, ale i NATO.“ (53) Ale stačilo pár měsíců provozování reálné politiky – a bylo všechno jinak. Dosavadní tradice a dobové převládající iluze byly opuštěny ve prospěch nových iluzí a zcela prozaické „ekonomické transformace“, jež se vyvinula v predátorské rozchvácení národního majetku a z velké části jeho zničení nebo zašantročení do ciziny. Snahy některých expertů (zejména Valtra Komárka, ale i Miloše Zemana a řady spíše levicových ekonomů) o vnesení prvků cizorodých ve vztahu k dobově módnímu neoliberálnímu ekonomickému dogmatismu byly rázně odmrštěny novou politickou reprezentací a prostě se zhaslo („útěk před právníky“), aby na chystané zlodějny, na rozchvácení národního bohatství nebylo vidět. Ale to už je jiný příběh.

Rozsáhle byly v tomto textu dokumentovány a komentovány procesy rozkladu a zániku reálného socialismu v metropoli, v SSSR, ale i u nás. V Československu šlo o zajímavý příklad satelitního režimu. Zajímavé bylo sledovat jeho překvapivě rychlý a totální rozklad. Klíčová událost, tedy policejní zásah na Národní třídě večer 17. listopadu 1989 je výše označována různě, od policejního výprasku po začátek státního převratu. Nyní je příležitost zamyslet se nad tím, zda to byla opravdová revoluce, dokonce „sametová revoluce“, nebo pouhý státní (politický) převrat. Vzhledem k tomu, že skončil ve svých podstatných důsledcích restaurací ekonomického systému, který zde již v minulosti existoval, za revoluci jej označit nelze, to snad spíše za restauraci předúnorových poměrů, i když ani to není úplně správné konstatování. Dnešní polokoloniální kapitalismus se od toho předúnorového i prvorepublikového přece jen dost liší.

Listopad 1989 se poněkud podobal oněm povedeným „barevným revolucím“, jež s takovou chutí platí, připravuje a provokuje v posledních 20 letech naše euro-atlantická globalistická oligarchie a jí úkolované servisní skupiny byrokratů, fízlů, vojáků, presstitutů a užitečných idiotů všeho druhu. S tím rozdílem, že v přípravě a vyprovokování listopadových událostí u nás měla doložitelně klíčovou roli Moskva, nikoli Západ, ač i ten se určitě snažil. Přitom jejich důsledkem byla restaurace kapitalismu a výrazný odklon Prahy od Moskvy směrem k agresívnímu primárně protiruskému euroatlantismu. V roce 1989 byli na Západě vývojem ve východní Evropě poněkud zaskočeni a do té doby ani neměli nacvičeno, jak vyvolávat „barevné revoluce“ ve svůj prospěch. Ale záhy poté se to doučili a od prvého desetiletí nového století nám je opakovaně předvádějí.

Cena reálného socialismu jako dějinného experimentu nebyla nijak nízká. Ale nebyla řádově odlišná od ceny hrazené společností vždy při dějinných zvratech. Pokaždé je to podobné: Řada zničených a zmrzačených životů, množství zmařených profesních kariér a lidských existencí, množství zlikvidovaných, zdevastovaných, zašantročených ekonomických i kulturních hodnot. To vyvažují netušené oslnivé kariéry nových kádrů orientovaných na vítězství nové moci, zde tedy reálného socialismu. U nás reálný socialismus znamenal také dotažení a završení původní postupné kapitalistické industrializace českých zemí, ale zejména pronikavé a rychlé zprůmyslnění Slovenska. Přes své výrazné systémové slabiny akumuloval reálný socialismus za desetiletí své existence nezanedbatelné majetkové hodnoty a umožnil – zejména zpočátku – slušný ekonomický rozmach.

Několik doplňujících vzpomínek a postřehů pamětníka pozdního reálného socialismu

Marná sláva, autor tohoto textu vyrostl v brežněvovské a následné závěrečné etapě dějin reálného socialismu a měl možnost nejen zblízka vnímat dějinné zvraty i všední dny té doby, ale zajímal se od svých studentských let o zřízení, v němž mu bylo dáno prožívat dětství, mládí i značnou část dospělého věku. Proto ještě několik poznámek a v průběhu let získaných a ověřených poznatků.

