Petr Kužvart
14. 11. 2020
15. listopadu 2020 uplyne 350 let od chvíle, kdy v holandském exilu zemřel ve stařeckém věku 78 let podagog, polyhistor a biskup Jednoty bratrské. Jeho osobnost je dodnes hojně připomínána i v běžném mediálním provozu, daleko víc, než řada jeho často skvělých a dokonce někdy i zajímavějších současníků (kdo kolem vás zná třeba skvělé přírodovědce Christiana Huygense nebo Johannese Markuse Marciho z Kronlandu, skvělé exilové historiky Pavla Skálu ze Zhoře nebo Pavla Stránského ze Zapské Stránky, ale třeba i kapucína Valeriána Magni, pravou ruku kardinála z Harrachu, velkého odpůrce Jesuitů a předchůdce osvícenství – a pokračovat by se takto dalo dlouho). Problémem je tradiční uchopení Komenského v našem kolektivním, národním povědomí a tradici. To je totiž stále ještě zřetelně obrozenecké a také národovecké, tedy jednostranné, zkreslené, neobjektivní. Není sdělována celá pravda o tomto pozoruhodném muži, jakkoli by si takové zacházení on i každá velká osobnost, ba dokonce i každý člověk zasluhovali. Každý je v něčem vynikající a v něčem selhal, každý má někdy pravdu a jindy se mýlí. Každému se něco podaří a v něčem není úspěšný. Pokud vám někdo tvrdí, že on nebo jiný měl vždy pravdu a všeho, čeho se mu zachtělo, tak dosáhl – zapojte rychle velkou ostražitost, protože takový člověk se mýlí nebo dokonce vědomě lže! Nuže: jak to tedy bylo s tím Komenským?
Předně se podívejme na prostředí, ze kterého Jan Amos vyšel. Dospíval a vzdělával se alespoň zpočátku v prostředí Jednoty bratrské na Moravě, konkrétně před odchodem na studia na protestantských universitách v Říši to byla vyšší bratrská škola (gymnasium) v Přerově, a to v letech 1608 – 1611. Vyšel z niterně zbožného prostředí, kde nepřicházely v úvahu účelové kariéristické konverze od bratrské víry k římskému katolictví, jak se koncem 16. i na počátku 17. století dělo poměrně často ve šlechtických kruzích. Konvertity byli jak Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (konverze někdy mezi léty 1602 – 1606) tak i Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (konverze 1597), jeden z defenestrovaných královských místodržících. A také třeba předseda tribunálu, který odsoudil 27 představitelů českého stavovského povstání a hlavní pobělohorský “normalizátor”, Karel I. z Lichtenštejna (konverze 1599). To podle všeho v rodině ani v bratrských sborech, kam během let svého mládí a dospívání Komenský příslušel, nepřipadalo v úvahu. S tím je ovšem spojeno i Komenského intelektuální a duchovní východisko, jež pro něj bylo podstatné a neměnné a mělo trvalý vliv na celý jeho život, na jeho názory i na jeho intelektuální produkci. Byl to (reformační) křesťanský biblický dogmatismus a fundamentalismus ještě vpravdě středověkého střihu, který byl pro českobratrské prostředí typický,. Ale v raném novověku byl celkem častý, zvláště v reformovaných církvích a sektách, například mezi kalvinisty a puritány. Přitom Jednota bratrská prošla od svého vzniku za necelá dvě staletí do konce 16. století opravdu pozoruhodným vývojem. Původní náboženská sekta zavrhující veškeré vzdělání (vyjma studia a výkladu bible) a snažící se žít podle dobových představ o pravidlech života prvotní, “apoštolské” církve (vzato historicky, tedy zprvu vlastně judaistické heretické sekty následovníků popraveného Jošuy ben Pantery, později nazývaného Ježíš Kristus), ale její členové rezignovali zprvu i na jakékoli světské usilování, vyjma práce na zajištění skromného živobytí. Odmítali funkce (úřady), privilegia a výsady. Od tohoto prvotního asketického stavu se Jednota vyvinula do konce 16. století v centrum vzdělanosti (poloilegální, ale kvalitní školství, rozvoj bohaté autorské literální tvorby a záslužných vydavatelských a tiskařských aktivit) a jejími členy byli i vysoce postavení příslušníci české šlechty (např. Petr Vok z Rožmberka) – a zdaleka ne všichni následně prospěchářsky konvertovali ke katolictví. Křesťanský fundamentalismus v tomto prostředí přežíval, trvání na doslovném výkladu obsahu bible jako shůry zjevené a úplné výpovědi o bohu i o světě existoval i nadále. Ostatně řada křesťanských denominací a různých charismatických sekt se této tradice drží dodnes, jen to – po zbavení šancí na světské panování – v moderní sekularizované společnosti nedávají příliš najevo, aby ryze totalitními manýrami neodrazovali. Teprve již v dosti pokročilém (středním) věku Komenský alespoň poněkud překonává tuto svou omezenost a dospívá ke snahám o protestantský a posléze i k požadavku na obecný křesťanský ekumenismus.
