Karel Sýs
3. 12. 2020
(Rozhovor pro českou redakci ruského zpravodajského serveru Sputnik. Otázky kladl Vladimír Franta)
V tomto měsíci uplynulo 100 let od sepsání hry Karla Čapka R.U.R.; pojednává o vývoji a výrobě univerzálně rozumových robotů. Dobrá myšlenka lidí se nicméně zvrhává a nastává apokalypsa lidstva. Marxistická teorie, pokud vím, zas až tak roboty nevítá, jelikož pokud lidé přestanou pracovat, za co si budou kupovat, co potáhne ekonomiku? Jak poselství hry čtete vy?
Především uvedu, že slovo robot nevymyslel ani Josef ani Karel Čapek. Slovo robot jsem našel v knize z 19. století, pojednávající o hospodářských strojích („Robot Wichterle – Brno“). A když půjdeme až do středověku, dojdeme k robotě. K práci na jiné. „To je ale róbo,“ pochvalujeme či stěžujeme si dodnes.
Ale to nijak nezmenšuje Čapkovu jasnozřivost.
Nevím, jestli Marx o robotech psal, v jeho době ještě člověk ovládal stroj; nicméně záleželo na tom, kdo onen stroj vlastnil. Neživý stroj se stal nástrojem vykořisťování. Rozbíjení strojů, třeba tkalcovských stavů, se ukázalo neúčinné. Pokrok nešlo zastavit.
Zní to lákavě – stroje za nás všecko udělají! Budeme se jen povalovat u televize!
Kupovat, jíst, pít a jásat na dluh! Kdo ho splatí? No problem, nema problema…
Hiedi a Alvin Tofflerovi v Nové civilizace napsali, že s pokročilými technologiemi nebude potřeba, aby většina lidí ve státě pracovala. Varují, že to lidé psychologicky nezvládnou, resp. svůj volný čas. Lidé degradují také v R.U.R. (podobně je tomu i u H. G. Wellse, resp. v jeho Stroji času…). Nynější konzumní společnost, jako by tento předpoklad potvrzovala. Jaký je váš pohled na budoucnost naší společnosti?
Degradace lidství vyhovuje strůjcům nového světového řádu. Jsme vedeni ke zblbnutí. Hamletův monolog je přerušen reklamou na neodkladnou koupi zaručeně nepromokavých vložek.
A co nevidět Hamlet bude považován za kazisvěta, který nám divákům ukrajuje ze zajímavé informace, kde a za kolik lze tyto vložky sehnat, i když z principu nemenstruujeme.
Roboti berou lidem práci i dnes a lid to odevzdaně vítá. Nakonec nebudeme dělat nic, než čučet na monitor. Ten odpoví na každou otázku, jen ne na tu „žít či nežít“.
Paradoxně se opakuje tentýž jev – situace popisované spisovateli v době, kdy se jejich vize ani zdaleka nesplnily, se plní o několik desetiletí později.
Lemova kniha Futurologický kongres vyšla v roce 1971, česky 1977. Když ji čteme v roce 2020, běhá nám mráz po zádech. Prorok Lem přesně věděl, v čem budeme žít dnes. Ve světě umělých iluzí, v němž máme jediné právo: bavit se a nezlobit.
Kdybychom srovnali otázku robotiky u Isaaca Asimova, Harryho Harrisona, Karla Čapka, mám na mysli určitou schopnost robotů se „polidštit“, antropomorfizovat. Jak si vykládáte především fakt, že člověk vlastně sní o tom, aby vytvořil tvora sobě rovného? Jak se vám tu jeví určité paralely s kreacionismem a náboženstvím? Mimochodem slavný snímek sci-fi film „Číslo 5 žije“ prý bude mít remake.
Ano, snění o tom, že vlastní rukou stvoříme svého golema, možná i navzdory Velkému Stvořiteli Všehomíra, prolíná historií lidstva odjakživa. Jenže to má a vždycky mělo háček: kdo se zmocní šému?
Ruská bioložka Lepešinská tvrdila, že mrtvou hmotu lze oživit. Vysmáli se jí a dnes ji nenajdeme ani v encyklopediích. Akademik Oparin zas toužil vytvořit život z koacervátních kapiček. To vše je jen honba za homunkulem, který by lidem sloužil i posluhoval.
V Čapkově dramatu lidé umírají, přežili ale dva roboti, kteří k sobě vzplanou láskou. Ruská filozofie říká, že krása (cit, láska) spasí svět. Dnes je lidstvo ohroženo genovými experimenty, různým čipováním; technologie předbíhají přirozenou biologii člověka. Dá se tento proces ještě vůbec ukočírovat? Jak technologie přerůstá člověku přes hlavu, vidíme i u Stanislava Lema v jeho „Golemovi 14.“ Tedy, přežijeme jako lidé?
Vrátím se ještě k šému. Kdo ho bude vlastnit? Roboti dnes likvidují dělníky v automobilkách. Ale i propuštěnci sní o automobilech bez volantu, do nichž si sednou a jen namačkají cíl. Jenže co když je místo na Riviéru dovezou k jámě Posledního soudu?
Člověk je od narození sledován, čipován, filmován, zaevidován do kartoték všeho druhu, nachytáván na švestkách… Je to ještě člověk? Nakonec ho přejde chuť na cizí švestky, bude se bát souložit s neočipovanou partnerkou, nebo přestane souložit vůbec, jako americký manažer, který se setkává s „ženami“ předvádějícími se za polopropustným zrcadlem.
Když ještě žili lidé… Tak pojmenoval svoji prorockou knihu scifista Clifford Simak, nebo chcete-li Šimák. V tom názvu je jedna z odpovědí na vaši otázku.
Karel Čapek je skutečně výjimečný spisovatel. Kterými aspekty své tvorby zaujal vás?
Přikloněním se k obyčejným lidem. Nenapodoboval jejich jazyk, on jím opravdu mluvil. A nezpronevěřil se jim.
Asi jako se říká o Bizetovi, že v opeře Carmen napodobil španělskou hudbu. Ne, hudba Carmen je nefalšovaně španělská.
V Ikarii kdysi vyšla povídka Jamese P. Hogana „Daleká cesta pro princeznu“, kde roboti stvořili genetickými kombinacemi lidskou holčičku; doufali, že jim humanoid odpoví na základní otázky bytí. V R.U.R jsou dva roboti jako Adam a Eva na začátku nové společnosti, nového života. Jak moc máme lpět na své současné humanoidní inkarnaci? V čem vidíte vy katarzi?
Robotický Adam a robotická Eva jsou nejen skvělým námětem, ale i působivým varováním. Tvorové smontovaní člověkem nikdy nemohou být stvořeni. Duše do sebelépe napodobeného těla nevkročí.
Pokud se podíváme na robotiku z pozice dneška. Co vás nejvíce udivuje? Umělá inteligence a umělé sítě? Nebo fakt, že počítač již dnes umí napsat básničku?
Ano, virtuální možnosti jsou závratné. Místo co bych listoval v encyklopedii, nechám si poradit internetem. Ten ovšem může lhát stejně jako kniha. Ale knihu mohu potěžkat, můžu jí listovat, pod rukama cítím papír. To je nenahraditelné.
Počítač může zrýmovat či zveršovat cokoli, to dělali i italští futuristé a dogmatičtí surrealisté, ale nic z toho nebylo. Poezie je něco absolutně jiného než sebefikaněji vymyšlený program.
