Některé méně známé souvislosti bělohorského debaklu – K uctění 400. výročí bitvy z 8.listopadu 1620 (část první)

Prameny pro každého

Zájemcům o danou problematiku lze velmi doporučit tyto prameny: velmi kvalitní knihu Dušana Uhlíře „Černý den na Bílé Hoře – 8. listopad 1620“ (Ave, Brno 1998) a vedle ní také rozsáhlý seriál„Bílá Hora mýty a fakta 400 let poté“, který píše Jaroslav Čechura a vychází denně od 23. října 2020 v Lidových novinách s tím, že by měl pokračovat přes samotné kulaté výročí bitvy a skončit až 21. listopadu. Lze doporučit i další běžně dostupný popularizační pramen, a to mohutný dějepisný cyklus „Toulky českou minulostí” sepsaný svého času Petrem Horou–Hořejšem, konkrétně jeho 3. díl (vydal Baronet v roce 1994), str. 177 – 188. Toto úctyhodné dílo má i svou rozhlasovou obdobu (autorem je tu Josef Veselý), jež se knižním cyklem inspiruje, ale obsahově se od něj liší. Je shodou okolností nyní reprízována na stanici Český rozhlas 2. Nedávno byly v  rámci tohoto impozantního cyklu reprízovány právě díly týkající se Bílé Hory, konkrétně šlo o  díly č.  417 (22. září 2020) a 418 (23. září 2020). Uvedené dva díly této velesérie jsou přístupné v hlasové i textové formě k poslechu nebo stažení na webové adresách https://dvojka.rozhlas.cz/417-schuzka-cerny-den-na-bile-hore-7939284 a https://dvojka.rozhlas.cz/418-schuzka-na-bile-hore-7939281. Případnému zájmu čtenářů lze doporučit rovněž díly bezprostředně předcházející a také následující, kde je zachycen širší dějinný kontext Bílé Hory. Vše je k dispozici komfortně na webu veřejnoprávního rozhlasu. Prostudování, případně i zkombinování těchto pramenů dá zájemci docela kvalitní a komplexní vhled do tehdejších příběhů a jejich historických souvislostí.

Dějinná předehra stavovského povstání a bitvy

Příběh Bílé Hory se začal odvíjet vlastně už dlouho před samotným střetnutím. Království „dvojího lidu“ po prožluklém kompromisu Kompaktát na konci husitských válek v roce 1436 (již současníky hanlivě přezdívaných „komprdáta“) neznamenalo ještě žádnou osvícenou nebo moderní náboženskou toleranci, ale jen pragmatické, reálpolitické uznání vzniklé a relativně stabilní mocenské rovnováhy politické a vojenské síly obou táborů, kdy prostě nebylo možno soupeře rychle a jednoduše zničit. Tedy nezbývalo, nežli se domluvit. Ostatně katolická i husitská šlechta jako určující vnitropolitičtí garanti dohody byly vcelku spokojené s výsledky, zejména s dopady oboustranně naprosto pragmatického a zištného rozchvácení církevního majetku – a zloději se s druhými zloději většinou dohodnou docela snadno a rádi. Mezinárodně-politicky to bylo také celkem jasné: nedalo se válčit do nekonečna, když vítězství nad kacířskými Čechami bylo i po řadě neúspěšných kruciát a  proválčených let v nedohlednu. Ale byla to situace, jež měla trvat jen po dobu existence oné mocenské rovnováhy v zemi a pak (po jejím skončení nebo i jen oslabení či zpochybnění) se nevyhnutelně museli aktéři znovu střetnout, dříve nebo později. Podobně tomu bylo i v blízkém zahraničí, zejména v Římské říši národa německého. Po letech selských a náboženských válek bylo třeba vzniklou patovou situaci akceptovat a promítnout do nevyhnutelného kompromisu, alespoň prozatím. V roce 1555 byl proto uzavřen „Augšpurský náboženský mír“, rozdělující napříště Říši na evropský katolický jih a trpěný nekatolický prostor středo- a severoevropských států. Zde byla určena zásada „cuius regio eius religio“, tedy doslova čí vláda – toho víra. Vladaři v Říši měli napříště ve své svrchované kompetenci určit náboženskou orientaci svého státu i svých poddaných (následně bylo toto pravidlo uplatněno a potvrzeno i Vesfálským mírem v roce 1648). A poté – v roce následujícím pro augšpurském dojednání – císař Karel V. Habsburský, důsledný nositel a rozhodný prosazovatel fascinující supervelmocenské koncepce mohutného katolického habsburského světového soustátí rezignoval na své záměry, abdikoval a dožil ve Španělsku jako soukromník.