Předně bylo výše v tomto textu pojednáno o třídním pojetí dějin. V reálném socialismu existovala monopolní byrokracie jako klasicky definovaná panující třída, pod ní byly servisní vrstvy zajišťující její panství. Níže pak byl celý zbytek společnosti, její veliká většina, a to v postavení poněkud amorfní porobené, utlačované, nemilosrdně ukázňované a vykořisťované třídy, navíc zčásti natlačené do dobrovolně-povinných servisních organizačních struktur, jako byly oficiální odbory, další „společenské organizace“ včetně nižších, základních stupňů stranických struktur. I za takové situace a dokonce i v dobách nejtužšího stalinistického režimu se čas od času otevřeně a zjevně projevovaly konflikty, které byly beze všech pochyb projevem třídního boje v jeho živelných formách. Docházelo ke vzpourám, povstáním a pokusům o změnu poměrů, a to jak v “Sojuzu”, tak i v satelitních státech.

Příkladem budiž masakr v Novočerkassku ve dnech 1. až 2. června 1962, kdy proběhly v místní továrně vyrábějící elektrické lokomotivy rozsáhlé protesty proti zdražení potravin a zvyšování pracovních norem. Stávkující rozehnala armáda za pomoci tanků a kulometů, zemřelo 26 lidí a desítky byly zraněny, za organizování protestů bylo popraveno sedm osob. (132) Jde o klasický scénář, mnohokrát opakovaný v různých místech a dobách: Změny životních poměrů porobeného lidu směrem k horšímu – následují masové protesty – někdy se jen bouřlivě demonstruje, jindy přerostou až v ozbrojené povstání – následuje brutální ozbrojený zásah panující moci – po potlačení následují tvrdé policejní a soudní represe. Další velmi podobné události proběhly v Berlíně a dalších východoněmeckých městech v červnu 1953, v Polské lidové republice pak opakovaně, v několikaletých časových odstupech: V červnu 1956 povstání v Poznani, v prosinci 1970 bouře na baltském Pobřeží, v roce 1976 v Radomi a v traktorovém závodě Ursus u Varšavy a pak opět v srpnu 1980 postupná okupačně-stávková vlna po celé zemi. Tentokrát už ale nenásledovala obvyklá mocenská brutalita, ale vyjednávání a lidem vynucený vznik nezávislých odborů, jež po přechodné období suplovaly i neexistující politickou formu vyjádření třídních zájmů porobené společnosti. Až po 15 měsících přichází brutální vojensko-policejní protiúder a země se na několik let ponoří do přímé vojenské diktatury, nemající v mírové situaci v dějinách reálného socialismu obdobu. Ale tento akt poslední naděje panující třídy na udržení panství nad společností jí už jen tak neprojde: Povede k rychlému vnitřnímu rozkladu samotné monopolní byrokracie a odtud už vede přímá a rychlá cesta k definitivní destrukci reálného socialismu v Polsku.

A co byly nepokoje v řadě československých továren a měst (Plzeň, Strakonice, Velešín …) u příležitosti měnové reformy oznámené v sobotu odpoledne 30. května 1953? V Plzni došlo 1. června 1953 k regulérnímu povstání, asi 250 lidí bylo zraněno a po policejním potlačení následovala řada rozsudků nad zatčenými účastníky. Tady se vzepřela utlačovaná společnost svému plánovitému ožebračení! (133)

Někdy vzpoura proti stalinistickému režimu přerostla až v pokus o státní převrat, typicky v Maďarsku na podzim 1956. Pokus, který by se býval bezpochyby zdařil, pokud by jej nerozdrtila brutální silou Sovětská armáda. Jsou ale i povstání ještě obdivuhodnější a neuvěřitelnější: Proslulé Kengirské povstání v lágru Gulagu poblíž kazašského města Džezkazgan, nedlouho po smrti generalissima Stalina a po odstranění jeho dlouholetého lidového komisaře vnitřních věcí Lavrentije Beriji. Kengirské povstání trvalo plných 40 dní, mělo kvalitní organizaci a zavedlo obdivuhodnou vnitrolágrovou samosprávu. Skončilo 25. června 1954 útokem tanků, ostrou střelbou a strašným masakrem vzbouřených vězňů. V roce 1955 následovaly rozsudky smrti nad vůdci a organizátory. (134)

