Rostislav Iščenko
17. 11. 2020 ukraina kvalitní analýza
Pokud v sociálních sítích narazíte na debatu Rusa, který je skeptický vůči Lukašenkovi a Bělorusa, podporujícího baťku, tak v devíti případech z deseti na určité etapě debaty Bělorus řekne: “Je to chlapík, ten Lukašenko. Znovu vzal od vás peníze a nyní se bude domlouvat se Západem”. “A pak od vás znovu vezme peníze”. Potom, pravda, se tentýž Bělorus upřímně rozhořčí proto, že Rusové nechtějí financovat “přední baštu”, “chránící Rusko před tanky NATO”. Poté dodá, že ve skutečnosti je Bělorusko nejen soběstačné hospodářsky, ale také financuje Rusko.
Tato navzájem protiřečící si prohlášení nevyvolají u stoupence Lukašenka kognitivní disonanci, jelikož mu jsou pevně vtlučena do hlavy běloruskou propagandou. Na jedné straně je Lukašenko vzor slušnosti, čestnosti, demokratičnosti a všelijakých dalších předností. Na druhé, Rusku lže a to je nejenom správné, ale v tomto lhaní také spočívá “vyšší spravedlnost”, protože je “pro běloruský národ”, kterému Rusko věčně dluží, když ve skutečnosti právě Bělorusové Rusko “krmí a brání”. Holt, čestný lhář a krmící paběrkovač je ideál státníka.
Ve skutečnosti je běloruský prezident, samozřejmě, mnohem komplikovanější (třebaže vzorem komplikovanosti tedy není). Ale právě takovým zjednodušeným se jeví svým stoupencům. Je tomu tak proto, že hlavní vlastností Lukašenka, zejména ceněnou stoupenci (a obzvlášť nenáviděnou odpůrci), je jeho paternalismus. Není náhoda, že jej nazvali baťkou a skutečně je uctívaný otcem všech Bělorusů – přísným, ale spravedlivým. Jako dítě, potřebující otcovskou ochranu, je připraveno ospravedlnit jakékoliv činy otce (jelikož otec), jakož i stoupenci Lukašenka klidně ospravedlňují jeho svévoli. Domnívají se, že Alexandr Grigorjevič je však nad jím napsanými zákony Běloruska, jako otec se nemůže podrobovat týmž zákonům, kterým se podrobuji jeho děti, jelikož přežití dětí závisí na otci, ale přežívání otce nijak nezávisí na dětech.
Ve výsledku, jako jsme to slibovali ještě před zahájením běloruského majdanu, jakmile zpočátku přestrašený rozmachem protestů Lukašenko pochopil, že se udržel, rozhodl se vrátit ke své dřívější politice. Je jasné, že to nemůže Rusku dělat radost. Ne proto, že “naivní” Rusové nejsou s to se domluvit s “mazaným” baťkou, ale proto, že Lukašenko, který přivedl Bělorusko k majdanu, ho nyní vede ke státní katastrofě.
Pouze za poslední týden, za prvé, prohlásil, že lékaři “mohou jet do Polska za prací, ale potom ať se nevrací”. Za druhé, zavázal malé podnikatele, aby vytvořili na svých podnicích odbory pod kontrolou Federace odborů Běloruska. Za třetí, s odkazem na zdroje na běloruském ministerstvu zahraničí se objevily informace, že Lukašenko předal Bidenovi konfidenciální nabídku na spolupráci, jakmile ten nastoupí do funkce prezidenta.
Tato informace není oficiálně potvrzena, ale je natolik ve stylu Alexandra Grigorjeviče, že, myslím, v Kremlu ji vezmou v úvahu.
Co se týká lékařů, tak v podmínkách boje s epidemií, jejíž existenci Lukašenko do zahájení běloruského majdanu vůbec odmítal, by bylo možné oficiálně zakázat vycestování lékařů ze země za prací a vůbec jejich odchod z práce. Taková časová omezení mobilizačními opatřeními by byla opodstatněná. Pouze by bylo nutné je legislativně zajistit a promyslet kompenzační opatření za způsobené komplikace.