Ale už v době uzavření onoho říšského míru probíhal v rámci římskokatolické církve Tridentský koncil (1545 – 1563), na němž převládl ostře protireformační kurs a po jehož skončení bylo jen otázkou času a souhry okolností, kdy a kde začne nové střetnutí mezi různými reformovanými náboženskými směry na jedné straně a nyní již militantně se formující útočnou rekatolizační protireformací provázenou silnou tendencí k panovnickému absolutismu na straně druhé. Bylo v podstatě zaděláno na celoevropský konflikt. A český stát „dvojího lidu“ se určitě nabízel z řady příčin (atypičnost ústavního a politického uspořádání) jako prvé bojiště, kde měření sil může být zostra zahájeno. Po pár desetiletích vzrůstání napětí, děsivých ozvěn pařížské „Bartolomějské noci“ (1572), množení lokálních konfliktů různě po Evropě (Valtellina, Jülich, Gradiška, Livonsko, Sedmihradsko), rekatolizačních čistek v Rakousích a také v českých zemských úřadech, vzájemných provokací obou táborů (naposled zavření evangelického kostela v Broumově a zboření evangelické modlitebny v Hrobu u Teplic – obě stavby ovšem stály na pozemcích církevních katolických vrchností) se také opravdu bojovat začalo v Čechách. Nejprve šlo o ostrou politickou konfrontaci drtivě majoritní nekatolické stavovské obce v Čechách s habsburskou vládu ve Vídni, posléze promluvily zbraně, aby neutichly v rozrůstajícím se celoevropském konfliktu celých třicet let.

Rudolfův majestát předběhl dobu, ale jen nakrátko

Ještě je nutno zmínit Rudolfův majestát z roku 1609, tedy velmi zvláštní ústavní úpravu náboženských poměrů v Čechách, vynucenou drsným nátlakem českých nekatolických stavů na oslabeného a politicky krachujícího císaře. Zde se povolovalo cosi jinde v Evropě té doby nemyslitelného: osobní svoboda náboženského vyznání bez ohledu na konfesi vlastní vrchnosti! Tedy výrazné překročení onoho tehdy standardního pravidla čí vláda – toho víra! Poddaní si mohli nezávisle na své vrchnosti i panovníkovi volit svou náboženskou orientaci. Vrchnost to sice musela strpět, nicméně nebyla povinna vytvářet ve vlastní režii podmínky k reálnému uskutečnění tolerance, k praktikování různých vyznání na svém panství. Kdo neměl stejné vyznání jako vrchnost, musel se sám postarat o pořízení a provoz modliteben a vydržování příslušných duchovních. I tak tato právní úprava daleko předběhla dobu. Natolik, že neměla jako exotický výstřelek dlouhého trvání a za pouhých pár let byl Majestát smeten pobělohorskou rekatolizací, oficiálně nejpozději v roce 1627 vydáním Obnoveného zřízení zemského, tedy nové, již absolutistické zemské ústavy v Čechách, zakotvující pro celý stát povinné římskokatolické jedinověří. O rok později byla stejná ústavní úprava vydána i pro Moravu.

Horní a Dolní Lužice již v té době natrvalo přestaly patřit do svazku zemí Koruny české, Ferdinand II. Habsburský je v mezičase zašantročil tou cestou, že je daroval saskému (luteránskému!) kurfiřtovi za výraznou spojeneckou pomoc ve válce proti nekatolíkům. Politika už tehdy byla pěkně nechutná. Tento saský kurfiřt se ještě nedávno nabízel na povstalými stavy uprázdněný český trůn po sesazeném Ferdinandu II. Štýrském.