Existovaly tedy přece jen čas od času případy obdivuhodného lidového vzepětí proti panství monopolní byrokracie. Jako malý kluk jsem zažil rok 1968 a dodnes si pamatuji, jaké obecné naděje, jaké nadšení pro změny panovaly prakticky v celé společnosti. Tvrdé stranické jádro mlčelo a nebylo vidět. Porobená společnost na chvíli uvěřila, že může být líp, že dokonce může žádoucí budoucnost spoluurčovat. Vzepětím lidové aktivity, vynalézavosti a soustavného odporu vůči okupantů ve dnech následujících po oné noci z 20. na 21. srpna 1968 dochází svého vrcholu spontánní, obdivuhodně masová a přitom nedestruktivní, ale veskrze tvůrčí lidová aktivita, spontánní činnost zdola, a to i navzdory zjevnému faktu, že je již zase po bratrské pomoci spřátelených armád vše ztraceno a kapitulační Moskevský protokol je již podepsán. Následuje mstivá normalizace, krvavě zahájená brutálním zásahem ozbrojených složek proti masovým pražským demonstracím v den prvého výročí internacionální pomoci pěti bratrských armád. A pak už jen postupné lámání charakterů, převlékání kabátů, zadupávání řady lidských existencí do bahna kombinované se slibným startem nových perspektivních a ochotných kádrů, kterým se čistkami uvolnil netušený prostor pro nadějné kariéry v nových podmínkách. To vše jsem měl šanci jako dospívající mladíček vidět, sledovat a se zděšením prožívat. Navždy mě to hluboce poznamenalo.

Opojná, nadějná atmosféra při nastoupení cesty žádoucích liberalizačních a demokratizačních změn z roku 1968, to bylo něco, na co se nezapomíná. Žil jsem tím řadu dalších let a přispělo to podstatně k formování mého názoru na svět. Připomnělo se mi to náhle o řadu let později, když jsem byl v Polsku v létě 1981 a opět cítil stejnou radostnou atmosféru nadějí na změny, na šance nastoupené společenské obnovy a obrody a naděje na slibnější budoucnost. Lidé byli tehdy neuvěřitelně vstřícní dokonce i vůči nám, Čechoslovákům, ačkoli mohli mít veškeré rozumné důvody zrovna nám nedůvěřovat. A když jsem se s velkou dávkou štěstí prosmykl do Polska navzdory skrytému a utajovanému uzavření hranic o rok později, už v době válečného stavu, nestačil jsem litovat a vzpomínat na to, co se u nás dělo v roce 1969 a později. Zklamání, beznaděj, deziluze, ale i záplava svobodných, nezávislých podzemních skupin a aktivit, záplava podzemního tisku povzbudivého obsahu… Třetinu všech svých peněz jsem tehdy věnoval na podporu vydávání podzemních periodik. Polský srpen 1980 byl třídní vzpourou přímo učebnicového charakteru. Možná dokonce poslední klasického střihu. Brzy se pak panující třídy Západu a jejich servisní skupiny naučily taková autentická a spontánní revoluční vzepětí lidu zištně provokovat a poté prostě ukrást a využít, lstivě zneužít ve svůj vlastní sobecký prospěch. Není třeba zdůrazňovat, že lid je pak bez jakýchkoli ohledů odkopnut a opět se stává předmětem útlaku. Z domácích účastníků avansují zpravidla pouze arivisté, cyničtí kariéristé a kompradorské skupiny.