Z naznačeného intelektuálního a duchovního fundamentu vychází trvalé ovlivnění Komenského postojů i tvorby. Již jako mladík, když se roku 1614 vrací ze studií v Herbornu a Heidelbergu, si s sebou přináší Koperikovu epochální knihu definující heliocentrickou hypotézu uspořádání nebeskýxch sfér (Nikolai Copernici Torinensis de revolutionibus orbium coelestinum libri…). Když si ji ale následně přečetl, odmítl “obludnému kopernikovskému pohybu Země” uvěřit. Jako křesťanský fundamentalista musel trvat na tom, že Země, na níž žil, trpěl na kříži a pro spásu všech lidí zemřel bohočlověk, je a nevyhnutelně musí být středem světa i Vesmíru. Jiný názor by totiž s novozákonní dogmatikou nemohl být v souladu. I později rozhodně odmítal myšlenky pokračovatelů díla onoho katolického preláta, kanovníka warmijské kapituly. Odmítal myšlenky Bruna, Galileiho i Keplera a dokonce také odmítl “kompromisní” Braheho hypotézu (Slunce obíhá kolem Země a všechny ostatní planety této soustavy pak obíhají kolem Slunce). Vyvrácení Descartesovy filosofie a Kopernikovy astronomické hypotézy věnoval dokonce samostatný spis, jehož rukopis shořel v Lešně v roce 1656.
Podivností (z dnešního hlediska) bylo v jeho názorech, postojích i dílech hodně. Dosud se u nás spíše zamlčovaly. Následují některé z nich.
Komenský, jako ve svém nitru ještě ryzí středověký křesťan, úporně věřil v pravdivost různých proroctví. V jeho životě sehráli roli tři “proroci”. Byl to především jirchář Kryštof Kotter (zemřelý v roce 1647), který údajně vedl dialogy s biblickými postavami, od nich se například dozvěděl a následně prorokoval, že Habsburkové padnou a Friedrich Falcký se opět vrátí na český trůn. Své pochybnosti o důvěryhodnosti jeho proroctví Komenský zaháněl poukazem na to, že se vlastně jen opakuje zázrak tolikrát popsaný v bibli. Což snad proroci dříve neexistovali? (Velmi charakteristická argumentace křesťanského, biblického fundamentalisty!) Výsledkem bylo, bohužel, že Komenský Kotterova proroctví sbíral a opětovně vydával tiskem. S jedním nádherně ilustrovaným exemplářem se dokonce v roce 1626 rozjel do Haagu, aby jej osobně předal Friedrichovi Falckému, který zde byl v emigraci. Byl tam ovšem přijat velmi chladně a nedůvěřivě, sesazený král a jeho exilový “český dvůr” měli asi víc rozumu a smyslu pro realitu… . Hlučnou propagací těchto “revelací” Komenský nadělal dost zlé krve vícekrát.
Další “prorokyní” byla jeho schovanka Kristina Poniatowská (1610 – 1644), která trpěla kataleptickými záchvaty (provázenými ztuhlostí těla) , při nichž upadala do bezvědomí a měla zrakové a sluchové halucinace. Popisovala barvitě, co se dozvídala o budoucnosti, například, že “po moři běd a ukrutenství nastane na zemi brzy ráj”. Zřetelné prvky chiliasmu, i v Komenského nábožensko-politických představách nikoli výjimečné. Zaznamenal poctivě všech jejích 82 vidění a vydal je tiskem. Tím si jako učenec opravdu neposloužil. Když se Kristina následně vdala, její vidění náhle ustala.