Předehra povstání českých nekatolických stavů a defenestrace

Stavovské povstání nebylo nijak připraveno ani cílevědomě připravováno a vypuklo vlastně jako konflikt bezprostředně vyvolaný tlakem katolických provokací v kontextu naprosté nerozhodnosti nekatolické většiny stavovské obce, kde každý šlechtic, každé královské město všichni aktéři sledovali především své dílčí, individuální zájmy bez velkého nadšení pro riskantní společnou a rozhodnou akci vůči Vídni. Nekatolické stavy se i předtím nacházely – ukolébány Rudolfovým majestátem – v pasívní, nerozhodné náladě, neochotné riskovat, bez zájmu o skutečně razantní odpor, dokonce bez většího pochopení vyvíjející se situace. Již o rok dříve před vypuknutím povstání, v roce 1617, většinově docela snadno a pasivně přijaly české nekatolické stavy Ferdinanda II. Štýrského za svého krále, který se tak stal oficiálním “čekancem”, jenž nastoupí po svém strýci císaři a králi Matyáši Habsburském. Je pravda, že protestantská šlechta byla před volbou vystavena tvrdému nátlaku katolické strany (po jednom si je předvolávali do České dvorské kanceláře a drsně jim vyhrožovali!), ale pokud by se bývala nyní vzepřela a začala najímat vojsko, mělo by povstání podstatné odůvodnění (srozumitelné i pro zahraničí) a podstatně lepší šance. Ve Vídni pořád ještě úřadoval stárnoucí a nemocný Matyáš Habsburský, spíše ke kompromisům náchylný pragmatik než energický absolutista a  rekatolizátor. Na rozdíl od “čekance” českého trůnu Ferdinanda Štýrského, intolerantního odchovance jesuitů, který už v Rakouských zemích v předstihu velmi názorně předvedl drsný rekatolizační kurs. Tohoto arcivévodu si nechaly nekatolické české stavy vnutit jako nástupce na trůn! Tím jeho pozici vůči strýci (náchylnému ke kompromisům a nábožensky vlažnému) výrazně posílili a tak po smrti Matyášově v roce 1619 do hry naplno vstupuje rozhodný absolutista a rekatolizátor Ferdinand II. Habsburský, vladař s nesporným tahem na branku, jaký mezitím povstavší české stavy zřetelně postrádaly. Na debakl se tedy zadělávalo již po léta před vypuknutím povstání!

Nekatolické stavy šly ve své oportunitě, nerozhodnosti a zbabělosti tak daleko, že po obdržení „těžkého psaní“ císaře Matyáše v březnu 1618 (který pod hrozbou trestů docela drsnými slovy zakazoval zamýšlený nekatolický stavovský sjezd v Praze) začali jednotliví šlechtici potichu opouštět Prahu. Nicméně sjezd se přes to nakonec v květnu 1618 uskutečnil, ale jeho postoje byly nerozhodné a mdlé. Tehdy skupina protestantských radikálů kolem Jindřicha Matyáše hraběte z Thurnu rozhodla provést radikální a spektakulární akci, která by i nerozhodné donutila přidat se k odporu proti Vídni. Po předchozí večerní tajné domluvě užší skupiny radikálů šel ráno 23. května 1618 houf ozbrojených šlechticů i s vyzbrojenou služebnou chasou na Hrad, dostali se do České kanceláře, zde zastihli vedle nižšího personálu i dva místodržící, tedy katolíky Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a také šéfa kanceláře Filipa Fabricia. Chvíli trvala hádka, schválně příchozími v čele s Thurnem eskalovaná, až bylo zaveleno, ven s nimi! Oba místodržící byli uchopeni a vyhozeni z okna. Kancelista Fabricius se jich zastával a snažil se zabránit nejhoršímu – a tak byl vyhozen taky. Později ho za jeho „zásluhy“ císař povýšil do šlechtického stavu s cimrmanovsky laškovně zvoleným predikátem „von Hohenfall“, (z Vysokého pádu). 