Na Polsko počátku 80. let se nedá zapomenout. Předseda Mezipodnikového stávkového výboru v Gdaňsku Lech Wałęsa byl tehdy mladým, sympatickým dělnickým vůdcem, který na čas překročil meze svého vlastního osobnostního i kulturního formátu, byl stržen bouřlivým vývojem těch dní k nevšední roli. Dodnes si pamatuji jeho památnou větu: „Nasza, robotnicza sprawa, ciągle jest otwarta!” Naše, dělnická věc je stále otevřená! Pak už šel ale jinými cestami, cestami reálné politiky a konzervativního katolicismu, na nichž brzy opustil druhdy neuvěřitelnou, hvězdnou roli v rozhodující dějinné chvíli.

Podobné opojně nadějné to bylo i v prvých dnech listopadových událostí u nás v roce 1989, Opět lidové vzepětí, víra v lepší budoucnost, kterou si budeme spoluurčovat. Jak to celé dopadlo, dnes už víme. Byli jsme naivní. To se lidu v dějinných zlomových časech opakovaně stává. Nakonec mu zbývá jen role pasivního a manipulovaného komparsu v pozadí událostí. Nicméně to, že se v listopadu 1989 lidový kompars masově pohnul, teprve rozhodlo a vedlo k pádu reálného socialismu, nikoli tedy policejní výprask na Národní třídě. Ten by sám o sobě zůstal pouhou epizodou, jednou z mnoha. Výše v tomto textu jsme se poučili, že lid tehdy rozhodně nezamýšlel restauraci kapitalismu, tíhnul k svobodné cestě dalšího vývoje, který viděl značně matně, ale kapitalistická restaurace to tehdy rozhodně nebyla.

Ještě poznámka k personálnímu složení monopolní byrokracie. Jaký byl osobnostní a profesní profil typického příslušníka tehdejší panující třídy? Ještě dlouho po skončení klasického stalinistického období reálného socialismu byli u moci lidé, kteří zahajovali svou veskrze aparátnickou kariéru v období před rokem 1953. Nikita Sergejevič Chruščov byl ročník 1894 a účastnil se občanské války. To byla ještě generace přímých Stalinových spolupracovníků, současníků a také spoluviníků. Nikita Sergejevič byl sesazen svými kolegy z politbyra v roce 1964 a zemřel jako důchodce v roce 1971.

Následovala generace představovaná Leonidem Iljičem Brežněvem (ročník 1906), který velice typicky během 40. a 50. let stoupal ve stranických funkcích od vedení oblasti, přes vedení strany postupně v několika sovětských republikách až po nástup do vrcholové politiky v roce 1960. Za války byl generálem – politrukem. Jeho generace vrcholných představitelů provedla v roce 1964 puč proti Chruščovovi, ovládla vedení strany a státu a byla potom u moci vlastně až do poloviny 80. let. Po roce 1980 rychle vymírala, často ještě ve funkcích. Tak dlouhá vláda již zestárlé generace měla mít podstatný negativní vliv na šance systému v závěrečném období existence reálného socialismu a přispěla svou politickou rigidností, zkostnatělostí a nečinností, jež způsobovala kupení a růst neřešených problémů a rozporů, k rychlému konci reálného socialismu.

Pak tu byla poslední vůdcovská generace, reprezentovaná Michailem Sergejevičem Gorbačovem (ročník 1931). Svou aparátnickou kariéru tato generace zahajuje počátkem 50. let, ale její další průběh je již zcela mimo období Stalinovy vlády. Všichni členové mocenské věrchušky i ostatní monopolní byrokraté se vyznačovali jednoznačně stranicko-aparátnickou kariérou. Pouze v mládí ti starší normálně pracovali (traduje se, že mladičký Brežněv byl zprvu topičem v kotelně), ti mladší regulérně vystudovali vysokou školu. Gorbačov studoval v 50. letech už jako člen strany práva na Lomonosovově universitě, pak si doplnil vzdělání tím, že v 35 letech svého věku dokončil roku 1966 zemědělský institut a stal se zemědělským ekonomem. Pak snad několik málo let pracoval v takové profesi, ale od roku 1970 počíná jeho strmá politická kariéra (135). K původní profesi se již nikdy nevrátil.

