Petr Kužvart
S náboženstvím je to v dějinách hodně proměnlivé. Byly doby, kdy se pro náboženství vyvražďovalo, a to včetně žen, starců a mimin. Byly ale i doby náboženské tolerance. Již zesnulý doktor Zdeněk Mahler mluvil svého času o náboženství jako o potenciální zbrani hromadného ničení. Měl bezpochyby pravdu. Kéž by zůstalo jen u té potencionality. Ale upřímně řečeno, moc to na to aktuálně nevypadá. Nuže, jak věci mají?
Křesťanství je svým původem jedním z mnoha mimoevropských kultů, jež často vznikaly na Středním východě, v tradiční Levantě. Bylo založeno nedlouhým kazatelským působením později popraveného Jošuy ben Pantery (v následujících staletích známého jako Jošua pokřtěný, Ježíš Kristus). Je pravděpodobné, že se inspiroval dogmatikou judaistické heretické sekty esejců. Nelze vyloučit, že byl po nějakou dobu před svým kazatelským vystoupení jejím členem. Soustředil kolem sebe skupinku následovníků, z níž se vyvinula další heretická judaistická sekta, jež se stala základnou pro další expanzi nového kultu a vznik prvotní křesťanské církve. Bylo to uskupení zřetelně plebejského složení. Majetný podnikatel a romanizovaný Žid s právy římského občana, Saul z Tarsu byl mezi prvními křesťany spíše výjimkou.
Původně oproti rozpadající se a postupně zanikající antické kultuře a vzdělanosti bylo křesťanství naprosto nesnášenlivé a negativistické, velmi útočné v šíření nové víry. Ve srovnání s vyspělou, zjemnělou až dekadentní antickou kulturou bylo zcela barbarské, hrubé, primitivní a obrazoborecké. Jezdeckou sochu Marca Aurelia v Římě křesťané nezničili jen proto, že se mylně domnívali, že zpodobňuje “jejich” císaře Konstatina Velikého. Velkou alexandrijskou knihovnu spálili útočící muslimové – dobyvatelé světa ve jménu Alláhově. Ale Malou alexandrijsou knihovnu v Serapeiu spálili křesťané – šlo totiž o pohanskou, hříšnou a falešnou učenost, kterou bylo nutno vyhladit. Všechna učenost světa je již přece jednou provždy obsažena v bibli!
Je pravdou, že když se křesťané změnili z pronásledované ilegální sekty v oficiální, posléze jedinou povolenou náboženskou strukturu v Římské říši, tak předvedli pohanům stejné krutosti, zvěrstva a stejně drsný útlak, jaké předtím sami zažívali. Stav drsné, barbarské intolerance a útočné expanzívnosti při šíření víry trval několik staletí, kdy byly pohanské kmeny obraceny na jedinou pravou víru jejich vojenskou porážkou a poté nastolením jednoduché volby: buď se nechají pokřtít, nebo budou vyvražděny. Jak jednoduché!.
Je široce rozšířeným ale nepodloženým mýtem, že evropská kultura je založena na židovsko-křesťanských základech. Nikoli, to je hluboký omyl! Je založena na antických kulturních základech a stala se tím, čím dnes je, navzdory křesťanství, proti němu a v procesu postupné dlouhé humanizace křesťanské víry. Evropa se stala tím, čím je, postupně proti církvi probojovaným návratem, obnovou a dalším rozvinutím antického kulturního a vzdělanostního základu, který přežil zánik Západořímské říše a často prostřednictvím arabské již islamizované kultury se dostával zpět na evropský Západ. Antická vzdělanost v arabských překladech byla následně na Západě překládaná zpátky do latiny s hebrejským mezistupněm. Dělo se tak na převážně saracénském Iberském poloostrově. To jsou paradoxy!
Jak se nachylovalo první tisíciletí našeho letopočtu, začali se v západní Evropě objevovat vzdělaní, svobodomyslní a šťouraví učenci – sami křesťané, často klerici – kteří zahájili studium dostupných antických spisů a postupně akceptovali antickou učenost a jejím prostřednictvím kultivovali dosud barbarskou křesťanskou víru, Byli to scholastikové a tento trend vrcholil Tomášem Akvinským, který v díle Summa theologiae provedl smíření aristotelské filosofie (a také přírodovědy i zárodků společenských věd – tehdy to bylo vše v jednom, nerozlišené, označované souhrnně jako filosofie) s křesťanskou doktrínou. Byl to opravdu velký duchovní a intelektuální převrat 13. století!
Pak přišel časem (od 14. století) humanismus spojený s programovou rehabilitací antické literatury, básnictví a hmotné kultury, ale i antického chápání života a antického životního stylu. A potom záhy přichází v západní Evropě náboženská reformace, jejímž předskokanem bylo české husitství. Reformace Lutherova byla sympatická, na Husa navazující a celkem tolerantní – na rozdíl od drsně totalitní a nesnášenlivé dogmatiky Jeana Calvina i některých jiných (byli zpravidla vedení veskrze totalitní snahou očistit společnost a navrátit ji do strohého stavu prvotního křesťanství, jak si je tehdy představovali). Následovala pak často hodně drsná protireformace, ale setba humanistické učenosti i kultury a také konfesní plurality už nešla vykořenit. Náš Rudolfův majestát z roku 1609 byl výstřelkem, který přišel předčasně a byl protireformací záhy zlikvidován. Ale v revolučním Nizozemí již vládla široká náboženská tolerance ve vztahu ke všem křesťanským denominacím – dokonce i ke katolíkům, nedávným brutálním okupantům!
