Jaroslav Bašta a -rp-
22. 12. 2020 PrvníZprávy
Historie nám už mnohokrát ukázala, že svobodné a férové volby jsou pro fungování a existenci demokracie podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Možná to souvisí se samotným původem a principem demokracie v dávném Řecka a Římě.
(Na snímku historik a bývalý ministr a diplomat Jaroslav Bašta)
Základem demokracie se stala osobní odpovědnost jednotlivého občana za blaho obce, kterou vyjadřoval svým hlasováním na shromáždění. Platilo, že po volbách či jiném hlasování se menšina podrobila rozhodnutí většiny, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Tyto principy ve svých zárodečných podobách v Evropě přežily po zániku antického období celý středověk, a nabyly svou moderní podobu mezi sedmnáctým až počátkem dvacátého století, kdy se volební právo ve všech demokratických státech stalo rovným a všeobecným. Po I. Světové válce totalitní režimy z ní vzešlé – bolševismus, fašismus a nacismus – instrument demokratických volen využily ke svému převzetí moci. Pak je buď bez náhrady zrušily, nebo z nich učinily jeden z mnoha rituálů sebepotvrzování vládnoucího režimu. Charakterizovala je jednotná kandidátka a výsledky kolem 99%. Jediné, co z toho období přetrvalo dodnes, je Stalinova poučka o tom, že „Není důležité, jak lidé hlasují, rozhodující je, kdo počítá hlasy“.
Tento zdlouhavý historický úvod jsem použil, abych vysvětlil kořeny toho, proč dnes volby zdánlivě demokratické mohou vyprodukovat takové absurdity jako jsou dědičné prezidentské „demokracie“ na Kavkaze či v arabských zemích (např. Ázerbajdžán a Sýrie), svým způsobem sem patří i systém „adoptivních prezidentů“ v Ruské federaci vytvořený po vzoru úspěšné dynastie adoptivních císařů ve starém Římě. B. Jelcin „adoptoval“, tedy označil za svého nástupce V. Putina, ten stejně postupoval s D. Medvěděvem, který mu to gesto po skončení svého funkčního období vrátil.
Po pádu Železné opony v roce 1989 jsme mohli pozorovat hlavně ve východní Evropě určitou renezanci principů parlamentní demokracie a volby se zase staly jejím svátkem. V Polsku, Maďarsku a občas i v České republice si stále ještě myslíme, že rozhodovat má vítěz voleb, přitom však odmítáme dobře míněná doporučení, kdo by jím měl být. Nakonec to došlo tak daleko, že naši noví mentoři a protektoři z řad západních progresivistů musejí naše zpátečnictví korigovat pomocí opakovaných pokusů o barevné revoluce. Ty nás mimo jiné mají poučit, že demokratický princip rozhodování většiny je zastaralý. Smí fungovat jenom v případě, že v něm hlavní slovo budou mít menšiny, nejlépe ty nikým nevolené. Na vlády či prezidenty, kteří to nepochopili, se vedle řvoucích demonstrantů na ulicích posílá i paní eurokomisařka Jourová, aby je poučila o principech právního státu.
Z těchto důvodů parlamentní volby v příštím roce nabývají na mimořádné důležitosti. Bude to totiž stejně vyhrocený ideologický střet jako v posledních prezidentských volbách. Na jedné straně konzervativní zastánci národního státu, ve své většině levicového přesvědčení, na té druhé progresivisté v čele s Piráty usilující o „více Evropy“. Což mimo jiné ve svém důsledku znamená podporu migrace a následné islamizace našeho kontinentu. Pokud je označím za anticivilizační protievropské hnutí, nebudu daleko od pravdy.
Vyhrají-li progresivisté (ti, kdo je označují za neomarxisty, asi berou Marxovo jméno nadarmo), volby v příštím roce se stanou na dlouhou dobu posledními svobodnými volbami u nás. Vítězství zpečetí volební reforma, která zavede distanční hlasování poštou či mobilem roztažené na delší časový úsek. Pak nejspíš po rakouském vzoru se sníží minimální věk voliče na 16 let. Tento trik pomohl vyhrát československým komunistům volby v roce 1946, kdy poprvé volili již od osmnácti místo od dřívějších 21 roků. A jak ukázalo neformální šetření volebních podvodů v Bělorusku, část hlasů pro Lukašenka přišla před dnem voleb korespondenčně. V přímém hlasování spíše uspěla opozice. Proto tak protestuje. Podobnost s USA tedy není náhodná. Zkrátka, distanční hlasování od ďábla jest.
Vyhrají-li v příštím roce konzervativci, měli by zavést jednodenní volby s povinnou účastí jako za Masaryka. Jsou odolnější jak proti podvodům, tak proti zpochybnění.
Jedním z důležitých faktorů, který ovlivní v roce 2021 výsledek, bude volební účast. Nižší vyhovuje progresivistům, takže asi se budou snažit o volby předčasné, ještě než utichne hysterie kolem pandemie COVID-19. Doufám, že se jim to nepodaří, končí komentář Jaroslav Bašta.