Místo tohoto Lukašenko říká “můžete vyjet”, takže legislativní zákaz na změnu místa práce lékařů se neuskutečnil. “Ale, pokračuje, zpátky vás nepustíme”. A na jakém základě? Jestliže člověk žádné zákony neporušil, nepustí jej do vlastní země? Prostě proto, že Lukašenkovi se zachtělo? Je to cosi nového ve vztahu státu k vlastním občanům. Ale stoupencům “silné otcovské ruky”, se to, nepochybně, bude líbit. Hromadné popravy by se líbily ještě víc (přinejmenším, líbily by se, dokud by nepřišli za nimi).
Chápu, že Lukašenko se chce pomstít lékařům, mezi nimiž bylo hodně jeho oponentů, podporujících opozici. Ale byli mezi nimi i stoupenci Lukašenka a lidé neutrální. Mnohé z nich takový hulvátský, velkopanský vztah úřadů pokřiví a někoho postrčí do řad odpůrců režimu.
Analogické to je s odbory a malými podnikateli. Chápu, že podstatná část malých podnikatelů se ocitla mezi nepřáteli režimu. Malí podnikatelé jsou v kterémkoliv státu nejnespolehlivější sociální skupinou (proč – to je třeba napsat v samostatném materiálu, ale oni jsou, stejně jako studenti, skutečně všude zdrojem nešvarů a nepříjemností). Nicméně ještě nikomu se nedařilo bez nich vyžít. V podobě domáckých hodinářů, obuvníků, obchodníků na farmářských trzích a plážových fotografů živnosti existovaly dokonce v Sovětském svazu.
Je pochopitelné, že nucené vytvoření odborových organizací v podnicích malého podnikání, kde často pracuje kolektiv příbuzných nebo dobrých známých, je zbytečná finanční zátěž. Plus možnost administrativního a korupčního vlivu na ně ze strany vedení Federace odborů Běloruska, do jejíž závislosti se dostávají. Nejen to, Lukašenko, když vydával nařízení, kdo musí “dobrovolně” vstoupit do společenské organizace, jakou formálně Federace odborů Běloruska je, de facto přiznává její skrytý státní charakter.
Celkově bude mít Lukašenko u malých podnikatelů ještě méně příznivců, pokud vůbec nějací zůstanou.
Takže ze všech slibů, které dal i Putinovi, když Lukašenko panikařil před běloruským majdanem, který byl pro něj neočekávaným, není splněn ani jeden.
Integrace s Ruskem v rámci Svazového státu je sabotována. Pokusy o vyvíjení formálně “mnohovektorové”, ale de facto prozápadní politiky pokračují. Ústavní reformu vykleštili dokonce ještě než začala, souboj úřadů a společnosti nejenom sílí, ale Lukašenko, jako by speciálně, uměle zvyšuje počet svých odpůrců.
Zdánlivě, co s tím má společného Pašiňan?
Jde o to, že Nikol Vovajevič se prodral k moci s velmi podobnými na lukašenkovská, pouze více akcentovanými a beroucími v úvahu zvláštnosti arménské situace, hesly.
Arménii unavilo žít v poloblokádě, s vyhranou válkou o Karabach, ale nedosažitelným mírem. Arméni se začali rozčarovávat v Rusku, jelikož jejich účast v postsovětských integračních mechanizmech nepřinesla sovětský blahobyt. Rusko odmítalo financovat potřeby Arménie a navrhovalo, stejně jako jiným, spolupracovat a vydělávat. Mimo to, když byla spolupředsedou Minské skupiny OBSE ohledně Náhorního Karabachu, Moskva prosazovala ideu kompromisního míru, zatím co v Jerevanu od začátku 2000ích panovala touha přinutit Ázerbájdžán ke kapitulaci. Ale, protože vlastních možností Arménie k tomu neměla dostatek, udělat to také mělo Rusko.
Protože větší část s Ruskem souvisejících nadějí v té podobě, v jaké byly předkládány arménské společnosti, se nesplnila, společnost se postupně začala klonit k myšlence, že Ruskem nevyřešené problémy vyřeší pro Arménii Západ.
Byl jsem v Jerevanu na konferenci v lednu roku 2014, doslova měsíc před převratem v Kyjevě. Měl jsem možnost podiskutovat s arménskou vysokoškolskou mládeží. Docela chytří, vůbec ne špatně naladění ve vztahu k Rusku chlapci a dívky nicméně vyslovovali podporu ukrajinskému euromajdanu a nepřetržitě štěbetali: “Jsme přece Evropa”.