Velikou a ojedinělou výjimkou tu je životaběh MUDr. Františka Kriegela, který byl celý život s přestávkami trávenými ve stranických funkcích aktivním lékařem (a velmi dobrým lékařem – internistou opravdu byl!). Tento původnem haličský Žid, absolvent pražské německé medicíny, následně interbrigadistický lékař a poté smluvní lékař ve válečné Číně s propůjčenou hodností majora americké armády byl jakousi bílou vránou mezi monopolními byrokraty. V únoru 1948 se osvědčil ve vedení Lidových milicí v Praze. Poté v 60. letech působil jako poradce na Kubě, kde dík svému nespornému organizačnímu talentu (který osvědčil ostatně už účastí v únorovém převratu v roce 1948) pomáhal budovat dodnes fungující, pověstně kvalitní kubánské zdravotnictví, sloužící zdarma všem. Zdravotnictví, jež je dodnes nejlepším kubánským vývozním artiklem. (136)

Typickým příslušníkem monopolní byrokracie býval dlouholetý, často celoživotní profesionální, kádrový partajní aparátčík, občas jeho kariéra v mládí startuje v aparátu mládežnické organizace, případně v odborových strukturách. Někdy si v průběhu svého kariérního vzestupu odskočí na čas do vysoké státní funkce, často ji zastává paralelně se svým průběžným uplatněním ve stranickém aparátu. Pokud jde o satelitní evropské reálně-socialistické režimy, byl profil modelového aparátčíka obdobný.

U nás to bylo konkrétně takto: nejprve byly ve hře na rozhodující úrovni, v mocenských funkcích dvě generace předválečných komunistů. Ti tvořili vůdčí skupinu, jež velela po pečlivé přípravě a se Sověty v zádech únorovému převratu v roce 1948. Tento převrat a následující léta daly zrod nové generaci svazáků a mladých budovatelů. Jejich přesvědčení bylo kolikrát i upřímné. A tihle mládežníci jak stárli, tak i postupně střízlivěli. Přelomových bodů bylo na cestě jejich ideového a světonázorového zrání víc. Měnová reforma v roce 1953, zjara 1956 XX. sjezd KSSS. V létě 1956 povstání v polské Poznani a v listopadu téhož roku bylo maďarské povstání rozdrceno sovětskými tanky. Kdo měl zájem, byl informován.

Počátkem 60. let začalo být hurá-svazáctví z módy. Následují hospodářské otřesy a rozpad pětiletky. A jak jdou léta, generace svazáků se štěpí na ty, kdo zvolili osvědčená dogmata a nechtějí nic měnit, a na ty, kdo by rádi modernizovali, reformovali a liberalizovali. Budovatelské veršovánky jsou už zapomenuty. Včerejší svazáci nyní prosazují a aktivně provádějí „obrodný proces”. Po internacionální pomoci bratrských armád jsou postupně odstavováni stranickými prověrkami a čistkami. Před těmi, kdo si zachovali tu správnou politickou orientací, se otevírají netušené kariérní možnosti. Jejich konkurenti ze stejné nebo i starší generace jsou odstaveni a je tu množství funkcí, jež se musejí obsadit. No, neberte takovou šanci!

Ovšem během 70. a 80. let vyrůstá nová generace potenciálních aparátčíků a politických koryfejů. Normalizátoři se ještě mohou utěšovat vírou, že nezklamali a projevili principiální zásadovost. Mladá, nastupující generace už je ryze kariéristická, pragmatická, už nemá ani zbytky nějakého niterného přesvědčení, ideologické uvědomělosti a doktrinální pravověrnosti. Vše je jen povinné vnějškové divadlo, které se hbitě učí hrát. A zrovna, když se tito noví kádři dostávají do pozic, kde lze mít opravdovou moc a hrát o vrcholové funkce, přichází listopad 1989. No, nenaštvalo by vás to? Tak pěkně měli našlápnuto!