Poslední z “proroků”, kteří významně zapůsobili na Komenského, byl Mikuláš Drabík (1588 – 1671), Komenského spolužák z dětství, který se stal českobratrským kazatelem v Lednici na Slovensku (tehdy v Horních Uhrách). Pro nezřízený život, opilství a podvody byl kněžského úřadu následně zbaven. V ranních kocovinách míval halucinace, vybízel evropské panovníky ke společnému boji proti Habsburkům. Svá vidění odíval do působivých příměrů a prohlašoval, že jde o boží příkazy. Po delším vnitřním boji Komenský jeho viděním uvěřil, zvláště, když Drabík i pro Komenského osudové vypálení Lešna v roce 1656 vyložil jako trest za to, že předtím odmítal jeho proroctví zveřejňovat. A tak Komensklý vydal v roce 1657 své “Světlo v temnotách (Lux in tenebris), což byl soubor Drabíkových proroctví, ale i vidění Kristiny Poniatowské a předpovědi jircháře Kottera. By to dobový bestseller, ale stárnoucí Komenský se tímto počinem vystavil oprávněnému znevažování. Rok po smrti Komenského byl Drabík za vzpouru a hanobení hlavy státu sťat před prešpurskou radnicí poté, co ještě na poslední chvíli přestoupil ke katolictví. Osud veskrze svérázný!
Dalším zajímavým vrtochem, který Komenského provázel po velkou část života a kterému se věnoval v Lešně a poté i v Amsterodamu, bylo úsilí sestrojit perpetuum mobile. Počínaje rokem 1632 vyzkoušel přes sto různých variant zázračných “machynek”. Byl manuálně zručný a jejich dřevěné součásti si většinou vyráběl a sestrojoval sám, pouze mosazné díly si zadával u řemeslníka. Věřil v magické číslo tři, takže v řadě případů měly jeho pokusné mechanismy tři kolečka, tři závaží nebo tři koule. Za pobytu v Anglii v letech 1641 – 1642 měl napsat spisek “Zpráva o samovolném pohybu” (Motus spontanei relatio), který se však ztratil. K stáru pak výslovně propojil úsilí o sestrojení perpetua mobile se svými všenápravnými snahami, když uvěřil, že je opravdu vyvolen sestrojit věčně se pohybující soustavu bez vnějšího mechanického impulsu a až se mu to podaří, předvede stroj francouzskému králi, ten na základě tohoto důkazu uvěří, že právě Komenský je skutečným pokračovatelem biblických proroků a patriarchů a poskytne mu proto prostředky na uskutečnění jím navrhovaných reforem lidské společnosti. Na téma perpetuum mobile napsal latinsky rukopisy “Ustavičný pohyb” a “Dějiny ustavičného pohybu”, jež se však ztratily. Měly prý dohromady rozsah 1100 stran. Zachoval se pouze stručný spisek “O umění samovolného pohybu” (De arte spontanei motus). O jeho snahách v tomto směru věděl jeho holandský přítel, Konstantin Huygens, otec Christiana Huygense, který v půli 17. století po Galileovi dovynalezl a prakticky sestrojil funkční, přesné a spolehlivé mechanické kyvadlové hodiny. Prý byly dost podobné některým Komenského pokusům o soustrojí věčného pohybu. Nelze vyloučit, že se u něj mladý Huygens dokonce inspiroval!
Zajímavé byly jeho snahy vševědné, pansofické. Tak, jako řada jeho současníků, nebyl na rozdíl od nás žádný troškař. Když už do něčeho šel, tak to bylo barokně rozevláté a všeobsažné. V tom nebyl výjimkou. Vzpomeňme Novum organum Francise Bacona z roku 1620, tedy “všeobecné obnovení věd”, základ veškeré moderní vědy. Vzpomeňme rozmáchlého označování slovenského (uherského) polyhistora prvé půli 18. století Mateje Bela za “velkou ozdobu vědy”. Byl to předchůdce encyklopedistů a Diderotův velký vzor v tomto směru. Rozmáchlost až všeobsáhlost učeneckých projektů a barokně nabubřelá frazeologie byly pro přelomovou dobu raného novověku 17. a 18. stoleti přímo příznačné.