Dokonce se urazili, když jsem jim řekl, že zeměpisně vede jižní hranice Evropy po Hlavním kavkazském hřebenu a z tohoto hlediska je Arménie stejná Evropa, jako Turecko nebo Írán. “To Ázerbájdžán je jako Turecko”, řekli. “Tam přece žijí Asiaté, a my, Arméni, jsme Evropa, protože jsme křesťané. Gruzínci jsou také trošku Evropa, ale hlavně Arméni. Máme v Evropě i vlivnou diasporu”.
Zdůrazním, že k Rusku se (na rozdíl od ukrajinských “Evropanů”) chovali dobře, ale sebe viděli jiným, civilizovanějším, než Rusko, světem. Znamená to, že už před šesti léty bylo v Arménii zformováno dost silné proevropské veřejné mínění. Pochopitelně, že v následující letech proevropské nálady zesílily.
Pašiňan to s tímto pozadím zahrál šikovně. Když obviňoval z korupce vůči němu nepřátelské arménské politiky, obviňoval i jejich ruské partnery. Sliboval, že se změnou zahraničněpolitických priorit Evropa udělá pro Arménii to, co neudělalo Rusko (jak ve smyslu hospodářského rozvoje, tak i co se týče zafixování pro Arménii všech jí obsazených v 1990tých území). Nevím, zda mu Arméni uvěřili, ale zkusit to neodmítli. Přitom arménští politici, stejně jako arménská společnost (přesně tak, jako Lukašenko a jeho stoupenci v Bělorusku) se domnívali, že nic neriskují, jelikož když se to se Západem nepodaří, tak Rusko se nikam nepoděje. Takže hůř nebude.
Důsledek je znám. Rusko se podělo. Když Ázerbájdžán, podporovaný Tureckem, začal obnovení své kontroly sedmi okresů a Karabachu, Moskva navrhla Jerevanu splnit zformulovaný ještě na začátku 1990ých v rámci Minské skupiny OBSE podmínky kompromisního míru. Bylo třeba výměnou za přiznání statusu Karabachu očistit pět okresů hned a akceptovat závazek předat Ázerbájdžánu kontrolu nad dvěma o něco později.
Pašiňan nyní říká, že s takovými podmínkami Arménie nemohla souhlasit bez války. Není to pravda, právě s takovými podmínkami souhlasila Arménie za Ter-Petrosjana, po právě vyhrané válce s Ázerbájdžánem. S takovými podmínkami nemohl souhlasit osobně Nikol Vovajevič, jelikož, když šel k moci, sliboval Arménům, že pomocí Západu přiměje Ázerbajdžán podepsat mír zcela podle přání Jerevanu. Mimo to, nadále doufal, že ruské veřejné mínění přinutí Kreml zaujmout tvrdý postoj vůči Baku. Vždyť účastníkem konfliktu bylo Turecko, jehož zájmy v Zakavkazsku, mírně řečeno, se s ruskými ne zcela shodují. Jelikož Ankara byla zcela na straně Baku, mělo, podle názoru arménských politiků, Rusko zrcadlově na tuto pozici odpovědět a vystoupit na straně Jerevanu. Jednoduché srovnání ruské a turecké armády potenciálně ukazovalo, že Arménie znovu zvítězí – nebylo se čím znepokojovat.
Dokonce po řadě porážek na frontě Jerevan stále ještě doufal, že to Rusko jen tak trestá Pašiňana, aby si už nezahrával se Západem, ale ještě trochu a vrhne veškerou svou sílu na arménskou stranu váhy. Ovšem problém nebyl v Pašiňanovi (přesněji, nejen a dokonce ne až tak v něm). Rusko bylo skutečně vždy zainteresováno na zastavení arménsko-ázerbájdžánského konfliktu a uzavření kompromisního míru. Přitom Ázerbájdžán, který utrpěl porážku v první válce o Karabach, šel na ústupky mnohem ochotněji, než arménští politici, kterým vyhovovala současná realita: fakt kontroly nad Karabachem a sedmi okresy. Čas hrál pro Arménii. Právě proto hned od začátku daného konfliktu Rusko velmi přesně vyznačilo podmínky, za nichž je připravenoho okamžitě ho zastavit, splnění plánu Minské skupiny OBSE pro urovnání.
