Marie Neudorflová
20. 11. 2020
Paní docentko Koldinská,
reaguji na Vaše názory na význam následků bitvy na Bílé hoře v pořadu ČT. Je politováníhodné, že Vaše a podobné nepravdy dostávají prostor v médiích a na školách a přispívají k rozleptávání identity, integrity a zdravého sebevědomí českého národa ku prospěchu mocných — nadnárodních korporací, globalistů, římskokatolické církve. Není divu, že pak historie mladé lidi nezajímá. Nevadí Vám, že přesně tomu asi přispíváte? Je to velmi nebezpečný proces i z hlediska podmínek potřebných pro demokracii.
Vaše názory jsou v souladu se současným trendem dezinterpretovat historii ve prospěch mocných, ve prospěch nedemokratických přístupů. To znamená v neprospěch demokratizačního úsilí, které má kořeny již v reformačním období. Do Bílé hory nebyla protestantů „hrstka“, ale téměř 90% obyvatel zemí Koruny české. Nikdo je k protestantství nenutil, nikdo neznásilňoval jejich svědomí, ani svědomí 10% katolíků, které nikdo nevyháněl. Kolik bylo Němců v té době v českém království? Většina asi přicházela kvůli svobodě, toleranci, snad bylo slušností se přizpůsobit i v jazyce. Vaše argumentace je vysoce manipulující, věcně neobhajitelná, zvláště tvrzení, že společnost se po Bílé hoře stabilizovala a vytvořila „ohromující baroko“.
Předbělohorská úctyhodná svoboda, vzdělanost obecného lidu a náboženská tolerance, poklidné soužití protestantů a katolíků, začalo být silně narušováno až Habsburky, kteří své sliby a závazky vůči českému království nebrali vážně. Peníze na to „fascinující baroko“ plynuly z bezmezného vykořisťování většiny, venkovského lidu, a sloužilo hlavně jako manifestace moci katolické církve a Habsburků. Kultura byla pod netolerantní kontrolou církve. Mše byly latinské, někdy i kázání. Dochovaly se z těchto chrámů nějaká kázání? Bylo by to poučné. Co si z toho měl lid vybrat? Znáte vůbec reformační kulturu, myslím nejen Biblí Kralickou? Úroveň národa a společnosti se přece nedá poměřovat stavbami a rituály.
Srovnala jste si někdy základní hodnoty doby reformační a doby pobělohorské? V prvém případě to bylo slovo boží, Bible, která se četla a diskutovala nejen v rodinách, ale i v kostelech a na veřejnosti, kázat mohly i ženy — úžasná škola dobírání se pravdy, mravných přístupů k životu, kultivaci svědomí. Bohužel, část šlechty se časem odcizovala výhodami od katolického císaře. V druhém případě absolutní poslušnost církvi, její interpretaci Bible, zakázané lidu, který již nesměl přemýšlet. Až do 19. století katolická církev bránila i násilně rozvoji a popularizaci vědy. To lámalo charaktery lidí, jejich důstojnost.
Přesto mnohé z reformace přežilo, hlavně u vzdělanějších osobností. Mnozí obrozenci měli silné povědomí o české reformaci, čerpali z ní inspiraci pro svou práci pro úroveň českého národa. Věřili v jeho pozitivní potenciál, věřili v humanitní metody, ve vzdělání pro všechny, i pro ženy. Nezalekli se násilí se strany mocných. Ale to už bylo v kontextu osvícenství, které odmítalo církve, ale přijalo jako ideál principy svobody, rovnosti, bratrství, původní principy křesťanství, proti jejichž znásilňování se vzbouřila česká reformace jako první.
Marie L. Neudorflová, Ph.D. Praha 16. listopadu 2020