Komenský byl se svým projektem Pansofie– vševědy vlastně už na dohled zrodu zcela moderních encyklopedických snah, vrcholících o sto let později památnou francouzskou všeobecnou encyklopedií věd, umění a řemesel. V Anglii byl krůček od praktického uskutečnění tohoto tématu, když zde dostal štědrou finanční podporu, šest a možná i dvanáct pomocníků a sídlo v pro něj uvolněné koleji v Chelsey. Byl tedy zakládán jakýsi encyklopedický institut. Když ovšem byly přípravy v nejlepším, tak politické spory Dolní sněmovny s králem Karlem I. přerostly v občanskou válku a začala Anglická buržoazní revoluce. Zároveň probíhá vraždění v Irsku, provázající anglický pokus o kolonizaci ostrova. Opět válka! Byl konec nadějím a Komenský odjíždí zpátky do Lešna. Na zpáteční cestě se ještě stihne kousek od Leidenu sejít a pohádat s racionalistickým filosofem René Descartesem. Po celém tom vševědném pokusu zbyla nakonec jen “Předzvěst (předchůdce) pansofických snah” (Pansofiae prodromus), vydaná péčí Komenského přítele, Angličana Samuela Hartliba.
Anglický neúspěch neměl na svědomí Komenský, ale vyšší moc, dějinný pohyb samotný, prostě smůla. V dalších velkých projektech ale Komenský zkrachoval bohužel daleko nejvíc vlastní vinou. Šlo především o šestiletou práci na návrhu kompletní reformy švédského školství (nové učebnice, gramatiky, osnovy, organizační členění). I s rodinou se usidluje ve Švédy zabraném Elbingu (dnešní polský Elbląg), štědře placen ze Švédska, k ruce má skupinu spolupracovníků. Jenže se místo toho, za co je placen, zabývá utopickou panorthosií, všenápravou lidských záležitostí a celé společnosti. A tak následují švédské urgence až po pohrůžky, že se zastaví podpora. Nakonec po šesti letech v roce 1648 Komenský odevzdá své návrhy, ale vybrán je konkurenční návrh profesorů z uppsalské university. Následuje neslavný návrat do Lešna, opeprněný v létě smrtí Komenského druhé manželky a na podzim nešťastým Vestfálským mírem. Švédové při jeho finalizací hodili český evangelický exil přes palubu. Šlo jim nakonec spíš o politické a územní zisky. České politické a náboženské poměry byly resituovány nikoli k roku 1618, ale k roku 1624. A bylo vymalováno!
Následující neúspěch se odehrál v Uhrách. Pozván sedmihradským knížetem se Komenský pokusil v Blatném Potoce (Šarišském Potoku, Sarospataku, dnes je to na pomezí Slovenska a Maďarska) v letech 1650 – 1654 založit a vést vševědnou školu (Schola pansophica). Zprvu byl přijat s nadšením, ale když musel nejdříve psát maďarské učebnice a uskutečnění projektu se tedy zdrželo. Pak se ukázalo, že všeobecné vzdělávání je dřina, nadšení opadlo a po změně vlády v Sedmihradsku přestal být školský projekt prioritou a Komenský se zase vrací s nepořízenou do Lešna. Jedno podstatné si z Uher přiváží, a to je rukopis učebnice zcela nového typu: “Světa v obrazech” (Orbis sensualium pictus). Jedna z geniálních Komenského učebnic (dále sem patří zejména Janua linguarum reserataa Schola ludus), kterými se jednou provždy zapíše do světových dějin. K těmto textům lze přiřadit i starší dílo “Informatorium školy mateřské”. Potvrzením mimořádných kvalit jeho učebnic je fakt, že je schválili, povolili a používali i Jesuité, jinak jeho úhlavní věrouční protivníci. Každopádně je Komenského nehynoucí zásluhou, že se přičinil o překonávání scholastického modelu vzdělání a studia a že propagoval výuku již především v národních jazycích. Byl inovativní v řadě směrů, včetně požadavku na vzdělávání dívek, byl první, kdo vytyčil představu celoživotního vzdělávání. Bylo toho opravdu hodně, o co vše se zasloužil nebo co alespoň začal.
Další Komenským částečně zaviněná pohroma přijde v roce 1656. Švédskou invazi do Polska (1655) si vysvětlil velmi svérázně jako uskutečnění chiliastických Drabíkových proroctví, totiž že nedlouho před Kristovým opětovným sestoupením na Zemi bude zúčtováno s Babylonem Habsburků a papeženců. Lešno přešlo v rámci švédské ofenzívy do jejich rukou. Poté, co se okupační vojska stáhla, je Lešno (kolaborující před tím s nepřítelem) polskou selskou domobranou a polským vojskem obleženo, dobyto, vyvražděno a vypáleno. Hoří tři dny. Komenský z města utíká i s rodinou do blízkých bažin příliš pozdě. Už s sebou nemůže vzít své rozsáhlé rukopisy, tak je zakopává ve svém městském domě. Ten následně úplně vyhoří a vše ukryté je ztraceno. Jde především o mohutný, po desetiletí psaný slovník českého jazyka (“Poklad jazyka českého”,podrobný česko-latinský slovník s vysvětlením všech českých slov. Měla v něm být vysvětlena i česká gramatika, měl zachytit i nespisovná, nářeční a přejatá slova. Materiál sbíral Komenský celý dosavadní život), to byla ztráta nenahraditelná. Vedle slovníku pak shořely pansofické rukopisy a přes 39 teologických traktátů a také celá Komenského knihovna.