Chyby a nedůslednost od samého počátku povstání

Už v případě praktického provedení defenestrace – tedy vlastně státního převratu, puče bylo zřejmé, že akce nebyla dobře připravena a vzbouřenci začali selhávat, ani povstání ještě pořádně nezačalo. Je pravda, že ozbrojená chasa po vyhozených ještě z okna střílela z muškety, ale netrefila se. Dole pod okny bylo sice nevábné smetiště, nicméně prostor měl být před takovou zásadní akcí obsazen a defenestrovaní měli být na zemi buď doraženi nebo zatčeni a odvedeni do vězení. Ale oni se sami odbelhali a ani nebyli zadrženi! Absurdní tragikomedie však dále pokračovala. Po defenestraci se hrabě Thurn stal faktickým diktátorem v Praze. Co tento budoucí stavovský generál-lajtnant udělal? Vsedl na koně, projížděl pražskými ulicemi, uklidňoval situaci (pouliční chasa se bouřila, chtivá rabování) a nechal se oslavovat jako pán města! Místo, aby předem instruované a posílené stráže střežící hradby zavřely brány a začalo zatýkání a také konfiskace zejména lehko zpeněžitelných katolických cenností. Všiehny, kdo se v příštích hodinách a dnech pokusí opustit Prahu (a budou mezi nimi Martinic i Fabricius!), nechají povstalci běžet. Místo toho měli být všichni odjíždějící důkladně perlustrováni a katoličtí hodnostáři i aktivisté včetně pražských jesuitů nemilosrdně vsazeni do věží státních hradů, do státních vězení. Nic z toho se nestalo, místo pořádně provedeného státního převratu to připomíná spíše poněkud trapnou operetku.

Stavovské povstání začalo nešťastně, nepřipravené, bez pevného vedením, které přesně chápe, co je nutno udělat. Zpočátku – zejména v prvém roce povstání – byly dosaženy některé docela zajímavé vojenské úspěchy, ale nevyužilo se jich k dosažení trvalejších výsledků. Stavovská armáda zmařila letní tažení (roku 1618) císařského generála Jindřicha Duvala hraběte Dampierre od zemských hranic (od Nové Bystřice) na Prahu – jeho pokus dobýt Jindřichův Hradec byl se ztrátami odražen. Druhý císařský sbor pod Bukuoyovým velením (císařský generál Karel Bonaventura Bukuoy, hrabě de Longeval a Vaux, patrně nejskvělejší velitel České války z let 1618 – 1620) táhl přes stále ještě neutrální Moravu a začátkem září 1618 se spojil s Dampierrem. Následně oba císařské sbory společně vytáhly k Čáslavi, ovšem generál Thurn se o jejich záměru dozvěděl a v předstihu město obsadil. Císařští přitáhli pozdě, několik dní vyčkávali před městem a obě strany po sobě pálily z děl. 16. září se císařské vojsko začalo stahovat zpět. Výpad na Prahu zkrachoval. Thurn následně zvítězil v bitvě u Lomnice nad Lužnicí nad císařský generálem Bukuoyem, a to 9. listopadu 1618. Ale po několikahodinové bitvě mezi jihočeskými rybníky poražené císařské vojsko prchalo k Budějovicům a stavovské oddíly musely celou noc v dešti stát na bojišti. Přitom se nabízela šance pronásledovat protivníka, ukořistit trén a artilerii a jízdními nočními přepady pochodový proud císařských porubat a rozehnat, ale také pobít nebo zjímat řadu císařských velitelů – možná včetně samotného Bukuoye. Existovala možnost nejen zabránit poraženým císařským stáhnout se v klidu za budějovické hradby, ale dokonce byla šance se rychlým pochodem a překvapivým útokem zmocnit Budějovic, jež se poté měly stát Bukuoyovou operační základnou pro celý zbytek České války. Taková šance se už neměla opakovat. Vše mohlo být jinak, pokud by tu byla energická a bezohledná vůle k rozhodnému vítězství.