Přitom Moskva měla skutečně červenou čáru. Od počátku jsem psal a říkal, že úplnou porážku Arménie na bojišti Rusko nepřipustí, jak nepřipustilo svého času úplnou porážku Ázerbájdžánu. Proto, pokud je Arménie připravena se udržet ve stavu války tři-čtyři měsíce (dokud zdroje Ázerbájdžánu nevyschnou), může bojovat. Pokud ne, pak ztratí to, co nebude s to udržet.
Arméni riskli válku a utrpěli katastrofální porážku. Ázerbájdžán byl na pokraji zabrání celého Karabachu. A právě tady ho zastavilo Rusko. Podtrhnu, právě Rusko, nikoliv ústupky Pašiňana. Těch bylo tou dobou už málo. Bezprostředně po dobytí Šuši Ázerbajdžánci Ilcham Alijev prohlásil, že Ázerbájdžán osvobodí celý Karabach, a podmínkou pro ukončení války je odchod Pašiňana z funkce premiéra. Přičemž Ázerbajdžán měl všechny možnosti pro dosažení realizace tohoto programu. Podle přiznání vedoucích obrany Karabachu se arménská fronta po Šuši de facto zhroutila, ztráta Stěpanakertu byla otázkou několika dnů (a možná i hodin). Ztráta Stěpanakertu však vedla ke ztrátě celého Karabachu – následující obrannou linii bylo možné vybudovat již na arménsko-ázerbajdžánské hranici, kterou se Alijev přejít nechystal. Na rozdíl od Pašiňana nikdy nepřechází červené linie Kremlu.
Všimněme si, že ruští mírotvůrci vstoupili do Karabachu již za osm hodin po ukončení rozhovorů. Přitom tolik času je nutno jen pro technickou realizaci čtrnácti leteckých spojů, kterými je přesunovali. Vojska se tudíž nacházela v plné připravenosti k odletu a pouze čekala na rozkaz. S ohledem na čas, nutný na dimenzování a přípravu operace od okamžiku přijetí politickým vedením příslušného rozhodnutí do okamžiku soustředění skupiny vojsk a techniky (včetně letadel), bylo třeba několik dnů. Dokonce i když učiníme předpoklad, že plány byly zpracovány dříve, tak jsou třeba asi dva dny ani ne až tak na soustředění vojsk (to lze udělat i rychleji, ale pro jejich materiálně-technické zabezpečení – PHM, munice, potraviny, příprava letadel a t.p. jsou potřeba minimálně dva dny při ideální práci všech služeb).
Nejen to, ještě před zahájením rozhovorů ruská vojska ze struktury 102é vojenské základny v Gjumri už začala rozvinování na arménsko-ázerbájdžánské hranici. Rozvinování probíhalo utajeně, v noci a v regionu, kde přítomnost ruské armády nebyla dříve zaznamenána. Právě faktem noci a přítomností ruských vojsk na neočekávaném místě vysvětlil Ázerbájdžán náhodné sestřelení ruského vrtulníku, doprovázejícího kolonu ruských vojsk.
Mimochodem, domnívám se, že to skutečně byla náhoda. A nejenom proto, že Ázerbájdžán, který už zvítězil ve válce, vůbec nechtěl vše ztratit kvůli konfrontaci s Ruskem, a taková možnost byla, kdyby Moskva chtěla zareagovat ostře. Kdyby byla nutná rozsáhlá provokace s následky, bylo jednodušší provést dělostřelecký úder na pohybující se kolonu. Ztráty by byly větší, efekt značně vážnější, a vysvětlit by to bylo možné stejnou chybou – za tmy, prý, není vidět, Rusové zde nikdy nebyli, mysleli, že Arméni útočí.
A proto bylo k 9. listopadu Rusko připraveno zastavit bojové akce a nadiktovat stranám podmínky příměří, nezávisle na jejich souhlasu. To s citem vystihl Alijev, proto, na rozdíl od předcházejících případů, Ázerbájdžán souhlasil hned a se vším. Schopnost Ázerbájdžánu se dohodnout byla náležitě oceněna. Arméni budou muset odevzdat všech sedm okresů (včetně těch dvou-tří, jež ještě zůstávaly pod jejich kontrolou) podle plánu Minské skupiny OBSE. Ale Ázerbájdžán, který obsadil polovinu Náhorního Karabachu (území, jehož status podléhá upřesnění podle plánu téže Minské skupiny), nemusí vojska za hranice Karabachu odvádět a ponechá si celé zabrané území.