Odmlada mě v této souvislosti docela překvapovala jistá plochost, tuctovost a šeď jednotlivých osobností v čele strany a státu. Po listopadu 1989 jsem byl udiven nevýrazným obsahem promluv i třeba takového Alexandra Dubčeka, modelového představitele té určitě lepší sorty reprezentantů monopolní byrokracie. Za 20 let, kdy byl mimo mocenský aparát a naopak v kontaktu s reálným životem, jako by se ničemu nenaučil, ani nijak dál se nerozvinul. A to představoval svým způsobem spíše nadprůměr mezi monopolními byrokraty. Pokud bychom se blíže podívali na předposlední nebo úplně poslední garnituru představitelů starého režimu, byl by dojem jisté osobnostní plochojevnosti ještě pronikavější.

Ale není to zase tak jednoduché. Politici a byrokraté západní provenience – a zejména to platí o příslušnících dnešní eurounijní věrchušky – jsou zpravidla také podobně fádními typy byrokraticko-korporátních šedých myší. Jde zhusta o zjevy jaksi (chemickou terminologií řečeno) bez barvy, chuti a zápachu, prostě takové nijaké. Odložení vysloužilí politici původem z národní úrovně se tu střídají s lidmi bez jakékoli výraznější minulosti. Jak někdejší reálně socialističtí aparátčíci, tak i zápaďáčtí političtí koryfejové dneška mají řadu společných, opakujících se osvědčených rysů. Mají řadu obdobných kádrových předpokladů k vítězství v často spíše negativní selekci při výběru do funkcí předurčujících k panování nad druhými. Bývá to dar rychlé orientace v interpersonálních, frakčních a mocenských konstelacích, velice pružná, veskrze pragmatická kariéristická přizpůsobivost a schopnost ryze účelového chování. Bývá to ctižádostivá troufalost spíše než opravdové nadání k administrování. Spíše jde o hypertrofovanou ctižádostivost a nahou vůli k moci, nežli o nadání k obsluze jakékoli veřejné, řídící a mocenské agendy. Musejí ovšem vždy fungovat ke spokojenosti svých momentálních nadřízených a často i posluhovat v zákulisí mocným neformálním nátlakovým a lobbistickým skupinám. Vysoká až bezcharakterní přizpůsobivost bez vlastního názoru je vítanou vlastností. S trochou nadsázky jde v případě obou skupin o typy spolehlivých a výkonných administrátorů libovolných agend od zajišťování úklidu ulic a provozu poštovních služeb až po obsluhu plynových komor. Jsou – obecně vzato – zneužitelní k čemukoli.

Jak bývalí příslušníci monopolní byrokracie, tak i naši nynější političtí zeměpáni mají společný instinktivní odpor, hluboce zakořeněnou neochotu k hlubším (systémovým) změnám. To je vždy riskantní záležitost, daleko bezpečnější pro další pokračování vzestupné kariéry je rutinní administrování ve stávajícím, již dobře osahaném prostředí, všednodenní výkon moci. I proto byl reálný socialismus tak těžko reformovatelný, i proto je soustava orgánů dnešní EU tak nepružná, nedemokratická, zbyrokratizovaná, schopná zásadní problémy průběžně zametat pod koberec a tvářit se, že se nic neděje. Zásadní otázky se jeví účelným neřešit, ale nechat vyhnít. Jsou si opravdu v mnohém podobní – víc než jsme si mysleli.

Rozhodně ani tu ani onde neočekávejme výskyt žádných košatých a výrazných renesančních osobností, morálně, mentálně i vzdělanostně a nadáním pro tvůrčí aktivity bohatých zjevů. Takové je třeba hledat jinde, zejména mezi intelektuály a umělci, ale překvapivě i mezi úplně běžnou populací, jež kolikrát skrývá opravdu obdivuhodné a veskrze sympatické i opravdu úctyhodné zjevy. Řadu jsem jich měl možnost poznat za léta svého profesního působení.

Poznámky a odkazy:

Související články:

• Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (12. díl)
• Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (11. díl)
• Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (9. díl)
• Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (4. díl)
• Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (6. díl)
• Daň z internetu a podnikání v XXI. století (část I.)
• Banka AIIB aneb Zdání může klamat
• Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (8. díl)
• Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (6. díl)
• Negativní úrok a jeho negativní důsledky