Thurnovo následné obléhání Vídně (1619), dodatečné vtažení Moravy do povstání v roce 1619, nic z těchto dílčích úspěchů se neproměnilo v cestu k celkovému úspěchu povstání. Nedůslednost vojenských operací podle všeho spoluzpůsoboval i dobový styl válčení. Armády se skládaly z nájemních vojáků, žoldnéřů. Takto najímáni byli i velitelé. Profesionální vojenští odborníci – nájemní kondotiéři byli rovněž najímáni za plat. Vojáci i velitelé měli primární zájem na trvání války, zdroje jejich obživy, nikoli na rychlém a rozhodném vítězství. Fungovala tu, a to i mezi navzájem znepřátelenými žoldnéři a kondotiéry, jistá stavovská sounáležitost a solidarita, projevující se tím, že poražení vojáci byli kolikrát hned po boji a zajetí přemluveni ke zběhnutí a byli hned najati vítěznou stranou (typicky po bitvě u Záblatí 10. června 1619). Velitelé se vesměs velmi dobře znali z operací na turecké frontě koncem 16. a v prvých letech 17. století. Prakticky všichni velitelé z první dekády třicetileté války se na turecké frontě vyučili válečnému řemeslu, a to společně. Vládlo mezi nimi ovzduší vzájemné loajality, kamarádství pramenícího z let společně strávených zamlada v Uhrách a také dobové kavalírské způsoby – nikoli vražedná nenávist, tolik potřebná k rychlému a rozhodnému vítězství. Většina velitelů včetně Thurna vězela zcela v dobových vojenských zvyklostech a nijak se inovativně neodchylovala od pouček tehdejších četných vojenských učebnic a příruček, “Kriegsbuchů”. V tomto prostředí docela vynikl císařský generál Bukuoy, který byl zjevně schopen neotřelých improvizací, originálních řešení, překvapivých postupů a strojení nenadálých léček. Velitel srovnatelných kvalit na stavovské straně válečného střetu zjevně chyběl.

Povstání bylo vnitřně slabé, podfinancované a celkem nekvalitně vedené. Mělo reálné šance na úspěch jen zhruba v prvém roce svého trvání, než se zkonsolidovaly síly protivníka, než Vídeň najala dostatečné množství vojsk. Samotné povstání trpělo nedůsledností a egoismem členů stavovské obce, rivalitou a intrikami mezi stavovskými veliteli, neschopností důrazné společné akce, polovičatostí a šlendriánem i nedostatkem účinné solidarity protestantských stavů v Říši (zejména členů Unie říšských protestantských knížat, stojící proti Lize katolických říšských knížat). Je známo, že anglický král Jakub I., tchán “Zimního krále” Friedricha Falckého, nechal svého zetě zcela bez podpory a naopak spěchal ujistit španělský dvůr Filipa III., že svého zetě opravdu nehodlá podporovat v jeho účasti v „české otázce”. Místo, aby se zbrojilo, stavěly se nové pluky a baterie polního dělostřelectva, místo, aby se pořádně a včas platilo vojsko, tak si v Praze němečtí luteráni stavěli v době povstání hned dva kostely (sv. Salvátora na Starém Městě mezi Dušní a Pařížskou ulicí a chrám původně zesvěcený Nejsvětější trojici na Malé Straně – dnes kostel Panny Marie Vítězné – „U Jezulátka“). Samozřejmě, že po Bílé Hoře o oba kostely přišli. Tyto velké a  beztak ztracené peníze měly jít na armádu! Od doby, kdy začal španělský král pravidelně posílat svému rakouskému příbuznému 50 tisíc zlatých měsíčně na financování stávajících a verbování nových císařských pluků, bylo v podstatě jen otázkou času, kdy bude povstání stavů zemí Koruny české, které podporovaly říšské protestantské stavy více nežli váhavě, definitivně poraženo. Mělo šanci uspět jen do doby, než se katolický tábor (Liga říšských katolických knížat a habsburská Vídeň) zkonsolidoval a začal získávat výraznou vojenskou převahu.

(dokončení příště)