Ivan David
24. 11. 2020
V poslední době je v Evropské unii aktuální téma – ochrana právního státu. Nedávno jsem na toto téma, tedy vyhrožování státům EU, pokud nebudou zastávat ty správné evropské hodnoty, měl vystoupení v televizi. Tam jsem jasně řekl, že vágně formulované požadavky na právní stát a sankce za jejich porušení nabízejí vedení EU značnou míru svévole vůči tzv. „neposlušným státům“.
Mezitím se prezident Turecka Recep Erdogan – kandidátské země EU – vyjádřil ve vystoupení na sobotním shromáždění své strany AKP, že „Turecko se považuje za součást Evropy a vyzval Evropskou unii, aby „dodržovala své sliby“ v otázkách, jako je nabídka členství země v EU a uprchlíci.“ Dodal ještě: „Dodržujte své sliby naší zemi, od plného členství až po otázku uprchlíků. Pojďme společně navázat užší a efektivnější spolupráci. “
Agentura AP dodává, že „Turecko požádalo o členství v unii v roce 1987 a před čtyřmi lety podepsalo dohodu s EU o řízení přílivu migrantů do Evropy. Během posledních dvou týdnů hovořil Erdogan také o plánech soudních a demokratických reforem, které mají doprovázet změnu hospodářské politiky, což je známkou snahy zvítězit nad Evropou a nadcházející administrativou nově „možná“ zvoleného prezidenta Joe Bidena v USA.“
Pokud vedení EU a Evropské komise znepokojuje nezávislost soudů v Polsku a Maďarsku, jak by se asi vypořádalo s tureckým soudnictvím, kde soudci dosazení vládnoucí koalicí odsuzují za „podporu terorismu“ jako na běžícím pásu, neboť většina soudců, soudících podle zákonů a nikoli zadání, byla odvolána nebo dokonce uvězněna po nezdařeném puči v roce 2016? Stejně jako řada advokátů a dalších právníků? Jak by si EU poradila s „právním státem“, kde sice formálně proběhnou kvazi svobodné volby, ale nepohodlní zastupitelé za „špatnou stranu“ jsou vzápětí odvolání a nahrazeni nucenými správci z vládnoucích stran?
Zülküf Karatekin (na obr.), bývalý starosta města Diyarbarkir, nyní v exilu v Rakousku, mluvil v rozhovoru pro Junge Welt o praxi odvolávání zvolených starostů a zastupitelů z prokurdské strany HDP a jejich nahrazování nucenými správci z Ankary. Mimo jiné řekl: „Kurdské hnutí vyhrává radnice v místních volbách ve svých provinciích od roku 1999. Ale Ankara to nepřijímá. Politika nucené správy byla patrná již v roce 2009. V té době byli zatčeni zvolení kurdští místní politici, včetně mě. Byl jsem poslán do vězení šest měsíců poté, co jsem byl podruhé zvolen starostou Kayapinaru, okrsku Diyarbakiru. Celkově jsem ve svém druhém funkčním období strávil čtyři z pěti let ve vězení a byl jsem propuštěn v roce 2014.
Během mírových jednání mezi státem a PKK nastala chvíle uvolnění. Po pokusu o vojenský převrat v červenci 2016 se však vláda vrátila k represím a nucené správě. Tato politika je obrovskou ranou do vůle lidí a volebního práva jako celku.
HDP nyní řídí pouze pět ze 65 obcí, které vyhrála, a jen tam má své starosty. Všichni ostatní byli nahrazeni správci turecké vládnoucí strany AKP. 23 starostů je ve vazbě. V současné době probíhá řízení proti jedenácti poslancům HDP za účelem zbavení imunity. Strana na jaře informovala, že více než 5 000 jejích členů bylo uvězněno. Navzdory této represi, vlnám zatýkání a nucené správě máme velkou podporu veřejnosti. Mnozí se nevzdali naděje.“
HDP nyní řídí pouze pět ze 65 obcí, které vyhrála, a jen tam má své starosty. Všichni ostatní byli nahrazeni správci turecké vládnoucí strany AKP. 23 starostů je ve vazbě. V současné době probíhá řízení proti jedenácti poslancům HDP za účelem zbavení imunity. Strana na jaře informovala, že více než 5 000 jejích členů bylo uvězněno. Navzdory této represi, vlnám zatýkání a nucené správě máme velkou podporu veřejnosti. Mnozí se nevzdali naděje.“
Razie proti kurdským politikům a aktivistům se konají s neúprosnou pravidelností. Zülküf Karatekin to komentuje: „Státní zastupitelství v Diyarbakiru vydalo zatykače na 101 osob, včetně mnoha kurdských místních politiků, lékařů a právníků. V pátek dopoledne bylo zatčeno 74 lidí. Zatím si nejsem vědom obvinění proti mně, ale většinou jde o totéž: účast na demonstracích, volebních shromážděních nebo setkáních o místní politice.“
Dalším triumfem právního státu v Turecku je zatýkání německých občanů kurdského a tureckého původu. Tato turecká politika braní rukojmí se stala nedílnou součástí zahraniční politiky. Týká se především novinářů a aktivistů v oblasti lidských práv z Německa.
„Cílem těchto zatčení je umlčet kritické hlasy proti politice AKP ze zahraničí. Turecká strana se je zároveň snaží použít jako prostředek nátlaku na diplomatické úrovni.“, dodává bývalý starosta Diyarbarkiru, který byl opětovně odsouzen v Turecku v nepřítomnosti k 9 letům vězení. „Na začátku roku Nejvyšší soud v Turecku rozsudky potvrdil. Byl jsem odsouzen na základě obvinění z „členství v teroristické organizaci“. Měl jsem na výběr mezi vězením a exilem. Moji právníci doporučili, abych opustil Turecko. Už asi měsíc žiji v Rakousku a požádal jsem o azyl. Aktuálně jsem v počátečním přijímacím zařízení v Tyrolsku, podmínky nejsou úplně jednoduché. Bylo pro mě těžké opustit Diyarbakir. To je místo, kde jsem se narodil, vyrostl jsem tam a snažil jsem se co nejlépe dělat jako starosta. Doufám, že tato represivní politika skončí po Erdoganově éře a že budou tyto politické procesy znovu otevřeny k přezkoumání.“
„Cílem těchto zatčení je umlčet kritické hlasy proti politice AKP ze zahraničí. Turecká strana se je zároveň snaží použít jako prostředek nátlaku na diplomatické úrovni.“, dodává bývalý starosta Diyarbarkiru, který byl opětovně odsouzen v Turecku v nepřítomnosti k 9 letům vězení. „Na začátku roku Nejvyšší soud v Turecku rozsudky potvrdil. Byl jsem odsouzen na základě obvinění z „členství v teroristické organizaci“. Měl jsem na výběr mezi vězením a exilem. Moji právníci doporučili, abych opustil Turecko. Už asi měsíc žiji v Rakousku a požádal jsem o azyl. Aktuálně jsem v počátečním přijímacím zařízení v Tyrolsku, podmínky nejsou úplně jednoduché. Bylo pro mě těžké opustit Diyarbakir. To je místo, kde jsem se narodil, vyrostl jsem tam a snažil jsem se co nejlépe dělat jako starosta. Doufám, že tato represivní politika skončí po Erdoganově éře a že budou tyto politické procesy znovu otevřeny k přezkoumání.“
O ničem z toho Evropská komise nenapsala ani čárku v dokumentu o volbách v Evropě, který budeme dnes projednávat. Terčem kritiky je „oblíbené“ Bělorusko, které nedrží ve vězení ani zlomek politických vězňů ve srovnání s Tureckem.