Poslední dějství života exulanta Komenského se odehrává naštěstí už v klidu, v Amsterodamu. Městská rada tomuto mezinárodně proslulému učenci (je mu už 65 let) určuje pravidelnou apanáž a především přiděluje dotace na dokončení a vydání didaktických a pansofických spisů. Byla to opravdu velkorysá veřejná podpora, ze 135 svazků celého Komenského díla za amsterodamského 14-ti letého pobytu vychází celých 62 svazků! Zde se podaří vydat i dva prvé svazky jeho utopicko-reformního díla, totiž po léta vytvářené “Obecké porady o nápravě věcí lidských” (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica), systematicky propracovaného projektu společenské všenápravy. V letech 1656 – 1670 vychází “Všeobecné probuzení” (Panegersia) a “Všeprozření či prohlédnutí skrze všeobecné světlo” (Panaugia). Ostatních pět částí zůstává v rukopise a po autorově smrti se ztratí. Nalezen je tento nezvěstný rukopis až v roce 1932, a to náhodou v archivu sirotčince v Halle. Teprve ve 20. století vychází “Obecná porada” kompletně. Není to nic stručného, autor se barokně rozepsal. Jde o víc jak 3000 stran!
Komenský stárne, nastává involuční proces, vesměs směřující ke zdůraznění negativních osobnostních rysů. Vydává opět “Světlo v temnotách”, sbírku věšteb, vidění a proroctví, čímž dál poškozoval svou pověst a serióznost velkého učence. Časem se propadal do iracionálních vidin. Nabyl přesvědčení, že v roce 1673 bude na Zemi obnoveno Kristovo tisícileté království. Osobními dopisy i dedikacemi nových mysticky laděných děl se obracel na evropské panovníky (Ludvíka XIV., Leopolda I., na papeže), aby je odvrátil od chybných a hříšných činů. Končí pak jako již všemi přezíraný podivín, jehož dopisy ani nestojí za odpověď.
Co shrnout závěrem? Snad toto: Komenského osobnost v sobě rozporuplně spojovala středověkého křesťanského fundamentalistu, konzervativního tmáře s velmi progresívním, všestranně vzdělaným polyhistorem a převratně modernizujícím pedagogem, ba i utopickým sociálním vizionářem, který navrhoval lepší uspořádání společenských a politických poměrů. Jeho reformní návrhy byly naivní, přesto obdivuhodné. Je dokonalým ztělesněním rozporuplné přelomové barokní doby, kdy se definitivně lámaly pozůstatky středověku v nový, už zcela moderní svět. Tou druhou půlí své osobnosti a svého mozku byl velkým předchůdcem osvícenství a konkrétně osvícenského encyklopedického projektu. Na druhé straně stojí jeho “Labirynt Swěta a Lusthauz Srdce”,napsaný již v roce 1623, který je přímo dokonalou definicí barokního pohledu na marnost a plytkost světa v kontrastu s hlubinou bezpečnosti naleznutelnou jedině v bohu. A na závěr své kariéry píše “Kšaft umírající matky Jednoty bratrské”, v němž v závěru bezděky opět potvrzuje středověk v sobě, když mluví o vichřicích hněvu, hříchy našili na hlavy naše uvržených. Události přírodního nebo společenského rázu stále chápe jako boží odplatu. Za hříchy bůh trestá, za dobrotu odmě|ňuje. To je ovšem ještě středověk, nic jiného!
Tolik tedy ve snaze doplnit tradiční obrozenecko-národovecký obraz Učitele národů,
Poznámka:
V textu je hojně užito mimořádného, mnohasvazkového díla: Hora-Hořejš Petr, “Toulky českou minulostí”, díl čtvrtý., Baronet, 1995, str 119 – 156.