Kontrolu nad částí Karabachu Moskva pro Arménii však zachovala – úplná porážka se nekonala, v posledním okamžiku se Ázerbájdžánci zastavili.
Co ukázal Kreml těm, kteří jsou s to chápat podobného druhu představení?
1. Ti, kteří si myslí, že se Moskva nikam nepoděje od tak cenného spojence, jak jsou oni, ať by tento spojenec dělal cokoli, hluboce se mýlí. Rusko své závazky dodrží, ale tak, aby se situace vyvíjela podle jeho zájmů, nikoli v zájmu spojence přeceňujícího svůj význam .
2. Ať by se situace zdála být pro Rusko jakkoli nepříjemná, v konečném důsledku Rusko upevní svou pozici a dokonce jeho nepřátelé a neloajální spojenci přispějí svou troškou do mlýna tomuto upevnění.
3. Před druhou karabašskou válkou bylo Turecko beztak nejbližším spojencem Ázerbájdžánu. Ázerbájdžánští vojáci se učili v tureckých vzdělávacích zařízeních, armáda se budovala podle tureckého vzoru, turečtí vojenští poradci stále pracovali v Ázerbajdžánu, společná cvičení se stále konala. Turečtí vojenští poradci zůstanou v Ázerbájdžánu i nyní. Pouze pracovat nyní budou ve společném centru pro kontrolu zastavení palby pod dohledem ruských vojáků. Kromě 102. základny v Gjumri Rusko získává v Zakavkazsku lehkou brigádu (bez dělostřelectva), umístěnou v Karabachu v podobě mírotvorných sil. Mimo to, jelikož centrum pro kontrolu zastavení palby se bude nacházet v hloubi území Ázerbájdžánu, v zemi se objevuje ještě jedna ruská vojenská mise. Do takových misí se obvykle odesílají důstojníci Generálního štábu, což znamená podle určení legální rozvědčíci. Pravomoci budou mít poměrně rozsáhlé, a jejich status je prakticky zbaví kontroly místních úřadů.
4. V Arménii Pašiňan zeslábl. Pokud ho smete lid ponížený vojenskou porážkou, k moci přijdou, možná ne zcela proruské, avšak ani ne sorosovské síly. Ale, v principu, Pašiňan už Moskvě nepřekáží. Slabý premiér, závislý na rozhodnutí Kremlu, ale přitom s pověstí radikálně prozápadního – to je to, o čem Kreml mohl jenom snít. Za premiéra Pašiňana budou všechny arménské problémy na svědomí USA a Sorose, přitom Rusko bude mít i nadále rozhodující vliv na situaci v Zakavkazsku.
5. Turecko nezískalo status prostředníka na jednáních, o který tak usilovalo, a bylo nuceno souhlasit s rozvinováním ruské vojenské mise na území Ázerbájdžánu (na němž turečtí vojáci dosud působili monopolně).
Myslím, že Lukašenko a všichni ti v Bělorusku, kteří si myslí, že Rusko se nikam nepoděje, že lze klidně koketovat se Západem a požadovat přitom od Moskvy “vrchovaté” plnění spojeneckých povinností, že je možné se pokoušet vyhýbat realizaci daných slibů, by si měli pozorně prostudovat zkušenosti druhé karabašské války a míru, který nastal tak nenadále. A hleďme, nikomu se nedařilo (ani Rusku, ani Francii, ani USA), ale jakmile Ázerbájdžán de facto vyhrál válku a měl pouze sklízet ovoce vítězství, v tom okamžiku Moskva byla s to všechny okamžitě přesvědčit, že špatný mír je lepší než laskavý svár.
Takové operace je třeba studovat i na Akademii Generálního štábu, i na Diplomatické akademii.
Válka 8.8.2008, operace na návrat Krymu, Sýrie, nyní i druhá karabašská válka přesvědčivě dokazují, že Moskva se velmi dobře naučila jako by nic nedělat, ale ve výsledku dostávat vše. Je účelné, aby si to zapamatovali všichni, a řídili se tímto poznatkem v budoucnosti. Bude se lehčeji žít.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