Po barokní mezihře, naposledy se ohlížející po beznadějně již zaniknuvším středověku, následovalo osvícenství se svou skepsí ve vztahu k zázrakům, poutím, uctívání zázračných obrazů, soch a relikvií, skepsí ve vztahu k přeexponovanému vnějšímu pozlátku i pověrám a všemu v baroku nashromážděnému haraburdí, jež zakrývalo a mrzačilo niterný a bezprostřední vztah k bohu. Zavládl věk rozumu, důrazu na vědu – ale nikoli ateismu. Byly položeny základy k sekularizaci společnosti, víra však nebyla zásadně potírána, právě naopak: – viz tereziánské a josefínské osvícenské reformy.
Teprve v 19. století nastává opravdová sekularizace spojená s plnou konfesní svobodou. Prvých programových ateistů bylo ovšem poskrovnu (třeba velký německý skladatel a Dvořákův přítel Johannes Brahms). Ale už je nikdo neupaloval ani nevylučoval ze společnosti.
No a ve 20. století se vývoj dokončil úplnou, dovršenou náboženskou svobodou, spočívající v nezadatelné svobodné volbě každé lidské bytosti v oblastech duchovních. Nikdo už nikoho neupaluje, neexkomunikuje, nediskriminuje z důvodu víry. Postupně se vypěstoval vzájemný respekt k volbě těch druhých.
Islamismus do toho počátkem nového století ošklivě šlápl. Je to nefalšovaný a vývojem k humanismu, osvícení a sekularismu zcela nedotčený hlas ze středověkého záhrobí. Je útočný (stovky útoků na kostely ve Francii ročně!), násilný (káfira je možno beztrestně utratit, přece je jen nevěřící pes – a nejodpornější jsou ateisti) a má silnou, arogantní a sebestřednou vůli k organizované, bojové expanzi, k nesmlouvavé islamizaci světa. Evropská tolerance se proti němu bude obtížně bránit. – není militantní jako on Je široce tolerantní ke všem – a džihádisté toho rádi využijí a zneužijí. Již se tak v západní Evropě děje.
Nezbývá, nežli se spojit ve společné obraně těchto evropských hodnot – všechny křesťanské proudy, katolíci, evangelíci všech denominací, pravoslavní, řečtí katolíci, uniaté, autokefální ortodoxní denominace, Arménská apoštolská církev, koptové, ale i judaisté, hinduisté, buddhisté a lamaisté, šintoisté a všichni ostatní samozřejmě spolu s ateisty. Islamismus je smrtelnou hrozbou pro všechny!
Umírnění, integrovaní muslimové musí samozřejmě dostat možnost zapojit se do obrany evropských hodnot. Pokud tak neučiní, bude těžké se jim za cokoli do budoucna zaručovat. A pokud se rozhodnou pro islamismus, pak budou nevyhnutelně sdílet jeho osud. Bude dost možná nutno jít do rozhodného boje brzy. Dřív, nežli se stane již předem prohraným. Jít do boje až do těch hrdel a statků, bude-li to nezbytné. A ono dost možná bude!
Střetnutí s islamisty se může bohužel snadno zvrhnout ve vyhlazovací válku a etnické čištění území, kdy vítěz bere vše a poražení musí rychle odejít, jinak budou povražděni. Jak už se v dějinách vícekrát stalo. Zatím to vypadá v západní Evropě časem na občanskou válku o charakter stávajících států a společností. V tom může nezúčastněná střední Evropa, tedy Maďarsko, Polsko, Čechy, Slovensko sehrát roli zázemí a logistické podpory pro evropské hodnoty hájící síly. Ovšem jakou roli bude hrát postupně se islamizující západní Balkán, to se ještě uvidí.
K tomu je nutno připočíst pravděpodobný válečný konflikt velkotureckého islamistického fašismu s Řeckem a jeho spojenci ve východním Středomoří a s Ruskem v prostoru Kavkazu a ve středoasijské oblasti. Ale tyto války nebudou probíhat ve vzduchoprázdnu, nýbrž v kontextu vytrvalých euroatlantických snah o porážku Ruska a zostřujícího se velmocenského soupeření USA s Čínou, jež může časem přerůst v ozbrojený konflikt. V delší časové perspektivě nelze vyloučit Číňany vyvolanou válku s Ruskem o Sibiř. A v těchto konfliktech se bude nabízet využití islamistické karty ke zdolání protivníka, Zejména Západ bude zase v pokušení opět si najmout, vyzbrojit a zaplatit islamisty a nechat je za sebe udělat špinavou práci, zejména v boji proti Rusku.
Vždycky jsem odmítal násilí. Byl jsem tak vychován. Válku jsem vždy odmítal. Co to před nás dějinný pohyb staví? Člověku se z toho dělá zle. Docela bych si přál, abych viděl budoucnost příliš černě. Opravdu bych tentokrát docela nechtěl mít pravdu. Rád bych se mýlil. Ale zatím mi to vychází takto. Bohužel!
Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)
